Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Fragmenty - SVĚT NARUBY
Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
10. 5. 2017 9:08

Vážení spoluobčané, divím se, že se divíte, že se Andrej Babiš chová tak, jak se chová. Jsou to totiž stejné metody, které používala StB a komunistická strana za totality k likvidaci svých odpůrců. Fakta a pravda byly zakázány. Lži a výmysly byly co nejhlasitěji, neviditelněji rozagitovávány, aby tak skutečnost byla co nejvíce potlačena a národ uvěřil lžím. StB také vedla téměř na každého z nás „složky“, kde shromažďovala všechny informace, které by se jí eventuálně mohly hodit k vydírání. Přesně to dělá Andrej Babiš. Je to jednoduché, byl totiž spolupracovníkem komunistické státní policie a nomenklaturním kádrem Komunistické strany, proto tyto metody zná a jsou mu vlastní. Jiný způsob chování ani neumí. Je totalitním pohrobkem až do morku kostí.

1. 5. 2017 6:07

Nevím, kdo je vinen, zda investoři, projektanti nebo úředníci, ale to, co se v Praze staví, je velká ostuda a především projev tvůrčí impotence. Začalo to hned po tzv. „sametové revoluci“, kdy se rychle zaplňovaly proluky. Například Myslbek Na Příkopech, který vypadá jako německé obchodní domy ze sedmdesátých let. Nejhorší však je současná záplava skleněných staveb, které se mezi kamenné nebo omítnuté domy pražských ulic vůbec nehodí. Když jsem přišel do Florentina (Na Florenci), kde kdysi stával ošklivý dům Rudého práva, našel jsem stejně cizí, nevábný a nudný dům, který by mohl stát v Tokiu, Moskvě, Dubaji nebo New Yorku. Když jsem vešel do jeho dvorany, necítil jsem se jako Pražák. Právě se bourá „normální barák“ na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí jako se před nedávnem zbouraly normální domy ve vnitrobloku pod ním, aby tam vyrostl další skleněný komplex. Světová nuda se dere do Prahy a architekti hovoří o tom, jak je třeba být současný a aktuální. Podobné žvásty jen zastírají jejich neschopnost vzepřít se světové skleněné módě. Citlivost k vlastním dějinám, vlastnímu prostředí, vlastní tradici, se dnes nenosí. Respektování kultur neznamená jejich unifikaci. Svět nepotřebuje jeden příběh, ale mnoho různých, které dohromady složí bohatý obraz a ne nudné a impotentní klišé, které je synonymem kýče. Praha zůstala barokním městem na středověkém půdorysu. Toto nesmírné, ale křehké dědictví, současná výstavba devastuje.

19. 4. 2017 11:52
 
 

Příznivci tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana oslavují výsledky referenda u sídla Strany spravedlnosti a rozvoje v Istanbulu (16. dubna 2017) | foto: Reuters

Hlasovací místnosti se uzavřely v 16:00 SELČ. Po sečtení 99,2 % lístků vyhráli příznivci ústavních reforem se ziskem 51,4 % hlasů (průběh sčítání můžete sledovat zde). Zpočátku se zdály být výsledky jasnější - po sečtení třetiny hlasů byl poměr hlasů 61 ku 39 pro příznivce „ano“. Jejich náskok se však v průběhu sčítání zmenšoval.

Volební účast se vyšplhala na vysokých 86,6 procenta, celkem mohlo v Turecku hlasovat 55,3 milionu voličů, již dříve mohli odevzdat svůj hlas necelé tři miliony Turků žijících v zahraničí. K urnám tak celkově přišlo téměř 50 miliónů voličů.

Z výsledků jednotlivých provincií je patrné, že tradičně liberálnější západní pobřeží volilo proti změnám. Také Istanbul, který byl zpočátku pro změny, nakonec ovládla červená barva odpůrců Erdogana. Stejně volily kurdské oblasti na východě země. Naopak bašta Erdogana - provincie Konya - nezklamala. Pro změny zde volilo přes 70 % hlasujících (více si můžete přečíst zde).

Prezident Recep Tayyip Erdogan Erdogan podle tureckého listu Hürriyet ještě před oznámením konečných výsledků volal tureckému premiérovi Binali Yıldırımovi a šéfovi opoziční nacionalistické Strany národní akce (MHP) Devletu Bahçelimu. Poblahopřál jim k výsledku referenda, který je podle něj jasný.

V následném veřejném vystoupení označil Erdogan referendum za historické: „Turecko udělalo historické rozhodnutí, pokud jde o systém jeho vlády,“ prohlásil Erdogan. „Chceme, aby organizace a zahraniční země rozhodnutí našeho národa respektovaly,“ dodal. A posilněn úspěchem jedním dechem dodal, že bude hovořit s premiérem a lídry stran o obnově trestu smrti. Také o něm chce referendum.

Podle premiéra Yıldırıma je výsledek referenda nejlepší odpovědí kurdským separatistům, zahraničním silám nepřátelským vůči Turecku a také těm, kdo stáli za loňským červencovým pokusem o puč. „Toto hlasování nemá poražených, zvítězilo Turecko, jsme jeden národ, děkuji těm, kdo hlasovali pro, i těm, kdo hlasovali proti,“ řekl Yildirim z balkonu sídla vládní strany v Ankaře shromáždění asi tří tisíc lidí.

Čeští politici ale na věc mají odlišný náhled. Podle nich i prezidenta Miloše Zemana se Turecko pod prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem odklání od sekulárního státu a od demokracie. „Turecko se tak stane autokracií i de iure, de facto již autokracií bylo. EU by měla ukončit přístupové rozhovory s Tureckem,“ napsal ČTK místopředsedy opoziční TOP 09 Ženíšek.

A Turecko varovala i Rada Evropy (RE): „Je nanejvýš důležité, aby byla zajištěna nezávislost soudnictví v souladu s principy zakotvenými v evropské konvenci o lidských právech,“ uvedl generální tajemník RE Thorbjorn Jagland.

Hlasování podle tureckých regionů - modrá označuje převahu ANO, červená převahu...

Hlasování podle tureckých regionů - modrá označuje převahu ANO, červená převahu NE.

 

A k referendu se vyjádřil i německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel: „Zdá se, že se jedná o těsný výsledek, jak se čekalo. Nicméně hlasování tureckých voličů skončilo, a tak bychom doporučovali zachovat klid a postupovat uvážlivě,“ uvedl Gabriel v prohlášení. „Je dobře, že skončila volební kampaň, v níž se tak tvrdě bojovalo, a to i zde, v Německu,“ dodal.

Opoziční síly výsledky zpochybňují

Výsledky hlasování už ale zpochybnila turecká opozice. Kritizovala státní volební komisi za to, že povolila sčítat i hlasy na lístcích bez razítka. „Volební komise svým rozhodnutím dovolila podvody v referendu,“ řekl místopředseda opoziční Lidové republikánské strany (CHP) Bülent Tezcan novinářům v ankarském sídle strany.

Dění během klíčového referenda sleduje přímo v Turecku reportérka iDNES.cz Anna Barochová.

V úterý 18. dubna ve 12:30 okomentuje výsledek referenda v pořadu Rozstřel turkolog a bývalý velvyslanec ČR v Turecku Tomáš Laně.

