Poskok s Megamyslem jsou prostě výborné potvůrky
Ivana Haslingerová
Dne 2. prosince 2010 měl v našich kinech premiéru další z řady animovaných 3D filmů "Megamysl". Publikum se může 3D filmy kochat už nějakou dobu, ale teprve v nedávné době se tato forma stává běžnou i v animovaných filmech. A to velmi úspěšně. Není tomu tak dávno, kdy se diskutovalo o tom, že lidé díky stále větším a dokonalejším televizím přestanou do kin chodit. Nyní naopak s příchodem nové 3D technologie dovolující publiku vstoupit do života neskutečných osob v neskutečných příbězích na ta nejsnovější místa, zažívá film skvělé renesanční časy. A troufám si říci, že ho nevytlačí ani běžná 3D televize, protože ve filmu probíhá vše ve skutečné velikosti.
Po prvním 3D filmu Avatar přinesl Bonton film do našich kin další fim o superhrdinech žijících v superměstě, kde je i to nejnemožnější možné. Protože tak rádi sníme, zvláště v současné přetechnizované době, vytvářejí pro nás tvůrci filmů fantastická dobrodružství superhrdinů a pomocí 3D technologie nás vtahují přímo do děje mezi ně. Můžeme tak alespoň na dvě hodiny prožívat s vysněnými hrdiny vše co oni a odpoutat se od běžných starostí. Bát se, smát se, plakat...
Vtip je v tom, že při sledování filmu natočeného 3D technologií má divák pocit 
vtažení přímo mezi postavy filmu. Občas uhybá fackám, občas na něj dosedají naopak motýli... Ví sice, že je to pohádka, zvláště když postavy jsou animované a neskutečné, ale přesto je to krásný pocit a strhne to i toho nejhoršího suchara k výkřikům hrůzy či naopak úlevným vzdechům. Použitím 3D technologie začíná prostě vznikat jakási doplňková filmová řeč filmu. Při sledování takových filmů získává člověk pocit, že žije spolu s jeho neskutečnými postavami ve fantastickém snu. Jeho postavy s ním komunikují, má chuť sundat roztomilému Poskokovi akvárium z jeho hlavy a podrbat ho na šklebící se na něj rybí palici. Ono totiž, i když jsou tyto postavičky nereálné jsou tak skvěle oživeny v grimasách a pohybech, že jsou doslova jako živé. Pláčí, bojí se, milují, umírají...
Hlavní hrdina filmu Megamysl kráčí v doprovodu Poskoka (vlevo) do boje s Metromanem letícím vpravo nahoře
Ale to již předbíhám. Musím vysvětlit,, o kom to mluvím a prozradit i něco z obsahu filmu. Ono sice u těchto 3D filmů více než o obsah jde o zážitek ze vtažení do děje, ale vymyslet děj pohádkového filmu tak, aby se toto vtažení citově povedlo tak, že se do postaviček během dvou hodin zamilujete, je rovněž velký kumšt. Nejsou tu totiž jen velké exploze nebo impozantní bitvy, které diváky ohromí. Jde především o vnucení se postaviček divákovi asi tak, jako když si přinesete domů štěně a ono si Vás během několika hodin naprosto ochočí, takže vy byste ho chránil před celým světem. A to se povedlo autorům Megamyslu snad nejvíce u Poskoka, byť ve vedlejší roli. Pravě na něm se povedlo tvůrcům ukázat snad všechny možnosti 3D technologie. Přestože Poskok je od počátku neskutečná zrůdička, která má místo hlavy nasazené kulaté akvárium a obličej uvnitř akvária tvoří rozšklebená ryba v něm plovoucí, tak díky světelným lomům a odrazům a nevím čeho ještě vnímá divák prakticky jen tuto zubatou chechtající se rybu. Je to, jako kdybyste se na ní dívali přes velkou lupu, vidíte všechny vlnky a pohyby jejich očí, veselou živou pusu s vyceněnými zuby a hlavně její výrazy všech možných emocí. Ne, to se musí vidět, to nejde popsat. Poskok je prostě super.
Mýty o superhrdinech jsou obecně populární, protože lidé rádi fantazírují o tom, že je možné i to, co v běžném životě možné není. Proto rádi sní o tom, jaký by byl skutečný život se superschopnostmi. Toho jsou si vědomi samozřejmě i filmoví producenti a s kladnými superhrdiny se roztrhl přímo pytel. Tom McGrath, režisér Megamyslu, pracuje v zábavním průmyslu už více než 20 let a je si toho určitě rovněž dobře vědom. Ví ale také jako zkušený režisér, že lumpové jsou mnohem zábavnější než kladní hrdinové. Proto hlavním hrdinou Megamyslu je superpadouch jménem Megamysl a film je díky tomu veslý a zábavný. Dalo by se říci, že tím odstartoval konec klasických filmů o superhrdinech.
