Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Fragmenty - UMĚNÍ ODRÁŽÍ VYSPĚLOST NÁRODA
Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
4. 3. 2018 12:59
 Z médií již od října neslyšíme nic zajímavého o činnosti vlády kromě toho zda vznikne vláda ANO s podporou KSČM a ČSSD, nebo s podporou KSČM a SPD. Změna občas problikne pouze ve sdělení, že si  ta která strana rozmyslela jít či nejít do vlády, že zjistila, že má najednou velký průnik s ANO nebo ho naopak náhle nemá. Stále nás nevzdělané smrtelníky páni redaktoři seznamují s počtem křesel pro či proti ANO, jako by to nebylo jasné již od říjnových voleb. Zřejmě předpokládají, že si tak složitá čísla nedokáže nikdo sečíst. Aby nám ale sdělili jaké myšlenky bude hájit ta která strana, co pokládá za nepodstatné a co si o tom myslí pan premiér, to je ani nenapadne. Proč také. Je přece v módě Havlova vysněná nepolitická politika. Tak koho by zajímaly programy a nějaké ideje stran.
2. 3. 2018 17:02

Stojí za vraždou Jána Kuciaka italská mafie, Fico či zhrzený milenec? Tyto otázky si pokládá mnoho občanů, které brutální zavraždění redaktora Jána Kuciaka s jeho nevěstou nenechalo lhostejnými. Nejen na Slovensku, ale i u nás lidé debatují o tom, zda to byla vražda z vášně od jiného nápadníka, aby překazil svatbu nebo kvůli tomu co psali. To prokáže čas a není to tématem článku. V každém případě by měli ale občané vědět, co to vlastně pan redaktor psal v poslední době, a popřemýšlet, zda to bylo tak závažné, že by za to měl zaplatit životem. Šéfredaktor Aktuality.sk, kde bal Ján Kuciak zaměstnán, už v pondělí 26.2.2018 slíbil, že vydá poslední jeho článek, na kterém  poslední rok svého života pracoval. Slib splnil a nyní Vás s ním seznamujeme.


Pan Kuciak se snažil odhalit působení kalabrijské odnože italské zločinecké organizace 'Ndranghety na Slovensku. Reportáž sice končí slovy: "Závěr článku chybí, autor ho nestihl dokončit", ale je přesto zajímavá již jen tím, že ukazuje jak složité je pro novináře pokusit se odhalovat pravdu ve vysokých kruzích politiky a především byznysu. Zejména ukazuje, jak nebezpečné jsou evropské dotace tím, že  lákají do zemí EU zločinecké mafiánské gangy. Byznys v zemědělství navázaný na dotace je podle Kuciaka jedním z hlavních zdrojů příjmů kalábrijské mafie na Slovensku. Jen v letech 2015 a 2016 se firmám okolo těchto rodin podařilo získat od Zemědělské dotační agentury na přímých dotacích více než osm milionů eur a další veřejné finance inkasovaly firmy pod italskou kontrolou i na bioplynové elektrárny. Tři firmy rodiny Diega Rody získaly například v letech 2012 až 2017 8,3 milionu eur....

Člověka maně napadne, že pokud byl Ján Kuciak zabit kvůli článku, nebýt dotací lákajících do zemí EU bezohledné mafiány, mohl slavit  namísto zabití Ján Kuciak svatbu. 

