Andělský hrad… Snímek Břetislav Olšer

Vzpomínky jsou úžasné, navzdory vylhaným obvinění osmasemdesátiletého pěvce za sexuálních obtěžování... Mé narozeniny 21. ledna jsou totiž vždy též ve znamení světového pěvce barytonu a tenoru Plácida Dominga; narodil se totiž ve stejný den, byť já ve valašské vsi Hovězí a on v Madridu. Váže nás k sobě osobní setkání; on, Tosca, já a Řím. Proto mohu v den svých narozenin v relativní pohodě zavzpomínat na svůj jedinečný prožitek z Říma, kde jsem se osobně setkal s Plácidem Domingem. Vděčím za to i páteru Vojtěchu Hrubému z poutního domu Velehrad č. 200 na Via delle Fornaci v Římě, kde jsem strávil několik nocí jako jeden z mnoha poutníků. Nadosah Vatikánu, ale hlavně Andělskému hradu tyčícímu se nad řekou Tiberou… Budiž páteru Hrubému  země lehká na hřbitově v obci Guidonia Montecelio…

Indický dirigent Zubin Mehta během přenosu opery Tosca z Říma… Snímek Břetislav Olšer

Stačil mě však provázet po nevšedních světských stopách, až k Andělskému hradu. V roce 1992 byla totiž realizována televizní inscenace Pucciniho opery Tosca. Šlo o přímý přenos z konkrétních míst, do nichž zasadil Puccini děj opery, a to v časech, kdy se měly odehrávat: (kostel Sant’Andrea della Valle ve dne, Villa Farnese večer a Andělský hrad za rozbřesku); projekt byl tedy náročný nejen na realizaci, ale i pro diváky. (Příležitost tento přímý přenos sledovat měli i diváci ČT ). Do hlavních rolí byli obsazeni Catherine Malfitano, Plácido Domingo a Ruggero Raimondi. Odehrává se v reálném čase v Římě (v chrámu Sant´Andrea della Valle – I. dějství, v paláci Farnese – II. dějství a na Andělském hradě – III. dějství) v červnu r. 1800.

Velerozvážně a nesměle jsem vstoupil do přenosového televizního vozu v andělském podhradí, odkud bylo řízeno natáčení a přenos do celého světa. Bylo asi příliš brzy na italské reportéry, takže jsem byl jediný, kdo mohl zpovzdálí sledovat na obrazovkách tragický děj na střeše Andělského hradu, resp. Hadriánova mauzolea. Milostný příběh slavné pěvkyně Florie Toscy a volnomyšlenkářského malíře Maria Cavaradossiho se odehrává v Římě v době Napoleonova tažení za osvobození Itálie.

Do života milenců osudově zasahuje sadistický policejní ředitel Scarpia. Pro podezření z účasti na osvobozeneckém spiknutí zatkne Cavaradossiho – Plácida Dominga. (Jeho fotografii jsem mu poslal po svém synovi, když se symfonickým orchestrem v Japonsku doprovázel trio jedinečných pěvců – Dianu Ross, José Carrerase a Plácida Dominga…)

Tosca, které zamilovaný Scarpio proradně slibuje, že zachrání Cavaradosiho před popravou, pokud mu bude po vůli, je nešťastná. Intriky však skončí vždycky fiaskem, v tomto případě tragickým; jejich obětmi se stávají Tosca, Cavaradossi i sám Scarpia.

Nejprve Tosca v ochraně své cti probodne chlípného Scarpiu, který jí předtím slíbil, že Cavaradossi bude zastřelen jen naoko, dá jí průvodní lejstro, avšak tajně vydá rozkaz, aby byl Cavaradossi zastřelen. Hluboce věřící Tosca je Scarpiovou vraždou psychicky na dně a v rozporu se svým přesvědčením spáchá sebevraždu skokem z cimbuří někdejšího Hadrianova mauzolea.

„Dám vám autogram, ale s podmínkou, že mi pošlete fotografii, co ji teď děláte…“ Snímek Břetislav Olšer

V minulosti zpívala stejný part řada slavných předchůdkyň Catherine Malfitanové. Francouzská divadelní předloha opery z pera Victoriena Sardoua byla napsána na tělo „nejslavnější herečce všech dob“ Sarah Bernhardtové, známé i po sto letech z plakátů Alfonse Muchy. Melodramatická zápletka na pozadí složité politické situace a spletitých intrik poskytla další z vrcholných rolí po boku Enrica Carusa rovněž Emě Destinové, jejíž kariéra byla několik let spojená s newyorskou Metropolitní operou.

