Nyní na sebe duo Kroupa - John odhaluje neférové zákulisí jejich investigativních žurnalistik

Proto teď cítím škodolibou satisfakci, když Radek John, kdysi k hrůze české politiky šéf Věcí veřejných a ministr vnitra ČR, a Josef Klíma sami na obě vzájemně odhalují neférová zákulisí své žurnalistiky; začal to Klíma svým textem z 5. 11. 2012 v LN, když mj. napsal:

„Posledních deset let nebyl John vůbec novinář, natož dobrý. Nic nenatočil ani nenapsal. Johnovy výroky, že spí s pistolí pod polštářem, tak připadaly kolegům z branže k smíchu. John se dal dohromady s tuneláři, začal „dojit předraženým časopisem zdravotní pojišťovnu a dotacemi na kuchařku o zvěřině státní lesy a nakonec šéfoval nakladatelství úzce spojenému s Janouškem“. Nikdo už nemůže Johnovi věřit. Protože novináři mají být nestranní, politika na druhou stranu vyžaduje stranickost. I kdyby stokrát proklamoval, že chce zase tepat tu chobotnici, už to nejde. Už mu nikdo neuvěří, že jen jedno chapadlo chobotnice nebojuje s druhým – a samo se tím maskuje…“

A taková to byla skvělá investigativní partička: Co si může investigativec víc přát, než se stát ministrem vnitra…

Kritiku bývalého novinářského kolegy považuje Radek John za zradu a uvedl, že text Josefa Klímy ho ranil a hloubka zášti šokovala. Hlavně to, že Klíma napsal, že John žádnou novinařinu nedělal, zavinil konec pořadu Na vlastní oči a kolegům z branže byl k smíchu. John se pochopitelně brání slovy:

„Šokovala mě hloubka zášti bývalého kamaráda. Zapomněl uvést jednu velkou drobnost: těch deset let jsem byl šéfredaktorem publicistiky a měl jsem na starost deset pořadů s týmem 60 lidí, mezi něž jsem musel svoji pozornost dělit. Když jsem se přesně před deseti lety stával šéfredaktorem, na poradě pořadu Na vlastní oči jsme říkali, že to znamená, že Radek John nebude moct točit, nicméně bude pořad bránit, i když bude mít úplně jinou práci. Opravdu nevím, jak bych mohl dělat to, co Pepík Klíma, jehož úvazek byl dvě reportáže měsíčně. Že takovou věc vynechal, mně přijde mimořádně podlé…“ https://www.lidovky.cz/klimuv-text-je-mimoradne-podly-a-ranil-me-priznava-john-pgs-/zpravy-domov.aspx?c=A121105_130956_ln_domov_ogo

Jak se rodil tento Ferdyš Pištora, resp. zášť Klímy vůči Johnovi?

Že pro jeho Sněženky a machři, Bony a klid a jiná veledíla? Jo, jsou to fakt machři, kam se já se svojí kritikou na ně hrabu, když oni o sobě píší, resp. Klíma o Johnovi: „John se dal dohromady s tuneláři, začal „dojit předraženým časopisem zdravotní pojišťovnu a dotacemi na kuchařku o zvěřině státní lesy a nakonec šéfoval nakladatelství úzce spojenému s Janouškem“. Nikdo už nemůže Johnovi věřit…“

Proč zradil svého kámoše zrovna Klíma, co sám hájil „spartakiádního vraha“…? http://www.rukojmi.cz/clanky/3599-jak-se-prominentni-komunisticky-tydenik-mlady-svet-stal-semenistem-tez-havloidnich-politiku-typu-john-a-horacek-chranenych-hlavnim-cenzorem-uradem-pro-tisk-a-informace-uv-ksc

Připomeňme si tedy jejich novinářské cesty dlážděné průšvihy, podrazy i kravinami. Možná jablka a hrušky, čili trošku kalvádosu, do toho něco valašské slivovice… a máme prohibici á la Klíma-John. Zkrátka, pravou investigativní lavorovici, se skvěle prošlapaným kysaným zelím…  Možná se to začalo klubat už v dobách, kdy Klíma „vešel do světa filmu“. 