Hlavní roli v článku hraje Antonio Vadala, který podle Kuciaka čelil v roce 2003 ve své rodné zemi obžalobě za to, že pomáhal jednomu z klanů nejbohatší italské mafiánské organizace 'Ndrangheta tím, že skrýval jejího člena obžalovaného z brutální vraždy jednoho z lidí konkurenčního gangu. Italský soud Vadalu propustil pro nedostatek důkazů a on posléze nalezl nové útočiště právě na Slovensku, kde podniká v zemědělství, energetice a obchodě s realitami bohatě využívaje evropských dotací. V srpnu 2011 založil firmu s finalistkou Miss Universe 2007 a nynější nejbližší spolupracovnicí premiéra a šéfa Smeru Roberta Fica, Máriou Troškovou. V textu se píše i o další  postavě z Ficova okolí  Viliamu Jasaňovi, řediteli kanceláře premiéra a tajemníka bezpečnostní rady státu. Ale to vše si již přečtěte v článku pana Kuciaka:

Celý text článku Jána Kuciaka:

Pred štrnástimi rokmi prišiel do Michaloviec Talian Carmine Cinnante. Ráno vyštartoval na svojom Fiate z asi 40 kilometrov vzdialenej obce Novosad, kde býval u svojej priateľky Lýdie. Cinnante mal namierené do Talianska. Viezol ešte Slováka Jána, ktorému tam sľúbil vybaviť prácu. V okrese Michalovce bol v tedy nezamestnaný každý štvrtý človek v produktívnom ve­ku. Keď sa dvojica blížila z poľnej cesty na hlavnú medzi obcami Porostov a Ostrov v okrese Sobrance, zbadala policajnú hliadku. Ich biely Fiat Punto s talianskymi značkami začal náhle cúvať. Policajtom prišlo správanie taliansko-slovenskej dvojice podozrivé. Vozidlo zastavili a skontrolovali. Na zadnom sedadle našli čierny drevený kufrík, v ktorom bola zbraň, 50 nábojov a zásobník. Išlo o funkčný československý samopal ČZ vzoru 26 s laserovým zameriavačom, ale s vyfrézovaným výrobným číslom. Kufrík bol podľa znalcov vyrobený špeciálne na uloženie samopalu. Taliana Cinnanteho obvinili z nedovoleného ozbrojovania a sudca okresného súdu v Michalovciach mu vymeral dva roky podmienečne.

Prokurátor vtedy pred sudcom označil Taliana za živnostníka, ktorý podnikal na Slovensku v oblasti poľnohospodárstva. Chápadlá až na Úrad vlády O niekoľko mesiacov neskôr si pre Cinnanteho prišli talianski policajti. Dôvodom bolo pašovanie zbraní do Talianska – pre mafiánskeho bossa Guirina Ionu. Iona bol bossom klanu Belvedere Spinello, ktorý je jednou z vetiev ekonomicky najsilnejšej talianskej mafie súčasnosti – ‘ndranghety. Ako ukazujú dokumenty z vyšetrovania, jej členom je aj Carmine Cinnante. Človek, ktorého slovenské úrady poznali len ako podnikateľa v poľnohospodár­stve. Cinante pritom nie je jediným Talianom s väzbami na mafiu, ktorý našiel na Slovensku druhý domov. Začali tu podnikať, poberať dotácie, čerpať eurofondy, ale najmä budovať vzťahy s vplyvnými ľuďmi v politike – až po Úrad vlády Slovenskej republiky. Doma v Taliansku im zatiaľ hrozili početné problémy so zákonom.

S dôverou mafie Na poľnohospodárskom družstve medzi obcami Dvorianky a Parchovany v okrese Trebišov sa biznis mafiána Carmineho Cinnanteho stretáva s Antoninom Vadalom. Ten mal doma v Taliansku tiež problémy s políciou. V pondelok 3. februára 2003 rozhodoval súd v Reggio Calabria na juhu Talianska o deviatich obvinených v kauze spojenej s ďalším mafiánskym klanom – Libri. Klan Libri jedným z najmocnejších v rámci 'ndranghety. Medzi obvinenými bol aj Antonino Vadala, pôvodom z dedinky Bova Marina na juhu Kalábrie. Podľa talianskych vyšetrovateľov to bol práve Vadala, kto na žiadosť klanu pomáhal skrývať mafiána Domenica Venturu – odsúdeného za brutálnu vraždu člena konkurenčného gangu – a pomáhal mu unikať pred úradmi. Talianski policajti zachytili telefonické rozhovory medzi Antoninom Vadalom a Francescom Zindatom – bossom klanu – kde sa dvojica dohadovala o podrobnostiach akcie. V roku 2003 však Vadalu pre nedostatok dôkazov oslobodili. V inom prípade súd v rozhodnutí popisuje situáciu, ako Antonino Vadala s ďalšími dvoma mužmi cestovali do Ríma, aby fyzicky „potrestali“ neznámeho človeka, ktorý „poškodil klan“. „Úlohu zveril ľuďom, ktorým (boss klanu Francesco Zindato) najviac dôveroval, medzi nimi aj Antoninovi Vadalovi,“ vysvetlila sudkyňa.

