Euro může pokračovat pouze za cenu dlouhodobé stagnace evropské ekonomiky
Ivana Haslingerová
Zasedání vědecké rady Národohospodáské fakulty Vysoké školy ekonomické (NF VŠE) proběhlo 24. listopadu 2010 pod taktovkou jejího nového děkana Doc. Ing. Miroslava Ševčíka, CSc., v opravdu hvězdném obsazení. Před přednáškovou síní, kde zasedání probíhalo, byly již hodinu před jeho zahájením takové zástupy studentů, že jsme se obávali, že se přes ně do posluchárny neprobojujeme. Tak obrovský zájem budili samozřejmě přednášející v čele s prezidentem republiky Václavem Klausem, ale jistě i téma přednášky „Budoucnost eura očima státníka, centrálnío bankéře, ministra financí a akademického ekonoma“, které v posledních měsících hýbe nejen ČR, ale celou Evropou. Naše republika měla sice to veliké štěstí, že skupina ekonomů, z nich většina byli právě přednášející panelisté, dokázala přesvědčit neekonoma, ministra financí Miroslava Kalouska, že přijetí eura za současného stavu ekonomiky by bylo pro nás pohromou. Na jedné z přednášek pořádaných Liberálním institutem přiznal v loňském roce pan Kalousek, že byl původně jeho zastáncem a že je rád, že se nechal přesvědčit, že by jeho zbrklé přijetí bylo pro naši ekonomiku velmi nebezpečné.
Naše zem se díky nepřijetí eura tak vyhnula národnímu bankrotu a koruna se stala jednou z nestabilnějších světových měn. To ale neznamená, že problematická situace v okolních zemích se jí netýká a že ji její politici a ekonomové nemusejí sledovat. Naopak. To, že posiluje v zemích eurozóny pouze německá ekonomika, je velmi varovné. Němci budou určitě požadovat, aby v pomoci krachujícím zemím eurozóny nezůstali sami, aby se na ní podílely i ostatní prosperující země, mezi něž patří i naše republika. To, že jsme zatím euro nepřijali, na věci nic nemění, protože jsme se pro vstup do eurozóny zavázali a výzva pana prezidenta a Centrální banky naší vládě, aby se pokusila žádat o opt-out, tedy vyvázanost z tohoto slibu, bude velmi těžce prosaditelná. Vláda bude mít co dělat, aby prosadila alespoň odmítnutí snah Německa zatáhnout nás do hrazení cizích dluhů bankrotujících států jeho eurozóny (EZ). Zcela stačí to, že je podporujeme již prostřednictvím mechanismu MMF. Peníze nemohou téci neustále od zodpovědných států k nezodpovědným.
Nápad Miroslava Ševčíka udělat první zasedání NF VŠE formou vědecké rozpravy právě k těmto tématům, sklízel proto ze všech stran pochvalu a je rovněž signálem toho, že na jeho fakultě budou studenti informováni o ekonomice našeho státu s předstihem a pravdivě. Ostatně o tom svědčí i to, že jmenovací dekrety do vědecké rady převzali opravdu významní odborníci působící na prestižních pozicích ve státních institucích či jako poradci v otázkách hospodářské politiky spojující znalost teorie i praxe – za všechny je příkladem Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., prezident republiky, Ing. Ivan Mikloš, místopředseda vlády a bývalý ministr financí SR, ekonom, který zavedl na Slovensku rovnou daň, čímž ho vyvedl z ekonomického velepropadu, Ing. Miroslav Singer, Ph.D., guvernér ČNB, a viceguvernéři ČNB Prof. Ing. Robert Holman, CSc., Ing. Pavel Řežábek, Ph.D., Ing. Mojmír Hampl, Prof. Ing. Kamil Janáček, CSc., hlavní analytik KB a člen bankovní rady ČNB. Dále pak Doc. Ing. Jiří Schwarz, CSc., člen NERVu, Prof.Ing. Karel Dyba, CSc., Ing. Dušan Tříska, CSc, Doc.Ing. Tomáš Ježek, CSc. a další.
