Václav Klaus: "Moc prosím slovo nacionalismus nepoužívat neutralisticky"
Ivana Haslingerová
Každý průměrně vzdělaný člověk ví že český básník, prozaik, dramatik, publicista a politik Viktor Dyk (1.12.1877-14.5.1931) je prototypem vlasteneckého básníka češství, nebo chcete-li vlastenectví na pozadí jeho veršů „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Díky vymývání mozků mladé generace europeistvím vedoucím k odnárodňování vlivem politiky EU není ale bohužel již mnoha mladým lidem jasné, co to vůbec národ natož pak češství je. Klíčová otázka pro pochopení Dykova tvůrčího profilu je proto pochopit od základu ideu národa a pojetí češství. I když češství ztratilo svou obrozeneckou výlučnost, neztratilo svou nutnost. A protože jak cizí tak dokonce i naši současní prounijní politici se snaží o vymazání tohoto pojmu z hlav našich občanů, musí o hloubku češství každý z nás bojovat v sobě samém. K tomu je velmi důležité seznamovat se s jeho významnými představiteli, mezi něž patří na jednom z prvních míst Viktor Dyk, jehož literární dílo je tak bohaté a obsáhlé, že je těžko srovnatelné s ostatními. Psal lyriku, básnické skladby, satiru, povídky, romány, překládal, byl literární kritik a publicista píšící polemiky na denní události. Napsal víc než tisíc článků, glos a polemik. Jeho vlastenectví neskončilo ale jen na papíře, ale po vzniku samostatné republiky se jí aktivně věnoval ve funkci poslance a senátora. I přes velikou šíři jeho díla se vším, co napsal, jako červená nit vine uvažování nad národní a 
evropskou politikou. Je proto velmi záslužné, že Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) uspořádalo u příležitosti 80ti let od Dykova úmrtí odborný seminář k uctění památky tohoto vlastence a národního buditele.
„Když jsem dostal od doktora Tomeše knihu „Dyk a Masaryk“, zhltl jsem ji jedním dechem a řekl si, že musíme Dykovi věnovat jeden ze seminářů CEPu. Navíc jsem si uvědomil, že uplynulo 80 let od jeho smrti, což byla další motivace k uspořádání tohoto semináře,“ uvedl prezident Václav Klaus seminář k uctění Dykovy památky
Zamyslíme-li se nad kořeny Dykova hluboce prožitého vlastenectví, musíme se vrátit do doby, kdy je člověk nejcitlivější na dění kolem sebe, do doby jeho dospívání. Zjistíme, že jako dvacetiletý student právnické fakulty české univerzity v Praze byl bezprostředním svědkem bouřlivých událostí konce roku 1897, které ho ovlivnily na celý život. Na přelomu listopadu a prosince 1897 se totiž stala Praha pro Čechy politickým bitevním polem ponížených Čechů a arogantních Němců v Rakousko-Uhersku. Vláda ministerského předsedy Kazimíra Badeniho, jež prosadila jazyková nařízení zrovnoprávňující češtinu s němčinou v tzv. vnitřním úřadování musela v důsledku hněvivého odporu německých šovinistů odstoupit a s ní padla i uvedená jazyková reforma. Pražští němečtí studenti rozjařeni proudy piva táhli na Václavské náměstí. Chovali se, jako by v Čechy byly součástí Německé říše a ne Rakousko-Uherska. Češi naopak byli pádem Badeniho rozhořčeni a na Václavském náměstí se strhla bitka. Létaly kameny a blyštěly se policejní šavle. Nepokoje byly tak vážné, že vláda musela povolat na pomoc dragouny z Brandýsa, a když ani to nepomohlo, vyhlásila 2. prosince 1897 výjimečný stav. Soudy byly přeplněné, okna rozbitá. Němci brali český jazyk jako útok na svou národnost a naopak Češi ten německý. Česko-německý národnostní svár v Rakousko-Uhersku se naplno rozhořel a zůstal trvalou součástí vnitropolitické reality monarchie až do roku 1918. Dobový český intelektuální život ovládal kriticismus. U starší, životem zkušené generace se projevoval jako positivismus, ale většina mladé, dosud nezakotvené generace měla sklony k nihilismu a dekadenci, k relativizaci až popírání všech doposud uznávaných hodnot. Zdynamizovaná společnost vyvolala u mladých lidí až nečekaně silnou silnou negaci, kterou snad nejlépe vystihuje úryvek z Dykovy básně:
„Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,
pravdy jsem sok a lež je sokem mým.