A pochybnosti má také studentka Betül Şimşek: „Manipulují s tím. Je tam ještě tolik hlasů, které je potřeba spočítat. Hlasovalo skoro 50 milionů lidí a oni mají finální výsledky za tři hodiny?“

Ještě během sčítání předpovídal výsledky student Emre Ergin a v zásadě se trefil: „Kdo ví, jak to dopadne. Doufáme v to lepší. Západ země je spíš pro ne, takže jestli to bude nakonec ano, tak to bude okolo 51 - 52 procent.“

16.dubna 2017 v 20:19, příspěvek archivován: 16.dubna 2017 v 20:23

Hlasité troubení, vlajky a nápisy "Evet" (ano) Kolona aut projíždí kolem náměstí Taksim v Istanbulu https://t.co/33DmpCurlP

Hlasité troubení, vlajky a nápisy "Evet" (ano) Kolona aut projíždí kolem náměstí Taksim v Istanbulu https://t.co/33DmpCurlP

Na těsný výsledek poukazoval i Fatih Ekin, který žije na evropské straně Istanbulu. Na náměstí Taksim reportérce iDNES.cz prozradil: „Čekal jsem větší rozdíl než je tohle. Sám jsem volil ne, ale myslel jsem si, že ano získá podstatně větší podíl. Upřímně teď nevím, co si myslet. Tyhle změny nebudou efektivní okamžitě, takže počkáme a uvidíme.“

Podporovatelé Erdogana slaví v ulicích

Pro celou zemi byla neděle velkým dnem. Lidé rozhodovali o přijetí změn, které mohou zcela proměnit jejich politický systém. Z nálady v ulicích to však patrné nebylo. Avšak po skončení referenda se do ulic vydali příznivci prezidenta Erdogana oslavit příznivý výsledek. Na náměstí Taksim, kde se nachází reportérka iDNES.cz, projíždí troubící auta a lidé skandují prezidentovo jméno.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/scitani-a-vyhlaseni-vysledku-referendum-turecko-f6b-/zahranicni.aspx?c=A170416_141146_zahranicni_ert

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan během projevu v Ankaře (8. února 2017).

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan během projevu v Ankaře (8. února 2017). | foto: AP

Je to vážnější, než jste si mysleli: Turecko je přeplněno teroristy a povstalci, podle posledních průzkumů to může být až polovina z pětapadesáti milionů voličů. Alespoň podle tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, který takto označil spoluobčany, již v nedělním ústavním referendu chtějí odmítnout navrhované změny.

Ti asi nemilují svoji vlast, protože o to v neděli půjde především! Alespoň podle sloganů vládnoucí strany AKP, vyvolávajících pocit, že je třeba vytáhnout zemi přímo z meziplanetárního ohrožení.

Ten známý obrázek je tu zas – volby Turky opět dělí na dvě stále nepřátelštější poloviny, na „my a oni“, na ty, kdo nadávají Evropě do fašistů, a ty, kdo si při tom jen zoufale klepou na čelo.

O čem Turci hlasují?

V referendu budou turečtí voliči rozhodovat o ústavní reformě, která má výrazně posílit pravomoci hlavy státu. Jde o změnu parlamentního systému v prezidentský. Návrh posiluje prezidentskou roli mimo jiné zavedením práva vydávat dekrety. Prezident bude také moci vyhlašovat výjimečná opatření, jmenovat ministry a vysoké státní představitele nebo rozpustit parlament. Schválení reformy by také znamenalo, že Erdogan by se mohl ve funkci udržet až do roku 2029. Prezident bude mít povoleno stát v čele své strany. Hlasovat může asi 55 milionů tureckých občanů (více zde). 

Dění během klíčového referenda bude přímo v Turecku sledovat reportérka iDNES.cz Anna Barochová.

Vláda Erdoganovy AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) navařila opravdu silného volebního turka. „Skoncujeme s terorismem, oživíme ekonomiku. Zmizí tahanice mezi prezidentem a premiérem, hádky mezi stranami,“ hřímá propaganda, ale už nepřipomíná, že za současné zhoršení může po 15 letech vlády jedině AKP sama.

Se změnou 18 článků ústavy by funkce premiéra zanikla úplně a nastal by prezidentský systém „tureckého typu“, v němž by veškeré rozhodování přebral nedotknutelný vládce. Voliči i poslanci by se pak podobně jako za časů osmanských sultánů mohli doživotně pohroužit do televizních seriálů a jednou za pět let odhlasovat prodloužení.

To vše ve volebním balíčku vylepšují různé úplatky a úlevy pro široké vrstvy od studentů přes zemědělce, živnostníky i důchodce.

Nevyvážená kampaň

Vyváženost současné kampani nehrozí. Nejzápadnější turecké velkoměsto Izmir, tradiční bašta opozice, je světlou výjimkou. První slovo, které se teď cizinec v Turecku naučí, je všudypřítomné „EVET“ neboli „ano“, hrnoucí se z billboardů na každém rohu. Že existuje i nějaké „HAYIR“ čili „ne“, o tom vás budou v Istanbulu, Ankaře nebo Antalyi informovat až po 17. dubnu. Za posledních deset let snad Turecko nezažilo tak drahou a hlavně jednostrannou předvolební kampaň, přecházející v posledních týdnech až do nevybíravého nátlaku.

Jako vězení pod širým nebem. Čistky po puči Turecko paralyzovaly

 

Volební auta, billboardy, plakáty, brožury, spoty, helikoptéry, tisíce policistů, statisícové mítinky, to vše se platí z kapsy daňových poplatníků. Opozice, konečně sjednocená napříč stranami, konkuruje mizivě, do médií se příliš nedostane. Na provládních soukromých kanálech jsou prezident s premiérem téměř neustále v živých vstupech nebo debatách, představitelé opačného názoru šanci nedostávají. Stejně se chová i „veřejnoprávní“ turecká televize TRT.

Protinázor se sloganem „pro svobodu a budoucnost našich dětí NE“ se na novinových stojanech krčí jen v jednom deníku z patnácti. Občas probleskne i na billboardech a plakátech, jež po celé zemi někdo ničí a strhává, takže se u nich musí organizovat noční hlídky.

NE se neříká

Zastáncům „NE“ tak zůstávají sociální sítě. Jenže opatrně, jste-li třeba učitelé, úředníci nebo jiní státní zaměstnanci, to byste v době rekordní 12procentní nezaměstnanosti ještě mohli přijít o práci. Třeba jako ten fotbalový rozhodčí v černomořském Sinopu, který byl suspendován za pouhé sdílení NE na Facebooku.

A jak to dopadne? Velmi těsně a těžko předvídatelně, výsledky průzkumů se různí. „Kostky jsou vrženy,“ říká analytik Hakan Bayrakci z agentury Sonar, podle něhož zvítězí NE s 51 až 52 procenty.

„Teď už jsou rozhodnutí i ti váhající. I když se vláda snažila vyvolat konflikty s Evropou a určitý pocit ohrožení, čímž také něco získala, NE má daleko větší motivaci jít k volbám.“

Turecko v neděli hlasuje o poslední zbytky svobody, tentokrát možná už naposled.

 
Autor: Silvie Haktanir Filipová, spolupracovnice MF DNES v Turecku
 

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/komentar-turecko-referendum-erdogan-dvn-/zahranicni.aspx?c=A170413_2318944_zahranicni_ert

 

Vývoj přišel státní kasu na 300 milionů dolarů. | foto: Profimedia.cz

Mohamed Šabzadáh ve čtvrtek po večerní modlitbě zavřel bránu u svého domku a usadil se k večeři. Pak přišel ohlušující výbuch. Nebe prý zachvátily plameny. „Země se třásla jako loďka v bouři. Myslel jsem, že můj důmbombardují. Dron takto jednou odpálil sousední dům. Tentokrát to však vypadalo, jako když na nás padají nebesa. Ženy a děti byly vystrašené,“ popisuje ničivé účinky „matky všech bomb“.

Matka všech bomb

GBU-43/B je přes devět metrů dlouhá a má více než metr v průměru. Váží 9,5, z toho 8,4 tuny připadá na explozivní náplň. Tu tvoří speciální vojenská výbušninu RDX, nitrocelulóza (označovanou i jako střelná bavlna), hliníkový prášek a menší množství dalších příměsí. Uvádí se, že směs H-6 je zhruba 1,35krát účinnější než TNT. Poloměr výbuchu bomby je po dopadu bezmála 140 metrů. Obrovská tlaková vlna však dokáže zničit zástavbu až do vzdálenosti několika dalších stovek metrů

S vývojem GBU-43/B začala americká armáda v roce 2002. Jednu z bomb americká armáda odeslala v roce 2003 do Iráku, kde začala operace Irácká svoboda. Bombu zde však letectvo nikdy nepoužilo. První ostré nasazení přišlo až ve čtvrtek v Afghánistánu (více o historii bomby se dočtete zde).