Megamysl nebyl ale vždycky darebák. Když ho rodiče na rodné planetě, které hrozil zánik, posadili do vesmírného vozítka a poslali s jeho ochráncem Poskokem do světa, byl roztomilé miminko. Ke své smůle či štěstí však přistál přímo uprostřed vězeňského dvora na planetě Zemi. Po úpěnlivých prosbách vězňů, že si toho drobečka chtějí nechat, souhlasil nakone ředitel věznice a Megamysl tak získal celou řadu "roztomilých" tatínků se skutečně vybranými zločineckými sklony, které mu úspěšně řadu let s láskou předávali. Jako každý správný rodič z něj chtěli vychovat syna s nejlepšími vlastnostmi, ovšem z jeich zločineckého pohledu. A Megamysl vstřebával jejich rady s takovým zájmem a nadšením, že mu i hlava musela narůst poněkud do výše, aby jeho zločinný mozek všechny vědomosti pojmul. Stal se z něho egoistický a naprosto nemožný geniální padouch usilující o převzetí vlády nad městem, kde bydlel, jménem Metro City. Jedním slovem, Megamysl se stal nejgeniálnějším superzloduchem, kterého svět kdy poznal.
Každý jeho 
pokus o uskutečnění jeho mistrovských plánů je však zamezen díky Megamyslovu úhlavnímu nepříteli Metromanovi, milovanému hrdinovi celého města, oblečenému do bílých elasťáků. Megamysl přesto nadále tráví veškerý čas tím, že provokuje kladného hrdinu Metromana stále dokonalejšími zločiny. Napříkald pravidelnými únosy a důmyslným týráním jeho přítelkyně, krásné televizní reportérky Roxanne Ritchieové (na snímku vlevo). Nakonec všechno své úsilí napře na definitivní Metromanovo zničení. Když se mu to však nakonec podaří, s hrůzou si uvědomí, že dál nemá pro co žít. Neví si rady, co má dělat, když dobro porazil.
Věrný opatrovník Poskok mu poradí vytvořit nového superhrdinu, proti kterému by mohl zase bojovat, reka Titana. Realizace téhle myšlenky má ale katastrofální následky. Zločinný megamozek Megamysla nedokáže vytvořit kladného reka. Z plánovaného kladného Titana se stane ještě větší gauner než Megamysl, takže ten, aby se nenudil a měl s kým bojovat, se musí začít chovat jako klaďas. Snaží se zachránit krásnou Roxanne a celé město ze spárů zloducha, kterého sám stvořil. Vše probíhá zábavně jako veselý příběh lásky zloducha a jeho vykoupení. Poučení z filmu je, že nikdy není pozdě udělat správná rozhodnutí. Na konci příběhu Megamysl nalezne svou pravou povahu a stane se takovým superhrdinou, jakého Metro City ještě nezažilo. Je sice trochu zmatený, ale nakonec vše zvládne za pomoci krásné Roxanne...
Film díky skvělé technologii ukazuje zranitelnost a touhu, která je pod maskou zlého tatrmana, a vy nemůžete jinak, než mu fandit. Megamysl dělá, co může, aby byl silný, drsný a ďábelský, protože to pokládá díky svým učitelům za správné. Chce, aby ho všichni brali vážně a on byl hrdinou. Ale nikomu nakonec strach nenahání. Megamyslovo srdce zlomí Roxane Ritchiová, drzá, chytrá a krásná zapálená novinářka s ostrým jazykem, která stojí s mikrofonem uprostřed všeho dění. Zločinec a hrdinka nakonec zjistí, že mají víc společného, než si byli schopni představit, dostali příležitost to zkusit spolu – a ono to vyšlo nebo nevyšlo? To je již na divácích, aby se přišli podívat, jak to nakonec dopadne.
Vším tím bláznivým dějem se prolíná vztah mezi Megamyslem a Poskokem jako jeden z nejpevnějších v celém filmu. Megamysl je snílek a Poskok je jeho praktickou základnou, kterou potřebuje i nejhorší padouch. Poskokova práce spočívá v tom, že roztomile žehlí průšvihy ďábelského génia. Je tak vlastně srdcem celého filmu, loajálním hlasem rozumu, nejlepším přítelem, který nakonec Megamysla zachrání před sebou samotným. Poskokovo tělo je téměř samostatnou postavou, stejně jako je samostatnou postavou mluvící ryba v akváriu tvořící jeho hlavu. Bez něj by nebyl film zdaleka tak zábavný.
A není možné opomenout skvělou scénickou hudbu filmu. Pro zdůraznění komediálního tónu a pro podporu emocí a akcí jeho hrdinů se filmaři obrátili na vítěze Academy Award, sedmkrát nominovaného Hanse Zimmera, který napsal hudbu snad ke všem filmům o superhrdinech, které byly v minulém století natočeny. Ten našel přesné odstíny vyjádření hudby, působivosti a rozsahu.
Dá se uzavřít, že všichni, kdo se na filmu podíleli, napnuli síly a vytvořili srdečnou komedii plnou nečekaně končících a gradujících akcí, které skvělá hudba bezvadně podbarvila.