Když dvojka vypečených investigativců Kroupa-Klíma napsala i scénáře pro televizní kriminální seriál Expozitura, co měl být podle skutečných příběhů. Naznačili, o čem druhá řada bude: „Příběhy v nové řadě jsou opět inspirovány skutečnými událostmi. Diváky čeká napínavá podívaná s prvky thrilleru z prostředí nejvyšší společnosti.”

Jak jsou tyto příběhy skutečné? Asi jako Klímův námět pro Requiem pro panenku...? Mladý reportér Josef Klíma ve své knize „Brutalita“ o tragédii v Měděnci označil za viníky vychovatelky. Jenže se nechal svést na falešnou stopu, resp. přijal oficiální stanovisko poplatných vyšetřovatelů a soudců, kteří chtěli zahladit stopy, že ústav nebyl proti požáru zabezpečen. A není to tak dávno, co TV Nova odvysílala právě tento kasa film podle námětu Josefa Klímy a v režii Filipa Renče “Requiem pro panenku!”, což je filmová lež století, byť 1. listopadu roku 1984 zahynulo v Měděnci na Chomutovsku v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené. Kniha se pak stala námětem pro filmové drama o tom, jak vychovatelky “brutálně týrají” bezbranné chovanky. Filmová fikce přitom byla na hony vzdálena realitě. Hlavně nemohla být ústřední hrdinkou všemi diváky nesnášená cikánka, ale všemi milovaná oběť komunistické zvůle. Ve filmu se přece musela objevit rovněž kritika totalitního omezování osobní svobody, šikany a nespravedlnost, na níž jsou pokrytečtí Češi nadmíru vysazeni. Celkový dojem musel prostě vyznít ve smyslu, že totalita hororově zachází též s nešťastnými retardovanými dívkami. A kdo by taky fandil nenáviděné cikánce…? Musel být zkrátka vytvořen kontrast  zvlčilá komunistická chátra a proti ní bezbranná, týrané dívenka, jež byla zneužita vlastním tátou i krutým režimem. Tragédie chudinek chovanek těžké totality musela mít přece své jasné opodstatnění.

Eva Kováčová (Marika) – René… foto: Otto Kamenský, Vladimír Kolář, MF DNES

Lež vedle lži; pravda však byla totiž zcela jiná. přesto se v úvodních titulcích objevila věta: "Film byl natočen podle skutečné události...." Co k tomu režisér Renč? "Pochopte, že já jako filmař kašlu na realitu, nenatáčel jsem reportáž do zpráv. Skutečné události jsou jenom volnou inspirací pro scenáristy a režiséry, aby si z nich vybrali, co chtějí. Zároveň jsem to celé taky vnímal jako metaforu k životu v socialistickém Československu – odstrašující případ, jak se dá zneužít moc a jak lidi nemají šanci proti nespravedlnosti." (Filip Renč)

"Všechno se jí tam příčilo, chtěla pryč. Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se “hadry”. Mluvila o všem chladně, jako by se nic nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu… Tenkrát mladý režisér Filip Renč natočil příběh podle reportáže Josefa Klímy, který měl podklady jen ze soudních spisů. Ani jeden z nich s Evou nemluvil, nikdy ji neviděli. Nikdo nemluvil ani s vychovatelkami. I když byly odsouzeny …” Renč – Zeman…

A jsme opět na začátku mého povídání u toho momentu, jak před nedávnem odvysílala ČT1 další díl seriálu „13. komnata“ o investigativním žurnalistovi, spisovateli a hudebníkovi Josefu Klímovi ze zrušeného nováckého pořadu „Na vlastní oči“. Srdceryvně se kál i obhajoval své žurnalistické přešlapy. Dojemné, že i drsňák v sobě „nezištně najde odvahu uznat svá pochybení…“

