Pán Bůh Tě už nenechá plakat Ivane

Ivana Haslingerová

"Okolo Panny Marie v závějích bílé hostie. Je to tak správně, jak to je. Od božích muk jde vůně sena, na vodě plave bílá pěna, pod vodou bílá břicha ryb. Zbav nás, ó Pane, našich chyb. Ukonči naše trápení. Od božích muk jde vůně sena, zavadle voní lupení. Třpytí se slunce kosám na ostří. Třpytí se slzy na řasách vás tří. Pán Bůh nás nenechá v starosti, Pán Bůh nás nenechá věčně plakat. Nad sochou svaté Starosty rozkvétá bíle akát." Ivan Martin Jirous

Když jsem 10. listopadu 2011 uslyšela zprávu o smrti Ivana Jirouse, první co se mi vybavilo, byl verš z Nerudova Hřbitovního kvítí:

"Z věnce, který z idejí si mladost svila, každý den v hrob lístek umí pohřbíti, dnové, lístky prchnou - hlína dešť ten vpila - živils se, bys mohl jednou umříti."

Bylo to proto, že si Ivana pamatuji jako spolužáka na humpoleckém gymnásiu. Byl ve třetím ročníku a já v prvním. Byl to živel školy, a i když mnohdy kantorky spínaly ruce, přesto měl u nich úctu. I přísná prof. Komrsová, které jsme se všichni báli, si prý mnohdy ve sborovně povzdechla, že je to sice rošťák, ale zná toho tolik, že musí shánět vysokoškolské učebnice, aby ji nepotopil při vyučování. Všeobecně se vědělo, že jeho snem je studovat dějiny umění a že má v tomto velký přehled. Když jsem po několika letech jezdila z Humpolce studovat do Prahy Matematicko-fyzikální fakultu, on týmž autobusem jezdil na Fakultu filosofickou, kde studoval své miloavné dějiny umění. Sedali jsme často spolu a i když mi šel na nervy poznámkami, co to prohlížím za zvířátka, když jsem otevřela skripta s integrály, přesto jsem se s ním moc ráda bavila, protože jeho nadšení pro to, co po studiích v životě dokáže, a povídání o umění mne povzbuzovalo při studiu a při snech i o mém životě. Abych použila slov básníka, "jeho mladost svila z jeho idejí obří věnec."

Bohužel listí i květy z věnce orval komunistický režim dokonale a po revoluci, po 8,5 letech života v kriminálech, z nichž 4 prožil v tom nejstrašnějším mezi nejtěžšími vrahy a psychopaty ve III. nápravné skupině ve Valdicích, se již nebyl schopen úplně zařadit do života tak, jak by to odpovídalo jeho schopnostem. Pětinásobné vězení narušilo jeho rodinné vazby. Nehledě k tomu, že za komunismu se nemohl živit svou profesí, ale pracoval jako dělník. Přesto jsem mu přála, že se dožil pádu jím tak nenáviděného komunismu. Bohužel to už bylo pozdě. Na zemědělské usedlosti v Prostředním Povydří u Dačic, kde žil se svou kozou, se snažil samotu zahnat alkoholem. Ne že by nebyl i zamlada bouřlivák, ale je rozdíl pít s přáteli po koncertě nebo pít doma sám... To co proskočilo občas tiskem, to již nebyl ten bouřlivý dandy, ale o tom psát nechci.

Chci psát, proč jsem si ho vážila. Obdivovala jsem, že našel v sobě sílu se mezi vrahy a zločinci odpoutat od reality a nalézt v sobě takovou vnitřní svobodu, že dokázal sepsat tak nádhernou a procítěnou básnickou sbírku jako "Magorovy labutí písně", za níž obdržel cenu Toma Stopparda a v roce 2006 získal za své básnické dílo dokonce cenu Seiferta. I když nechci hovořit za něj, je to dokladem, že pod slupkou bouřliváka se skrývala duše, která nalezla tu skutečnou vnitřní svobodu, které my křesťané říkáme Bůh. O této opravdové svobodě vyprávěl nedávno pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka. I jemu pomohla přežít komunistický kriminál. Těžko to pochopí nevěřící lidé, ale toto nalezení Boha dovolí člověku cítit se svobodně i v tom nejhorším prostředí. Pan arcibiskup dokázal sloužit ve vězení mše a najít svůj vnitřní klid a víru. Našel v srdci Boha neboli Svobodu. Toto zřejmě prožíval Ivan ve Valdicích, když psal "Pán Bůh nás nenechá v starosti, Pán Bůh nás nenechá věčně plakat..."

