Ministerstvo kultury si za peníze daňových poplatníků koupilo protistátní pamflet útočící na základy českého státu.

Podívejme se na to podrobněji: Rodina, manželství a děti jsou institucemi chráněnými českým platným právem. Listina základních práv a svobod[3] (ústavní to zákon!) v prvním odstavci článku 32 uvádí, že „rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“. Podobně hovoří i mezinárodní úmluvy, jichž je česká republika signatářem, a tedy je každým jejím slovem vázána. Tak třeba Úmluva o právech dítěte[4] ve své preambuli konstatuje, že „v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí“ a že „rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti“.

Spojení rozdělených rodin je předmětem mnoha mezinárodních i vnitrostátních právních závazků. Ještě podrobněji povinnost chránit rodinu rozvádí české platné právo. Občanský zákoník[5] v § 3 odst. 2 písm. a) uvádí, že „rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany“. Pokud jakýkoliv státní orgán či libovolná státní instituce rodinu a manželství torpéduje, jedná protiprávně a měl by s tím okamžitě přestat. Anebo pro nekulturní ministerstvo neplatí, že státní instituce může činit jen to, co je jí zákonem výslovně dovoleno?

To už milovníci dotací a rozličných západních zhůvěřilostí zapomněli na Ústavu České republiky?

Co svět světem stojí, objevují se šílenci a zastánci různých spikleneckých teorií, klimatičtí alarmisté a podporovatelé polyamorií, lidé, kteří bojují za Zemi bez lidí či podněcují páchání hromadných sebevražd, známe rozličné sekty a sebevražedné ničitele všeho vyzkoušeného, tradičního a osvědčeného. Ale že si bude takové ničitele státu a společnosti platit sám stát, to je asi českou novinkou. A tak je třeba stále dokola opakovat pro naše mladé, neznalé, neinformované, pomýlené, nevědomé a nevědoucí, radikalizované či nevěřící ty dávné pravdy: rodina je základem společnosti, rodina je základem státu. Dítě, které od narození není s matkou, zažívá rané trauma, proto dobré společnosti podporují setrvání dítěte u matky po porodu a v prvních měsících jeho života.

Nejlepším zázemím pro dítě je péče milujících rodičů, kterou potomek nutně potřebuje nejméně do osmi let svého života. Rodičovskou péči doplňuje širší rodina, jež dítěti dodá zkušenosti, hodnoty, zážitky a podporu do doby dospělosti a osamostatnění. Dospělý člověk zakládá novou rodinu nejen proto, aby s ním lidský rod pokračoval, ale i proto, aby se měl kam vracet po práci a rozbolavěn ze všech bojů, starostí a útoků vnějšího světa. Rodina a domov je útočištěm, kde si líže rány. Rodina je jeho nemocnicí a čerpací stanicí pro dobíjení všech druhů fyzických i psychických sil. Členové dobrých rodin jsou zdravější, žijí déle, vzájemně si vypomáhají v krizích a nepotřebují tak často pomoc zvenčí. Dobré rodiny se státu ve všech směrech vyplatí. Děti z dobrých rodin se lépe učí, méně ve školách absentují, mají více přátel, dosáhnou na vyšší vzdělání, méně zneužívají drogy, méně páchají trestnou činnost, méně čerpají sociální dávky. Spokojení příslušníci dobrých rodin podávají lepší výkon v práci, platí vyšší daně a společně lépe odolávají krizím, které na společnost pravidelně dopadají. Tak třeba ta nedávná covidová[6] jasně odhalila rodinné klady a bolesti. Dobré rodiny se stmelily a vydržely, podobně jako jejich články. Ty špatné se rozpadly a jejich patologie se zvýraznily. Nárůst psychofarmak, zneužívání, záškoláctví, neuróz, nemocnosti a sebevražednosti je toho smutným důkazem.

Většina rodin své úkoly plní a moudrá společnost rodiny alespoň morálně podporuje a příliš je nereguluje, nekritizuje, nezasahuje do jejich vnitřních vztahů, nekontroluje je a nebuzeruje. Chytrý stát dobré rodiny všemožně chrání a jejich členy učí spory utlumovat, a ne je vytvářet.

Jen hloupý stát rodiny ničí a rozvrací.

Jen naivní snílek[7] si může myslet, že stát je schopen nahradit matčinu péče, otcovu inspiraci, babiččiny buchty, dědečkovo vyprávění. Starší generace si pamatuje jesle, v zahraničí se kibucy ukázaly jako slepá cesta. Skutečnost, že české ženy mohou zůstat se svými potomky doma mnoho měsíců, nám závidí všichni zahraniční odborníci.

Jen omezený stát si vymýšlí pseudoproblémy[8] a zveličuje okrajové jevy, které normou nejsou. Kdo zničí rodinu, chce kolem sebe mít nešťastné samotáře, kteří se nemají kam vracet a o které se ve stáří nemá kdo postarat. Proč jen je český stát tak zločinně hloupý a omezený? Proč chce to fungující ničit, místo aby dobré vztahy budoval, chránil a podporoval?

Autorka je nezávislou senátorkou

© Kulturní komise ČR, z.s. 4.11.2023