Od narození legendárního barda Karla Kryla uplynulo 73 let (* 12. 4. 1944 v Kroměříži). Výročí, které sice není kulaté, ale přesto stojí za vzpomenutí a připomenutí. Osobností formátu Karla Kryla se totiž nedostává v každé době. Říkat pravdu a být nesmlouvavým kritikem poměrů bez ohledu na vlastní prospěch, to vyžaduje silný charakter a odhodlání, se kterým se člověk zpravidla rodí. Ne nadarmo, když se pustil do kritiky polistopadových poměrů, bylo mu vytýkáno, že se spojil s lůzou. A stejní lidé mu pak nasili věnce na hrob a ronili pokrytecky slzy (sám by jim jistě trefně odpověděl, kdyby mohl). Synonymem pro něj byl žánr protestsongů, který dokonale ovládal a v kterém vynikal. Karel Kryl nebyl jen zpěvák pár jednoduchý akordů, jak mu někteří přezdívali. Síla jeho textů je v širším filosofickém přesahu, kterého žádný z jeho následovníků nedosáhl. Z těch, kteří se o to důstojně snažili, se sluší zmínit jeho bratra Jana, Daniela Landu a v poslední době Tomáše Ortela. Přitom dnešní doba by takové zpěváky potřebovala. Nevystačíme s esotericky povrchními Klusy a výkřiky do tmy typu Davida Kollera a Lenky Dusilové.
Kryl nebyl jen zpěvákem, ale také vlastencem, básníkem (mimo jiné držitel ceny Jana Zahradníčka za českou poezii!), spisovatelem a novinářem. Jeho cit pro jazyk a hraní se slovy ukazoval bohatou slovní zásobu a rozsáhlé encyklopedické znalosti. Rodová geneze knihtiskařů formovala jeho názory, ale i celoživotní lásku ke knihám a poznání vůbec.
Kryl byl pozoruhodný i tím, jak lpěl na československém občanství a jak se ho citově rozbití Československa dotýkalo. V podstatě lze říci, že jeho předčasná smrt v nedožitých 50 letech (3. 3. 1994 v Mnichově) jde na vrub tohoto aktu, se kterým se nikdy nesmířil.
Symbolem odporu proti okupaci v roce 1968 se stal už za svého života. Jeho písně se učili a zpívali i ti, kteří jej nikdy nepoznali. Snad v tomto trendu budou pokračovat i nastupující generace.
Karle, chybíš nám!
