Sté výročí narození vítěze nad světovým komunizmem

Ivana Haslingerová

"Svoboda vede k prosperitě a mění historickou nenávist mezi zeměmi na porozumění a mír. Mým snem je, že půjdete dál kupředu, kde světlo svobody povede Vaše kroky a svět." Ronald Reagan

Dne 6. února 2011 si celý svět připomněl sté výročí narození největšího státníka dvacátého století, státníka, který dopomohl tomu, že můžeme žít ve svobodě a demokracii, státníka, který zasvětil celý svůj život boji za zničení největšího nepřítele lidstva – komunismu, státníka, který celosvětový pád komunismu rozhodně velmi urychlil, ne-li přímo způsobil, Ronalda Reagana (*06.2.1911, †05.06.2004). Jeho odvážná ideologie, že komunismus je odsouzen na smetiště dějin, a optimismus v její uskutečnění uchvátily miliony politiků a politologů, přičemž miliardám lidí pomohla, aniž si to možná uvědomují, k lepšímu životu ve svobodě. Jako americký prezident se stal symbolem neúnavného vlasteneckého lídra svobodného světa a přímo mýtickým ztělesněním všeho, co bylo nejlepší v tehdejší Americe – svobody. Bylo o něm napsáno bezpočet knih a článků, většina z nich se mu však věnovala již jako vyzrálému politikovi. Jeho soukromý život a vnitřní postoje v nich byly popsány jen málo a poměrně povrchně. Jen se suchým historickým odstupem.

Jeho vnitřní myšlení zůstává v důsledku toho pro většinu lidí a dokonce i samotných Američanů dosud záhadou, a Reagan je pro ně nadále neproniknutelným mužem. Pro většinu lidí je totiž nepochopitelné, kde se u jednoho z nejobsazovanějších hollywoodských herců vzala taková obrovská motivace změnit svět. Pro svůj mimořádný vzhled a šarm mohl vydělávat pohodlně peníze v rolích milenců a kovbojů, prožít spokojeně život hollywoodského boháče a na vše kolem se prostě vykašlat. On ale dal proti všemu běžnému očekávání přednost únavné a nebezpečné kariéře politika a jednal tak, jako kdyby cítil v sobě jakési nevysvětlitelné poslání, že musí zlepšit život miliardám lidí tím, že jednou provždy osvobodí naší planetu od největšího neštěstí lidstva, od komunismu. A co víc, on to dokázal! Kde k tomu vzal sílu a odvahu? Jak mohl jediný muž vyburcovat celý svět k boji s touto obrovskou nelidskou ozbrojenou mocí? Tyto a mnoho dalších otázek si pokládají mnozí lidé dosud. Zdá se, jako by mu v tom pomáhala nějaká obrovská skrytá síla. Jako by jeho všechny kroky řídilo něco silnějšího, co mu dodávalo odvahu a vnitřní přesvědčení, že je k tomuto úkolu předurčen. Toto jeho chování se umocnilo především po velmi vážném atentátu, kdy se podle všech dostupných zpráv opravdu ocitl téměř za hranicí klinické smrti. Co se s ním tehdy stalo?

Křesťané věří, že boží prozřetelnost hraje v dějinách svou úlohu. Že Bůh má s námi plán, který nemůžeme ani my ani nikdo jiný úplně změnit. Hluboce věřícího Reagana chvíle při postřelení, kdy se ocitl na prahu smrti, ne-li na chvíli přímo v klinické smrti, změnily. Po probuzení do života byl přesvědčen, že ho Bůh zachránil, protože má ještě dokončit své poslání na tomto světě, a navrátil ho na zem dílo dokonat. Navíc věřil, že zná konečně, co je tento velký cíl, pro který ho Bůh zachránil – urychlit pád komunismu. Po návratu z nemocnice jednal tak, jako by ho zasáhla normálním smrtelníkům neviditelná božská inteligence. Pustil se do plnění tohoto svého úkolu, který dostal od Boha, jak pevně věřil, s vervou opravdu fanatickou. "Veškerý čas, který mi zbývá, je vyhrazen pro Něho. Patří velkému drvoštěpovi tam nahoře," prohlásil a začal konat.