Keď čelil Vadala v Taliansku obžalobe, neprišiel do súdnej siene, aby si vypočul rozsudok. Útočisko a nový domov našiel na východnom Slovensku. Vadala začal byť úspešný v poľnohospodár­stve, v obchode s realitami či v energetike. Stal sa jednou z najvýraznejších postáv talianskej komunity na Slovensku. Podnikateľ v energetike. V roku 2009 sa na verejnosti objavila informácia, že neznámy taliansky podnikateľ Antonino Vadala plánuje v priemyselnom parku v Lučenci postaviť dve fabriky za takmer 70 miliónov eur. Hoci z projektu nakoniec zišlo, z Vadalu sa stal „podnikateľ v energetike“. Tak ho aspoň poznal bývalý minister hospodárstva, dnes obvinený z objednávky vraždy Pavol Rusko. Ten si na Vadalu paradoxne spomenul cez hlavnú štátnu radkyňu Mariu Troškovú, ktorá úzko spolupracuje s premiérom Robertom Ficom. „Kedysi u nás istý čas, asi tri mesiace, robila. Bolo to už pomerne dávno, zhruba pred štyrmi rokmi. Potom sa však zoznámila s jedným podnikateľom talianskeho pôvodu, ktorý sa okrem iného venoval slnečným elektrárňam, a prešla k nemu,“ povedal vtedy Rusko.

To, že jej kariéra pokračovala k Ficovi na Úrad vlády, ho veľmi neprekvapilo: „No tak ja som myslel, že pôjde pomalšie, ale v zásade ma to neprekvapilo, lebo veľmi rýchlo pochopila, ako v živote postupovať.“ Trošková a Jasaň V auguste 2011 založil Vadala s Máriou Troškovou spoločnosť GIA MANAGEMENT. Z nej Trošková asi po roku odišla a neskôr sa stala asistentkou poslanca Smeru Viliama Jasaňa. Jasaň médiám nechcel povedať, kde našiel ženu známu skôr ako modelku, ktorá bola aj vo finále Miss Universe 2007. Povedal len, že mu ju odporučil kamarát. „Odišla asistentka, ktorú som mal, a jeden priateľ mi odporučil túto ženu,“ tvrdil pre Nový čas. Či bol tým priateľom Antonino Vadala, odmietol povedať. Od Jasaňa však Trošková zamierila ani nie po roku – v marci 2015 – k Ficovi na Úrad vlády. O rok neskôr sa za ňou sťahoval aj Jasaň. Premiér ho totiž vymenoval za riaditeľa kancelárie a tajomníka bezpečnostnej rady štátu.

