Politický a ekonomický vývoj očima Klause

IVANA HASLINGEROVÁ

Ve výroční den první prezidentské inaugurace vycházejí každoročně knihy Václava Klause, v nichž je plasticky představen uplynulý rok jeho prezidentování. I letos 7. března 2012 vydalo nakladatelství Euromedia Group dokument o devátém roce jeho prezidentování "Rok devátý – projevy, články, eseje", kterou představil pan prezident v Masarykově knihovně Pražského hradu. Jde o bilanční knihu jeho projevů, článků, stanovisek, esejů, dopisů, zápisků z cest a naopak ze státních návštěv cizích státníků u nás. Nejedná se ale jen o knihu dokumentační, která ukazuje, co pan prezident dělal, na co reagoval, jaké dostával nápady, co se snažil svým názorem ovlivnit, kde byl a co tam říkal, jakých událostí se účastnil a k čemu se vyjadřoval doma i v cizině. Čtenář si při její četbě uvědomí, co vše se za minulý rok událo, vidí všechny události jako ve zpětném zrcadle a to navíc okomentované člověkem, který velmi pozorně vnímá to, co se děje v naší zemi, v Evropě a celé západní civilizaci. Kniha je tudíž specifickým dokumentem roku 2011 dívající se na události z pohledu Hradu. Čtením pro každého, kdo se naší dobou zabývá. A především by si ji měli přečíst všichni ti, kteří pronášejí silné soudy o tom jak někdo říkal, že to Klaus říkal. Zde si mohou zjistit, jak to opravdu říkal.

Bohužel v knize chybějí články a přednášky, které vydává v cizích jazycích, a právě ty by měli poznat i naši občané. U nás tyto články nevycházejí a o jeho opravdu bohaté činnosti v zahraničí se proto dozvídáme, přestože ho doprovází mnoho českých redaktorů, jen kusé zprávy typu, že kamsi odletěl a že odkudsi přiletěl či zkreslené a nafouknuté informace o některých jeho průšvizích na cestách. O myšlenkách nic. V loňském roce přitom navštívil pan prezident Senegal, Argentinu, Chile, Itálii, Austrálii, USA, Slovensko, kde na zahraničních universitách a ekonomických fórech přednášel o ekonomickém a politickém vývoji nejen naší republiky, ale celé Evropy i celého západního světa. Přitom právě tyto jeho články a přednášky na prestižních zahraničních universitách jsou velmi hodnotné a vyšly proto v různých jazycích jako časopisecké publikace ve světě od Austrálie po Chile.

Knihy nachystané k autogramiádě v Masarykově knihovně. Snímek Renata Lucková

Takže by bylo o čem informovat i naše čtenáře a nepsat jen o hysterických výkřicích pana knížete Schwarzenberga, že dělá ve světě Klaus ostudu, protože neposlouchá jeho výzvy pro globalizaci Evropy. Je škoda, že v cizině se o názorech pana prezidenta ví daleko víc, než u nás doma. Spoléhat se na to, co pustí do oběhu naše bakalovská média, je chybou. Ale i přes tento nedostatek je kniha opravdu nabitá událostmi. Při letmém zalistování v ní si člověk uvědomí, jak nesmírně rychle zapomíná, co všechno proběhlo během minulého roku a jak byl ten rok přímo nabitý událostmi. Je proto velmi příjemné si vše připomenout, navíc očima přímého účastníka a spolutvůrce dějů. Není rovněž bez zajímavosti, že si právě Pražský hrad vybrali prezidenti Dmitrij Medvěděv, Giorge Napolitan, Boris Tadič, Pál Schmitt a další zajímaví hosté.

Václav Klaus kritizuje neomarxistický paternalistický stát EU

Václav Klaus se zúčasntnil i mnoha důležitých summitů, které ukázaly, že Evropa ztrácí nejen politickou chybou se zavedením eura, ale velmi ji oslabilo přijetí Lisabonské smlouvy, pomocí níž prosazuje šílený sen neomarxistů o nepolitickém globálním vládnutí. Část Evropy organizovaná v této neomarxistické Evropské unii se v důsledku toho dostala podle pana prezidenta do obrovských problémů a potřebovala by systémovou změnu. Paternalistický stát EU Evropany demotivuje a ekonomika ztrácí v důsledku toho výkon a výkonnost. Evropané jsou stejně zaslepení pocitem své superiority jako byli obyvatelé Římské říše.

