Všechno souvisí se vším
Iva Sedlářová
Děkuji Fragmentům za skvělý článek Bohumila Doležala „Proč nepodporuji iniciativu Děkujeme, odcházíme“ ve Fragmentech z 26. ledna.
Patřím k odcházející generaci, ubýváme a časy minulé se stanou historií se kterou se dá, jak známo, kouzlit. Nakonec už se i posledních dvacet let sterilizuje po tzv.sametovém převratu celá druhá půle minulého století, v jakémsi podivném historickém Alzheimeru občanské veřejnosti. Připomíná to školní tabuli, na kterou nějací studentští rebelové napsali pravdu o stavu společnosti a ta je vytrvale mazána, že zůstávají jen šmouhy po mokré houbě se zbytky nesouvislých částí vět .
Bohužel se nepamatuji čí bylo po roce 1989 to neuvěřitelně jasnozřivé proroctví, že všechno se dá napravit, ale zkázonosný vliv komunismu se v plné míře projeví až za dvacet let v lidech samých. A tak se trochu pokusím o osvěžení paměti.
Z vyprávění babičky vím, že v největší úctě v každé vesnici býval farář, učitel a lékař. To už jsem já nezažila, zato pamatuji, jak po roce 1948 se z inteligence šmahem stali pomocní dělníci, na univerzitách čistky i v řadách studentů. Bratrovražedná nenávist se rychle ujala, občanská práva svobodné země dostala tvrdě na solar. A jako ve všem i ve školství bylo vše jinak. Nebylo pro studium rozhodující nadání a prospěch, ale kádrový posudek. Oproti tomu klasifikovat potomka prominentního soudruha objektivně, si žádný pedagog netroufl. Rychle tak vznikl nový druh inteligence. Jak šel čas, za Novotného se sice trochu, byť nepatrně vyčasilo, ale stále jednu z hlavních rolí k přijetí na studium hrála ulice - Uliční výbor KSČ v místě trvalého bydliště.
Po 21.srpnu 1968 opět silně přituhlo. To už ale česká společnost byla poněkud „morálně otužilá“ a dle tehdy raženého přísloví kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, šlo koupit všechno. Bylo veřejným tajemstvím, že za přijetí na lékařskou fakultu se dávaly klíčky od auta. Náš velký učitel, náš vzor, nás navigoval i jak připravit studenty na praktický život. Na příklad v povinné letní praxi třetím rokem studujících lékařskou fakultu UK v Praze, v Sovětském Svazu. Praxi vykonávali v Leningradě sice v nemocnici, ale na její výstavbě. Medikům bylo přiděleno vydláždění budoucí vstupní haly, medičkám tmelení oken dámskými silonkami přivezenými v pytlích. Na jejich námitky, že jsou medici a nikoliv stavaři a pokládat dlažbu neumí, dostali odpověď, že jde přece o stavbu nemocnice.
Po ukončení studia nastupovali mladí lékaři na umístěnky a bez politické podpory mocných třeba až na druhý konec republiky bez ohledu zda mají už vlastní rodinné vazby a za nástupní platy, kdy si dovolil i zelinář z tržnice jim cpát do kapsy pětistovku.
Nemyslím si, že současný plat lékařů odpovídá odpovědnosti a nárokům na výkon jejich povolání a vím, že je povážlivě podceněna, zdaleka nesrovnatelný rozdíl s podmínkami v zemích, kde po několik generací je společnost stabilní vyspělou demokracií. Že my mezi takovou společnost nepatříme, je řada indícií i důkazů, mj. i postoje v hodnotovém žebříčku. Tak ale k důkazům že vyspělou společností nejsme, patří organizovaná akce Děkujeme odcházíme. Jsem ráda, že pro dostatek dostupné kvalitní soukromé veterinární péče, zdaleka nehrozí alespoň mému jezevčíkovi to, čemu jsem vystavena já . Ale co já – od ještě nenarozených dětí všechny generace. Ultimátum ještě zdůrazněné maskotem půlsanitka - půlpohřebák, obletí svět a divila bych se, kdyby tito hrdinní bojovníci za spravedlnost byli přijímáni v jiných zemích s důvěrou ve svou spolehlivost a věrnost přísaze kterou završili svá studia.