Jasaň dostal aj bezpečnostnú previerku najvyššieho stupňa. Ako tajomník rady sa zodpovedá priamo Ficovi. Jasaň chodí na rokovania bezpečnostnej rady, vypracúva súhrnné stanoviská pre Fica, zabezpečuje dokumentáciu činnosti rady. Má teda prístup ku všetkým dokumentom a informáciám rady, ktorej úlohou je zabezpečiť funkčnosť bezpečnostného systému krajiny a v čase vojny preberá právomoci vlády. Jasaň má napriek tomu preukázateľné väzby na človeka, ktorý spolupracoval priamo s talianskou mafiou. Vzťahy medzi Jasaňom a Vadalom sa dajú preukázať najmä v biznise. Politik Smeru v minulosti vlastnil súkromnú bezpečnostnú firmu Prodest. Tú nedávno prebral práve Vadala s kolegami. Okrem toho má Jasaňov syn Slavomír s Talianmi spoločnú firmu AVJ Real. Keď skončila nedávno jedna z Vadalových firiem v konkurze, vyšlo najavo, že Vadala má pohľadávky aj voči súkromnej bezpečnostnej službe, v ktorej v minulosti pôsobil ako spolumajiteľ Jasaň aj jeho syn Slavomír. To znamená, že dvaja ľudia z okruhu človeka, ktorý prišiel na Slovensko ako človek obvinený v mafiánskom prípade v Taliansku, majú denný prístup k premiérovi krajiny – vybral si ich Robert Fico osobne. Vadala volí Smer Okrem Jasaňa a Troškovej sa však okolo Antonina Vadalu dajú vystopovať aj ďalšie väzby na politiku a stranu Smer.

Napríklad dlhoročná ekonómka Vadalových firiem Monika Čorejová kandidovala za Smer v komunálnych voľbách. Samotný Vadala Smer masívne podporuje aj v kampani na sociálnych sieťach. Fica chválil medzi Talianmi, Kaliňáka bránil pred intrigánskou opozíciou, a s Rašim sa hecovali k víťazstvu vo voľbách. V deň volieb Vadala horlil, že „dnes všetci volíme správne 16 Smer a zajtra máme istotu, že Slovensko je v dobrých rukách.“ V predvolebnom čase sa chystal na konferenciu Smeru v Košiciach. Rašimu verejne odkazoval, že sa tam „vidia“. Stranu Smer pritom nazýval „naša strana“. Keď vznikla súčasná vládna koalícia, pre Vadalu to bol dôvod na oslavu. Náboje a pohrebná kytica Vadala a jeho talianski známi mali problém so zákonom aj na Slovensku. Napriek niekoľkým trestným konaniam aj obžalobe sa však následkom zatiaľ vyhýbajú. Za všetky aspoň niekoľko prípadov, v ktorých išlo o podozrenia z vydierania a daňových podvodov. Aktuality.sk ich spolu s partnermi zrekonštruovali z policajných a súdnych dokumentov, ktoré získali na základe infozákona. Prípad číslo jeden sa odohral na východe Slovenska v roku 2013. V jedno jesenné ráno našli zamestnanci trebišovskej firmy na vstupnej bráne netypickú zásielku. Na plote visela taška, v ktorej boli zápalky, desať funkčných nábojov a pohrebná kytica. Zabalená bola v papieri s nápisom Jerad, čo mala byť skomolená verzia mena ich šéfa Gerharda. Malo to byť varovanie od konkurenta, ktoré nadväzovalo na vyhrážky zabitím. Skomoleným výrazom Jerad oslovoval konateľa firmy Talian, s ktorým sa firma sporila o takmer 40 hektárov ornej pôdy. „Jerad“ najskôr varovanie ignoroval. Policajtom sa ohlásil až vtedy, keď vyhrážkam čelil aj jeho zamestnanec – traktorista.