"Evropa už nechce moc pracovat a chránit si své vlastní já. Evropa už chce žít v postindustriální, v postmilitární, v postproduktivní éře, ač nic takového není možné. Americký autor A. W. Mitchell předvídá, že se Evropská unie stane novou habsburskou Evropou se všemi problémy, které kdysi tato říše, do které jsme také patřili, měla," uvádí v knize Václav Klaus.

Kromě politických témat nemohl Václav Klaus jako odborný makroekonom nevnímat ekonomické téma loňského roku číslo jedna, a to krizi eura ve státech eurozóny a její dopady na státy mimo ni. Došlo totiž na jeho slova, která říkal již bezmála dvacet let, že společná měna euro je pro tolik různorodých evropských zemí velkým omylem. A co hůř, že sveřepé udržování eura ze strany vedení EU bude velmi nákladným projektem. Pořádal na toto téma semináře ve svém Centru pro ekonomiku a politiku (podrobně viz: Václav Klaus: „Krize eurozóny je teprve na svém počátku“) , přednášel o tom na VŠE (viz např. Euro může pokračovat pouze za cenu dlouhodobé stagnace evropské ekonomiky) a napsal nespočet článků. Proto je kniha zajímavá pro odborníky i po této stránce.

Výše uvedená zjištění vedla pana prezidenta k zamyšlení nad tím, proč tomu tak je. A po velkém přednáškovém turné po USA, kde o těchto problémech přednášel, si vše v hlavě ucelil a sepsal snad dosud nejúplnější knihu věnovanou evropské problematice "Evropská integrace bez iluzí". I tato kniha patří do výčtu jeho činností za minulý rok, i když z pochopitelných důvodů není v Roku devátém uvedena. Kritizuje v ní, že Evropský kontinent v současné době si sám likviduje po mnoho století existující svou výjimečnost. Křesťanské základy nejsou totiž jen intelektuálním pojmem, ale po tisíciletí přijímaným mravním principem zákonů vyjmenovaných v Desateru. Nelíbí se mu, že stále více pravomocí přechází od národních států na EU, která hraje ve světové politice díky součanému socialistickému zelenému šílenství eurovůdců stále menší roli. (podrobně jsme o této knize psali např."Evropská integrace bez iluzí" – kniha o chybném vývoji Evropy vedoucím do slepé uličky).

V Německu vyšel loni rovněž rozsáhlý sborník německých textů Václava Klause s názvem „Evropa?“ (O knize jsme psali mj. v článku Václav Klaus: "Europa?" aneb „Quo vadis Europo?“)

"Ten otazník vzbudil počátkem roku 2011 pozornost. Koncem roku si tyto otazníky kladlo daleko více lidí," směje se Václav Klaus.

A nebyl by to Václav Klaus, aby opomněl i ekologické problémy. Jeho ekologický bestseller "Modrá nikoli zelená planeta", který vyšel již celkem v 17 jazycích, vyšel v loňském roce v brazilské odnoži portugalštiny. V Polsku a Rusku byly loni vydány překlady další skvělé knihy „Kde začíná zítřek“. Pokud chce někdo opravdu pochopit, co se skrývá za pojmy klausismus a havlismus, měl by si tuto knihu prostudovat a pochopil by, že nešlo o osobní averze, ale o střet dvou naprosto rozdílných ideologií. (podrobně jsme o tom psali např. v článcích Zatímco Havel světovládě tleská, Klaus před ní varuje, Mezi Havlem a Klausem šlo o střet ideologií, nikoliv o osobní antipatie). Ale vraťme se ke knize Rok devátý:

Václav Klaus se v knize věnuje promě problémům EU i problémům celé západní civilizace

"Evropa je extrémním případem celého Západu, který si také namlouvá, že je výjimečný a že si zaslouží být návodem pro zbytek světa. Namlouvá si také, že je na něj útočeno z vnějšku – v minulém století nejdříve nacismem, pak komunismem a nyní militantním islamismem. Když pomineme, že ty první dva byly navýsost západní provenience, je evidentní, že skutečné nebezpečí přichází i ve dvacátém prvním století opět zevnitř. Západ ztrácí víru v sebe sama a bez té to prostě nejde," říká Václav Klaus.