Americké letectvo svrhlo svou nejsilnější nenukleární bombu GBU-43/B ve čtvrtek večer v oblasti Achin v provincii Nangarhár na východě Afghánistánu. Cílem byly tunely bojovníků Islámského státu. Při útoku zemřelo údajně až 90 islamistů (více zde). Drtivé účinky legendární bomby však pocítili i lidé v okolních vesnicích. „Na nějakou dobu jsem přišel o sluch. Okna i dveře mého domu jsou poničené. Ve zdech jsou praskliny,“ popsal Šabzadáh.

O větší letecký útok podle serveru The Guardian požádaly místní bezpečnostní složky, kterým se nedařilo stoupence Islámského státu vyhnat ze zdejších tunelových komplexů. Podle amerického generála Johna Nicholsona se o nasazení bomby rozhodlo přímo v Afghánistánu a ne ve Washingtonu. „Už od března vedeme ofenzivu v severním Nangarháru. Nyní to však bylo poprvé, co jsme narazili na větší odpor,“ popsal důvody nasazení GBU-43/B

Někteří experti však použití „matky všech bomb“ zpochybňují. Argumentují tím, že nasazení takového zařízení je v boji proti skupině asi 800 islamistů zbytečné. „Není pochyb, že Islámský stát je brutální organizací, která páchá násilí na našem obyvatelstvu. I přesto však nechápu, proč použili takovou bombu. Moji příbuzní si mysleli, že přišel konec světa. Každý den tady nalétávají letadla, helikoptéry i drony,“ popsal starosta Achinu Nawíd Šinwárí.

Svržení bomby kritizoval bývalý prezident Afghánistánu

Podle experta na Islámský stát Borhana Osmana vedou Spojené státy úspěšné nálety proti islamistům v Afghánistánu již více než rok. I bez nasazení ničivých bomb jako GBU-43/B. „Nemyslím, že byl takový zásah potřeba. Větší hrozbou pro vládu je nyní Taliban. Amerika je však fixována na tuto malou skupinu islamistů, protože ti chtějí destabilizovat region,“ vysvětluje. Taliban čtvrteční bombardování odsoudil a označil ho za teroristický útok.

Fotogalerie

Afghánská vláda sice útok ocenila, bývalý prezident Hamíd Karzáí však na Twitteru americký krok odsoudil. „Toto není válka proti terorismu, ale nelidské a brutální zneužití naší země jako testovací půdy pro nové americké zbraně,“ napsal. Podobně tvrdě se proti akci USA postavili pákistánský velvyslanec v Afghánistánu.

Otázky vzbuzují také možné civilní oběti bombardování. GBU-43/B zničí rozlehlé území a nelze vyloučit, že v cílové oblasti se nenacházeli civilisté. Američané podle Nicholsona úzce spolupracovali s lokálními bezpečnostními složkami i kmenovými lídry, aby se ujistili, že všichni civilisté z oblasti odejdou.

Jeden z místních obyvatel po útoku uvedl, že všichni civilisté byli skutečně evakuování. Poslanec za Nangarhár Esmatullah Šinwárí však s odkazem na místní vesničany uvedl, že při svržení bomby zemřel učitel a jeho syn.

„Matka všech bomb“ poprvé útočila. Zasáhla cíle IS | (0:34) | video: Reuters

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/svedek-vybuch-matka-vsech-bomb-den-/zahranicni.aspx?c=A170415_113959_zahranicni_ert

14. 4. 2017 10:14

Od narození legendárního barda Karla Kryla uplynulo 73 let (* 12. 4. 1944 v Kroměříži). Výročí, které sice není kulaté, ale přesto stojí za vzpomenutí a připomenutí. Osobností formátu Karla Kryla se totiž nedostává v každé době. Říkat pravdu a být nesmlouvavým kritikem poměrů bez ohledu na vlastní prospěch, to vyžaduje silný charakter a odhodlání, se kterým se člověk zpravidla rodí. Ne nadarmo, když se pustil do kritiky polistopadových poměrů, bylo mu vytýkáno, že se spojil s lůzou. A stejní lidé mu pak nasili věnce na hrob a ronili pokrytecky slzy (sám by jim jistě trefně odpověděl, kdyby mohl). Synonymem pro něj byl žánr protestsongů, který dokonale ovládal a v kterém vynikal. Karel Kryl nebyl jen zpěvák pár jednoduchý akordů, jak mu někteří přezdívali. Síla jeho textů je v širším filosofickém přesahu, kterého žádný z jeho následovníků nedosáhl. Z těch, kteří se o to důstojně snažili, se sluší zmínit jeho bratra Jana, Daniela Landu a v poslední době Tomáše Ortela. Přitom dnešní doba by takové zpěváky potřebovala. Nevystačíme s esotericky povrchními Klusy a výkřiky do tmy typu Davida Kollera a Lenky Dusilové.

13. 4. 2017 16:21

NA VELKÝ PÁTEK SI 2,18 MILIARDY KŘESŤANŮ PŘIPOMÍNÁ MUČENICKOU SMRT PÁNA JEŽÍŠE KRISTA ZA JEJICH VYKOUPENÍ DOPORUČENÝ

V roce 12014 si připomněli pražané slavnostním procesím ukřižování Pána Ježíše Krista V roce 12014 si připomněli pražané slavnostním procesím ukřižování Pána Ježíše Kristasnímek Ivana Haslingerová, Fragmenty
 

Dnes, na Velký pátek 25. března 2016, vzpomínají 2,18 miliardy křesťanů (z toho 1,1 mld. katolíků), tedy téměř třetina světové populace, na utrpení a mučednickou smrt Pána Ježíše Krista z Nazaretu. Letošní Velký pátek je pro Českou republiku mimořádný tím, že se po 67 letech opět přidala k civilizovaným zemím, kde je Velký pátek státním svátkem. (V komunistickém Československu, byl  v roce 1951 zrušen.) V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha se koná od 18 hodin mimořádná slavnostní bohoslužba. Mši svatou, při které jsou věřící spolu s celou Církví uváděni do tajemství utrpení a smrti Pána Ježíše Krista bude celebrovat J. Em. Dominik kardinál Duka za hudebního doprovodu Pražského katedrálního sboru. 

 V tento tragický den neslouží klasická mše svatá a oltář je zcela holý - bez kříže, bez svícnů a bez pokrývek.  Nehrají varhany, nezvoní zvony. Podle starodávné tradice neslaví církev o Velkém pátku ani eucharistii. Základním a obecným prvkem liturgie tohoto dne je hlásání slova. Bohoslužby slova se skládá ze tří čtení, mezi nimiž jsou i pašije a vrcholí přímluvou za celý svět. Letos budou předčítány též úryvky z díla Peri Pascha, které napsal kolem roku 170 po Kristu biskup Melitón ze Sard a to hercem Jiřím Bartoškou.  Během obřadu budou provedeny Janovy pašije F. Holíka v úpravě Z. Pololáníka a zazní také Saety, tradiční andaluské velkopáteční zpěvy. Ježíšova smrt na kříži byla skutečná, nikoli zdánlivá. Bůh nebránil lidem jednat, i když se ohrožení týkalo právě jeho syna. Nepostupoval proti nim silou. Velký pátek není ale pouze dnem smutku a pláče, nýbrž dnem zamyšlení nad krvavou obětí Ježíše, která byla ve svém důsledku zdrojem spásy.

Církev o Velikonocích oslavuje vítěznou smrt Pána - zmrtvýchvstání je středem křesťanské víry. 

Křesťané vědí, že po hrůzostrašném a tragickém Velkém pátku bude následovat Bílá sobota, kdy v podvečer začíná slavnost Kristova vzkříšení a dále pak noční obřady přecházející v neděli velikonoční, kdy se slaví Kristovo zmrtvýchvstání. Velký pátek je proto pouze první den velikonočního tridua, v němž se připomíná Ježíšova smrt na kříži.