Ale vraťme se k tématu semináře a k názorům panelistů:
"Když se dívám na název dnešní vědecké rozpravy „Budoucnost eura očima státníka, centrálního bankéře, politika a akademického ekonoma“ a na své tři spoluřečníky, pak vylučovací metodou docházím k závěru, že jsem zde pravděpodobně za státníka. Tedy za toho, o kterém se předpokládá, že tématu rozumí nejméně a od něhož se právě proto vlastně téměř nic neočekává. Je pravda, že státnictví není žádná specifická profese a nepředpokládá tudíž žádné zvláštní znalosti. Státník by měl mít ale postoj založený na respektu k entitě, kterou reprezentuje, v mém případě k českému státu. Jsem proto přesvědčen, že státníka by mělo zajímat, zda stát musí či nemusí mít vlastní měnu," uvedl s úsměvem pan prezident a hned si odpověděl, že stát mít vlastní měnu sice nemusí, ale vždy musí být zodpovězena otázka, zda je to pro stát výhodou nebo nevýhodou. A pak již se na vše profesor Klaus díval pohledem akademického ekonoma a centrálního bankéře, pohledem profesí, které před vstupem do politiky zastával.
Podle pana prezidenta euro má budoucnost i když nepříliš růžovou. Jeho závěr nikoli jako státníka, ale ekonoma byl, že bruselští politici dnes zavádějí změny znamenající radikální posun od evropské měnové unie (EMU) k evropské fiskální unii (EFU) a k evropské politické unii (EPU)A to všechno bude zaplaceno dlouhodobou stagnací evropské ekonomiky. Slyším-li, že se EZ rozpadne, považuji to za dětinský a fatální omyl. Žádného z politiků EU, s nimiž sedávám v Bruselu, tato myšlenka ani na setinu sekundy nenapadla. Jsou naopak připraveni přinést jakoukoliv cenu za udržení eura. Ani v kuloárech to nikoho nenapadne. To říkám naprosto autoritativně. Obávám se proto, že po dobu našich životů bude ekonomika živořit se stagnujícím eurem. Jediné téma, které se v Bruselu diskutuje, je jak trestat hříšníky. Zda se někdo účastní jiných jednání, mně neznámých, nevím."
Pan děkan Ševčík, který se obvykle s panem prezidentem v pohledu na ekonomiku shoduje, tentokrát protestoval: "Studenti mi dosvědčí, že na přednáškách vždy konstatuji, že má pan prezident pravdu a nemýlí se jak s eurem, s pohledem na EU, tak s globálním oteplováním. Nyní vidím, že se v něčem přece jen může mýlit. Jemu při setkáních bruselští politici neřeknou, že se bojí zániku eura. Museli by totiž přiznat, že měl pravdu od začátku a tu radost mu neudělají, to mu nemohou přiznat. "
Pan prezident se nedal: "To, že prognozuji vznik EFU, dělám velice nerad. Bude ubírat stále víc fiskální svobody státům EU. Na euro názor rovněž neměním a nedám se v diskusi o něm. Trvám na tom, že euro je a od počátku bylo riskantním politickým a jen druhořadě ekonomickým projektem. Při jeho zrodu nebyly vážně brány v úvahu velmi jednoduché argumenty ekonomického typu, dostupně popsané standardní ekonomickou teorií optimálních měnových zón. Když se mne ptala kancléřka Merkelová, kdy přijmeme už konečně euro, zda alespoň do roku 2015, odpověděl jsem, že by se při podobných otázkách měla zamyslet, zda bude tehdy ještě euro platit. Já se nedám a bojuji proti euru i trendům, které vznikají v EU. Ale bohužel vnímám realitu v ní, která prostě k EFU spěje. Každé zasedání Evropské rady je posunem k tomuto cíli. Jde jen spekulovat o tempu růstu tohoto procesu."
