Miroslav Rada - mistr zkratky a symbolů

Ivana Haslingerová

Nechce se tomu ani věřit, ale 23. února 2011 se dožil 85 let náš významný sakrální malíř dvacátého století Miroslav Rada. Kromě toho, že Miroslav Rada vyzdobil řadu tuzemských i zahraničních evangelických kostelů, namaloval mnoho obrazů s biblickou i světskou tématikou a věnoval se kresbě i ilustrování knih, zvláště pro děti. „Nejsem jen náboženský malíř. Maluji vše, co mne chytí a napadne. Třeba namaluji zajímavé slovo. Jsem pro naprostou svobodu a toleranci v umění. Ať každý maluje, co chce. K hodnocení, zda to je dobré či ne, je stejně potřeba nejméně 50 let časového odstupu,“ říká mistr. Nevím samozřejmě, jak ho ohodnotí příští generace, ale troufám si předpokládat, že vstoupí do dějin umění především jako náš velký sakrální umělec minulého století a v encyklopediích se budou zobrazovat jako typická jeho díla obrazy se sakrální tématikou. A to i přesto, že jeho byt i ateliér je plný obrazů s nejrůznějšími náměty. Určitě v nich nebudou chybět významná sakrální díla 20. století u nás, výjevy ze Starého a Nového zákona, které zdobí vinohradskou modlitebnu Českobratrské církve evangelické v Korunní 60 a obraz „Velké pašije“. Toto dílo snad nejnázorněji dokládá, že Miroslav Rada je malířem monumentálních příběhů. Takových malířů není mnoho. Rada dokáže zkratkou a symbolem vyjádřit celý příběh. To, jak znázornil ukřižovaného a přitom všeobjímajícího Krista s křížem u jeho nohou, hovoří za vše. Vyjádřit spojení lásky ke všem lidem a nelidské utrpení Krista tímto spojením jsem nikde neviděla, ani u velkých renesančních mistrů. I další postavy jsou zobrazeny symboly. Postavám římských legionářů dal například podobu kovových robotů, vyvolávajících v divákovi vzpomínku na hrubost, násilí, vraždění nemluvňátek.

* Výzdoba evangelických kostelů je většinou střídmá, nemá návštěvníky ohromit velkolepou nádherou, jak ji známe z českých katolických kostelů. Má posluchače vést ke zklidnění, ztišení a především k soustředění na základ křesťanské zvěsti. Jak se Vám podařilo do těchto strohých a pro mne jako katolíka nehezkých modliteben prosadit tak nádhernou a honosnou obrazovou výzdobu? Zvlášť ve vinohradském evangelickém sboru známém svým tradičním ortodoxním přístupem?

Nebylo to lehké. Po počátečním impulzu br. faráře trvalo mnoho let, než byl koncept přijat, a já jsem byl vyzván k malování. Po třech letech práce jsme obrazy do kostela nainstalovali v roce 2000 a slavnostně odhalili. Jde o cyklus pěti obrazů na motivy Starého a Nového zákona. Musím říci, že někteří členové sboru, zejména starší generace, se obrazům bránili, že je to porušení 2. přikázání. Domnívám se však a ohlasy mi to potvrzují, že většinou byly obrazy přijaty dobře a členové sboru si na ně již zvykli. Do povědomí evangelíků jsem vstoupil ilustracemi teologické knihy profesora Hromádky. Ty vyvolaly mezi evangelíky vlnu nesouhlasu s ilustrováním ryze teologických publikací. V průběhu let se situace přece jen hodně změnila k lepšímu.

* Stejně nerozumím, jak Vás, jako věřícího evangelíka, vůbec napadlo, že budete malovat obrazy do evangelických kostelů. Vždyť od dětství jste musel být veden k tomu, že do Vašich modliteben obrazy nepatří?

Od dětství jsem tak byl možná vedený; ale když jsem „rozum bral“, uvědomoval jsem si za totality, kdy byla biblická zvěst nežádoucí, že je nutné vyjadřovat ji všemi možnými způsoby, tedy i obrazy.

* Pokud vím, tak vaše obrazy visí i v několika katolických kostelích. Nevadí Vám to jako evangelíkovi?

To mi vůbec nevadí, protože se domnívám, že v rámci ekumény je třeba hledat, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Křesťanství je výlučné, neboť jeho základem je Ježíš Kristus, kterého uznávají všechny křesťanské církve. Proto rád namaluji obraz i do katolického kostela. Například když mne jeden katolický kněz požádal o oltářní obraz všeobjímajícího Krista pro semináře pořádané výhradně pro muže, rád jsem ho spolu se svým starším synem Ondřejem namaloval. Americký františkán Richard Rohr, který na seminářích také přednášel, určil čtyři archetypy muže: 1) král = dobrotivý otec, 2) prorok = jakýsi duchovní vůdce a tlumočník Boží vůle, 3) milovník = ten, který miluje bližního a 4) bojovník = zápasník v duchovním smyslu. Pokusili jsme se na obrazu tyto čtyři vlastnosti symbolicky vyjádřit. První typ otcem vítajícím marnotratného syna, druhý prorokem Izaiášem, třetí milosrdným samaritánem a poslední Jákobem, který bojoval duchovní boj s andělem.