Pred trebišovský okresný súd sa po dvoch rokoch vyšetrovania napokon postavil Antoninov príbuzný Sebastiano Vadala. Obžaloba znela: vydieranie. Podľa prokurátora Petra Prokopoviča sa Vadala konateľovi trebišovskej firmy „vyhrážal zastrelením a rukami mu ukazoval, že ho podreže". Traktoristovi zase, že „kto bude pracovať na jeho poli, takže má zbraň, traktor podpáli a vodiča zastrelí.“ To všetko preto, že firma obhospodarovala pole, na ktoré mal zálusk aj Talian. Kto mal naň skutočné právo, orgány neriešili. Súdom dôkazy nestačili Okrem výpovedí predložila firma vyšetrovateľovi aj zvláštnu zásielku na meno Jerad. Expertíza dokázala, že všetkých 10 nábojov je schopných streľby a vlastniť ich môže len držiteľ zbrojného preukazu, licencie či povolenia na vývoz. Kamera na dvore firmy mala zachytiť aj Vadalovu návštevu, počas ktorej sa mal konateľovi Gerhardovi vyhrážať osobne. Vadala to však poprel. Na súde spolu so svojim právnikom Marekom Švingálom tvrdil, že v čase posledných vyhrážok ani nebol v Trebišove, ale v Michalovciach. Potvrdil to práve Švingál, Vadalova účtovníčka a jeden ďalší Talian. Okresnému súdu v Trebišove a neskôr aj Krajskému súdu v Košiciach sa však zdali dôkazy prislabé. Vlani Sebastiana Vadalu oslobodili.

Sudca okresného súdu v Trebišove Milan Petričko napísal, že „nebolo dokázané, že sa stal skutok, pre ktorý bol obžalovaný stíhaný“. Prokurátor podľa sudcu vychádzal len z výpovedí svedkov, čo vraj nestačí na usvedčenie Vadalu. Taška s nábojmi a pohrebným vencom, respektíve videozáznam, sa v rozhodnutí súdu vôbec nespomínajú. Prokurátor sa voči jeho rozhodnutiu odvolal. Tvrdil, že sudca „nesprávne vyhodnotil dôkaznú situáciu a práve jednoznačné dôkazy, ktoré obžalovaného usvedčujú zo zločinu vydierania, znegoval a svoje rozhodnutie oprel o neobjektívne a z jeho pohľadu jednostranné subjektívne závery". Zástupca konateľa firmy, ktorý mal byť obeťou vydierania, súdu vyčítal, že kladie váhu výpovedi Mareka Švingála, ktorý vystupoval ako svedok, hoci v prípravnom konaní vystupoval ako advokát obžalovaného. To znamená, že z trestného konania vedel, čo všetko policajti zistili. Dokonca aj výsluch Švingála mal byť vedený tak, že je nezákonný. Vadala vyšetrovateľovi povedal, že slovenským jazykom nehovorí, ani mu nerozumie, a preto sa nemohol vyhrážať. To však vyvrátili viacerí svedkovia. Aj Sebastiano Vadala navyše do notárskej zápisnice v inom prípade – o dva roky neskôr – uviedol, že „ako štátny príslušník Talianskej republiky dlhodobo žijúci na území Slovenskej republiky rozumie slovenskému jazyku“. Senát Krajského súdu v Košiciach, vedený Marekom Dudíkom, však odvolanie zamietol a potvrdil, že Vadala má byť oslobodený. Taliansky „bašternák“ V druhom prípade, ktorý sa týkal daňových špekulácií, figuroval priamo Antonino Vadala. V kauze išlo pravdepodobne o špekulatívne obchody s tromi bytmi v bratislavskej Petržalke. Celý prípad sa začal v roku 2011 a skončil len vlani. Pôvodným vlastníkom troch bytov bol Talian Antonio Palombi, presnejšie jeho firma ALTO. V roku 2011 sa však dali byty do pohybu – v priebehu niekoľkých mesiacov boli najskôr prevedené na spoločnosť GENNA a následne na firmu AV-REAL. V prvej Vadala predtým pôsobil, druhú riadil aj v čase prevodov. Po troch rokoch od tohto obchodu sa však Palombi obrátil na policajtov s tým, že Vadala mu za byty nezaplatil kúpnu cenu. Podľa policajného uznesenia, ktoré sme získali na základe infozákona, Palombi najskôr tvrdil, že Vadala ho podviedol. Takto o prípade informoval aj týždenník Plus 7 dní v roku 2016. Pravda však bola trochu iná.