Nic o tom, že Klíma jednou obhajoval v Reflexu „spartakiádního vraha“ Jiřího Straku, který byl usvědčen ze tří dokonaných vražd, dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží. Díky svému nízkému věku byl odsouzen k maximálnímu možnému trestu směšných deseti let odnětí svobody. (Poté byl po devíti letech na základě amnestie prezidenta Václava Havla v květnu 1994 z vězení propuštěn a umístěn do uzavřeného sexuologického oddělení psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích. O deset let později získal definitivně svobodu…)

Přitom však dle 13. komnaty prý Klímovy reportáže hýbaly touto zemí. Třeba v dokumentu: „Romové jdou do Kanady!“ Dalo by se s jistou nadsázkou říci, bylo ve scénáři, že kvůli Josefu Klímovi dnes existují pro Čechy kanadská víza. Jak se o Romech v Kanadě dozvěděl? Prostě si v někde v novinách přečetl noticku, jak Romové hromadně prchají do Toronta... A bylo to…

Klíma ale ve své 13 komnatě zamlčel, jak svojí senzacechtivostí udělal reportáží z Toronta a Niagarských vodopádů reklamu nejen českému romskému exodu do Kanady, ale i jejich právníku Jiřímu G. Kubešovi. Bohužel, v inkriminované romské kauze jsem figuroval také já. V únoru a pak ještě v září roku 1997 jsem byl opakovaně v Torontu, abych monitoroval pro tehdy Moravskoslezský den tzv. romský exodus z Ostravy do Kanady. Jako první český novinář jsem tak objevil české Romy, kteří žádali v Kanadě o status uprchlíka. Na můj dotaz, jak je to možné, že ještě osm roků po sametové revoluci někdo z Čechů potřebuje politický azyl, jsem dostal odpověď: „Protože nás v Česku zabíjejí skinheadové…!“

Čeští Romové, žádající v Kanadě o azyl pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Půl roku museli čekat na zaměstnání. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen“ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali

“Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?” zeptal jsem se v torontské samoobsluze. “Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu,” dostal jsem šokující odpověď. Snímek Břetislav Olšer

Poslal jsem proto začerstva z Toronta do regionálního deníku ne desetiřádkovou zprávu, jak pravil Klíma, ale reportáž pod titulkem: „Ty gadžo, jak do tej Kanady…?“, kde jsem popisoval romské útěky za oceán i zákon č. 93, který v Kanadě svým multikulturním obsahem dával šanci všem diskriminovaným lidem, tedy týraným ženám, homosexuálům i Romům a běžencům z míst občanských válek.

Pár dnů poté mi z Prahy několikrát telefonoval Josef Klíma, že mu jeho styčná důstojnice Maršálková z Ostravy poslala můj článek a že by měl zájem za mnou přijet a na vše se mě důkladně poptat. Já byl nadšený, že novinářská hvězda našla zalíbení v mém textu. Nadšený ve své zastuzené pubertě sezval do baru Waldemar, k „velkému stolu“ pro V.I.P. vzácné hosty:

Milušku Lukášovou, šéfku sociálního odboru z obvodu Mariánské Hory a Hulváky, přítomen byl také jeden z Romů, chystající se i s rodinou emigrovat do Kanady, vedle něho seděl Čechokanaďan Jiří Peterka, žijící v Torontu na Dundas Street. K těmto mým hostům přibyl i Josef Klíma a jeho asistentka.

Seděli a povídali jsme si několik hodin, Pepíno se ptal a ptal, pak jsem hrdinsky zaplatil útratu za všechny a přesunuli jsme se do hotelu Atom, kde měla dvojka z TV Nova nocleh. Ještě v tamní kavárně jsme u fernetů dolaďovali Klímovy plány pro Toronto.

Až jsem nechtěně do pražské pepíkovské investigativity namočil i starostku ostravského obvodu Mariánských hor a Hulvák ing. arch. Lianu Janáčkovou, když jsem k ní Josefa Klímu na druhý přivedl. Tento velmi mazaný a sofistikovaný žurnalista si pragmaticky vybral to atraktivní z jejích slov, aby měl novinářskou bombu. Starostka se totiž zmínila, že nabídla každému z Romům 30 tisíc Kč na letenky na cestu s rodinami za oceán, ovšem pod podmínkou, že vrátí obvodu své obecní byty. Tenkrát mu jen špitla, že by až za vrácení dekretu na nájem bytu přispěla na letenku do Kanady. Klíma z ní ale po novácku udělal rasistku, když roztroubil, že nabízí Romům peníze na letenky, aby se jich zbavila; ne peněz, ale Romů.