Vrcholem liturgického roku, ústředním bodem křesťanské zvěsti je ale vykoupení lidstva skrze oběť Ježíše Krista za hříchy člověka a jeho vítězství nad smrtí v události zmrtvýchvstání. 

Žádné jiné náboženství nemá to štěstí, že jeho zakladatel byl po smrti vzkříšen. V tom je křesťanství unikátní.  Jakýkoliv argument pro platnost křesťanství stojí a padá s důkazy o vzkříšení Pána Ježíše Krista. 

Vrchní kněží a farizejové, kteří vymohli na Pilátovi jeho smrt na kříži, si toho byli dobře vědomi. Proto jim ani tato hrozná smrt nestačila, báli se, že kdyby třetího dne vstal z mrtvých, jak vždy kázal, potvrdilo by se tím, že je opravdu synem Božím. Vydali se proto za Pilátem a řekli mu: "Pane, vzpomněli jsme si, že když ten bludař ještě žil, řekl: "Po třech dnech vstanu." Nařiď tedy , ať je hrob hlídán až do třetího dne vojáky, aby snad nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: "Vstal z mrtvých!" To by byl ještě horší blud, než ten první!" Pilát kázal postavit před balvan stráž. Jestliže by Ježíš na kříži jen omdlel, jak tvrdí někteří atheisté, zabránil by mu po jeho procitnutí v útěku nejen balvan, kterým byl zavalen hrob, ale především stráže. Stejně tak by stráže zabránily jakémukoliv pokusu o krádež jeho těla ze strany učedníků. 

Zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista nejde vysvětlit jinak, než nadpozemskou mocí. On to ostatně po svém vzkříšení sám potvrdil, když pravil: "Byla mi dána veškerá moc na nebi i zemi. Já jsem s Vámi pro všechny dny, až do skonání světa."

Proto velikonoční tajemství kříže a zmrtvýchvstání Krista v sobě skrývá kromě jeho lidského strašlivého utrpení na Veliký pátek i dvě radostné zvěsti: Svou mučednickou smrtí osvobodil Kristus lidstvo od hříchu, svým vzkříšením zvítězil nad smrtí a zjednal těm, kteří v něj věří, přístup k novému životu. Svou smrtí jejich smrt zničil a zmrtvýchvstáním pro ně obnovil život věčný. Boží plán spásy byl  tak jeho výkupnou smrtí jednou pro vždy splněn. Poselství největšího křesťanského svátku Velikonoc proto zní: 

Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu - Ježíš Kristus - žije a kraluje na věky věků. Amen.

 V

 

TÉMĚŘ POLOVINA OBYVATEL ČR SE HLÁSÍ KE KŘESŤANSKÝM CÍRKVÍM, 4 MILIONY JE POKŘTĚNO DOPORUČENÝ

J. Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český J. Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas českýsnímek Ivana Haslingerová, Fragmenty
 

Je to velkým úspěchem a velikou výzvou pro Římskokatolickou církev a dominikánský řád v naší zemi. A to zejména proto, že do prostoru svobody vstoupila církev zdecimovaná čtyřiceti lety militantní násilné atheizace, která způsobila velké škody věřícím v otázkách povolání, studia, ale i věznění, zastrašování, jakož i popravy duchovních i laiků. Církev tak byla ochuzená nejenom o fungující struktury, ale také o své elity, o počty svých věřících. Tento úspěch je proto pro ni velkým povzbuzením a také výzvou, aby ve své úspěšné činnosti pokračovala a hrála stále důležitější roli ve formování kultury našeho národa. Aby se  chrámy a kláštery staly jako kdysi místy, kde se rodí skutečná morálka a kultura národa - poezie, literatura, hudba, krásné umění, sochařství, architektura. Katedrálu s univerzitou spojovala historicky katedra  biskupa, která byla místem výuky duchovního vzdělání. Zejména do života dominikánského řádu se promítla katedrála se svou katedrou a  univerzitou velmi silně neb právě tento řád vedl disputace, které byly typické pro univerzity. Díky dominikánům se tak zrodil univerzitní prapor 13. století, kterým je Summa sv. Tomáše Akvinského. Současná doba je proto velkou výzvou právě pro ně, aby svými desputacemi povzbuzovali občany k víře v Boha, lásce k národu a zlepšoval jejich morální hodnoty tolik poničené lety života v komunistickém morálním marasmu. A protože právě nad tím se zamýšlel u příležitosti 800 výročí vzniku dominikánského řádu ve svém myšlenkově hlubokém a kultivovaném projevu J. Em. Dominik kardinál Duka, přetiskujeme ho v plném znění s vírou, že se do něj začtete a zamyslíte se nad jeho moudrými slovy. 

 

Dominikánský řád a Česká dominikánská provincie v životě církve v současné České republice

Nejprve bych chtěl vlastně začít jubileem, to znamená: co se vlastně odehrálo před osmi sty lety, kdy svatý Dominik Guzmán se rozhodl založit „Svaté kázání“. Víme, že k tomuto založení došlo na rozhraní Španělska a Francie ve sladké Provence, víme, že také první konvent se nalézá v historicky význačném městě Toulouse. Historici, kulturní vědci, kulturologové hovoří o tom, že ve 13. st. se zrodila naše křesťanská civilizace, či moderněji řečeno západní civilizace. Máme-li hovořit o třináctém století, pak můžeme říci, že pro většinu středoevropského prostoru nebo lépe řečeno nového prostoru, který po pádu Západořímské říše vytvoří postupně naši předci po ukončeném stěhování národů. Římské impérium, které právě ve 13. st. dostává název Imperium romanum natione germanica, tedy Římské císařství německého národa. Je to dáno tím, že se také již koncipuje soustátí z regionů, které vytvářejí Německé království. Sídlo, politické sídlo a často i kulturní od doby Karla Velikého se přemísťuje za hranice Itálie, za hranice původního sídla Římské říše. Pro tuto oblast Evropy, je to období urbanizace. Město začíná hrát svou důležitou roli a také sídla institucí se přestěhovávají do měst. Je opuštěna struktura typicky hradních kostelů a hradních katedrál, ale z městských kostelů se stávají katedrály a vedle katedrály se objevuje druhý symbol typický pro toto období vzdělávací emancipace, který se osamostatní od mnišských komunit a vytváří se tak společenství univerzit. Katedrála a univerzita jsou typickými institucemi tohoto století, z kterého se pak zrodí západní civilizace.


Byl to Herder, byl to Humboldt, kteří hovoří o kultuře jako o základním prameni, který vyrůstá ze společenství, které má i vlastní kult. Z tohoto kultu se odvozuje kultura. Je to ovšem názor, který je hluboce zakořeněný a souvisí do jisté míry i s evropskými biblickými studiemi, s archeologií, kde si uvědomujeme, že všechny staré kultury Sumerů, Mezopotámie, Egypta takto vznikajíChrám, místo kultu je také místem, kde se zrodila kultura. Znamená to písmo, poezie, literatura, to jsou ony mýty ale je zde místo pro hudbu, je zde místo pro vznik krásného umění a sochařství. Architektura se především zaměřuje tímto směrem. Humboldtův názor vidí pro kulturu především místo, kde se odehrává proces vyučování, vzdělávání, univerzitu. Hovoříme-li o civilizaci, víme, že toto označení se spíše dotýká rozvoje a souvztažnosti života s jeho technologickými, technickými a s právními strukturami. Toto napětí je vyjádřeno ve dvou jazycích, kde Němec hovoří o kultuře, Francouz hovoří o civilizaci. Myslím, že obě stanoviska, jak německé kultury, či německého jazyka, tak frankofonní oblast vystihují v těchto pojmech určitou integritu. Dochází ovšem k tomu, že dvacáté století si navykne hovořit pouze o civilizaci. A právě tento technický ráz slova civilizace jakýmsi způsobem začíná ovládat totalitním způsobem lidské myšlení. Důsledky tohoto zploštěného pojetí termínu kultura a civilizace, nám vlastně vytváří tzv. masovou kulturu, o jejíž kulturnosti lze mnohdy pochybovat, anebo nám vytváří pouze technickou civilizaci, která ovšem taktéž postrádá hlubší pochopení otázek, které byly vlastní pro zrození 13. století. Pro to, co nazýváme křesťanskou civilizací, západní civilizací.

