Petr Cibulka si naivně myslel, stejně jako mnozí z nás, že po revoluci dojdou odplaty tato monstra, jejichž udání milionům občanů změnila život k horšímu a mnohdy, v komunistických lágrech, jim ho doslova zničila, a proto je jeho výkřik plný zklamání, bezmoci a bolesti u něj nejen pochopitelný, ale i odpustitelný. I když uznávám, že výkřik "Vašku, jsi zrádce vlastního svědomí a vlastního národa!" by vystihoval tehdejší Havlovo zbabělé chování lépe, protože domácí hospodářská zvířata podobné chování neznají.
Petr Cibulka byl tak zoufalý proto, že tehdy u soudu pochopil, že se spravedlnosti ani po listopadu 1989 nedovolá, když i slavný "vězeň svědomí", jeho někdejší přítel Václav Havel, začal tvrdit o udavačích StB, že byli mezi nimi slušní lidé. A byl bez sebe šokem a bolestí. A nebyl sám. Podobně jako on i mnozí z nás změnu v chování Václava Havla sledovali s velkou bolestí, a to bohužel nejen u výše uvedeného soudu, ale i v dalších jeho postojích - vyhlášení červených tlustých čar za komunismem, horování pro budování socialismu s lidskou tváří vrcholící podlým a podpásovým "Sarajevským atentátem", který nastolil pozvolnou cesty k návratu novodobé levice k moci. Od Sarajevského atentátu jsme neměli již nikdy funkční pravicovou vládu, jen koaliční hádavé slepence, které vydláždily cestu neomarxismu.
Sarajevským atentátem pohřbil Václav Havel sny nás všech, kteří jsme zvonili klíči pod balkonem Melantrichu v naději, že bude po pádu komunismu nastolen u nás život ve svobodě a s pravicovou vládou. Václav Havel tím sám sobě zničil tak slibně započatou Sametovou revoluci.
Proč si protiřečil, tento vězeň svědomí, a tvrdil, že jedině on a spřátelení disidenti, mají morální právo trestat dle lustračního zákona?
Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit do osmdesátých let minulého století. Chartu 77 řídilo kolem 80 osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích. Byla vytvořena především několika rodinami, navzájem propojených rodinnými a příbuzenskými svazky. Především šlo o rodiny Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových spojených s Uhlovými, Müllerovými a Tesařovými,. Dále pak Kocábových, Rumlových, Pelikánových, Paloušových, Šternových spojených s Kantůrkovými, Bendových, Němcových atd. Většina příslušníků těchto rodin byli exkomunisté nebo alespoň blouznivci snící o vylepšeném komunismu s lidskou tváří. Do pravicově cítících občanů měli rozhodně na míle daleko.
Právě pro jejich levicové cítění byli tito lidé po převratu pro komunistické špičky z opozice nejvíc přijatelní na předání moci. Po převratu se díky tomu několik set těchto levičáků spolu s jejich přáteli umístilo v Čalfově vládě v nejvyšších diplomatických, hospodářských a dokonce i státních funkcích a ochromovali tak práci slušných pravicových politiků, kteří se snažili o přeměnu komunismu na kapitalismus. Z následujícího vyplyne, jak se to dělo:
V první popřevratové Čalfově vládě se stal federálním ministrem vnitra lidovec JUDr. Richard Sacher, který nic zlého o Chartě netušil. Prezident Havel se právem vyděsil, protože pochopil, že se mu dostanou do rukou materiály týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců a odhalí jejich spojení s vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal urychleně jmenovat Čalfovou vládounáměstkem doktora Sachra svého přítele, kovaného disidenta Jana Rumla, který okamžitě zařídil, aby Sacher vydal příkaz aby "v zájmu stability politického vývoje" (viz doklad níže) zmizelo přes 15 tisíc osobních svazků občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Konkrítně šlo o svzky prezidenta, členů vlády a členů parlamentu. Kromě toho Havel vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z ministerstva vnitra předány chartistům Uhlovi a Urbanovi. Ze seznamu StB díky tomu byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77 Václava Havla, Petra Uhla, Jana Rumla, Vlasty Chramostové, Petra Pitharta, Petrušky Šustrové, Marty Kubišové, Václava Bendy a dalších. Dále zmizely svazky zpravodajských agentur o zahraniční politické opozici – “Rada svobodného Československa”, “Listy” A. J. Leihma a Pelikána, “Svědectví” z Tigridova nakladatelství a objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.
Naštěstí po převedení zbylých karet udavačů StB ministrem vnitra Ivanem Langerem do počítačového tvaru (viz článek Langer uzavřel Otevřenou minulost) se ukázalo, že křížovým vyhledáváním se dá zjistit, že kdo byl jednou veden v seznamu se dá dohledat, protže tvoří společnou archiválii s ostatními. Takže díky ministru vnitra Ivanobi Langerovi nejsou ti, kteří byli ze seznamů Havlovou skartací vyhozeni nedohledatelní a pokud je neomilostní soudy zůstane na nich do smrti hrůzný cejch udavačů StB a budou žít v neustálé hrůze, že je někdo obviní.
I když u veřejnosti sice již zájem o tyto lidi opadá, stát může od lidí narozených před 1. prosincem 1971 vyžadovat podle verdiktu Ústavního soudu z roku 2001 pro práci ve veřejné službě lustrační osvědčení jako doklad věrnosti principům demokracie. A děje se to. V roce 2011 vnitro vydalo 4183 osvědčení, z nichž 71 (necelá dvě procenta) bylo pozitivních. O rok později jich bylo skoro dva tisíce, z toho 36 pozitivních.
Bohužel díky tomu, že nová generace již neumí pochopit co za zrůdnou organizaci byla StB a jak její donašeči ubližovali občanům a díky tomu označení v seznamech již nemá prakticky vliv na veřejné mínění. Stačí vzpomenout na nedávnou kauzu Andreje Babiše.
Nejsmutnější na tom je, že ti, kteří díky udáním prožili život po kriminálech se ani po převratu nedočkali omluvy a odměny za promarněný život. A naopak jejich trýznitelé z řad StB získali dokonce místa ve Sněmovně a ve vládních funkcích.