Jsem mlád – přec však něčeho se bojím,
co v dlouhých nocích se mi zjevuje.
Tak uprostřed své generace stojím:
Duch, který neguje…
Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,
má skepse samu sebe užírá.
Propast zřím dole, kombinuje, měře,
Duch, který popírá."
Dyk se v té době stal jedním z představitelů a zastánců českého jazyka a jeho zápal pro rovnoprávné používání češtiny v převážně 
německém Rakousku-Uhersku ho zavedl nakonec až na politickou dráhu. Roku 1911 se stal členem Státoprávní pokrokové strany, za niž kandidoval ve Vinohradském volebním okrese do Říšské rady.
„Devadesátá léta devatenáctého století byla pro Dyka a jeho mladé vrstevníky příliš překotná. Zasáhl je nápor společenského modernismu. Vyčítali, že národní vlast nemůže být nikdy velkou a toužili po něčem, co by strhlo a zabránilo skepsi. Byli vlastenci a národovci neboli nacionalisté. Jejich nacionalismus nejde ale srovnávat s nacionalismem německým. Naši předci nikdy neusilovali o vyhlazování jiných národností a nacionalismus u nich nepřešel v šovinismus jako u Němců, “ uvedl
Další událost, která měla vliv na Dykovo dílo bylo vypuknutí 1. světové války. V předvečer války se střetává jeho vize vysněného národa s krutou realitou české malosti, což ho přivádí k zoufalství. Má na vybranou buď rezignovat, nebo vše nízké kolem sebe vykoupit tím, že bude dál věřit v budoucí národní velikost. Vybral si druhou možnost. Proti existující válečné vřavě a nejistotě klade Dyk jistotu národního ideálu neboli výši ducha. Došlo to tak daleko, že začal dokonce toužit po válečné katastrofě ve víře, že zničí zaběhnutý pořádek Rakouska-Uherska, který se mu nelíbil. Dá se říci, že jeho vlastenectví vyrostlo ze zoufalství nad soudobou českou realitou pod Habsburskou vládou s nedostatkem ideálů.
Přestože na jedné straně Dyk toužil po katastrofě, tak ho válka nakonec naplňovala hnusem a připomínala mu smrduté stoky se stínem Jidáše. Jestliže byl před ní snílkem o ideálním národě, tak válka tento jeho pojem národa umocnila přímo v mystickou vyvolenost, kde "z mystických keřů k nám mluví Bůh". Doufal, že v této zemi vyvolené žije žena, z níž vzejde mesiáš, jenž svou obětí vykoupí hříchy minulé malosti české. A protože on sám nemůže být oním spasitelem, chtěl být alespoň jeho obětním beránkem. Začal se tudíž velmi konkrétně podílet na protirakouském odboji. Ve prospěch národního státu bojoval přímo donkichotsky, umíněně, urputně proti všem, kteří mysleli jinak. Dyk byl prostě duchem, jehož živlem byla bouře. V letech 1916–1917 byl vězněn ve Vídni. 