Je to otázka „proč?“ a teprve potom „jak!“ Je to studium, které vytváří pojem vědy.

Když se vrátíme do 13. století, v kterém se zrodil dominikánský řád, musíme si uvědomit, že tyto fenomény formovaly dominikánské povolání, ale také i dominikánskou aktivitu, činnost našeho Řádu. Velmi často hovoříme a čteme, že konventy dominikánského řádu se nalézají ve středověké struktuře měst v blízkosti hradeb. Bylo to i na základě určitého demografického rozvoje, období výstavby nových částí měst a v těchto nových částech bylo jedině možné stavět vlastní konventy. Přesto, jak si povšiml jeden z význačných znalců dějin řeholí, profesor lublinské katolické univerzity Jerzy Kłoczowski, dominikánské konventy vždy nalézáme v poměrné blízkosti k univerzitě, ale i v blízkosti ke katedrále. Ano, je jeden pojem, který spojuje katedrálu s univerzitou. Je to také i pojem kontinuity vývoje křesťanské civilizace a křesťanské kultury a to je katedra. Biskup neměl nikdy pouze roli dohlížeče, možná by někdo řekl policejního úředníka církve, ale  katedra biskupa byla místem výuky, duchovního vzdělání. Rovněž tak je třeba si uvědomit, že tato katedra se přemísťuje i do univerzity, kde hraje svou roli a vytváří pozici a důležitost přítomnosti magistrů. Je to myslím důležitý moment, který si chceme uvědomit, když hovoříme o 800. výročí založení Dominikánského řádu. Kdybychom chtěli ztotožnit působení Dominikánského řádu s těmito dvěmi institucemi, zcela jistě bychom nebyli právi skutečnosti a nedokázali bychom vystihnout smysl a význam vzniku svatého kázání bratří kazatelů.

Můžeme říci, že prvkem, který sehrál důležitou roli v dějinách Dominikánského řádu je princip demokracie. Demokracie, která v církvi vždy hrála svoji roli. Křesťanství je náboženství  města, obce, polis. Právě antická města si nedovedeme představit bez této městské demokracie. Musíme historicky ovšem přiznat, že ti, kteří byli předavateli antické civilizace a kultury, byli především benediktinské a v našem případě střední Evropy i iroskotské kláštery, tedy ony komunity, které přenesly nejen literární poklad antiky v podobě zachovaných a do latiny přeložených antických děl, celé trivium a kvadrivium, celý systém vzdělávání sedmi svobodných umění. Už slovo svoboda nám něco říká o vztahu k demokracii. Tento systém je vlastně předán třináctému století mnišskými komunitami. Byli to právě cisterciáci, kteří měli velký vliv na formování dominikánských struktur. Je zapotřebí si uvědomit, že 13. století, zrod západní civilizace, je velice úzce spojen s otázkou svobody. Proto města hájí svou svobodu, proto také mendikantské řády, ke kterým patří i dominikáni hájí určitou svou svobodu, to je exempci a přijímají pouze nejvyšší autoritu, to je autoritu římského biskupa. Jsou také touto autoritou chráněni, aby neupadli do područí tehdejších feudálních vládců. Řekl jsem demokracie, víme, že legendární tradice popisuje, že i první britský parlament v Londýně vzniká na principu dominkánských konstitucí.

Dostáváme se k dalšímu momentu, jakým způsobem se promítne do života dominikánského Řádu katedrála se svou katedrou a jakým způsebem se do dominákánského života promítne univerzita. Je třeba si uvědomit, že dominikánský řád, který nese určitý vklad svého zakladatele, který je řeholním kanovníkem. Jako člen katedrální kapituly, nesl si sebou hluboké vědomí společné liturgie, která obohacuje zjednodušenou liturgii farních společenství a stává se prostorem, do kterého vstupuje městský člověk, aby nejenom naslouchal, ale aby se spolupodílel na vytváření liturgie. Především liturgie hodin, ale také mu dává možnost, aby naslouchal kázání. Dominikánské kázání, či svaté kázání sv. Dominika Guzmána se inspiruje apoštolskou tradicí, přibližuje se k onomu momentu Ježíšova příkazu: „Jděte do celého světa!”, a tak náš řád  řečniště, tribunu, resp. Rostrum. Tato tirbuna měla své místo na náměstích měst plnila poslání, aby se hlásání evangelia dostalo k člověku v bezprostředním kontaktu všedního života, nikoliv jenom slavnostního kázání biskupa v katedrále. Hovoříme-li o univerzitě, pak jsme svědky, že křesťanství, především křesťanství našich předků, přijímá jako základní knihu, jistou „sumu”, Bibli, Písmo Svaté. Bible se stává základem, ale také i vrcholem univerzitního vzdělání, protože celý způsob výuky směřuje od artistické fakulty k teologické fakultě. Tím se Písmo Svaté stane zdrojem, který ovšem není přijímán fundamentalistickým způsobem, není to ani červená kniha velkého Maa, není to ani učebnice principálů osvíceneckého školství, kde je zapotřebí biflovat a opakovat. Středověku jsou také vlastní i rytířské zápasy. A můžeme říci, že právě sv.Dominik sám rytíř, chce vést duchovní zápas způsobem, který je vlastní rytířským turnajům. Tak vznikají disputace, které jsou typické pro univerzitu. Na tuto půdu ji vnesli právě mendikanti a můžeme říci, že především dominikánský řád. Tak se rodí veliká encyklopedie, univerzitní prapor 13. století, kterým je Summa sv. Tomáše Akvinského.

První dominikánské stopy

Hovořím-li o dominikánském řádu a jeho životě v Čechách, nebo lépe řečeno v České republice, protože České království vzniká jako soustátí tří historických zemí: Čechy, Morava a Slezsko a také po historicky významnou dobu byla i Horní a Dolní Lužice součástí zemí Koruny české. Nebyl to zcela jednolitý celek, podobně jako i pro dějiny německého státu je obdobná konstrukce běžná a známá. Svatý Dominik přijímá první členy ze slovanské oblasti Evropy do svého řádu u sv. Sabiny v Římě, tak jak je to také zobrazeno na jedné z fresek postranní kaple. Jsou to polští bratři sv. Hyacint a bl. Česlav, ale s nimi je přítomen také Jindřich Moravský. Svatý Dominik přijímá tuto trojici na základě žádosti dvou biskupů, jedním je krakovský biskup Iwo Odrowąż (1218 – 1224) a druhým je pražský biskup ct. Ondřej (1214 – 1224). Jsme tedy v době, která je i velmi důležitá i pro české dějiny, protože biskup Ondřej patří mezi biskupy, kteří se účastnili IV. Lateránského koncilu, historicky vzato, je to první biskup našeho prostoru, který se účatnil koncilu. Tito biskupové bojují o autonomii církve, která se může interpretovat jako kooperační model mezi státem a církví, což konkrétně v Praze vyvolalo ostrý souboj mezi tímto biskupem Ondřejem a panovníkem, kterým nebyl nikdo jiný než otec sv. Anežky České, Přemyslovny, Přemysl Otakar I. V tomto smyslu první stopy dominikánského řádu jsou připisovány těmto třem bratřím, především sv. Hyacintovi a to konventy na Moravě. Konventy v Čechách se hlásí spíše k bl. Česlavovi, který byl také pvním provinciálem, protože celé území zemí Koruny České, vyjma Horní a Dolní Lužice, byly součástí polské provincie v rámci dominikánského řádu. Ovšem již první písemné záznamy nám hovoří o tom, že bratři z kláštera Svatého Kříže z Kolína nad Rýnem hrají důležitou roli při zakládání pražského konventu sv. Klimenta. Tento sv. Kliment je dnes ono známé Klementinum při Karlově mostě s kostelem Nejsv. Salvatora a s kostelem sv. Klimenta. Celý tento areál vybudovaný otci Tovaryšstva Ježíšova na troskách dominikánského kláštera připomíná, že v Čechách, nebo můžeme říci v celém našem prostoru dnešní České republiky, dva řády sehrály velice důležitou roli ve formování vlastní kultury, či civilizace. Byli to především po mnišských řádech, nebo vedle mnišských řádů dominikáni a jezuité. Po husitských válkách z tohoto dominikánského díla příliš mnoho hmatatelných předmětů nezbylo. Naopak díky tomu, že naše republiku minuly dvě nejničivější války, jak 1., tak 2. světová válka, můžeme říci, že odkaz jezuitů je markantně viditelný, hmatatelný.

