A není to zahrada ledajaká. Na památku hrozné komunistické zvůle vybudoval památník ve formě křížové cesty. „Každý neseme svůj kříž a my jsme ho v tom pekle nesli opravdu těžký,“ uvedl tehdy pan Hruška. Sochy na zastávkách křížové cesty vytesal Roman Pozdrázský z Přibyslavi. První je Večeře páně, poslední Vzkříšení. Je to jeho životní dílo. Poslední socha vznikla po revoluci. Plukovník Hruška zde zakládal klub K231 a jezdili za ním estébáci. Nějaký major do konspiračního bytu. Řekli mu, že se nemohou nabourat do K231 v Praze. Ať jim je prozradí, že budou jeho děti studovat. Zařval: „Zničili jste mi život a zdraví a přátelství postavené na bolesti nezradím.“ Pak měl již klid.
Při prohlídce zahrady pan Hruška vzpomínal: „Otec mne poslal na vojenskou akademii do Hranic. Při náletech na Plzeň jsme tahali v 16ti letech jako její studenti mrtvoly z domů. Našim šéfem byl plukovník Saša Korda. Ten už v roce 1946 nabídl předsedovi Národně socialistické strany Zenklovi zásah proti komunistům. Zenkl odmítl a nastal rychle konec. V naší baterii nebyli komunisti, jen jeden politruk. Kluci ho chtěli zastřelit a já jim to hlupák rozmluvil. V roce 1948 náš 48. pluk dělal průzkum hranic. Kluci navrhovali zdrhnout. Já říkal, že když každý uteče, bude z naší vlasti ruská gubernie. Ale po zatčení majora Válka jsme se rozhodli utéct. Sto metrů od hranic mne chytili. Dostal jsem se na Špilberk.
Po převozu na Pankrác mi říkal spoluvězeň, že se tam už netluče. Po půlnoci ale přinesli v dece hromadu krvavého masa, abych se o ni postaral. Chytili někoho, kdo přecházel hranice, a mého spoluvězně vyslýchali, zda ho nezná. Soudili nás podle paragrafu 231 zákona, jehož iniciátorem byl pozdější ‚slavný‘ chartista JUDr. Jiří Hájek. Dostal jsem 18 let a odvedli mne do cely s 12ti spoluvězni. Tam mne uvítal človíček s kolečkem na hlavě, s úsměvem a se slovy: ‚Tak tě tady mezi námi pěkně vítám,‘ mne přijal mezi ně. Byl to páter Ondřej Karel Frgal, jehož zatčením začala likvidace řádu. Ostatní byli 4 vrazi, 5 zlodějů a jen tři na §231, přesto jsme se ten večer všichni společně modlili s páterem Otčenáš.
Za 14 dní mne odvezli na Bory. Bylo mi 22 let a bylo to půl roku po zavraždění generála Píky. Drali jsme 60 dkg peří denně. Byla to norma, kterou nemohl nikdo splnit, a která byla vymyšlena za tím účelem, aby nám mohli dávat jen polovinu jídla. Místo jedné plné nabíračka bobů jen polovinu. Nebyly tam záchody, všichni jsme chodili do kýble a fasovali jsme litr vody na den pro celou celu. Bachař občas zařval: „Kýblovaaačka“ a vybraný vězeň musel poklusem odnést kýbl. Pokud ukápl, musel to slízat. Když za mnou pustili matku, oholili mi lebku a nesměl jsem se 14 dní holit, aby se mne lekla. Na pohled hezký dvacetisedmiletý velitel Brabec byl sadista. Řezal každého bejčákem. Čím víc kdo řval, tím víc řezal. Ukájel se přitom. Nakonec byl za týrání zavřený a jak jsem se dozvěděl, dělníci ve Škodovce ho chtěli hodit do pece. Na podzim 1950 řval na chodbě bachař jména padesáti generálů a pak šli na řadu plukovníci. Já byl mezi nimi. Navlékli na nás uniformy od krve tak, jak je z nás při nástupu do vězení svlékli. Byli mezi námi samí hrdinové, letci, brigádisté, vojáci od Dukly. Byl to ďábelský režim, když dokázal ponižovat tyto lidi.
Dvakrát jsem byl v Leopoldově. Byli jsme prvním transportem, který měl za úkol zasypat šance, aby se nedalo utéct. Při vstupu do vězení vítal každého vězně vedoucí Pergl pendrekem do krku. Kamarád Čabrada mu pendrek vytrhl a Pergl ho dal za vraty pověsit mezi čtyři kruhy a bičovat. Druhý transport byli kněží, kteří dostali za úkol bořit kostel. Bachaři stříleli před nimi do obrazů. Třetí transport jsme byli opět my a sdělili nám, že je to pro nás tábor likvidační. Při 38 stupních jsme se museli plížit, dělat přískoky, polili nás a znovu a znovu. Celý den jsme museli v cele pochodovat bez vycházek. Za tři měsíce jsem shodil 30 kg. Kdo neměl víru, zemřel. Bachaři byli absoulutně primitivní. Neznali ani hodiny. Jeden z nich mi řekl: ‚Prečo sa modlíte. Když si nemužem kupit motorku, tak buoh neni‘. Zachránil nás nakonec tyfus. Z Bratislavy přijela komise a přikázala nás léčit na společných celách. To byla universita. Každý večer jeden z nás něco vyprávěl. Byli tam kněží, filosofové, básníci.“
Rytíř velkokříže řádu sv. Silvestra plukovník Luboš Hruška ve své kapli. Rytířem velkokříže řádu sv. Silvestra ho jmenoval Jan Pavel II. za myšlenku a založení Meditační zahrady.
Při návštěvě krásné prostorné kaple pan plukovník o ní vyprávěl: „Plzeňský biskup František Rathouský slavil 10 let působnosti v Plzni a při té příležitosti mi poslal 15 000 marek. Ministr kultury Kabát přidal 200 000 Kč a tak jsme sehnali na kapli, kterou nám v roce 1991 vysvětil opat Vít Tajovský. Zasvěcena je Maxmiliánu Kolbemu, který se při výběru každého čtvrtého vězně do cely smrti v Osvětimi přihlásil za spoluvězně, který měl děti. Být to u nás, řekli by: ‚táhněte tam oba dobytkové,‘ ale gestapák ho vzal místo spoluvězně. Tři týdny tam umírali žízní a hlady. On se dvěmi spoluvězni přežil a pak dostal smrtící injekci. Tento hrdina je zobrazen vlevo dole na oltáři, který navrhl Roman Podrázský. Dále je na oltáři blahoslavený Hroznata – patron politických vězňů, svatá Ludmila a svatá Anežka.
Padla také vzpomínka na Pravoše Reichela, který prodělal gulag v Rusku. „Stavěli železnici v padesátistupňových mrazech. Denně umírali lidé hladem a mrazem. Házeli je přes plot vlkům a dokonce se našli i chlapi, kteří je před vyhozením ořezali a pak opekli. Ptali jsme se ve Vatikánu Jana Pavla II., zda se nedopustili z hlediska křesťanství hříchu a ten odpověděl, že bylo-li to pro zachování života, tak ne. Reichel se pokusil o útěk z gulagu, ale chytili ho a dostal trest smrti. Heliodor Píka věděl o těchto lidech a když komunisté uznali Benešovu exilovou vládu, přimluvil se na žádost Píky Beneš u Stalina za jejich propuštění. Tito propuštění tvořili pak základ Svobodovy armády. V Buzuluku je půl roku cvičili a vykrmili a pak nasadili do první linie bitvy u Sokolova. Stáli jsme tam s deseti tanky a jednou protitankovou puškou proti 80ti německým. Byl jsem tam velitelem tankové čety. Báli jsme se všichni. Před každým útokem jsme se napili vodky a pak jsem otevřel poklop tanku a zařval ‚hurá‘ a pak už nevnímáte strach a nic. Prostě nemáte čas myslet, jen bojujete o přežití. V roce 1944 jsme se vraceli přes Jasnou. Jeden z největších zločinů 2. světové války bylo, že Rusové poslali Svobodovu armádu na Duklu. Němci tam byli v přesile a zakopáni v lesích. Padlo tam 80 000 lidí ne 25 000, jak dnes říkají. Rovněž tam poslali své vojáky, kteří bojovali v průběhu války v Evropě. Rozhodli se nechat si Podkaratskou Rus a chtěli, aby tam padli všichni hrdinové ze západu a zbavili se jich. Přitom to stačilo obejít. Nakonec k těm, kteří přežili, promluvil na podzim 1945 Beneš: ‚Vlast a národ vám to nikdy nezapomene.‘ Pokud neutekli, za 2,5 roku je dali pověsit.,“ uzavřel Luboš Hruška.
Na zpáteční cestě jsem si říkala, že by každý z nás měl povinně prožít alespoň jeden den mezi těmito lidmi, aby se naučil dívat na život jejich očima a naučil se překonávat každodenní obtíže s úsměvem. Aby se netopil jen ve svých problémech byť mnohdy vážných, ale nalezl si vyšší smysl existence, aby se ještě v sedmdesáti naučil pracovat s počítačem a bavilo ho spojení se světem, prostě aby již ve čtyřiceti neumíral na stálé stresy a blbé nálady, ale ještě v osmdesáti žil naplno a šťastně a to i po desítkách operací a s holemi v rukou. Měla bych říci „Děkujeme Vám za to, že jste bojovali celý svůj život za naši lepší budoucnost“. To je samozřejmé. Ale já ještě dodávám zcela soukromě „Děkuji Vám za to, že jste mně ukázali, jak se radovat z maličkostí, které život přináší, a jak překonávat i ty nejhorší okamžiky s vírou, že po nich nastane něco lepšího.“
Končím již se vzpomínkami. Nesmím ale zapomenout na maskot oddílu KPV a „Mimořádného řádného člena oddílu“ Daga Plocka s jeho buršem plukovníkem Karlem Plockem, který neustále vyhledával ve třicetistupňovém horku stín, ale na zájezdu chybět nesměl.
© Kulturní komise ČR, z.s. 12.12.2023
