Letošní prezidentské volby byly pro pravicového voliče určitě nejsmutnějšími volbami od roku 1989. A to proto, že v nich nekandidoval žádný opravdu autentický pravicový kandidát, ale pouze zastánci třetích cest ke komunismu, které propagoval celý život prezident Havel a nyní se je snaží zavést premiér Fiala. Podle nobelovského ekonoma Carla von Hayeka to ale je cesta do pekel, protože komunismus je neopravitelný. Takže to pro pravici nebyly volby pro kandidáta, ale proti nejhorší vládě od roku 1989. Jako jediný ji sliboval zrušit kandidát za SPD Jaroslav Bašta. Bohužel náš národ se ukázal s Fialovou vládou zřejmě spokojený a to dokonce tak, že si ze všech prezidentských kandidátů vybral rovnou dva bývalé komunisty a to ne ledajaké. Jeden z nich byl veden v seznamech StB jako agent Bureš, druhý krycím jménem Pávek se stal brzy po přijetí do komunistické strany 13.2.1985 jejím předsedou a od 1. května 1988 byl v hodnosti kapitána jmenován velitelem 3. výsadkové průzkumné roty 1. výsadkového průzkumného praporu u vojenského útvaru VÚ 8280 v Prostějově, pracujícího v rámci 22. výsadkové brigády speciálního určení. Neboli převedeno do srozumitelné řeči stal se velitelem průzkumné roty vojenských rozvědčíků proti nepřátelskému Západu.
Na dotaz položený soudruhu veliteli redaktorkou Kateřinou Perknerovou, co by dělal, kdyby došlo před listopadem 1989 k válce, zda by stál s puškou proti tehdejším nepřátelům ze Západního Německa či Francie a jak se vypořádal se změnou barikád po roce 1989, kdy stojí po jejich boku proti Rusům, odpověděl pan generál Petr Pavel: „To není až tak složité, protože nešlo o ideologii. Voják brání svou zemi a lidi, kteří v ní žijí. Nikdo to necítil tak, že by bojoval za Husáka a za KSČ. Každý voják bojuje za lidi, které má rád a pro něž stojí za to obětovat i život. V případě, že by se tehdejší vedení na obou stranách rozhodla pro válku, naši protivníci a současní demokratičtí spojenci by bojovali proti nám. Kdyby vojáci řekli, že proti demokratickému Západu bojovat nebudou, stejně by na našem území probíhal boj, během něhož by umírali lidé, Češi a Slováci. Těžko lze vojákům vyčítat, že by se tak nezachovali. Oni dělají svou práci, jejich řemeslo je bránit svoji zemi. My jsme tenkrát byli v nepřátelském postavení vůči demokratickým zemím a ony proti nám. Po revoluci ale neměly zásadní problém vzít nás mezi sebe jako partnery, tak proč bychom my s tím měli mít problém?“
Připomnělo mi to obhajobu německého maršála Wilhelma Keitela před Norimberským tribunálem, kde pravil (parafrázuji), že dělal jen práci pro svůj národ dle rozkazu nejvyššího velitele Hitlera, protože pruský voják je vychovaný nepřemýšlet o rozkazu, ale uposlechnout ho. Jistě je takto vycvičený voják bez vlastního přesvědčení pro každého velitele považován za poklad, pro funkci prezidenta ho takový postoj naprosto diskvalifikuje. Tam se role přehazuje. Prezident neposlouchá slepě rozkazy, ten je jako vrchní velitel armády generálům uděluje. Neboli nese za své rozkazy osobní politickou odpovědnost a nemůže se vymlouvat na to, že vykonával bezmyšlenkovitě jakési pokyny svých nadřízených.
Prověrka vysoce postaveného vojáka zkoumá jeho osobnostní kvality a schopnosti pouze v rámci práce v armádě a bere v potaz jeho morální profil a spolehlivost pouze v souvislosti s vojenskou službou neboli nepochybně také zjišťuje, zda není napojen na nepřátelskou mocnost, teroristy či jiné gangstery. Neříká ale vůbec nic o politických předpokladech a politické důvěryhodnosti vojáka. U profesionálních armádních důstojníků v demokratickém systému kupříkladu není ani kariérismus tolik kritizovaný u některých politiků nevýhodou, ale naopak slouží jako odměna, protože mají sloužit, plnit své povinnosti, podávat výkony, stoupat v hierarchii a akceptovat bez reptání rozhodnutí, která jim zadávají politici. U prezidenta je tomu naopak. Zejména v případě přímo voleného prezidenta, tedy vrcholného politika ve státě, na politické důvěryhodnosti velice a přímo zásadně záleží. Prezident musí sám rozlišovat, co je morální a co ne, dobré či zlé a posouvat na základě znalosti dějin svou zem kupředu. Prezident, který se s osobní problematickou minulostí neumí či ani nesnaží vyrovnat a uchyluje se proto k populistické demagogii, může napáchat v budoucnu spoustu škod. A již vůbec se do čela státu nehodí člověk s vojenskou mentalitou poslouchat bezmyšlenkovitě rozkazy jiných. Musí to být naopak člověk s vůdcovskými kvalitami, jakými byli například profesorové Masaryk či Klaus.