Vznik české provincie je úžeji spojen již s dynastií Lucemburků, i když můžeme říci, že v závěrečném období dynastie Přemyslovců hraje dominikánský řád velice důležitou roli a to v písemnictví, které bylo v té době latinské, naopak v době Lucemburků a především v době Karla IV. jehož 700. výročí narození – je tedy o 100 let mladší – si letos připomínáme nejen v Praze. Za jeho vlády dochází k velkému rozkvětu, kdy vzniká v Praze úplný překlad Bible do národního jazyka pro sestry dominikánky. Je to vlastně 4. překlad Bible do nového jazyka. Bible, která byla přeložena pro klášter sester dominikánek u sv. Anny, kde se pak nachází známé divadlo Na zábradlí. Zde působil jako kulisář Václav Havel, ale také jako autor první slavné hry Zahradní slavnost. Kostel sv. Anny, který byl sekularizován v 18. století v době josefínských reforem se v současné době nazývá Pražská Křižovatka, tento slavný kostel je restaurován díky pomoci nadace Václava Havla Vize 97 a také prince Charlese po jeho návštěvě v Praze. Stává se místem, kde se pořádá celá řada mezinárodních setkání, kde je udělována také cena za duchovní a vědecký rozvoj s předáním symbolické berly sv. Vojtěcha, cena Vize 97, což připomíná rok mučednické smrti sv. Vojtěcha (997), druhého pražského biskupa, který vystudoval katedrální školu v Magdeburku a patří vedle Oty II. a papeže Silvestra II. k triumvirátu mužů, kteří se pokusili narýsovat mapu Evropy 2. tisíciletí, nejenom ve smyslu kartografickém, ale ve smyslu kulturně - politicko - společenském.

Vedle tohoto překladu Bible v českém jazyce pro sestry dominikánky, který je zachován, ovšem v poničeném kodexu Leskovecko-drážďanském. Anna Leskovicová byla místopřevorkou tohoto konventu a tento kodex se pak v třicetileté válce dostal do Drážďan, proto nese název i drážďanský. Rovněž je to i doba dalších velkých literárních děl, které vznikají již v češtině a jak zpracoval v moderní době profesor Alfred Thomas z Univerzity v Illinois v Chicago v USA, (který nazývá Čechy třpytícím se kulturním a politickým srdcem Svaté říše římské) který vidí velkou kulturní misi z Prahy v době Karla IV. na základě sňatku jeho dcery Anny, která se stává anglickou královnou a tak i vlastně ona známá koleda „O dobrém králi Václavovi” má své kořeny v tomto období (díky anglickému jazyku se rozšířila v celém světě).

Ovšem spojitost mezi německou dominikánskou provincií Teutonia, ale můžeme říci lépe, abych se nezapletl do historických souvislostí, které mi nejsou tak přesně známy, můžeme říci, že přítomnost německých bratří dominikánů, ať už patřili do provincie Teutonia nebo provincie Saxonie byla velice pohnutá. Po prvním provinciálovi, který nastupuje na počátku 14. Století do Prahy, kdy se oddělí při generální kapitule v Kolíně z polské provincie česká provincie, tak dojde po smrti bratra Zdislava k tomu, že bratři si nejsou schopni sami vládnout, jak už se to někdy v demokratickém systému stává, pražskou provincii spravuje jako vikář Řádu Mistr Eckhart. Musíme říci, že duchovní rozvoj doby Karla IV., se stává spolutvůrcem Devotio moderna a je součástí působení Mistra Eckharta, onoho mystického ponoru, který byl vlastní i Karlu IV.

Dominikánský řád hrál důležitou roli jako spoluzakladatel tohoto hnutí

Stal se terčem velké kritiky, ale i persekuce v době husitských rebelií. Lze říci, že z této husitské revoluce vyjde česká provincie bratří dominikánů téměř zlikvidována. Na obnově této provincie se pak v 16. a 17. st. podílejí především bratři z polské provincie, ale také z německých provincií a můžeme říct, že přítomnost bratří dominikánů německé národnosti, či německého jazyka je zcela přirozená, protože historie, kultura, civilizace zemí Koruny české je z velké části dílem třech národností: české, německé a židovské. Proč? Je to dáno kolonizačním procesem, kdy víme, že za Přemysla Otakara II., tedy ve 13. Století, přicházejí kolonisté z Německa, ze Švábska a z dalších území a jsou to právě oni, kteří na základě rozvoje středověkých měst se stávají staviteli kamenných měst v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Polsku a mohli bychom najít stopy těchto kolonistů i v dalších evropských zemích, ale to bych nosil dříví do lesa, nebo jak se říká sovy do Atén. To vy víte lépe, než my, kdo studujeme české dějiny. Pro vás je to součást studia německých dějin. V tomto smyslu můžeme hovořit o symbióze nejenm v rámci mezinárodní instituce, kterou dominikánský řád je. Můžeme ale říci, že tuto vnitřní symbiózu, která byla typická pro střední Evropu zničila druhá světová válka, či přesněji nacistická a komunistická totalita. To je i důvod mnoha problémů, v kterých se i současná Evropská unie nachází. Mám-li takto hovořit o historii dominikánského řádu v té dávné minulosti, která je ovšem stále živá. V rámci globalizace můžeme také hovořit, že globalizace je současně i procesem urbanizace, kdy většina obyvatel globu žije dnes ve městech. Víme také, díky Bohu, že nárůst univerzit a vysokoškolských institucí, vědeckých institucí je fenomén, který přináší jisté problémy. Otázka počtu studentů, otázka skutečně kompetentních pedagogických sil hraje svoji roli, ale je to přirozený vývojový proces, který je součástí této doby. Jak je to s katedrálami? Od II. Vatikánu, myslím, že se jejich počet zdvojnásobil Katedrály nehrály vždy roli státního, či národního kostela, ale především hrály roli v Evropě regionů, která se proměnila v Evropu států. Víme, že tato diskuse se vedla i v rámci Evropské unie, kdy na jedné straně vzpomínám na ona přelomová léta po pádu Berlínské zdi. François Mitterrand byl stoupencem Evropy států, víme však, že základní myšlenka, která byla vlastní De Gasperimu, ale zčásti také Konradu Adenauerovi, byla Evropa regionů. Myslím, že do této diskuse vstoupil ještě další prvek a to je Evropa jako superstát, kde někdy jsme mezi federací, či konfederací, ale ne úplně se v současné Evropské unii projevuje dostatečné porozumění pojmu solidarity a subsidiarity, to však není součástí mého vystoupení.