Z této doby pochází jeho snad nejznámější báseň „Země mluví“ s již citovaným veršem „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“
„Po slovech docenta Kvačka, že devadesátá léta devatenáctého století přinesla nápor modernity, jsem si uvědomil, jak lacino s tímto pojmem v každé době zacházíme! Další otázkou je, zda může být něco jiného než národní stát. Bude to ještě stát nebo nestát nebo dokonce antistát?“ reagoval na přednášku doc. Kvačka pan prezident
Po skončení války zmizelo Dykovo válečné očekávání ideálu samostatného státu. Přesto nad národní ideu neznal Dyk vyšší cíl. V národě a v úsilí po rozhodných činech v boji za něj nalezl vrcholnou hodnotu smyslu života. Roku 1918 se dočkal naplnění svého snu o samostatném národu. V Národních listech to oslavil básní „Píseň noci“, v níž ale již tehdy projevil obavy z toho, zda české elity budou schopny uhájit dobytou národní samostatnost: „Ne na svůj zájem, ale na budoucnost hleď v krvi prolité.“ Nebyl ale jen básník a snílek, ale i člověk činu. Podílel se aktivně na založení Československé národní demokracie, za niž potom působil jako poslanec v Národního shromáždění, od roku 1925 jako senátor a bil se za ideu národa jako lev. Na Senátní schůzi neváhal říci památnou větu „spíše snesu myšlenku, že zbraní, kterou jsem dal k disposici státu, bude použito proti mně, než myšlenku, že stát je mou vinou bezbranný, neboť nad ideu národní není větší cíl.“ Jeho idea, že národ si žádá podřízení všemu, vytvářela měřítka, která jakoby nebyla z tohoto světa, přičemž nedosažitelnost tohoto ideálu byla pro něj zdrojem napětí a budila v něm prázdnou skepsi. Uvědomoval si stále víc, že není možné na politiky klást požadavky jako na antické hrdiny, proto byl zklamaný ve svých romantických představách a začal pranýřovat českou malost, pohodlný provincionalismus a fascinaci Čechů cizinou se snahou zavděčit se jí.
Protože byl Dyk orientován pravicově, patřil mezi nejvýraznější prvorepublikové odpůrce socialistické tzv. hradní politiky, především jejích tvůrců T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Vystupoval konfrontačně k ideálům sociální demokracie a kritizoval politický realismus prezidenta Masaryka, že nevede národnostní zápas tak tvrdě a nekompromisně, jak by podle něj bylo třeba. Prosazoval koncepci národního státu tvořeného pouze Čechy a nelíbila se mu Masarykova smírná politika vůči českým Němcům. Proto vystupoval proti Masarykově humanitě, kterou pokládal za příliš abstraktní a pasivní, a varoval ho, že je politická scéna roztříštěná a nehájí tudíž dobře zájmy národní. Dá se uzavřít, že s Masarykem vedl neustále spor o hierarchii národního a obecně lidského a vyčítal mu, že pod jeho 
vlivem se podceňuje důležitost vlastenectví, která byla hybnou silou pro vybudování samostatné republiky, v jejímž čele stojí.
PhDr. Josef Tomeš z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR připomněl slova, jež Dyk v roce 1929 mimo jiné napsal v obsáhlém polemickém dopise prezidentu Masarykovi: „Proč adresovati do našich řad výtku šovinismu, kde jsme byli pouze nacionalisty? Šovinism je karikatura nacionalismu, jako je nesnášenlivá bigotnost karikaturou nábožnosti. … Šovinismus je nekritické zbožnění vlastního národa, touha podříditi mu všechny ostatní. Nacionalista miluje svůj národ , šovén nenávidí ostatní nebo jimi pohrdá. Hypertrofií trpí nacionalism německý, ale nacionalismus český po říjnu 1918 trpí spíše atrofií. Příčinou této atrofie je tvrzení, že národní idea byla naplněna vznikem republiky, a že se tudíž vyžila. Není tomu tak; udržovat republiku jako československou není menší úkol, než jí dosíci.“
Tomeš dále rozvedl, že Dykův nacionalismus vyvěral z pocitu ohrožení českého národa ze strany Němců a byl nesen výrazným mravním imperativem. Dyk psal vždy o svých pocitech, psal o sobě a obžalovával to, co toužil milovat. Toužil po lásce a dělal vše proto, aby nemohl být milován, protože byl rozeným ironikem. Ironie a rozum mu bránily cele se odevzdat, nepsal proto poesii milostnou. Jeho jedinou láskou byl jeden národ, jeho vášní sen o národní povinnosti. Tomu podřizoval veškeré své boje, aby se jeho sen za každou cenu změnil v realitu. To ale neznamená, že si nenašel v reálném životě čas na ženy. V roce 1928 se po sedmadvacetileté 
známosti dokonce oženil se spisovatelkou a novinářkou Zdenkou Háskovou. Někteří badatelé se zamýšlejí nad tím, zda politická angažovanost neodváděla Dyka od literární tvorby. Podle doktora Tomeše nevedla k zániku umělce, ale naopak:
„Dyk byl nejen umělec a básník, ale i poeta politicus. Zájem na osudu národa nebyl prvkem, který by vedl k zániku umělce, ale naopak. Nacionalismus Dykův vyvěrá z pocitu ohrožení českého národa ze strany národa německého zastoupeného v českých zemích početnou a agresivní menšinou. Byl nesen výrazným mravním imperativem. Tento Dykův nacionalismus lze chápat jako nacionalismus obranný nemající nic společného se šovinismem,“ uvedl Josef Tomeš.