Ivan si za komunismu prožil své, a to nejen ve vězeních. Komunistická zvůle šla tak daleko, že přestože měl v Humpolci pohřbené rodiče, nesměl do něj zajet ani na jejich hrob. Teprve po revoluci se tam občas vracíval. Připomínal ve školách dětem, co to byl komunismus. A co je pro Ivana typické, že dokázal být spravedlivý a vděčný. Když mu Humpoláci udělali oslavný večer po získání Seifertovy ceny, podíval se do publika a prohlásil: "Tady sedí můj bývalý ředitel na gymnásiu Stacho, byl sice komunista, ale kdyby nebylo jeho, nedostudoval jsem. Zatleskejte mu!" Po letech tak, dnes již 89letému učiteli poděkoval za to, že ho zachránil před dvěma StBáky z Budějovic, kteří přijeli na gymnásium do Humpolce s tím, že tam studuje jakýsi Magor Jirous. Ten prý na koncertě v Ledči s Plastiky zpíval na konci písně "Šestého července" místo "Sokoly zavolej od slovanské Prahy, oni ti pomohou zahnat naše vrahy. Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!" zpíval " Zaženeme Rusy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!"Požadovali za to vyloučení ze školy. Pan profesor se za Ivana postavil, že si ho váží, je výborný v deskriptivě, kterou ho učí, a způsobil, že mohl školu dokončit. A dodnes má od Ivana schovanou knížku pohádek a poezie "Magor dětem", kterou psal ve vězení svým dvěma dcerám Františce a Martě, kde jednotlivé básně se jim snažil tajně odesílat domů. Na výšeuvedeném setkání mu ji věnoval a napsal do ní "Milovanému řediteli s úctou". Nebyl by to ale Ivan, aby tam nepřimaloval mezinárodně uznávaný kosočtverec, takže pobožná manželka pana ředitele spínala ruce, zatímco syn prohlásil, že tohle musí mít a kniha skončila v jeho knihovně.

Chtěla jsem v tom množství mnohdy velmi povrchních nekrologů vzpomenout na Ivana jako na člověka nejen velmi zásadového a bojujícímu proti zlu, ale i jako na člověka s citlivou duší, který si zaslouží úctu, a to i přes bouřlivý život, který vedl. Věřím, že po setkání s Bohem již starosti odhodil a nepláče, ale že šíří kolem sebe zase veselou náladu jako kdysi na Humpoleckém gymplu a že to v nebi pěkně rozpohyboval. Hodně štěstí na věčnosti Ivane, zasloužíš si ho!

P.S.

Sokolská píseň „Šestého července“, která stála málem Ivana Jirouse odchod z gymnásia:

Šestého července na Strahovských hradbách stáli sokolíci, v dlouhých hustých řadách.

V dlouhých hustých řadách s vlajícím praporem, bolně pohlíželi na vrch za Břevnovem.

Na vrch za Břevnovem v císařské oboře. Pohlédněte milí, pohlédněte chvíli, kdo to tam as oře.

Oře tam Čechie máti naše drahá, hodlá vyorati naše stará práva.

Naše stará práva jsou tam zakopána od našich nepřátel byla zašlapána.

Orej, máti, orej, do umdlení orej, až budeš umdlévat, Sokoly zavolej.

Sokoly zavolej od slovanské Prahy, oni ti pomohou zahnat naše vrahy.

Zaženeme Rusy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!