Catherine Malfitanová dnes... Proč  si nestěžuje na Dominga...? Foto: Reuters

Velmi slavnou Toscou byla v šedesátých letech Maria Callas. Pak přišla na řadu Patricia Racette, jež vystupovala na jevištích ve Spojených státech, Evropě i Austrálii, a je považována za jedinečnou interpretku Verdiho a Pucciniho operních árií; v Bohémě, Madame Butterfly, La Traviatě a zpívala rovněž Janáčkovu Káťu Kabanovou.

Já nejsem Plácido, to je ten pán s plnovousem; já jsem Ruggero Raimondi, v Tosce šéf policie… Snímek Břetislav Olšer

Řím je věčný, šlechetný i krutý, nejzbožnější, ale též prostopášný; jako jediné město na světě založilo ve svém středu Vatikán, nejmenší stát světa na 44 hektarech, asi jako deset Václaváků, s nejmenší železniční tratí dlouhou pouhých tři sta metrů, s nejmenší státní hranicí na planetě v délce kolem tří kilometrů. Nejsubtilnější, ale též nejbohatší, nejen svými financemi, ale hlavně duchem, kulturou a architekturou. Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni, Berniny, Rafael, bazilika Svatého Petra, socha rohatého Mojžíše, Piety…

Vatikán – Svatopetrské náměstí z vrcholu kopule baziliky sv. Petra… Snímek Břetislav Olšer

Řím je věčné město, které má nejúžasnější věc na světě – stačí jedním krůčkem překročit dlouhou bílou čáru a jste nejen v jiném státě, ale hlavně v tom nejsvatějším místě na světě – ve Vatikánu. Bez Molotovových koktejlů, sniperů, železných tyčí a lynčování banderovci a neonacisty Pravého sektoru; konec je též s mladým Turkem Mehmedem Ali Agçou a jeho smrtelným hříchem pokusu zabít papeže Jana Pavla II., jediným v tisícileté papežské historii...  Řím mi vrací zvláštní pravdu, že Plácido Domingo je naše rodinná ikona.

Můj starší syn totiž jako houslista mnoha symfonických orchestrů, od Pražské komorní filharmonie, až po Český národní symfonický orchestr, Severočeskou filharmonie Teplice a FOK, doprovázel s Janáčkovu filharmonii Ostrava také Dominga, ale též Carrase, Dianu Ross, na koncertech v Japonsku a na Tchajwanu. A přestože zažil angažmá rovněž v pařížské Olympii, setkání s Plácidem Domingem patří k jeho nejsilnějším prožitkům.

Foto: Ralf Roletschek

A co třeba sexuální život Václava Havla? nebo Clinton?:

Uplynulo už přes padesát let od sepsání 2000 slov a také o Václavu Havlovi, idolu české buržoazní smetánky; byl erotoman, jehož žena Olga navrhla manželově milence Vodňanské komunu - život ve třech... Jeho milenka Vodňanská píše, že „nebyla iniciátorkou toho vztahu“, neboť jí bránila právě Havlova ženatost, ale jakmile k výzvě z jeho strany došlo, nebylo možné ji oslyšet a nebylo možné ze začatého vztahu už odejít. Tak ty důvody a vlastnosti vidí po letech: „Totální přítomnost. Charisma. Pravdivost. Zodpovědnost. Soucit. Fascinující smysl pro humor. Náš společný smysl pro humor…“ Zní to exaltovaně, ale nejspíš to vyjadřuje podstatu toho pouta. To, když secvaklo, stalo se fatalitou.

Ona, psychoterapeutka alkoholiků, se sama stane aktérkou obapolné citové závislosti, která se přitom odehrává v prostoru ještě jiné závislosti: Havlově závislosti na Olze a nejspíš i na vlastní představě o své roli, kam se úplně rodinný život, který by nutně, alespoň na začátku, musel vést, nehodí. „Proč vůbec nejsem schopen – aspoň v osobním životě – nějakého výrazného činu, radikálního řezu, velkého citu?“ ptá se, možná teatrálně, v dopisu, který jí pošle v květnu 1984.

Je to měsíc po asi nejbolestivějším rozhodnutí jejich vztahu, tedy pro ni nejbolestivějším. Otěhotní, nejprve napíše Olze, které se svěří. Ona navrhne „nepředvídatelné řešení“: komunu ve třech. Vodňanská se přesto rozhoduje jít na potrat, role Václava je v té věci spíš alibistická než hanebná. „Kdybys byla o deset patnáct let mladší obyčejná holka, která bere věci ležérně (dítě sem, dítě tam, hlavně, že ho mám, nikomu ho nedám), pak bych Ti Tvé rozhodnutí asi vymlouval,“ píše v dopise, který ji má snad uklidnit. Je to trapné psaní, zvláště v pasážích, kdy vysvětluje, proč nebude u komise (svým způsobem je ta nechuť pochopitelná): protože mu přivezou na Hrádeček „fůru trámů a jiných materiálů“.

Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová...

Se znalostí Havlovy pedanterie je však taková výmluva „autentická“: nevykrucuje se, nevymlouvá se, přizná se, že mu přivezou trámy. A dopis zakončí kaskádou výzev, z nichž zarazí ta zcela nehavlovská „Ber to sportovně!“... Existovalo hned několik žen-novinářek, jež ho v 90. letech přímo zbožňovaly a leccos pro něj i udělaly.Napsal ve své knize Michael Žantovský: „Havel“

Nyní něco z bláznovství zakomplexovaných žen, které se zhlédly naštěstí pro Havla až v současné době v módě zvané hnutí MeToo. Byznys je byznys, navzdory lžím... Je to čirá banalita, ale co když právě 8. březen ovlivnil i Moniku Lewinskou, že začala zjara zpytovat své svědomí? Spíš svatý Valentýn… Nicméně o svém "účinkování" v Bílém domě totiž nedávno řekla:

"Dosud jsem nepřihlížela k tomu, že bych byla tehdy jen mladou stážistkou, zatímco Clinton byl jedním z nejmocnějších mužů světa. Ve světle hnutí MeToo znovu uvažuji o okolnostech mého příběhu, ale "definitivní odpovědi" zatím nemám". Napsala v článku pro časopis Vanity Fair. Slabost bývalé stážistky Bílého domu pro populárního prezidenta zahrnovala také orální sex, o němž ale ženatý Clinton při výpovědi před vyšetřovateli pod přísahou zalhal. A přestože se lživě zapřísahal, že s ní nikdy neměl poměr, uznalí Američané milující supermany souhlasili, aby Bill dál zůstal v čele jejich státu, kolosu na hliněných nohách. Ústavní žalobu a též impeachment před dvaceti lety ustál...

Dnes čtyřiačtyřicetiletá aktivistka Monika Lewinská v článku pro Vanity Fair nešetřila chválou na "úžasnou odvahu" žen, které v rámci hnutí MeToo povstaly a začaly bojovat proti zakořeněným představám o vztahu žen a mužů. "Ale co já? S lítostí musím říct, že nemám definitivní odpověď, pokud jde o smysl všech událostí, které v roce 1998 vedly k vyšetřování. Znovu se vracím k tomu, co se mi přihodilo, a vyhodnocuji to," konstatovala.Kampaň MeToo ji ale přinutila, aby změnila svůj pohled na celý skandál a následné vyšetřování.  "Teď vidím, jak problematické bylo, že jsme se my dva vůbec dostali do bodu, kdy otázka souhlasu vyvstala. Cesta k tomuto bodu byla lemovaná nevhodným zneužitím úřadu, místa a postavení. Tečka," napsala Lewinská.

"Ocitla jsem se sama. Velmi sama, přede všemi sama. Opuštěná většinou klíčových postav v té krize, které mě dobře a důvěrně znaly. Všichni se shodneme, že jsem udělala chyby. Ale plavat v moři samoty bylo děsivé," zdůraznila.

Kdo by této krásce odolal...?

Celá kampaň „MeToo“ má už pár pátků; před více než deseti lety ji založila aktivistka Tarana Burkeová. "Pro mě to není jen o nějaké virální kampani," prozradila nyní americké televizní stanici CNN. "Je to hnutí." Tarana Burkeová je programovou ředitelkou neziskovky Dívky pro genderovou rovnost, která se zaměřuje na posílení postavení mladých černošek v newyorském Brooklynu.

A má své krédo: Je-li hanoben muž, obvykle to probíhá v duchu: „Postarám se, aby tě vyhodili.“ Je-li hanobena žena: „Znásilním tě a pak zařídím, aby tě vyhodili." A dodává: "Pokud všechny ženy, které zažily sexuální obtěžování nebo napadení, napíší 'já také' (v angličtině 'me too'), mohli by mít lidé představu o velikosti tohoto problému."

Shakespeare a sexuální obtěžování…

Inu, dnes má 21. leden i svůj jubilejní význam - Plácido Domingo, rytíř komandér Řádu britského impéria, velkokříž Řádu Isabely I. Katolické, totiž oslavil už svých 78 let, a já mu jen závidím, že se jich dožil neustále v tak plném a úspěšném životě. Na špinavé pomluvy ať zvysoka kašle; jako kdysi skutečný erotoman a prezident Václav Havel, budiž mu země lehká...

Jen lži a účelové pomluvy: https://www.irozhlas.cz/kultura/hudba/placido-domingo-opera-sexualni-obtezovani-zneuzivani-zen_1908130916_ako