Děkan z Katolické filosofické fakulty University Karlovy si všiml Dykova zájmu o metafyziku. Podle něj spíše než k politice vedlo vše Dyka k metafyzice. Chtěl překonat trpkost své skepse vrozené, že nic kromě smrti není absolutní, a proto se dovolával duší mrtvých.
„Dyk byl přesvědčen o sepětí duší živých s mrtvými tak, že duše živých jsou dotvářeny odkazem mrtvých. Poslušnost mrtvým považoval za základ tradice,“ uvedl doc. Med
Rovněž doktor Tomeš souhlasil, že Dyk měl v sobě něco, co hraničilo s transcendentnem, neboť předjal svou smrt:
„Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání v Jaderském moři u ostrova Lopudu nedaleko Dubrovníka. V této souvislosti je často připomínáno téma moře, od mládí se často opakující v jeho poesii, a zejména jeho báseň Soumrak u moře ze sbírky Devátá vlna, v níž jako by zaznívala předzvěst blížícího se vlastního skonu…Dyk byl ovšem nadán i podivuhodnou politickou intuicí, s níž dokázal nahlédnout daleko za obzor přítomného hemžení a vytušit mnohé, co se až po letech naplnilo.“
Na vize nabírající na sebe řadu metafyzických prvků u Dyka upozornil i z Masarykova ústavu Akademie věd ČR. Upozornil, že podobným vývojem procházel i básník Neuman:
„Oba umělci prošli dekadencí, oba oslovil německý filosof Friedrich Wilhelm Nietzsche a oba hledali jako individualisté nekonformní spočinutí. Neuman nalezl vazby individua v komunismu, Dyk vysvobození z prázdnoty moderního člověka nalezl v nacionalismu. Ideál nacionalismu u něj nabývá až pojmu ideologie, “ uvedl doc. Brabec
"Pocit ze zhroucení duchovního světa, jako má doc. Brabec, máme mnozí. Duchovní svět ale neobsadila politika ale média. Politici potřebují být kritizováni za miliony věcí, ne ale za to, že chtějí obsadit duchovní svět české politiky, tyto ambice nikdo z nich nemá. To od nich opravdu nehrozí (úsměv). Pocit zoufalství z novinových zpráv sice máme, 
ale je také třeba se podívat na intelektuálně vědní sféru, jestli se o prosazování svých myšlenek důsledně snaží. Po roce 1989 jsme si my ekonomové opakovaně říkali, že kdyby nás nevynesla situace do politiky, tak bychom jako páni profesoři psali jednu knihu za druhou. Chtěl bych vidět masu knih a složitějších textů zde přítomných pánů historiků, které vyšly jinde než ve sborníku Masarykova ústavu ve 150 exemplářích. Já jejich hlas ve veřejném prostoru neslyším. Svými akademickými tituly k tomu mají veřejný status a prosím je, aby ho uplatnili i ve veřejné diskusi, využili své autority a pokoušeli se ji přenést na vyšší úroveň. Pocit ze zhroucení duchovního světa není jen v důsledku útisku intelektuálů zlými politiky a médii, ale i v důsledku pasivity této skupiny lidí," reagoval Václav Klaus na slova doc. Brabce, že duchovní svět obsadili politici a nikdo z novinářů nenapíše určitě celostránkový článek v den Dykových narozenin, jak by si to tato osobnost zasloužila.
Jestliže se ještě při představě, že naši politici chtějí obsadit hranice duchovního světa, pan profesor Klaus usmíval, pak při připomínce o užívání slova nacionalistický a nacionální se opravdu vážně rozzlobil:
"Jsem velmi nesvůj z toho, s jakou lehkostí páni historici používají slovo nacionalismus a nacionalistický. Jsem zvyklý rigorózně uvažovat, a tady je najednou obranný nacionalismus, integrální nacionalismus a pak nevím jaký další. Zásadně s tím musím 
nesouhlasit. Je to strašný omyl takto neutralisticky používat slovo nacionalismus. Nesouhlasím s vysvětlením doc. Brabce, že otázky nacionalismu a fašismu jsou interpretační a nikoliv normativní. Nepomůže ani argumentace doktora Tomeše, že Dyk ho považoval za neurčité slovo, které se vyvíjí v čase. To je nesmysl. Stejný, jakože existuje mnoho komunismů. Komunismus je jen jeden a neměnný! Nacionalismus je až příliš určité slovo a jeho náplň nelze smazat nějakým našim vysvětlováním. Je dávno našimi občany okupováno jasným způsobem a je marný boj zbavit se okupování tohoto slova veřejností. Nikdo s ním proto nesmí nakládat tak, jak bylo zde používáno.
To je nemožné!
To není povoleno!
To musí být zakázáno!
MOC PROSÍM SLOVO NACIONALISMUS TAKTO NEUTRALISTICKY NEPOUŽÍVAT!“
A protože právě tato poznámka pana prezidenta vzbudila v kuloárech největší debatu a jak jsem zaznamenala, tak většina jí pochopila chybně, dokonce mnozí tak, že pan prezident Dyka za jeho nacionalismus odsuzuje, protože je u něj fašistou, a ani historiky si nedá vysvětlit, že slovo nacionální neznamená nacistický, pokládám za nutné vše uvést na pravou míru:
Období života našeho národa v totalitních diktaturách nacismu a totalitárním socialismu se neodrazilo jen v tom, že se stále většina občanů bojí zvednout hrdě hlavu a říci hrdě: „Já jsem Čech!“ To se, doufejme, v dalších generacích napraví. Co se ale již asi nedá nikdy do pořádku, je zakořeněná špatná lingvistika v hlavách našich občanů. Totalitním diktaturám totiž vyhovuje překrucování některých pojmů a díky tomu se jim podařilo do hlav svých poddaných vměstnat špatné chápání významu po staletí používaných slov tím, že změnilo význam jejich použití. Podařilo se jim zneužít ve svůj prospěch lingvistiku. (Lingvistika se skládá ze syntaxu, sémantiky a pragmatiky. Přičemž sémantika je nauka o významu jednotlivých slov, syntaxe se zabývá vztahy mezi jednotlivými slovy a pragmatika se zabývá vztahy mezi slovy a uživateli.) V poslední době se to týká zejména pojmu nacionalismus vs. nacismus, levicový extrémismus vs. pravicový extrémismus a velenesmyslu o tom, že se tyto stýkají v jakémsi bludném kruhu, jakož i dalších lží, jako například, že existuje několik komunismů. Proto si myslím, že je, byť hodinu po dvanácté, nutné uvést v odborné veřejnosti tyto pojmy na pravou míru a běžně jich raději nepoužívat, nechceme-li někomu ublížit, a nahradit je jiným slovem.
Zneužitím chápání významu těchto po staletí existujících slov naprosto jinak, než byl jejich původní význam, bylo v období totalitních režimů nacismu a totalitárního socialismu, jimiž naše země prošla, vždy velmi vážným problémem. V poslední době bohužel opět nabývá na významu, a to zejména proto, že jejich překroucené používání z dob těchto předchozích režimů vyhovuje současné protinárodní politice EU. EU chytře využívá toho, že naše společnost díky prožitým létům v nacistické a komunistické diktatuře má zkreslené významy těchto slov v sobě již natolik zakořeněné, že je naprosto marná snaha některých vědců a odborníků na historii a sémantiku vysvětlovat na odborných seminářích jejich exaktní význam. Nezbývá proto, než se podřídit realitě a poprosit tyto odborníky, aby pro jejich původní významy začali používat nová slova, protože jinak mohou ublížit mnoha velikánům našich dějin a také mnoha současným spisovatelům a politikům. Jde zejména o slova nacionalismus a vlastenectví. A toto měl zřejmě pan profesor na mysli, když se zlobil, že těmito, národem tak negativně chápanými slovy tak plýtvají. Pojem nacionalismus používat jako kladné hodnocení kohokoliv je, bohužel, v současné době na škodu.
A pokud již je na odborných přednáškách historiků nezbytně nutné slovo nacionalismus použít, tak by měli vždy přesně vymezit souvislosti, s jakým dějinným obdobím a s jakým státem o tom kterém nacionalismu hovoří. Jinak totiž chápali pojem nacionalismus naši národní buditelé ve vztahu k českému národu pod útlakem Habsburků, jinak Němci v dobách Hitlera. Český nacionalismus znamenal lásku ke svému národu, ale nikdy v dějinách nechtěl okolní státy vyhladit a počeštit, tedy omezovat jejich suverenitu. Naopak německý svou lásku k německému národu se snažil promítnout přes hranice svého státu vyhlazením okolních národů a jejich poněmčením. Německý nacionalismus přešel v šovinismus neboli ve víru v nadřazenost vlastního národa, hlásání nacionální výlučnosti a rozněcování nenávisti k jiným národům. A tento rozdíl si naši občané díky masáži tisku neuvědomují. Šovinisté obvykle vše řeší konfliktem, ve vyšší politice válkou, zatímco naši občané si zafixovali, že ho tak řeší nacionalisté. A nejde to ze dne na den napravit. Proto je lépe se tomuto slovu vyhnout, protože občanům pojem šovinismus slynul s nacionalismem a není nic platné vysvětlovat, že nacionalismu se obecně přiznávají veskrze kladné rysy, jako je schopnost jedince nezištně napnout své síly na zušlechťování různých stránek svého společenství a činný vztah k širší komunitě vůbec, soutěživost mezi národy vedoucí zpravidla k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně.
Není nic platné vysvětlovat lidem, že nacionalismus je úzce spjat se vznikem národních států, mimo něž by klasická občanská společnost evropského typu a s ní související demokracie v podstatě nebyly možné. Není nic platné, že v prostředí Evropy, například v rakouském mocnářství, národní hnutí šla ruku v ruce s hnutími za politickou a sociální emancipaci a za demokratické uspořádání společnosti. A to nemám na mysli pouze vznik samostatné Masarykovy republiky a parlamentarismus, ale například i revoluci v roce1848, ústavu, reformy školství, spolkový život po r. 1860. Nic naplat, že nacionalismus se v 19. století šířil v souvislosti s formováním národního uvědomění a snahami o národní nezávislost u nesamostatných etnik Čechů, Slováků, Basků, Poláků, Indů, 
Brazilců a dokonce i u již existujících národů, obývajících autonomní území, tedy Francouzů, Britů, Japonců, Američanů, aže posiloval vnitřní politické a ekonomické úsilí uvnitř jednotlivých států v zájmu hospodářsky předstihnout ostatní soupeřící státy rozvojem průmyslu, vědy a dopravy.
Toto chápání hraje navíc velmi do noty EU v jejím boji proti pojmu národní stát, který nacionalisté chtějí zachovat. Nic platno, že nacionalismus byl v době svého vzniku v 18. století chápán jako patriotismus čili vlastenectví vztažené k územnímu a politickému celku. Nic platno, že nacionalismus byl založen na pojmu národ a národní identita. Nic platno, že není nic špatného na pojmu, který staví na vědomí příslušnosti občanů ke svému národu. Tak jako se to stává mnoha filosofiím a velkým myšlenkám, tak i nacionalismus byl zneužit k formování a obhajobě totalitních ideologií jako perónismus, frankismus a u nás nechvalně známý a zrůdný nacismus.
I přes připomínku o nacionalismu odcházel pan prezident ze semináře velmi spokojen. I když se obávám, že v minulém století by ho jen stěží lidé nazývali internacionalistou.