Obnovme prvorepublikové DOMOVSKÉ PRÁVO
Ing. Jiří Jezerský, místostarosta Ostrava Mariánské Hory a Hulváky
Obnovení domovského práva by bylo přínosem nejen z hlediska trestněprávního, ale zejména sociálního.Podobný zákon platil i za první republiky a byl zrušen v červnu 1948.
Od roku 1864 platil v zemích koruny České zákon, kterým se uspořádaly záležitosti domovské. Bylo uzákoněno tak zvané domovské právo, jehož obsahem byl nárok na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření. Občanovi, kterému obecní zastupitelstvo, podle zákonem daných podmínek, přiznalo domovské právo, byl vydán tzv. domovský list. Tento zákon zcela přesně a konkrétně definoval na jedné straně závazek obce vůči svému občanovi, za jakých taxativně vyjmenovaných podmínek ho do domovského svazku přijímá a na druhé straně byl nástrojem, jak se zbavit různých přivandrovalců a osob v obci nechtěných. Takovým lidem samospráva obce domovské právo neudělila a poslala takového člověka do jeho původní domovské obce postrkem a na její náklady.
Dovedu si představit, že upravený, zmodernizovaný institut domovského práva by fungoval i dnes v České republice. Proč? Protože by významně přispěl při řešení sociálních situací občanů nejen této země.
Je všeobecně známo, že existuje nekontrolovatelný pohyb občanů po celé České republice. I policie jen ztěží dovede zmapovat jejich pobyt, natož obec. Všichni známe tu zaříkávací formuli, jsem zde jen na návštěvě. Přesto si takový jedinec podá žádost o dávky v hmotné nouzi a v místě, kde se právě zdržuje, jsou mu radnicí podle stávajícího zákona proplaceny. Když se pak opět přemístí (třeba i několikrát za rok) vytrácí se informace o jeho pobytu a je s ním a jeho rodinou znemožněna sociální práce sociálního odboru radnice. Úřad obce nemůže splnit svou povinnost! Každý z nás si umí představit, jaký dopad to má na imigrantovy děti školou povinné a výkon sociální péče v plném rozsahu. Viz medializovaný případ týraného dítěte, které se vytratilo z evidence radnice.
Moderní emigranti se snaží uniknout různým soudním rozhodnutím, exekutorům, či neplechám, které natropili v minulém působišti. Jsou přesvědčeni o tom, že jim nebude doručena soudní obsílka, nenastoupí výkon trestu, nebudou platit dluh z bývalého nájmu a podobně. Navíc se spoléhají na to, že se nad nima smiluje nějaký hodný starosta a nechá je bydlet ve svém městě, i když v místě původního bydliště byli z bytu pro neplacení nájmu soudně vystěhováni. Ano budiž, ale občan bez domovského práva bude v obci trpěn jen učitou, zákonem danou dobu, pokud se dříve neprojeví, že je pro obec přínosem. Ti migrující lidé, o kterých se zde bavíme většinou tvrdí, že hledají zaměstnání, ale na dotaz co umí, nedokážou odpovědět. Pak jejich sociální turistika je zcela evidentní a když neuspějí, nazvou starostu rasistou a jdou o město dál. To je normální?
Domovské právo by řešilo i tzv. povolování pobytu cizinců na území České republiky. Dnes toto povolení vydává cizinecká policie, která nemá dostatečné informace o sociálním zázemí žadatele. Policie neposuzuje, zda imigrant není z hlediska systému poskytnutí hmotné nouze neodůvodnitelnou zátěží obce a přechodný pobyt mu udělí, aniž by se ptali majitele domu, či bytu na souhlas s jeho ubytováním. Cizinecká policie na toto téma s obcemi vůbec nediskutuje.
Jsem přesvědčen o tom, že bohaté a vstřícné obce budou mít k dispozici integrační byty pro azylanty, o které budou rádi pečovat a po čase jim udělí domovský list, když se bezproblémově začlení do většinové společnosti. Ve Švýcarsku to tak funguje. Což je důkazem toho, že s domovským právem lze nakládat více než lidumilně. I pro stát je to pomoc, ušetří za sběrné tábory.
Termín „přechodný pobyt“ platí jen v případě cizinců a pro občana České republiky byl zrušen. Zůstal termín „trvalý pobyt“ a i ten má pouze evidenční charakter, který vůbec nic nevypovídá o skutečném pobytu občana. Ať starostové zapátrají v paměti, kolik jejich občanů má fiktivní trvalý pobyt na adrese radnice. Vždy se znovu a znovu podivují, zejména u sestavování volebních listin, kolik je u nich ve městě „ voličů bezdomovců“. Stovky a někde i tisíce. Absurdní je, že ti lidé bydlí. Dokonce někteří z nich vlastní i rodinný dům, ale nepřihlásili se k trvalému pobytu. Proč, protože nemusí. Toť další důkaz zneužitelnosti současného právního stavu v České republice.
Přínosem institutu domovského práva by bylo i omezení zbytečné korespondence mezi soudy, policii, exekutorem, Úřadem práce a hlavně mezi sociálními odbory radnic, které mají tu čest vyplácet dávky hmotné nouze i lidem, kteří nemají u nich domovské právo. Těm, kteří jsou na dlouhodobé a třeba nikdy nekončící návštěvě, či bydlí na „ubytovně.“ V tom případě stát jejich bydlení dotuje formou sociální dávky – příspěvek na bydlení.
Jsem pro nastavení takového právního prostředí, aby starostenský úřad obce měl dostatečně silný mandát, daný domovským právem, k projevu solidarity ke svým občanům zejména v případě nouze. S vědomím toho, že obec není zaopatřovací ústav pro ty, kteří zneužívají benevolentní zákony České republiky.
Příklady nedávných deportací nežádoucích osob z Francie a Itálie jsou očividným příkladem toho, že i Evropa se potýká s právem domovským či vyhošťovacím. Dříve nebo později bude tento zákonný institut na pořadu dne i v EU.
Zamysleme se nad domovským právem, jako nástrojem lokální politiky. Vím a ověřoval jsem si, že mnohé Univerzity v České republice se touto tématikou zabývají a jsou připraveny se podílet na paragrafovém znění takového zákona, který by určitě nám obcím v mnohém pomohl a hlavně by zabránil eskalaci nežádoucí sociální turistiky.
14.2.2011