V skutočnosti boli Palombi a Vadala dohodnutí, že prevod bytov prebehne bez skutočných platieb a byty nakoniec skončia v spoločnej firme KANNONE. Zmyslom obchodov malo byť to, že Vadalova firma AV-REAL, ktorá bola v reťazci tretia, dostane nadmerný odpočet DPH vo výške asi 80-tisíc eur. Pri výpovedi na polícii to pritom v pozícii svedka – poškodeného priznal sám Palombi. „Uviedol, že Antonino Vadala mu poradil, aby previedli byty na spoločnosť AV – REAL cez spoločnosť GENNA, s.r.o., lebo táto spoločnosť sa zaoberala predajom bytov a spoločnosť ALTO, s.r.o. nebola platcom DPH. Spoločnosť GENNA to potom mala previesť za oveľa vyššiu sumu. Týmto spôsobom, keďže AV-REAL je platiteľom DPH, pri kúpe by si to potom odpočítal,“ zachytil vyšetrovateľ Palombiho výpoveď. Vratky DPH Palombi policajtom viackrát zopakoval, že cena 360-tisíc bola len imaginárna. V skutočnosti sa mu mali byty vrátiť. „Podozrivý povedal, že keď dostane 80-tisíc eur za to DPH, tak prevedie tie byty na ich spoločnú spoločnosť KANNONE, s.r.o. Tým pádom by tie byty prešli späť do spoločnosti poškodeného.“ Ešte v trestnom oznámení pritom Palombi napísal, že mal mať aj podiel na vratke DPH. „Podozrivý mu uviedol, že byty budú predané obchodnej spoločnosti GENNA, čo zdôvodnil tým, že spoločnosť GENNA si uplatní nárok na odpočet DPH, z ktorého polovicu oznamovateľovi dá,“ píše sa v uznesení. Vadala u vyšetrovateľa všetko poprel, o žiadnej dohode údajne nevedel a byty vraj normálne kúpil. Vyšetrovateľ nakoniec trestné stíhanie zastavil s tým, že nešlo o podvod na Talianovi Palombim, pretože sa spolu mohli podieľať na podvode.

Zdôraznil, že ak sa stal trestný čin, tak ide o podvod s vratkou DPH a že vec sa v inom konaní rieši ako zločin krátenia dane a poistného. Doslova napísal: „Skutočný zámer jednotlivých osôb podieľajucich sa na postupných prevodoch znemožňuje objektívne zistiť aj ich možná vedomá či nevedomá súčinnosť smerujúca k naznačenému vylákaniu daňovej výhody, kedy možno od týchto osôb očakávať účelové výpovede s cieľom obhajoby pred podozrením z inej trestnej činnosti.“ Palombi sa pôvodne domáhal vrátenia bytov aj na súde – v obchodnom spore, ktorý sa viedol od decembra 2014. Ako však vyplýva zo súdnych rozhodnutí, svoje podanie vzal vlani vo februári späť. Okresný súd Bratislava V. v marci konanie zastavil. Prečo vzal Palombi po viac ako dvoch rokoch podanie späť, však v rozhodnutí neuviedol. Na štátne orgány sa obrátil až po rokoch – po tom, ako sa ukázalo, že Vadala mu nedá ani peniaze z vratky DPH, ani nevráti byty. V tomto prípade vyšetrovanie zatiaľ neviedlo ani k obžalobe Antonina Vadalu. Dve firmy z jeho portfólia pritom išli len nedávno do konkurzu s daňovými dlhmi, presahujúcimi 100-tisíc eur.

