Schválení Lisabonské smlouvy lze srovnávat snad jen se vznikem státu
Jan Kaválek
Dobrý den, rád bych nepřímo reagoval na na články o Lisabonské smlouvě uveřejněné v revue Fragmenty a na současnou vypjatou situaci kolem zbývajících podpisů. Přiznám se, že nejsem specialistou v tomto oboru, z tištěných periodik čtu jen Hospodářské noviny a zásadně nesleduji žádné večerní televizní zprávy. Přesto bych rád připojil několik subjektivních postřeh:
Překvapuje mě, kolik představitelů se veřejně vyslovuje pro přijetí Lisabonské smlouvy, ale často již svými prvními slovy prozdradí její základní neznalost a zejména neznalost možných důsledků. Schválení Lisabonské smlouvy pro mě představuje krok tak závažný, že jej historicky lze srovnávat snad jen se vznikem státu. Přesto řada veřejných projevů vypadá jako práce PR agentur, včetně použitého slovníku. Jako jediný možný způsob posvěcení LS proto považuji referendum, a to za velmi přísných podmínek: - naprosto korektní (nenávodná) volba otázky, - přiložená korektně zpracovaná ale velmi stručná analýza s klady i zápory (tak aby byl každý schopen a ochoten si ji přečíst a porozumět jí), - omezená „práce” PR agentur v době před referendem a zveřejnění pravých zadavatelů PR kampaní. Pokud je LS schvalována jednotlivci, měli by nést přímou osobní i majetkovou zodpovědnost.
LS vznikala řadu let a zcela jistě se na jejím textu podíleli přední světoví právníci. Již nyní se právní specialisté liší v názoru na některé její části, proto bych k takovému textu přistupoval opravdu s velikou obezřetností. LS je v tomto ohledu zcela určitě mnohem horší, než pojišťovací smlouva, kterou Vám předloží v každé pojišťovně: málokdo ji celou přečte, většina si ji vyloží po svém a všichni se nakonec diví. Připadá mi, že LS je nahlížena příliš současným, takřka okamžitým, pohledem. Přitom je to krok, který může naši zemi zavázat na velmi dlouhou dobu, proto bych se pravdivě zeptal i jménem všech, kteří se zasloužili o vznik našeho státu, těch kteří jej aktivně budovali a těch, kteří za něj položili své životy, zda by si takový vývoj přáli.
Zastánci LS o ní hovoří jako o jediné možnosti pro další vývoj EU. Můj osobní názor je, že lepší cestou by byla spíše postupná reforma: těsnější politicko-vojenské vazby a naopak uvolnění v ekonomické oblasti a navrácení řady s tím spojených pravomocí zpět jednotlivým státům. Mám obavu, že LS zavede takový pořádek, kde sice bude o jednotlivé státy relativně dobře postaráno, ale EU se bude chovat jako cizopasník. Takové impérium se ovšem může také velmi snadno zhroutit a může to přinést mnohem horší následky. V souvislosti s LS doporučuji zájemcům velmi pěkný článek Jana Zahradila v Hospodářských novinách. Česká republika by měla vystupovat jako suverénní sebevědomý stát se svými zájmy. Měla by mít co nejvíce spojenců, ale hledat si je a opatrovat musí sama. Nelze spoléhat, že to někdo udělá za nás, ani EU a dokonce možná ani NATO (pro nevěřící doporučuji rozhovor redaktora HN Michala Růžičky s americkým senátorem z přelomu let 1998/9, článek převzal i Reader's Digest Výběr v roce 1999). Děkuji panu prezidentovi Klausovi, že zvolil přesně takový postup. Děkuji mu za jeho každodenní úsilí a také za snahu získat a udržet co nejvíce svobody pro jednotlivé občany.