Rozhodl se soupeřit ve zbrojení s Moskvou a tlačit ji ke krachu, dokud nezačne dělat kompromisy. V projevech konstatoval, že "komunismus je odsouzen na smetiště dějin" a Sovětský svaz označil za "říši zla". To probralo z letargie disidenty v celém sovětském bloku. Sověti tomuto jeho počínání říkali "šílený antikomunismus" a američtí liberálové, pochopitelně levicoví, ho obviňovali, že rozpoutá válku. On navzdory tomu toho nenechal, protože byl fanaticky hluboce přesvědčen, že ho Bůh zachoval právě pro tento cíl. Pomatený atentátník John Hinckley zasadil smrtelnou ránu nikoliv Reaganovi, ale celosvětovému komunismu.

Domácí americká politika se nezměnila. Jako vystudovaný ekonom pokračoval nadále ve snižování daní, v uvolňování trhu a posílení obrany, ale po svém "zmrtvýchvstání" získal větší vliv v Kongresu, a především nalezl v sobě obrovskou vnitřní sílu přesvědčením, že při záchraně jeho života po atentátu zasáhl Bůh, který si přeje, aby dokonal své dílo, a on uposlechl.

Při tomto na pohled možná tvrdém počínání zůstal neobyčejně ušlechtilý. Podobně jako papež Jan Pavel II. se hned po svém postřelení začal modlit za duši atentátníka: "Díval jsem se na ten vykachlíčkovaný strop a modlil jsem se. Uvědomoval jsem si, že nemohu prosit Boha o pomoc, když zároveň cítím nenávist k tomu zmatenému mladíkovi, který po mně střelil. Všichni jsme Boží děti a On nás všechny stejně miluje. Začal jsem se modlit za duši toho člověka a za to, aby našel cestu zpět do stáda." Dokonce chtěl atentátníka navštívit po propuštění z nemocnice, ale lékaři to nedoporučili. To dokresluje jeho osobnost snad nejlépe ze všeho.

Ronald Reagan byl muž obrovského kouzla, schopností a jasné vize, který sám sebe obsadil do nejvíce nepravděpodobné a inspirující role. Jeho život proběhl jako podle toho nejšílenějšího scénáře. Chlapec z malého středozápadního městečka si vydělával jako plavčík na studia ekonomie. Na vojně objevil svoje mediální schopnosti. Stal se nejdříve rozhlasovým hlasatelem, pak hollywoodským hercem, prezidentem spolku filmových herců. Reaganova slibná kariéra nejobsazovanějšího hollywoodského herce by byla pokračovala v klidu nadále, kdyby Rusko nevyrobilo do 4 let po válce atomovou zbraň a Američané nebyli přesvědčeni, že získalo materiály od jejich komunistických špionů a kdyby nezačal na ně hon. Radikální republikán John McCarthy odhalil, že na ministerstvu financí je 205 komunistů a začal tlačit na prezidenta Trumana, aby prověřoval politické přesvědčení vládních úředníků kvůli válečným přehmatům. Tisk byl plný skandálů a soudů a tomuto dění se nevyhnul ani Hollywood.

Tehdy 36letý Reagan se po bližším seznámení s politikou stal z liberála konzervativním republikánem, strhujícím řečníkem a bojovníkem proti komunismu. Politika ho pohltila dokonce víc než film. Svým politickým zápalem se stal nejdříve guvernérem Kalifornie, kterou přivedl nízkými daněmi a uvolněním trhu díky svému skvělému ekonomickému vzdělání k prosperitě, což přispělo k tomu, že se po vítězných volbách v Oválné pracovně Bílého domu snažil o obnovení prosperity celé americké ekonomiky, a otevřeně napadal komunismus v zahraničí. A celý svět si pod pojmen Reagan vybaví právě tohoto státníka, ale již se příliš nezamýšlí nad tím, co ho přivedlo k tomu, že vyměnil pohodlné místo hollywoodské hvězdy za nevděčný úděl politika.

Je proto velice záslužné, že ke stému výročí jeho narození John OSullivan vzdal hold prezidentu Reaganovi zpracováním opravdu obsáhlého rozšířeného Reaganova životopisu "Ronald Reagan at 100", v němž klade důraz na jeho soukromý život. Popisu Ronalda Reagana jako státníka se věnoval ve své předchozí knize "Prezident, papež a premiérka: Tři, kterí změnili svět". Snaží se vysvětlit čtenářům vnitřní Reaganův svět od útlého dětství a to, co bylo motivací, aby se z chudého chlapce z malého amerického městečka vypracoval až do Oválné pracovny Bílého domu. Snaží se pochopit, jaké vnitřní myšlení a pohnutky prožíval. Na 150 fotografiích obratně vybraných z rodinných alb, archivů filmového studia a dalších zdrojů autor představuje hezkého, vtipného a občas i komického Reagana, který je někdy v rozporu s Reaganem, jak ho známe z oficiálních zpráv. 