Velkým tématem současnosti je podle něj snaha o vybudování celosvětové vlády:

"Nechápu, proč je toto téma u nás tak podceňováno a proč se bere jako samozřejmost to, že má tato světová vláda vzniknout. Víme, jaké nekonečné problémy vznikají, když se někdo pokouší vytvořit vládu daleko menší a homogennější. Navíc to vše dělat tak záludnou formou, jak se děje dnes. Pro mne je to velké téma a budu se mu věnovat. "

Kromě zahraničních témat komentuje pan prezident i bouřlivý rok na domácí scéně.

Přestože byla Nečasova vláda, na rozdíl od těch Topolánkových, ustanovena poměrně rychle, probíhaly neustálé výměny ministrů (celkem 7krát), jako by se obrovské problémy s rozpočtem a chybnou Kalouskovou ekonomikou mohly vyřešit tím, že vymění premiér ministry v jiných rezortech. A to vše se samozřejmě nemohlo obejít bez komentářů prezidenta republiky. Rok 2011 pana prezidenta podle jeho slov moc netěšil:

"U nás si nepřetržitě podkopáváme vnitřní soudržnost země, národní pospolitost, schopnost jít společně za určitým cílem permanentním rozhádáváním naší politické scény, mediální agresivitou, hlasitými požadavky dobře organizovaných profesních skupin počínaje lékaři na počátku roku, konče piloty v jeho závěru, nekonstruktivním přístupem různých věčných revolucionářů a disidentů všeho druhu, kteří se stále nechtějí pohybovat v systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky a přes svou siláckou a populistickou kritiku nenabízejí žádnou alternativu – pouze 22 let chtějí pro sebe samé nejrůznější privilegia, protože mají pocit, že si je díky své výjimečnosti zaslouží. Zvětšili jsme si také to, co už více než dvě desetiletí nazývám mezerou mezi realitou a očekáváními. Kroky vpřed byly na počátku – bezprostředně po opuštění komunismu – velké a ve srovnání s tím jsou to nyní už spíše jen krůčky. To tak být muselo, ale navíc se pozitivní vývoj reality v poslední době evidentně zpomaluje. Očekávání naopak stále rostou a díky tomu se nůžky rozevírají. Nežijme chybně formulovanými očekáváními, raději se starejme o svůj vlastní výkon a přínos."

Na naší domácí scéně nastala ale i významná pozitiva:

Rok 2011 byl především velmi významným rokem, ba přímo historickým, z hlediska vztahů státu a církve. Na arcibiskupský stolec nastoupil nový velmi vzdělaný a hluboce lidský člověk a vlastenec, J. Em. pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka a z celkové atmosféry ve společnosti se zdá, že se pozvolna vracíme k historickým kořenům křesťanské morálky. Katedrála sv. Víta má již vyřešeny vlastnické vztahy a rovněž bylo vládou přislíbeno navrácení majetku církvím ukradeného komunistickým režimem. Obé posílilo vliv a postavení církve u nás. A nejdůležitějším počinem pana prezidenta byl jeho projev na Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, uvedený v knize hned na počátku, na str. 26, v němž projevil přání, že by církev měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské a vyzval Dominika Duku ke společnému boji za zachování našeho národa a za konzervativní hodnoty naší civilizace:

"Trápí mne stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, že je vlastenectví vydáváno za šovinismus, demokratický stát za překonanou instituci, vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu. Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu," řekl pan prezident v projevu

Podle Václava Klause je nezbytné říkat to nahlas:

"Řada tendencí prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z církevních představitelů. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby naše budoucnost byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním. Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu jakož i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely."

To byla slova, která pan prezident nehovořil jen do větru, jen aby něco v projevu řekl. Ta slova myslí vážně. Ostatně o tom svědčí i to, že je jel tehdy pronést i přes vysokou horečku a silnou angínu, takže mu nic nebránilo se bohoslužby účastnit.

