Když jsem 10. listopadu 2011 uslyšela zprávu o smrti Ivana Jirouse, vzpomínám, že první co se mi vybavilo při psaví článku Pán Bůh Tě už nenechá plakat Ivane k jeho úmrtí, byl verš z Nerudova Hřbitovního kvítí: "Z věnce, který z idejí si mladost svila, každý den v hrob lístek umí pohřbíti, dnové, lístky prchnou - hlína déšť ten vpila - živils se, bys mohl jednou umříti." Je to neuvěřitelné, ale i přesto, že od té doby uplynulo 10 dlouhých let, tento verš platí na Ivana dosud. 

Je to proto, že si Ivana pamatuji stále jako spolužáka na humpoleckém gymnásiu. Byl ve třetím ročníku a já v prvním. Byl to živel školy, a i když mnohdy kantorky spínaly ruce, přesto měl u nich úctu. I přísná prof. Komrsová, které jsme se všichni báli, si prý mnohdy ve sborovně povzdechla, že je to sice rošťák, ale zná toho tolik, že musí shánět vysokoškolské učebnice, aby ji nepotopil při vyučování. Všeobecně se vědělo, že jeho snem je studovat dějiny umění a že má v tomto velký přehled. Profesor matematiky už podobný pocit sice neměl, ale přesto bylo cítit, že ho má rád podobně jako mnoho dalších kantorů a spolužáků. Bylo to zřejmě proto, že byl jakýmsi symbolem hrdiny v té ustrašené době. Netajil se svými politickými názory na komunismus a navíc měl v sobě odzbrojující kouzlo své osobnosti. Ve svém černém klobouku,  dlouhých kudrnatých vlasech pod ním, černém kabátě či obleku a se záhadným úsměvem povzneseném nad vším kolem sebe byl jakýmsi humpoleckým Dandym. I on jako dandysté odmítal tehdejší životní směr jako směr úpadku a dekadence. A protestoval proti němu podobně jako oni mj. i jinou módou. Nenosil sice šlechtický oblek jako Král dandy Joachim Murat na obrázku vpravo, ale v té komunistické šedi vynikal podobně jako oni v dobách romantismu.

Když jsem po maturitě jezdila z Humpolce studovat do Prahy Matematicko-fyzikální fakultu a on týmž autobusem jezdil na Fakultu filosofickou, kde studoval své milované dějiny umění, sedali jsme často spolu na dvousedadle a i když mi šel na nervy poznámkami, co to prohlížím za divná zvířátka, když jsem otevřela skripta s integrály, přesto jsem se s ním moc ráda bavila, protože jeho nadšení pro to, co po studiích v životě dokáže, a povídání o umění mne povzbuzovalo při mém studiu a při snech i o mém životě. Abych použila slov výše uvedeného básníka, "jeho mladost svila z jeho idejí obří věnec."

Bohužel listí i květy z věnce orval komunistický režim v případě Ivana dokonale a po sametové revoluci, po 8,5 letech života v komunistických kriminálech, z nichž 4 roky prožil v tom nejstrašnějším mezi nejtěžšími vrahy a psychopaty ve III. nápravné skupině ve Valdicích, se již nebyl schopen úplně zařadit do života tak, jak by to odpovídalo jeho schopnostem. Pětinásobné vězení narušilo jeho rodinné vazby. Nehledě k tomu, že za komunismu se nemohl živit svou profesí, ale pracoval jako dělník. Přesto nebo spíš právě proto jsem mu přála, že se dožil pádu jím tak z duše nenáviděného komunismu. Bohužel to už bylo příliš pozdě. Na zemědělské usedlosti v Prostředním Povydří u Dačic, kde žil se svou kozou, se snažil samotu zahnat alkoholem. Ne že by nebyl i zamlada bouřlivák, ale je rozdíl pít s přáteli po koncertě nebo pít doma sám... To co proskočilo občas tiskem, to již nebyl ten bouřlivý dandy, ale o tom psát nechci.

Chci psát, proč jsem si ho vážila a stále vážím. Protože podle mne se pod slupkou bouřliváka skrývala  vždy duše plná vnitřní svobody díky níž i mezi vrahy a zločinci  našel v sobě sílu odpoutat se od reality a nalézt v sobě takovou vnitřní svobodu, že dokázal sepsat tak nádhernou a procítěnou básnickou sbírku jako "Magorovy labutí písně", za níž obdržel cenu Toma Stopparda a v roce 2006 získal za své básnické dílo dokonce cenu Seiferta.