Strohá čísla o životě Církve v ČR dnes

Myslím, že to, co pro vás může být zajímavé, je otázka života církve v současné době v České republice. V roce 1989 po čtyřiceti letech totality, po více než padesáti letech určité izolace, která vzniká už rokem 1938,  naše Římskokatolická církev vstoupila do velkého prostoru svobody. Vstoupila do tohoto prostoru zdecimovaná čtyřiceti lety persekuce. Ochuzená nejenom o fungující struktury, ale také o své elity, o počty svých věřících. Je třeba si uvědomit, že na tom má podíl militantní násilná ateizace, která způsobila velké škody jak jednotlivým praktikujícím věřícím, např. v otázce povolání, studia, ale i věznění, zastrašování, jako i popravy duchovních i laiků. Církev byla ochuzena o své významné členy nejenom duchovní, ale i o laiky dvěmi vlnami emigrace, tzn. v letech 1948 a 1968, ale rovněž tak byla ochuzena i důsledky 2. světové války vyhnáním věřících německého jazyka a obětmi 2. světové války. Ani meziválečné období mezi 1. a 2. sv. válkou nebylo období úplně jednoduché. Církev se však z těchto negativních fenoménů jistým způsobem osvobodila. Hodina svobody má zajisté své datum 17. listopad 1989, ovšem je třeba říci, že i v době totality byla církev na našem území, ale i dominikánský řád podporován v rámci vnitřní duchovní solidarity. A můžeme říci, že naše Římskokatolická církev byla nejvýrazněji podporována již v době komunismu, budu-li hovořit politicky, jak ze strany Německé spolkové republiky a z Rakouska a rovněž tak to byla pomoc z Polska. Z Polska šla pomoc spíše ilegálně, protože polská vláda a Polská lidová republika se hlásila k táboru socialismu a to znamená také k militantně ateistické ideologii. Díky této podpoře se pro náš řád vlastně vytvořila dvě základní střediska. Byly to  dvě provincie, které mají největší zásluhu na naší situaci v současné době. Po celých 25 let svobody to byla německá provincie, (zčásti rakouská provincie), a pak polská provincie. Mám-li říci jmenovitě, byl to konvent v Lipsku a byly to konventy Krakov a Vroclav. Varšavský konvent provinciála na ul. Freta byl místem kontaktu pro provinciály nebo jejich kurýry, ale pro možnost návštěvy formace bylo Lipsko a byla to Vroclav více než Krakov. V lipském konventu byli naši bratři svěceni na jáhny a kněze. Byla to veliká zásluha Otce Gordiána Landwehra, byla to také veliká zásluha tehdejšího provinciála Otce Karl Mayera a musíme taky říci, že i kardinála Joachima Meisnera a světícího erfurtského biskupa Hanze Reinharda Kocha. Jim patří ten velký dík i zde. Konec konců jsem zde, v konventě ve Vechtě, kde se uchovávaly dokumenty, které sledovaly život v naší provincii. Nebylo bezpečné místo ve Vatikáně, nebylo bezpečné místo na našem generalátě. V polském archivu ve Varšavě jsme byli vedeni pouze pod řeholními jmény, bez určitých údajů, aby v případě odhalení nebylo možné členy identifikovat. Tato pomoc ve svobodě se plně projevila už v lednu 1990. Byl to velký i finanční dar německé provincie, který pomohl obnovit studijní dům v Olomouci a vůbec nastartování dominikánského života v otevřené společnosti. Tato pomoc nešla jen dominikánům, ale šla také v rámci ostatních řádů, šla také v rámci diecézí. Mám-li konkrétně jmenovat, byly to rovněž tak dvě instituce, které se podílely a podílejí na obnově života církve u nás, je to Kirche in Not a nadace Renovabis.

Mám –li se vrátit k tématu života Římskokatolické církve v naší zemi, pak bych chtěl říci tolik v základních datech, možná to pak můžeme doplnit v diskusi. Celkem 40 % obyvatel České republiky to je cca 4 miliony obyvatel je pokřtěno v Římskokatolické církvi. Bezesporu že bychom mohli tuto skupinu rozdělit na jednotlivé kvadranty, kde 1 milion, tj. 10% obyvatel jsou skutečně praktikující katolíci, dalších 10% jsou katolíci, kteří se účastní bohoslužeb několikrát do roka, kteří mají určitý vztah k církvi, ale nemůžeme říci, že by to byli dominicantes, lidé, kteří mají bezprostřední kontakt s životem církve. Neznamená to, že by se k církvi nehlásili, že by ji nepodporovali. Někdy se výrazně dokáží zapojit do řady aktivit. Třetí čtvrtina jsou lidé, kteří spíše přichází několikrát za život, kteří vyjadřují své sympatie, ale církev jako instituce nemůže příliš počítat s jejich aktivností. Poslední čtvrtina je složena z lidí, kteří byli pokřtěni v dětství, aniž by pak byli v náboženském duchu vychováváni. Také to mohou být lidé, kteří se zklamali v životě církve, anebo se nějak ztratili. Takže tak vypadá situace, odpovídají tomu různé průzkumy, které ne vždy jsou přesné, protože v našich statistikách při sčítání je náboženství a národnost dobrovolnou odpovědí. Polovina lidí na tyto otázky vůbec neodpovídá. Nejen na otázku příslušnosti k církvi, ale i na otázku národnostní. Zcela jistě, že existuje řada lidí nepokřtěných, kteří se považují za sympatizanty Římskokatolické církve a hlásí se ke společenskému odkazu církve a stávají se někdy výraznými mecenáši velkých projektů.

Z hlediska počtu biskupství, má Česká republika osm diecézí, pět v Čechách, jsou to: Praha jako arcibiskupství, Litoměřice, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň. Morava má tři biskupství Olomouc jako arcibiskupství, Brno a Ostrava-Opava. Na našem území také působí Řeckokatolická církev v rámci jedné  eparchie a sídlo biskupa je v Praze. Ostatní křesťané tvoří v naší zemi zhruba 5 - 7%. 5 % jsou občané České republiky a další 2% tvoří vlastně imigrace. Imigrace je výrazná ze zemí bývalého sovětského bloku, jako je Ukrajina, Bělorusko i samotní Rusové, kteří jsou zde přítomní. Rovněž tak další národnosti. Spolu s ilegálními přistěhovalci lze hovořit o 10% věřících v ostatních církvích! Výrazná je vietnamská komunita. Bohoslužby se konají převážně v Praze i v větších biskupských městech, jako je Brno, Ostrava, Hradec Králové. Ve vícero jazycích máme bohoslužby v Praze, kde vedle českého jazyka jsou bohoslužby ve slovenském jazyce, polském, německém, anglickém, francouzském, italském, španělském, maďarském, vietnamském jazyce, je zde komunita koptů, arménská komunita, momentálně je zde i korejská komunita. Život církve je velmi bohatý. Podobně je tomu i u ostatních křesťanských církví, které zde mají své národní zastoupení, jako jsou anglikáni, metodisté, baptisté a mají bohoslužby v těchto jazycích. V tomto smyslu téměř polovina obyvatel České republiky je si vědoma svých křesťanských kořenů a hlásí se ke křesťanským církvím.   Rovněž tak se posílila přítomnost občanů židovské národnosti. V rámci ekumeny existuje velmi činná spolupráce. Byla také dána tím, že v rámci zákona o částečném odškodnění, který vychází ještě z parlamentu České a Slovenské federativní republiky, byla provedena částečná restituce. Cca 40% tvoří naturální restituce a necelých 60% tvoří finanční odškodnění. V tomto roce se vydáváme na cestu samostatného hospodaření, kdy státní příspěvek se poprvé krátí od doby schválení zákona. 30 let bude trvat vyplácení finanční náhrady a 15 let bude trvat ještě podpora ze strany státu ročně o 5% méně.