A je velmi důležité, že zřejmě pan kardinál na vyzvání pana prezidenta slyší. Dominik Duka vyzval k celonárodní modlitbě za zachování našeho tisíciletého národa a modlil se za další šťastnou budoucnost našeho suverenního státu. Modlil se za to, aby EU nepřestala plnit poslání, pro které byla založena, a byla garantem křesťanské kultury a civilizace. A to je nejdůležitější zpráva z minulého roku pro nás pro všechny. Že za náš národ a tím i za nás nebude bojovat pan prezident osaměle jako don Quijote, ale že má nesmírně silného spojence. Ano, nesmírně silného. I když si to naše komunistickým duševním marasmem zdevastovaná společnost dosud nechce přiznat, vliv křesťanské církve ve světě je obrovský, neboť křesťanská víra je počátkem života bez konce a církev má na celém světě stále se svými 2 miliardami věřících obrovskou autoritu. A jmenováním kardinálem se stal Mons. Duka jedním z nejbližších spolupracovníků sv. otce.

Pohled z okna Masarykovy knihovny na Prahu je opravdu překrásný

Proto počin pana prezidenta, že vyzval Jeho eminenci kardinála Dominika Duku, aby mu pomohl svou autoritou v boji za zachování našeho národa, v boji za konzervativní hodnoty lidské civilizace, považuji za jeho nejvýznamnější počin roku 2011. A přeji oběma pánům, aby jim v jejich nelehké práci pro náš národ pomáhal Bůh.

Co chystá pan prezident do budoucna?

Na tiskové konferenci v Masarykově knihovně Pražského hradu se pan prezident krátce zamyslel i nad budoucností, nad tím, co bude v nejbližší době dělat a také, co bude dělat po odchodu z úřadu. I když není rozhodně povahou pesimista a nemá rád pesimistické nálady, tento rok nevidí vůbec růžově. Nevidí, že by došlo k takové změně tendencí, které by naznačovaly, že tento rok bude lepší u nás či v Evropě. Jak doma tak v Bruselu jsou politici hluchými, jedou ve svých zajetých kolejích a nevidí, že je třeba radikálních a přímo systémových změn, pokud by se mělo vše obrátit k lepšímu.

Ale abych zakončila, jak se správně má, katarzí: Pan prezident se rozhodně nechystá do důchodu. Zakládá Institut Václava Klause (IVKu), který mu dá šanci jako člověku zvyklému chodit ráno do práce chodit do své kanceláře a mít jistý postprezidentský sekretariát, který mu bude vyřizovat poštu a starat se o jeho agendu. Nebude to tedy jen jakási knihovna, o níž se neví, co dělá a zda vůbec funguje, ale v podstatě se dá říci, že tam přenese své současné pracoviště, které bude pracovat stejně jako dosud, vydávat jeho prohlášení, deklarace a pracovat jako standardní think-thank. Těžištěm nebude jen dění u nás ale i ve světě. Bude to tedy i mezinárodní institut, i když slovo international mu do názvu neznělo zvukomalebně. Pan prezident se evidentně na práci v IVK upřímně těší. Není divu. Bude moci konečně po deseti letech psát a říkat naprosto volně, co chce, bez ohledu na politickou korektnost prezidentského úřadu. Po skončení tiskové konference se novináři smáli, že budeme mít dva prezidenty a ten nový bude pěkný chudák. Nezbaví se Klause v zádech ani nabídkou sebelukrativnějšího postu v Evropském parlamentu, protože to naprosto jednoznačně odmítl. "O EP mne nanenapadlo uvažovat až do 10:07 hodiny, kdy jste se mne na to zeptali," smál se na tiskovce. Rovněž tak zklamal pan prezident očekávání Adama B. Bartoše, že by angažoval za poradce pana Peheho a Halíka, když mu již tolik let bezplatně a tolik radí. Jen projevil starost, jak zajistí dostatek krásných sekretářek, když mu jen za minulý rok odešly tři na mateřekou dovolenou a nyní se starají místo o něj o miminka.