I když nechci hovořit za něj, je to dokladem toho, že měl v sobě skutečnou opravdovou vnitřní svobodu, o níž říká J. Em. Dominik kardinál Duka, že to je Bůh. I jemu prý pomohl přežít komunistický kriminál. Těžko to pochopí nevěřící lidé, ale toto nalezení Boha v sobě samém dovolí člověku cítit se svobodně i v tom nejhorším prostředí. Pan arcibiskup díky tomu, že našel ve svém srdci Boha  neboli Svobodu, dokázal sloužit ve vězení mše a najít svůj vnitřní klid a víru, že není nikdy sám, ale stále je s Bohem, který mu pomáhá i v těch nejtěžších situacích. Toto zřejmě prožíval i Ivan ve Valdicích, když psal "Pán Bůh nás nenechá v starosti, Pán Bůh nás nenechá věčně plakat..."

Ivan si za komunismu prožil své, a to nejen ve vězeních. Komunistická zvůle šla tak daleko, že přestože měl v Humpolci pohřbené rodiče, nesměl do něj zajet ani na jejich hrob. Teprve po revoluci se tam občas vracíval. Připomínal ve školách dětem, co to byl komunismus. A co je pro Ivana typické, dokázal být i přes ten útisk spravedlivý a vděčný. Když mu Humpoláci udělali oslavný večer po získání Seifertovy ceny, podíval se do publika a prohlásil: "Tady sedí můj bývalý ředitel na gymnásiu Stacho, byl sice komunista, ale kdyby nebylo jeho, nedostudoval jsem. Zatleskejte mu!" Po letech tak, tehdy již 89letému učiteli poděkoval za to, že ho zachránil před dvěma StBáky z Budějovic, kteří přijeli na gymnásium do Humpolce s tím, že tam studuje jakýsi Magor Jirous. Ten prý na koncertě v Ledči s Plastiky zpíval na konci písně "Šestého července" místo "Sokoly zavolej od slovanské Prahy, oni ti pomohou zahnat naše vrahy. Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!" zpíval " Zaženeme Rusy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!" Požadovali za to vyloučení ze školy. Pan profesor se za Ivana postavil, že si ho váží, je výborný v deskriptivě, kterou ho učí, a způsobil, že mohl školu dokončit. A dodnes má od Ivana schovanou knížku pohádek a poezie "Magor dětem", kterou psal ve vězení svým dvěma dcerám Františce a Martě, kde jednotlivé básně se jim snažil tajně odesílat domů. Na výšeuvedeném setkání mu ji věnoval a napsal do ní "Milovanému řediteli s úctou". Nebyl by to ale Ivan, aby tam nepřimaloval mezinárodně uznávaný kosočtverec, takže pobožná manželka pana ředitele spínala ruce, zatímco syn prohlásil, že tohle musí mít a kniha skončila v jeho knihovně.

Chtěla jsem v tom množství mnohdy velmi povrchních nekrologů vzpomenout na Ivana jako na člověka nejen velmi zásadového a bojujícímu proti zlu, ale i jako na člověka s citlivou duší, který si zaslouží úctu, a to i přes bouřlivý život, který vedl. Věřím, že po setkání s Bohem již starosti odhodil a nepláče, ale že šíří kolem sebe zase veselou náladu jako kdysi na Humpoleckém gymplu a že to v nebi pěkně rozpohyboval.

Hodně štěstí na věčnosti Ivane, zasloužíš si ho!

Sokolská píseň  „Šestého července“, která stála málem Ivana Jirouse odchod z gymnásia:

Šestého července na Strahovských hradbách stáli sokolíci, v dlouhých hustých řadách.

V dlouhých hustých řadách s vlajícím praporem, bolně pohlíželi na vrch za Břevnovem.

Na vrch za Břevnovem v císařské oboře. Pohlédněte milí, pohlédněte chvíli, kdo to tam as oře.

Oře tam Čechie máti naše drahá, hodlá vyorati naše stará práva.

Naše stará práva jsou tam zakopána od našich nepřátel byla zašlapána.

Orej, máti, orej, do umdlení orej, až budeš umdlévat, Sokoly zavolej.

Sokoly zavolej od slovanské Prahy, oni ti pomohou zahnat naše vrahy.

Zaženeme Rusy do pekel, kam patří, a pak provolejme Na zdar České Vlasti!

P.S.

Při přepisu písně jsem si uvědomila, že i v současné době, kdy naší vlasti hrozí zánik rozpuštěním v superstátu Evropské unie, je její text stále živý. Jen bych pozměnila několik slov v ní jako kdysi pozměnil Ivan pod diktátem komunismu a sovětského Ruska. Ale to je na jiný článek než do vzpomínky k deseti letům od smrti Ivana.. 

© Kulturní komise ČR, z.s., 2021