Ani nevím jak se to stalo, ale právě po dokončení této poslední věty mi vytanula na mysl slova, která říkala kněžna Zaháňská při pohledu z okna na stařičkou babičku Boženy Němcové, pouze s rozdílem že jde o muže: "Šťastný to muž."
Co k tomu dodat. Takový odkaz národu je jistě snem každého umělce a nejen umělce. Snad bych jen připomněla něco, co nikdy příliš nezaznělo, že kromě nadání, píle a houževnatosti v práci tvořilo Gottovu oblibu u lidí i jeho skromné a noblesní chování. Jako by přišel na scénu některý z herců první republiky typu Beneše či Nového. A nejen na scénu, i při společnských akcích a dokonce i při tiskových konferencích to byl vždy noblesní ON. Nemusel nic předstírat, měl to v sobě zakódované. Nepotřeboval se zviditelňovat tak jako to dělají někteří umělci. Stačí připomenout např. nedávný Karlovavarský filmový festival, který se stal v médiích přehlídkou módních výstřelků a výstřihů. To nehovořím o kakání pánů Davidů v Národní galerii při vymahání toho, aby do ní pověsil generální ředietl Knížák jejich výtvory.
Vím, že bolest nad ztrátou manžela paní Ivaně Gottové žádná slova nesníží, ale to co pro jeho památku dělá je hodno obdidu a věřím, že musí mít z toho její Karel radost. Sama jsem zažila stejnou ztrátu odchodem manžela Jiřího Pancíře a zažívám stejné pocity. Pokud bude číst tento článek, posílám jí fotografii obou pánů při jednom ze společnských setkání. Možná se spolu nad ním oba usmívají při pohledu na mou obrazovku a pak si půjdou popovídat o světě nás smrtelníků pod nimi.
©Kulturní komise České republiky, z.s., 14. července 2024