* V současné době, na přechodnou dobu, je v katolickém kostele v Orlici u Letohradu nainstalován Váš dosud největší obraz „Velké pašije“ (7,4 x 3,4 m). Co Vás vedlo k namalování tak monumentálního díla?

O namalování obrazu s tématem Velkého ukřižování jsem snil dlouhá léta. K jeho malování jsem se dostal až v mých 78 letech, kdy čas k němu tzv. dozrál. Celý obraz jsem koncipoval jako události pašijního týdne. Od Piláta ke Kaifášovi, týden či několik dnů, v nichž vrcholí Kristovo Boží poslání zde na Zemi. Osu obrazu tvoří značně abstrahovaná postava Krista vzhlížející zvrácenou hlavou k Bohu. Je vlastně ukřižován „bez kříže„ – na cestě ke vzkříšení, stoupaje vzhůru. Kříž se již kdesi válí pod nohama setníka, který Ježíši podává houbu s octem smíšeným se žlučí. Důležitou úlohu v obraze mají 3 klauni. Jsou zástupci nás, lidí, kteří jsou moudří i blázniví, se všemi ctnostmi i nectnostmi, také přistupují ke Kristu. Jeden klaun zlomyslně pomáhá vojákovi s podáváním houby – to je jako ten rouhající se lotr, zatímco druhý, „obrácený“ klaun, se drží jako klíště nohou Krista Pána a doufá v slova Kristova: “Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Třetí klaun pak v pravém dolním rohu obrazu opožděně spěchá k uvítání příjezdu Krista do Jeruzaléma nesa za zády oslavnou ratolest. Najdete zde zástupce všech postav vztahujících se k události, od Marie matky a Marie Magdalské, celníka, Jana teologa, žoldáků v podobě kovových robotů, ďábla, Petra; jako připomínka jeho zapření Krista pochodují v dominantním postavení v pravé části obrazu dva útoční kohouti. Do tohoto pašijového týdne jsem chtěl vtěsnat i některé události, které tento týden časově přesáhly, ale staly se jeho symbolem. V pravém horním rohu obrazu jsou poutníci do Emauz doprovázeni samotným vzkříšeným Ježíšem. Obraz vpravo uzavírá postava Kaifáše, na levé straně zas postava Piláta. V levém horním rohu obrazu se objevuje druhý příchod Kristův; přijíždí vítězný Kristus na oslátku, vítěz nad smrtí a zlem. Pokusil jsem se na obraze zachytit částečku radostné zvěsti – evangelia – které nám přes všechny útrapy a bolesti přináší ve víře naději věčného života v Božím království.

*Neuražte se, ale tento emocemi nabitý obraz mi připomíná katolické barokní umění. Není na něm sice ta nádhera, zlato a pompa, ale obsahem a dějovým napětím působí na člověka podobně. Vybídne ho k přemýšlení a vtáhne do děje. Je nesmírně expresivní.

Mne neuráží, že přirovnáváte mé dílo k baroku. Vím, že protestanti mají o baroku zkreslené představy tím, že ho vnímají jako modloslužbu. Tu však nedělá obraz, ale člověk, který se obrazu klaní, protože jeho vlastní víra v Boha je slabá; chtěl by Boha vidět a nahmatat, aby mu mohl opravdu uvěřit. Budete se divit, ale já mám baroko velmi rád. Jeho motivace mi pomáhá dělat abstraktní obrazy. Působí na mně motivačně.

* Říkal jste, že Boží slovo jde tlumočit nejen slovy, ale i obrazem. Tento Váš obraz to dokládá. Přesto to musí na mnohé evangelické faráře působit zpupně, nebo se mýlím?

Možná je to nafoukané, ale od začátku jsem říkal, že chci svými obrazy kázat. Vždyť vyjádření evangelia obrazem je jen vyjádření jinou formou než slovem. Čisté slovo Boží neumíme sdělit, ani já, ani farář. I on ho tlumočí použitím lidských slov. Celé to dogma vzniklo za reformace církve. V reformaci si mysleli, že když zničí v kostelích obrazy, že poslouží věci víry; ale tím se jen zbavili jednoho z možných jejích vyjádření. Někdy může být obraz, socha či hudba naléhavější než lidské slovo. O nešporách by mi například stačila jen duchovní hudba a rozjímání. Nehledě k tomu, že přijde-li do kostela cizinec, nerozumí, co říká farář, ale obraz pochopí.