Bylo totiž jasné, že když někdo emigruje a nevrátí nájemní dekret, tak není páky, aby se s takovým nájemním bytem dalo něco udělat… Tím si arch. Janáčková vysloužila nálepku ústřední české rasistky, i když se bránila, jak mohla. Přičemž zastupitelstvo stejně nakonec neschválilo žádnému Romovy zmíněných třicet tisíc, takže z toho bylo jen Pepinovo plácnutí do vody... Ale super účelové...

Niagarské vodopády v třeskuté zimě... Snímek Břetislav Olšer

Následně mě Klíma zavezl na mošnovské letiště, kde se mnou natočil o Romech v Kanadě obšírný rozhovor. Říkal jsem si jako správný novinářský exhibicionista, že konečně si vybojuji svých „pět minut slávy“. Nakonec jsem nebyl ani v titulcích jeho dokumentu jako autor námětu, ani v televizi nebylo naše interview. Škoda, že jsem si v euforii nevšiml, jestli při natáčení našeho rozhovoru měla kamera zapnuté červené světýlko.

Nakonec jsem za to byl moc rád, jelikož pražský investigativec Klíma, který se rád chlubil cizím peřím, se nestyděl ani za účelový a zcela neobjektivní dokument "Romové jdou do nebe", v jehož závěru korpulentní Romka zvala své příbuzné do Kanady, kde létají pečení holubi do huby, když mají pikniky u Niagarských vodopádů.

Pravdu o Klímovi a jeho „torontské pravé ruce“ advokátu Kubešovi vyjevil už ředitel Výzkumu pro reformu pomoci občanům ze zahraničí Paul Fromm z Toronta. Ten v roce 1997 zaslal dopis Společnosti kanadských právníků, v němž podal protest proti právnímu zástupci romských rodin z ČR George Jiřímu Kubešovi, který podle něj zneužívá sdělovací prostředky pro své zvýhodňování. Tato stížnost se prý opírá o zákon, jenž zakazuje advokátům 
Kanady “vydávat veřejná prohlášení za účelem upřednostňování svých služeb”.

Tento advokát v roce 1997 totiž v Klímově reportáži vystupoval po jeho boku, pročež na něho putovala pro reklamu prostřednictvím Klímy ihned do Ottawy jedna stížnost za druhou. První byla adresována tehdejší kanadské ministryni pro občanské otázky a imigraci Lucienně Robillardové v Ottawě, z niž uvádím jen úryvek: Jak investigativec Klíma dělal reklamu torontskému advokátu Kubešovi…

Na závěr jen pár vět, které jsem si zapamatoval v romštině: Pojedu do Kanady, tam nejsou rasisti, tam budu člověk… “Džava adre Kanada, odoj nane o rasisti, odoj dživava sar manus…” Na sociálce jsou rasistky, co mně závidí zasloužené peníze… “Pre socialka hyne o rasistit so mange nadoprajinen mire love…” Proč bych děcka posílal do školy, když ani já do ní nechodil… “Soske me bichavava le čhaven adre skola, te me tyz kodoj naphyravas…?” A odkud vzal Klíma titulek pro svůj reklamní dokument pro ČT "Romové jdou do nebe?" Cikáni šli do nebe, Romové do Kanady…

Inu, a na počest výše věrně popsané pražské investigativní žurnalistice uvedu známé valašské rčení, které si ale pamatuji pouze ve valašské češtině: "Zrob susedovi dobře, osere ti plot..."

Foto: ČTK

Peake – resumé…

Jsou Věci veřejné podle Kočí opravdu jen „ti naši pičusové“…?

Věci veřejné na dně aneb Veřejné jsou i děvky prodejné…?

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)