Duchovní a laici studují na třech teologických fakultách v Praze, Olomouci a v Českých Budějovicích. Rovněž tak se podařilo obnovit církevní školství, takže máme zhruba více než sto církevních škol, z toho jedna polovina jsou střední školy, t.j. 30% gymnázií, zbytek pak jsou odborné střední školy. Dále školy základní a mateřské školy. Vedle církevních mateřských škol jsou tzv. mateřská centra, zde nedokážu popsat, kolik jich je. Pak jsou v mateřských školách ještě církevní třídy, které jsou vedeny některou církví na základě počtu určité konfese. Rovněž tak je možná ve školách výuka katecheze. 70% katecheze se provádí ve školách a 30% je prováděno ve farních, či dalších církevních institucích. Rovněž tak velmi důležitou byla pomoc obnovení činnosti charity. Můžeme říci, že česká katolická charita je největší charitativní institucí v zemi a těší se poměrně velmi dobré prestiži. Také Tříkrálová sbírka, kterou jsme zahájili na základě německého modelu, patří k největším charitativním sbírkám v zemi. Skutečností je také několik církevních nemocnic. Charita sama provozuje domy sociální péče, domy pro matku a dítě, pro retardované apod. Rovněž tak má určitou síť zahraniční pomoci, kde pomáháme v Africe, Asii, převážně v Indii, některé pomoci směřují i do Latinské Ameriky nebo do zemí bývalého Sovětského svazu, jako je Bělorusko, Ukrajina a další. Jen namátkou mohu říci, že pražská charita má dvě nemocnice v Africe a tři nemocnice v Indii. Dále vede několik škol jak v Indii, tak v Africe. Můžeme tedy říci, že i díky vaší pomoci došlo k obnově církevního života a že církev může vystupovat jako samostatná entita schopná života a rozvoje o čem svědčí také katolická televize, katolický rozhlas, kotolická vydavatelství, jako i katolická periodika.

Mám-li hovořit o přítomnosti dominikánského řádu v naší společnosti, tak je to jednak provincie bratří Řádu kazatelů, jsou zde dva dominikánské kláštery rozjímavých sester. Dále kongregace sester a institut dominikánských laiků. Naše domy jsou v Praze, Olomouci, Plzni, v Jablonném v Podještědí, kde je hrob svaté Zdislavy, pak je to poutní místo v Uherském Brodě, kde je starobylý kostel Panny Marie Růžencové, je to i přítomnost ve Znojmě, kde plníme funkci duchovních u sester druhého řádu, rovněž tak i kongregace vede jednu církevní školu a studentské domovy pro studentky v Praze a v Brně. Myslím, že je za co děkovat a současná doba je velikou výzvou pro dominikánský řád i v naší zemi.

   
 
 
12. 4. 2017 6:34

ZELENÝ ČTVRTEK – PAMÁTKA VEČEŘE PÁNĚ A USTANOVENÍ TAJEMSTVÍ EUCHARISTIEDOPORUČENÝ

Poslední večeře Páně
Poslední večeře PáněSimon Ushakov (1626–1686), ikona z roku 1685 má rozměry 44 x 61 cm a je umístěna ve městě Sergiev nedaleko Moskvy
 

Dnes na Zelený čtvrtek 24. března 2016 se večer rozezní v katedrále sv. Víta na Pražském hradě zvony. Večerní mše (Missa vespertina in cena Domini) se koná nejen tam, ale ve všech farních kostelech jako připomínka poslední Ježíšovy večeře, ustanovení eucharistie a ustanovení kněžské služby. Římský ritus umožňuje zařadit mytí nohou podle Ježíšova příkladu.

Večerní obřad vyjadřuje dvě hlavní události: Ježíšovu večeři na rozloučenou, při níž myje apoštolům nohy a ustanovuje tajemství eucharistie. Zároveň je zrazen od Jidáše. Druhou událostí je Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě. Po mši se koná adorace, někde jen krátká, často však celou noc, kdy věřící chtějí být s trpícím Ježíšem a rozjímat o tom, jak velká je Jeho láska k nám a co všechno obětuje, aby nás zachránil před věčnou smrtí. Eucharistie se přenáší ze svatostánku na jiné místo – většinou do boční lodi, která je vyzdobena květinami a má připomínat Getsemanskou zahradu (na Pražském hradě je to pak kostel Všech Svatých).

Jako výraz smutku při zpěvu Gloria naposledy zvoní zvony, které zazní opět až při velikonoční vigilii na oslavu Ježíšova vítězství nad smrtí. V lidové tradici se říká, že „zvony odlétají do Říma„.

Poslední večeře znamená důležitou událost ze života Ježíše Krista, který den před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční slavnost Pesach. Při této večeři, která je vylíčena v evangeliích, jim rozděloval chléb a víno jako „své tělo a svou krev“ a přikázal jim, aby to opakovali na jeho památku. Tak vzniklo křesťanské slavení a svátost eucharistie.

Ježíš a jeho učedníci se ten den sešli k večeři. Připravili pečeného beránka, jak bylo o svátku zvykem. Ježíš při večeři řekl, že mezi nimi sedí jeden, který ho zradí. Učedníci se dívali jeden na druhého a každý se obával, jestli nemá na mysli právě jeho. Pak Ježíš všem podal kousek chleba, který nazval svým tělem, a dal napít vína, které nazval svou krví. Od té doby si lidé chlebem a vínem připomínají jejich poslední společnou večeři a učení, které Ježíš lidem předával.

Mytí nohou (latinsky pedilavium nebo také mandatum – podle antifony Mandatum novum) je křesťanský obřad připomínající událost, k níž podle Nového zákona došlo při Poslední večeři Páně. Provádí je biskup nebo kněz jako součást mše na Zelený čtvrtek.

„Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.“

Ježíš Kristus umývá nohy svým učedníkům. Giotto di Bondone (1267–1337), Freska z počátku 14. století je v kapli rodiny Scrovegni (Cappella degli Scrovegni) nedaleko Padovy (Benátsko, severní Itálie).


Pro Svatovítské zvoníky a zvonířky je večerní zvonění na mši, a hlavně při úvodním Gloria, při kterém symbolicky zvony odletí do Říma, vždy neobyčejným zážitkem na který se těší celý rok. Podrobnější rozpis mimořádného zvonění k výše uvedenému svátku naleznete ZDE.

 
   
 
 

 

4. 4. 2017 6:34

Aneb faktografie odvolání RRTV v roce 2003 a následných soudů: Právě dnes 1. dubna je to 14 let, co Špidlova vládní koalice nezákonně odvolala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Přestože nezákonně odvolaní členové rady všechny soudy následně vyhráli, kauza stále ještě není u konce. Pokud vás to zajímá, přečtěte si faktografii tohoto příběhu. Je to ovšem dosti tragikomické čtení.

28. 3. 2017 10:20

Jeho Eminence Dominik  kardinál Duka OP žehná a povzbuzuje všechny občany, kterým není osud našeho národa lhostejný, aby vytrvali, a zve od října 2013 každého 28. dne v měsíci v 16.15  hodin do Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na modlitbu za náš národ. Po skončení motliteb přecházejí věřící do baziliky sv. Jiří k hrobu sv. Ludmily, babičky patrona naší země, sv. Václava, kde se jednou měsíčně modlí níže uvedenou modlitbu za náš národ. A to nejen tam. Po celé zemi. Nejbližší modlitba se koná na svátek patrona země české sv. Václava 28. září 2016. Vydavatel naší revue Kulturní komise ČR se za tento počin pana kardinála Duky plně staví, a prosí všechny občany, i nevěřící, kterým není osud naší země lhostejný, aby  ho přišli podpořit v této mimořádné bohulibé službě naší zemi. Prosím, přijďte všichni, kterým není osud naší vlasti lhostejný do památné Svatovítské kaple pronést modlitbu za svou zem! Je krásné, že v době, kdy se na naši zem přihnalo oranžové tsunami, které nemá nic jiného na práci než dštít síru na církev svatou a pět ódy na našeho protektora EU takovým způsobem, že člověk by upadl pomalu do beznaděje, že je vše, oč jsme usilovali v roce 1989, ztraceno,  se nalezly osobnosti, kterým není osud našeho národa cizí. Je to o to krásnější, že je to právě nejvyšší představitel nejsilnější církve u nás, Jeho Eminence Dominik  kardinál Duka, který i přes všechny nedůstojné útoky a osočování od pánů Halíků, Babišů, Zaorálků a dalších politiků myslí na náš národ a jeho občany a neustává bojovat za jeho osud.

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Právě přítomno: 43 hostů a žádný člen

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %