V osmdesátých a devadesátých letech 20. století vydal Městský úřad v Humpolci jako poděkování za to, kolik veršů věnovala ve své literární tvorbě rodnému kraji a městu samému, pět jejích básnických sbírek s ilustracemi od dcery Ivany Haslingerové Pancířové: Rytmy kraje (1983), Milování (1986), Recitace k poslednímu rozloučení (1991), Planutí a zhasínání (1991) a Kalendář srdce (1992). Z poslední z nich přinášíme básně k měsíci dubnu, který právě prožíváme.
DUBEN
Duben je apríl.
Rád si zažertuje.
Polibkem slunečním
nečekaně tě obdaří
a než jej vychutnáš,
už jeho sladkost smyje
slzami deště,
jež ti vmete do tváří.
Duben je vítr,
ratkynovský vítr,
postříbří tě jím,
ať jsi mladý nebo stár,
slyšíš jej v každé cévě těla zpívat
a cítíš život jako velký dar.
duben je měsíc
Princezen Pampelišek,
žádnými květy
své právo vzít si nedají.
Duben je víno,
kterým rozjařeně
na máj a lásku
připíjíš si potají.
Duben má třicet dnů,
z nichž mnohý
člověka opřede vzpomínkami.
(Na lístek pampelišky
píši tedy verš,
kterému rozumíme
jen my sami).
HLEDÁNÍ
Šejnostův Zámek havraní
vábí nás k sobě na procházku.
A hledám v tvých čárách na dlani
jedinou, která značí lásku.
Křemešník jarem voní zas,
ze skály teče živá voda.
Nečekej, rychle letí čas
a každé chvilky věčná škoda.
KŘEMEŠNICKÉ SKALCE
(I ty patříš k mým obzorům,
k nimž od věků jsi připoutána)
Co roků jen se kolem tebe hnalo,
jara i léta, zimy s jeseněmi,
co osudových mračen vyprchalo
nad tebou v mlčení i temném hřmění !
Co pršelo, přejde, skalko křemešnická !
Staletí stojíš a dál budeš stát,
ač kámen, přece vlídná, moudrá, lidská
a povznesená nad zmatek a chvat.
Pod tebou v temnu malí permoníci,
skřítkové dobří, kteří chrání kraj
od Stražiště až kamsi po Lipnici,
uprostřed světa ten můj malý ráj,
na nějž se díváš s kamenným svým klidem
ty, skalko tajemství a pověstí,
ke které s radostí i dnešní lidé
zajdou si pro iluzi o štěstí.
©Kulturní komise České republiky z. s. 4. dubna 2026
