Česká kulturní obec je nekritická a neupřímná
MILAN KNÍŽÁK, GENERÁLNÍ ŘEDITEL NÁRODNÍ GALERIE
Vztah části společnosti k Václavu Havlovi ukazuje, jak nestejným metrem se u nás lidé a činy měří. Mám na mysli ty, kteří nekriticky adorují všechno, co Václav Havel udělal. Jsem už pamětník a viděl jsem "Zahradní slavnost" Na zábradlí, když byla poprvé uváděna. Přečetl jsem řadu Havlových knih a přečetl i sledoval jeho poslední hru "Odcházení". Krátce řečeno - "Odcházení" byla nuda. Jedná se o vyspekulovaný text bez známek nadání. Nikdy jsem neměl vážný zájem o práci Václava Havla, připadala mě konvenční a já se o konvenční umění nezajímal. Konvence byla ukotvena i v jeho konkrétní poezii, které se chvíli věnoval, ale především v jeho hrách. Nejlepší z jeho literární práce je pro mne několik semipolitických esejů ze 70. a 80. let, které přes svojí naivitu vyzařují odhodlání, které bylo v té době potřebné.
Již v letech 1982-1983 jsem ve svém "Horizontálním cestopisu", který vyšel jako samizdat za totality a poté ho v roce 1990 vydalo nakladatelství Radost, zmiňoval o Václavu Havlovi, kterého jsem označil za průměrného dramatika. Neměl jsem k Havlovi žádný negativní vztah, bylo to pouze hodnocení jeho literární práce tak, jak jsem se s ní setkával od 60. let. Bohužel, když se později stal prezidentem a já jsem někomu náhodně sdělil, že pro mne Havel představoval uměleckou konfekci, všichni si mysleli, že ho pomlouvám. To nebyla pravda. Bylo to jen prosté vylíčení mého vztahu k jeho práci.
Prognózu jeho prezidentování jsem vyslovil už na začátku září 1989, kdy jsem se s přítelem vsadil, že do konce roku bude s režimem konec a jako návdavkem jsem přidal (a nemyslel jsem to zcela vážně, spíše jako přání), že prezidentem bude Václav Havel. Když se tak opravdu stalo, měl jsem velkou radost, která se však rychle měnila ve zklamání. Bohužel se toto zklamání prohlubuje až dodnes. Václav Havel byl špatným prezidentem Československé i České republiky. Daleko víc než problémy v naší zemi ho zajímala a zajímá globální politika a možná, že to ani není politika, jen jeho touha být viděn na světové scéně. Komplex zneuznaného zvěrozvěsta je z Havlovy existence tak patrný, že je s podivem, jak málo lidí to vidí. Možná, že je tu přítomen jakýsi strach, obava z toho, abychom nepřišli o svůj idol.
Bavil jsem se se svými studenty - většina z nich se narodila kolem roku 1990 nebo těsně předtím a proto nejsou zasaženi totalitou - o Havlových hrách. Nenašel se ani jeden, kterému by se líbily, spíše jim připadalo neuvěřitelné, že je někdo může adorovat. Hodně z nich vidělo "Odcházení". Považují sledování všeho co se děje v kultuře za součást obecné vzdělanosti, ale možná by bylo lépe, kdyby neviděli žádnou Havlovu hru, alespoň by si uchovali v mysli obraz Havla, který nese štít hrdinného disidenta.
Vím, že Václav Havel byl za totality ochoten riskovat a neodvážím si tvrdit, že v tom byla jakákoliv spekulace i když se takové hlasy ozývají. Za jeho totalitní postoje si ho vážím. Vím jen, že se jako prezident podílel na řadě intrik a že jeho dramatické dílo mne ani trochu neoslovuje. K problematickému vyznění "Odcházení" přispěla i rozplizlá Radokova režie a především nepřesvědčivý výkon Jana Třísky. Vážil jsem si Třískova hereckého výkonu ve Svěrákově "Obecné škole", ale nevydržel jsem jeho hysterické běsnění v "Králi Learovi", které považuji za propastně amatérské.
Tento text chce pouze upozornit na neupřímnost či nekritičnost české kulturní obce.