Díky OSullivanovi poznáváme Reagana jako fanouška jezdeckých koní na jeho ranči v Kalifornii, muže prožívajícího velkou lásku s manželkou Nancy neboli "mami", jak ji nazýval. Ženou, kterou miloval tak, že vyznání, které jí řekl, by se dalo tesat do kamene všem zamilovaným: "Jsi pro mne důležitá tak jako moje vlastní srdce. Vlastně víc, protože ty nikdy nemůžeš být nahrazena transplantací." Ženou, která stála věrně po jeho boku, zatímco on bojoval s Alzheimerovou chorobou. Také poznáme jeho pět dětí, o nichž většina světa zatím moc neví. Nejstarší syn Michael Reagan, se ale politice věnuje a kdo ví, zda jednou o něm neuslyšíme něco podobného jako o jeho otci. Třeba zase zničí světový terorismus. Po amerických volbách se alespoň vyjádřil hodně rázně: „Nastal čas vyslovit jména; v naší straně musejí padat hlavy. Protože jsme byli, my konzervativci, zrazeni lidmi, kteří nám naslibovali, že když je zvolíme do funkcí, tak budou prosazovat naše hodnoty. Musíme se postavit na odpor – připojte se k mé ‚Nové reaganovské revoluci‘ a restaurujme spolu konzervatismus! Republikánské straně se nejspíše nabízí jen jediné řešení: bez skrupulí se zbavit nezdárných vůdců a jejich našeptávačů a z marnotratného neokonzervativního výletu se pokorně vrátit zpět ke kořenům.

A právě autor těchto dvou krásných a moudrých knih John OSullivan přiletěl až z Decaturu v Alabamě, kde nyní žije se svou ženou a dcerami, dvacetiletou Melissou a patnáctiletou Katherinou, aby společně s presidentem republiky Václavem Klausem zavzpomínal na největšího státníka minulého století, na amerického prezidenta Ronalda Reagana. Klausovo Centrum pro ekonomiku a politiku hostilo tohoto vzácného hosta, bývalého výkonného ředitele Radia Svobodná Evropa a poradce baronky Thatcherové, odborného redaktora v London Times a Daily Telegraph a zakladatele kanadského deníku National Post, šéfredaktora United Press International, redaktora časopisů Národní zájem a National Review a vědeckého pracovníka v Hudson Institute ve Washingtonu, DC.

"Odkaz idejí Ronalda Reagana je i po pádu reálného socialismu stále aktuální. Nemalá část veřejnosti i politiků u nás i v zahraničí se ze selhání komunismu a socialismu nepoučila a stále věří v to, že je správné jednotlivce řídit byrokratickými nařízeními shora a že je možné rozmanitým národům nadekretovat jednu vládu a jedna unifikující pravidla. I proto jsem rád, že vychází nová kniha, která připomíná tohoto velkého státníka dvacátého století," uvedl Václav Klaus, který moderoval přednášku pana OSullivana

Ať již si o Reaganovi myslí, kdo chce a co chce, nemůže mu nikdo upřít, že byl jeden z nejvýznamnějších politiků 20. století a velký bojovník za svobodu a demokracii a že se kolem něj dodnes jako kolem slunce otáčejí všechny galaxie zástupců konzervativní politiky. Že to byl muž obrovského kouzla, schopností a jasných vizí, který sám sebe obsadil ke konci života do nejvíce nepravděpodobné a inspirující role. Že jeho život proběhl jako podle toho nejšílenějšího a nejneuvěřitelnějšího scénáře. A že své poslání na tomto světě dokázal úspěšně dokončit. A přesto, že trpěl posledních několik let strašlivou devastující chorobou, ani ta nedokázala zatemnit úplně jeho mozek a ještě několik týdnů před smrtí se při setkání s přítelem naprosto jasně zeptal: "Ten komunismus byl ale poražen?!"

Byl pane Reagane a děkujeme!

Snímky jsou pořízeny na semináři CEPu "Ronald Reagan at 100", kde John OSullivan vzpomínal spolu s prezidentem Václavem Klausem na Ronalda Reagana.