* Zažil jste první republiku, fašismus i komunismus. Kde byl život umělce nejtěžší? Pracuje se vám nyní lépe?

První republiku jsem znal jen jako kluk. Teprve po roce 1945 jsem začal studovat vysokou školu. Až do roku 1989 jsem tedy žil jako umělec v nesvobodě. Zde, v Československu, jsem mohl vystavovat, tak jako ostatní mladí umělci nestraníci, pouze jako člen skupiny mladých výtvarníků zařazené do tzv. Bloku skupin. Byl jsem členem skupiny „Proměna“. Koncem 60. let, let uvolňování, jsem vystavoval i v západním Německu, v Holandsku a v Americe (v New Yorku, Detroitu a v Cranbrooku), a to zásluhou svých přátel z těchto zemí. Můj přítel z USA přijede i na zahájení mé výstavy, kterou budu mít k 85. narozeninám letos v červenci a v srpnu v pražské galerii Lapidárium v Rámové ulici. Od roku 1973 až téměř do konce 80. let jsem v tuzemsku nemohl ani vystavovat. Vystavoval jsem pouze v Německu zásluhou svých tamních přátel. Komunisti totiž povolovali v cizině výstavy pouze přes Art Centrum s podmínkou, že zahraniční partner složí čtvrtinu hodnoty výstavy ve valutách.

* Pokud se nepletu, tak u Vás v rodině jsou všichni umělci. Oba synové Ondřej i mladší Vojtěch jsou akademičtí malíři, jejich manželky též, Vaše manželka Jarmila pracovala v památkové péči a rovněž maluje. Nedochází k uměleckým sporům?

Naopak, pomáháme si vzájemně. Jsem nesmírně šťastný, že mohu malovat a že mně to dodnes baví. Ruka se mi nezatřese. Z toho jsem měl vždycky strach. Je to ohromný dar, když se má člověk čím zabývat, zejména ve stáří. A mám radost, že stejnou cestou jdou i moji synové. Se zájmem sleduji jejich práci a raduji se z jejich úspěchů. Vzájemně si pomáháme nejen v běžném životě, ale také hlavně při přípravě a instalaci výstav.

* Vaši synové absolvovali AVU. Mnozí jejich spolužáci si stěžují na to, že jako absolventi uměleckých škol nemají po ukončení studia zajištěný výdělek a musejí se věnovat jiné činosti. Jak pomoci mladým umělcům po absolvování AVU?

Máte pravdu, že když vyjde student z jiných vysokých škol, nastoupí do zaměstnání. Absolventi uměleckých vysokých škol nemají zajištěný výdělek. Ne všichni mohou hned „prorazit“ a uživit se svou činností. Kdyby měli absolventi stipendium na 3 roky jako někteří za totality, aby se mohli osamostatnit, byla by to pro ně velká pomoc. Velkým problémem v současné době je také často finančně náročný pronájem výstavních místností. Nerad bych ale, aby to vyznělo, že se za komunismu tvořilo lépe. Tak tomu rozhodně nebylo! Svoboda je pro umělce to nejcennější a nejdůležitější a ta tenkrát nebyla. Je krásné, když vám do ničeho nikdo politicky nemluví. Spousta lidí už neví, co to je nesvoboda, kdy politici diktovali, že musíte dělat pouze „socialistický realismus“. V kumštu je podle mne svoboda to nejcennější.

* Jenže stipendium by zřejmě pohltilo hodně peněz…

Peněz dnes není dostatek v žádném odvětví, jde však o to dobře a účelně s nimi hospodařit. A peníze vložené do památek a kultury jsou jistě dobře vložené peníze, protože v nich se uchovává část ducha paměti národa i místa. Na nich kvete turistický ruch, který do rozpočtu státu přináší značné finanční prostředky. Stálo by tedy za úvahu uvolňovat určité procento právě z turistického ruchu jak na ně, tak i na podporu absolventů uměleckých škol.

* Všimla jsem si, že máte hodně obrazů z jižních Čech. Jste tamní rodák?

Jsem Pražák. Vždy mi bylo líto, že nepocházím z jižních Čech, které pro mne mají zvláštní kouzlo a atmosféru a byly pro mne vždy velkou inspirací při mé práci. Léta jsem jezdíval do Písku a okolí na prázdniny, v posledních letech se tam jezdím alespoň pokochat, pokoukat, zavzpomínat a zjišťovat, co a jak se změnilo. Hlavně mne okouzlovaly charakteristické kapličky, boží muka a kříže v polích.

* A nakonec si nemohu odpustit jedovatou otázku. Proč malujete tak ošklivé tlusté ženské?
Proč ošklivé? Co je to za ženu, když je jak nit hubená. Každý vidí ženu jinak. Asi je mám rád.

Děkuji Vám za zajímavý rozhovor