Voják za komunismu nesliboval, že bude bránit svou drahou vlast a její lidi, jak vysvětloval paní Perknerové generál Pavel, ale socialismus po boku sovětské armády: „Přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“ Tak zněla jeho přísaha. A v této socialistické armádě se rozhodl pan Pavel dobrovolně dělat celoživotní kariéru. A to velice vzorně a s vervou. Nejenže v únoru 1985 byl jako velitel výsadkové průzkumné čety přijat za člena strany a záhy začal působit jako předseda Základní organizace KSČ. V roce 1987 si podal dokonce žádost o vstup ke Zpravodajské správě Generálního štábu (ZS GŠ – vojenská rozvědka). Po prověření byl v roce 1988 přijat na postgraduální studium pro zpravodajce. Měl štěstí, že se během jeho studia komunismus zhroutil, takže po dokončení studií se po rychlém přeorientování a vystoupení ze strany, nemusel dvacetiosmiletý Pavel věnovat špionáži pro Sověty, ale proti nim a jako schopný jazykově nadaný člověk dál stoupal ve vojenské hierarchii až k nejvyšším funkcím v armádní zpravodajské službě zvané Vojenské zpravodajství. V roce 1991 nastoupil na Generální štáb Armády České republiky. Byl dokonce asistentem politického vězně komunistického režimu generálporučíka Radovana Procházky a působil v armádní zpravodajské službě - Vojenském zpravodajství. Ovšem při hlubším zamyšlení neomlouvá, že na školu nastoupil s tím, že netušil, že nastane pád komunismu a on byl rozhodnut pracovat pro něj proti Západu. Nikdy navíc neuvedl, že by se se za to hanbil.
V žádném rozhovoru se ani náznakem neomluvil za to, že svou aktivní službu komunistickému systému považuje nyní za morální problém a osobní politický handicap. Pro něj to také, jak je uvedeno výše, žádné morální selhání nepředstavuje. Nejvýš chybu způsobenou mladistvou naivitou. Své předlistopadové členství ve straně prý považuje za chybu, ale rozhodně ho nepovažuje za morální selhání. Krokem, který udělal v necelých 22 letech prý poškodil pouze sám sebe. Jestli se dnes může za něco stydět, tak to prý byla jeho vlastní naivita a nedostatek rozhledu. Ještě že neříká, že se ocitl v KSČ nedopatřením, když o členství téměř dva roky žádal. V osmdesátých letech se do KSČ již nevstupovalo z přesvědčení, ale z pragmatismu, kvůli osobnímu zabezpečení a zpravidla z kariérních důvodů. To byl zjevně i případ generála Pavla, ostatně sám říká v Respektu (8. 8. 2022), že podmínkou, aby mohl dělat, co chtěl, byla červená knížka a bral to jako realitu, která prorůstala všude.
Ano, vstupem do strany si zajistil, že mohl dělat v armádě co chce. Byl zařazen díky tomu k vojenské rozvědce, nechal se školit na svou vlastní žádost jako elitní komunistický důstojník, jehož bylo možno jako špiona vyslat na Západ (měl přislíbenu Francii). Dělal stejnou kariéru, jako v tehdejším SSSR V. V. Putin, který byl po studiích ve školách KGB v Moskvě vyslán jako sovětský špion do Berlína. V této funkci již nešlo jen o běžného výsadkáře či vojína, ale o jasnou výzvědnou činnost podepřenou stranickou důvěrou. V takové funkci v Československé lidové armádě žádní nestranní vojenští profesionálové nepůsobili a bylo principiálně nemožné, aby zpravodajci vypracovávali kladné posudky o jeho politické angažovanosti a spolehlivosti, kdyby to nebyla pravda. Nikdy sice nespolupracoval jako jeho konkurent Babiš s StB ani jí podřízenou vojenskou kontrarozvědkou, čímž se chlubí. Neměl to totiž zapotřebí, když byl sám vedoucím rozvědčíkem s krycím jménem Pávek proti nepřátelskému Západu.
Nevím, jak to přišlo, ale při psaní závěru se mi vybavila postava Jitky Molavcové v roli paní Melicharové v Semaforu, jak lomí rukama a volá na pana Jiřího Suchého v roli Jonáše:
"To je ale kalamita, to je kalamita pane Jonáš, koho mám volit ve druhém kole? Bývalého StBáka nebo vedoucího špióna pro Rusko a proti Rusku? To je ale kalamita!!!"
© Kulturní komise ČR, z.s., 2023