Ekonomické argumenty nebyly podle Václava Klause brány při zavádění eura do úvahy záměrně. Bylo to proto, že politici a "public intellectuals" v médiích a akademii nerozumějí ekonomii, nepovažují ji za vážnou disciplínu a přezíravě proto ignorují elementární společensko-vědní a tedy i ekonomické zákonitosti. Vážnou cost-benefit analýzou se politici a jejich akademičtí a mediální „fellow-travelers“ vůbec nezabývali a politické efekty zavedení eura považovali proto od samého počátku za daleko větší a cennější než případné ekonomické disefekty – velmi nenulové náklady tohoto měnového uspořádání. A právě toto pociťují nyní všichni občané.
Každá soustava měnových kursů, tedy i vzájemné kursy mezi zeměmi eurozóny, odráží v jistém časovém okamžiku ekonomickou realitu. V okamžiku zavedení eura státy plnily maastrichtská kritéria a proto jeho zavedení samo o sobě k žádným bezprostředním a okamžitým ekonomickým poruchám nevedlo. To evropské politiky uchlácholilo a začali věřit, že je vyhráno. Jenže nevzali v úvahu, že nejde jen o okamžitý stav ekonomik zemí přijímajících novou měnu, ale o jejich dlouhodobý vývoj. Bruselští politici si při přijímání eura neuvědomili, že v dnešním světě a ani v dnešní Evropě neplatí "zákon plánovitého a proporcionálního rozvoje národního hospodářství", který byl právě na Vysoké škole ekonomické (VŠE) dlouhá desetiletí doby komunismu vyučován. 
"Mnozí jsme tento zákon nebyli ostatně schopni pochopit ani tehdy, když jsme z něj dělali zkoušku. Nechápali jsme, jak se může mluvit o zákonu, když to vždy bylo jen a jedině přání, aby k plánovitému a proporcionálnímu rozvoji národního hospodářství docházelo. Tomuto zákonu, bez diplomu pražské VŠE, pravděpodobně politici západní Evropy věřili. Kdyby tady studovali, nevěřili by mu. O to byli ochuzeni," usmál se pan profesor a pak již vážně pokračoval: "Proto bruselští politici přijali mylný předpoklad harmoničnosti ekonomického vývoje v čase, což bylo jejich přímo školáckou chybou. Ekonomika zemí eurozóny se po zavedení eura samozřejmě harmonicky a proporcionálně nevyvíjela, a proto by dnes řada zemí potřebovala úplně jiné měnové kursy, než s jakými do eurozóny vstupovala. To platí obecně, i bez nedávné krize, ale krize to ještě zvýraznila. A vedla k dnešní akutní krizi eura. Při dnešní diskusi nejde tudíž o to, zda má či nemá Česká republika mít euro, toto téma snad již dnes nikdo nenastoluje, ale o to, jak se dívat na euro, na tuto pro nás cizí měnu, jako na obecný problém."
Od samotného počátku hlásal na mnoha seminářích pan prezident, že nemůže existovat měnová unie bez unie fiskální a že nemůže být ani unie fiskální bez unie politické. Europolitici si buď mysleli, že to možné je, což byl samozřejmě fatální omyl, nebo věděli, že to sice možné není, ale měnovou unii považovali za nejsnazší cestu, jak zavést unii fiskální i politickou. Protože asi skutečně věřili v onen zákon plánovitého a proporcionálního rozvoje, netušili, že budou muset odkrýt karty tak rychle. Proto jsou dnes zaskočeni. "Proto se dnes bruselští politici chovají tak licoměrně. Unii fiskální a politickou chtějí, ale bojí se to říci nahlas a tváří se, že tomu tak není, že zavádějí pouze měnovou. Přiznali by tak totiž svůj fatální omyl. Na každém summitu EU potichu a bez fanfár zavádějí další a další prvky unie fiskální a politické, ač se ještě nedávno dušovali, že už po Lisabonské smlouvě žádné další změny v systému EU dělat nebudou," uzavřel pan prezident,
Podle viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla je, pokud jde o budoucnost eura, možné skoro všecho. Byl prý nedávno v šoku, že dokonce už ani Asociace exportérů nechce v ČR euro. Z vývoje v EZ je prý v šoku každý den, neboť situace v ní se mění přímo před očima jako pohyblivý terč. Neustále v ní probíhají diskuse o tom, jak upravovat stávající smlouvy EU. Ať již vývoj dopadne jakkoliv, vznikne rozhodně nakonec jiná EU než ta, do níž jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit. Otázkou pro nás proto nyní je, jak interpretovat závazek vstupu do ní z roku 2004. Z EZ nejde vystoupit, protože ta nesmí krachovat. Země v ní si navíc nesmějí pomáhat. Zákaz pomoci si mezi sebou povolí asi jako první. Omezené měny ve smlouvách povedou k trvalému mechanismu zachraňování se vzájemného. "Nesouhlasím s trestáním bank. V EU má jít o velkorysost a ne o trestání ve špatných časech. Pokud se bude ale neustále některá země zachraňovat, bude to nejen drahé, ale vnese to navíc politickou nenáladu. Vzájemná pomoc může navíc probíhat jen do chvíle, dokud silnější země mají peníze. Silní jsou však už jen Němci a proto se na problémy EZ musíme dívat jejich očima. Němci říkají, že milují euro, ale ne důsledky eura. Je to, jako bych řekl, že miluji svoji ženu, ale nedokáži s ní žít," uzavřel Hampl a připomněl slova "presidenta EU" Rumpaye ještě z doby, než se stal tímto prezidentem, že "Pouze tržně určované měnové kurzy mohou správně odrážet fudamentální zakony ekonomiky". A jelikož žádné jiné než kurzové přizpůsobení jsme nevymysleli, měl by se jich držet. Důsledky přijetí eura jsou už totiž tady.
Ing. Ivan Mikloš, bývalý ministr financí Slovenské republiky a současný poslanec NR SR pohovořil o reformách, o rozšíření a konkurenceschopnosti EU a především o tom, kdy a jak EU zastaví své ekonomické zaostávání za světem. Je důležité připomenout, že Slovensko přijalo euro ještě v době jeho působnosti jako úspěšného ministra financí, který zavedl na Slovensku rovnou daň, nalákal tím velké množství investorů, zejména automobilek, a dostal tak Slovensko z předchozího ekonomického zaostávání. Bylo proto pro mnohé velkým překvapením, proč právě tento energický a nebojácný ekonom usiloval o rychlé zavedení eura. A nyní jsme se dozvěděli odpověď:
"Hlavní výhodu eura jsem tehdy viděl v tom, že euro vynutí zodpovědnou fiskální poliku i na nezodpoědných vládách, které příjdou po nás. Budou 
muset držet kurzovou stabilitu a nebudou mít čas zrušit rovnou daň. Nebyl to krok zbrklý, diskutovali jsme o tom od roku 2003 až do roku jeho zavedení. Velmi dobřejsem si uvědomoval možnost neudržitelnosti eurozóny v budoucnu při nástupusocialistů, ale zvyšování daní jsem se bál víc. Z dlouhodobého hlediska je zvyšování daní pro ekonomiku větším nebezpečím. Nesouhlasím proto s pomocíIrsku za cenu zvyšování daní a z douhodobého hlediska ani s pomocí Řecku. Půjčka Řecku byla zásadní chybou EU. Odmítám jednotnou fiskální a 
politickou unii."
Celosvětová ekonomická krize je podle Mikloše problémem světové keynesiánské politiky. Euro je jen součástí tohoto procesu. Řešením problémů EZ je buď přerozdělování peněz, na což nestačí peníze, nebo tvrdé rozpočtové omezení a státní bankroty. Lepším řešením by byly řízené bankroty, restrukturalizace dluhů a nesení nákladů bankami. K tomu zatím nedošlo. Vlády se staly rukojmími finančních domů.
Ivan Mikloš nezklamal svou pověst odvážného a energického ekonoma. Při jeho slovech se mi vybavila slova pana prezidenta na jednom semináři jeho Centra pro ekonomiku a politiku (CEP): "Závidím Slovákům Ivana Mikloše". Pokud bude tento ekonom přednášet ekonomiku na VŠE, je to zárukou opravdu vážné změny VŠE a patří za to dík panu děkanovi Ševčíkovi, že ho na svou katedru získal.
Na jednom semináři CEPu, kde byl prezentován názor nositele Nobelovy ceny za ekonomiku Miltona Friedmana, že euro nepřekoná 15 let existence, se Miroslav Ševčík vsadil, že nepřekoná ani let deset. Nyní konstatoval, že nastává druhá třetina rozpadu eurozóny. Připomněl, že o euru uvažovaly státy EU dlouho. Již 12.2.1969 v Barreho memorandu se hovořilo o politické měnové unii a Delors přijal projekt eura za svůj v roce 1989. Optimální měnovou zónu ale tento projekt nesplňuje.
"Do EU jsme vstupovali s nadějí na odstraňování barier obchodu a nadměrných regulací. Mělo to být žádoucí. Pak ale došlo k projektu společné měny eura, neboť společná fiskální a finanční politika předpokládá vznik superstátu. To bude dosaženo pouze za ztráty svobody a demkracie Eurokrati si přejí, aby se EU se stala Státní plánovací komisí," zdůraznil Mirolsav Ševčík a dále pokračoval, že nelze do nekonečna z deficitů rozpočtů budovat stát blahobytu. Náklady na technické zavedení eura byly relativě vysoké, ale nyní jsou mnohem vyšší než demontáž EZ. 
Fond finanční stability EU stojí 310 mld. eur. Řecko již nyní neplatí dluh. Irsko dostalo 100 mld eur. Celkem tedy 80 % rozpočtu EU. Francouzské i německé banky by měly z pádu eura velké škody, proto ho i přes tyto potíže zachraňují. Politikové jednoznačně při tvorbě EZ zklamali. Přesto za ni bojují, vědí totiž, že dojde-li ke zrušení eura, mohlo by to ohrozit i EU.
"EZ jde zachránit jen za nepředstavitelných nákladů stovek miliard eur. Demotáž EZ by byla lepší. Euro bych ponechal v několika zemích, kde byli již před jeho vznikem zvyklí na marku, tedy v Německu, Rakousku, Belgii, Nizozemsku a Lucembursku. Ostatní země budou potřebovat cizí pomoc. Friedman dal Eurozóně 1 až 15 let života. Já říkám, že jí nepomůže nic," uzavřel Ševčík
Pan prezident reagoval, že má podobné názory, ale ne identické. Jedna věc je naše přání jiná realita. Znovu varoval, že vznik EFU je krok, který nastane fakticky strašně brzy, není-li to už dneska. To není šílené, to je realita. A kdo prý mu nevěří, má si přečíst "velmi poučný a strašně kritický" článek Delorse and his boys ve Finantial Times, kde se mj. tvrdí: "Teď je móda škrtat v rozpočtech. Asi je to národní potřeba, ale rozpočet EU 
musí růst!" Pan prezident také zásadně nesouhlasil se slovy Hampla, že "Němci mají rádi euro, ale neradi ho chtějí platit." "Možná německé věrchušky, ale Němci jako národ rozhodně ne. Měl jsem přednášku o euru na univerzitě v Pasově a děkan fakulty k mému šoku mi sdělil, že mne může ubezpečit, že můj názor na euro je názor 100 % profesorů u nich a 90 % v celém Německu. Referendum by v Německu nevypadalo pro euro nadějně. Nedovolím se vyjadřovat k euru na Slovensku, ale Miklošův argument, že pozitivní na něm je to, že se ho lidi naučili rychle používat, mne rozesmál. Co mohli chudáci dělat, když neměli jinou alternativu. Je to podobné výroku, že lidé na Slovensku se velmi rychle naučili používat Slovenskou korunu po rozapadu republiky. Jednotlivci jsou v otázce měny vždy černí pasažéi. Je ale otázkou, zda se jim líbí, že 1 % HDP posíláme např. na pomoc Irsku a další Řecku."
Ivan Mikloš se ohradil, že neříkal, by měli Slováci možnost výběru, že si pochválil pouze to, jak rychle si zvykli. Pak již souhlasil s panem prezidentem, že snaha o zavedení EFU je evidentní. Podle něj je to ale reálné nejdříve za 4 roky. Sedí v EKOFINU a ví, že proces k posunu k EFU je těžkopádný hlavně proto, že by EFU mohlo znamenat tlak na bankroty. Všude v EZ vzrostly enormně dluhy a EFU by znamenala stále více přerozdělování. Pokud jde o jednotnou politikou unii EPU, je to podle něj proces reálně přímo nerealizovatelný. Stačí prý si vzpomenout, jak byl tento proces těžký při slučování Německa. Je prý nerealizovatelný i ekonomicky. "Neumím si z pohledu politika představit EFU, která je pro realizaci EPU nutná," uzavřel Mikloš.
Hampl byl mnohem skeptičttější: "EZ je unikátní projekt bez precedentů. Jednotlivé země nebudou chtít zrušit svá Ministerstva finací. Opticky to proto bude vypadat jinak, ale prakticky EFU bude. Peníze za dluhy se dají na jednu hromadu a náklady ponesou státy společně. Když mluvím o euru ve vztahu k národu, tak mám na mysli politickou elitu, která začala věřit, že je dobré. I právě to mne znervozňuje. Podle mne není znakem kvality ekonomiky, že má někdo euro. Chápu Estonce, že když mají na hranicích Rusy, tak se na euro dívají jinak. Ale nechápu také trhy. Nevěřím, že budou vyrobena pravidla, která vynutí země dluhy splatit. Podle mne žádné sankce nepovedou k cíli. Pro citáty o tomto problému doporučuji Wall Street Journal."
Ať již vznikne EFU, nebo ne, a ať budou Němci sanovat krachující státy EZ ze strachu z rozpadu EU, nebo ne, podstatné je, že koruna nám funguje výborně a nemáme žádný důvod převzít špatné euro a s ním i náklady na sanaci krachujících států. A co je velmi důležité, že pro toto stanovisko má vláda širokou podporu naší veřejnosti. Česká veřejnost věří své koruně nesrovnatelně více než Poláci zlotému, Maďaři forintu nebo Lotyši svému latu. Dobře se to dá ukázat na hypotékách a úvěrech. Češi prostě své měně důvěřují. Důvěra české veřejnosti a také mezinárodních investorů v korunu je unikátní věc. Důsledky této důvěry v korunu mají velmi pozitivní efekt pro naši prosperitu. Koruna už 20 let posiluje oproti dolaru, libře, marce a nyní i euru. Když začalo fungovat euro, tak bylo k mání za 36 korun českých, nyní je k mání za 24,50. Inflace u nás je už několik let nižší než v eurozóně a úrokové sazby jsou z toho důvodu také nižší. Na rozdíl od USA, Británie, Irska, Belgie, Španělska a mnoha dalších států nemusela česká vláda zachraňovat ani znárodňovat při poslední krizi žádnou banku. Proto je jasným závěrem: euro nepřijímat a nepodporovat krachující státy eurozóny.