Veľká talianska rodina Antonino Vadala či Carmine Cinnante na Slovensku nepôsobia individuálne a opustene. Na východe Slovenska – vo vzájomnej koordinácii a spolupráci – fungujú zástupcovia štyroch rodín z prostredia talianskej Kalábrie, rodiska 'ndranghety. Okrem Vadalovcov a Cinnanteovcov ide o rodiny Rodovcov a Catroppovcov. Ich hlavným slovenským biznisom sa stalo poľnohospodárstvo. Vlastnili, alebo dodnes vlastnia niekoľko desiatok firiem. Ich majetok sa pohybuje v desiatkach miliónov eur. Obhospodarujú stovky až tisíce hektárov pôdy, na ktoré čerpajú milióny eur dotácií. Len za roky 2015 a 2016 sa firmám okolo týchto rodín podarilo získať od Pôdohospodárskej platobnej agentúry (PPA) na priamych platbách viac ako osem miliónov eur. A ďalšie státisíce eur čerpali na projektových dotáciách. Aj oprávnenosť týchto platieb je sporná. Aktuality.sk spolu s partnermi zdokumentovali viacero prípadov, kedy došlo k porušeniu predpisov. V jednom prípade si firma vypýtala platby na osemnásobok plochy, ktorú skutočne obrábala. V inom prípade si zase pýtala platby na plochy, za ktoré neplatila nájom a nemala na ne užívacie právo. V ďalšom dokonca štatutár jednej z firiem týchto Talianov sfalšoval rozhodnutie PPA, aby presvedčil banku, že čoskoro dostane peniaze. Ďalšie verejné peniaze zinkasovali firmy pod vplyvom Talianov aj na bioplynové elektrárne. Tri firmy rodiny Diega Rodu získali napríklad v rokoch 2012 až 2017 na týchto platbách 8,3 milióna eur. A ani tu sa nevyhli pochybeniam. Úrad pre reguláciu sieťových odvetví (ÚRSO) ich v roku 2015 pokutoval, lebo pri povinnom vykazovaní nadhodnotili množstvo energie, ktoré ich bioplynová elektráreň vyrobila. Práve od množstva vyrobenej dotácie pritom závisí aj výška dotácie. Odkiaľ sú peniaze Pranie špinavých peňazí je hlavnou podstatou podnikania 'ndranghety aj v zahraničí. Cieľom je očistiť peniaze a podnikať viac spôsobom, ktorý vyzerá legálne. Môže ísť podľa nej o využívanie tretích osôb ako fiktívnych majiteľov firiem, obchodovanie so zahraničím s tovarom, ktorý je umelo predražený, alebo vytváranie tlaku na konkurenciu.

Klan Libri, s ktorým Vadala spolupracoval, má ako jeden z najvplyvnejších v okrese Reggio Calabria podstatnú časť aktivít aj mimo Talianska. Ich foriem je mnoho, pretože tento klan sa obzvlášť angažuje vo finančnom a výrazne nadnárodnom biznise. Napriek tomu zatiaľ neexistuje dôkaz, že by niekto zo spomenutých na Slovensku pral špinavé peniaze. Existujú však pochybnosti o pôvode peňazí, ktoré tu spomenuté talianske rodiny použili. Z dokumentov, ktoré sa nám podarilo zhromaždiť, vyplýva, že podstatná časť z nich pochádzala z rodného Talianska. Antonino Vadala napríklad figuruje na Slovensku v niekoľkých súdnych rozhodnutiach, z ktorých vyplýva, že dostal na ruku peniaze od ľudí z Talianska. Tí sa zhodli na tom, že peniaze dali Vadalovi v hotovosti, lebo to tak chcel. Pašovanie kokaínu Mal za ne napríklad kúpiť poľnohospodárske družstvo na Slovensku. Keďže z obchodu nič nemali, peniaze vymáhali od Vadalu. Ten na súde tvrdil, že Talianom nič nedlží a vyhlásenie, ktoré tvrdilo opak, podpísal pod nátlakom.

Firmy bratov Rodovcov, ktoré na Slovensku vznikli už v 90. rokoch, mali zase podstatnú časť vstupného kapitálu z rovnomenných firiem vo svojej rodnej obci Condofuri v Taliansku. Ide o firmy CO.BE.R. (Diego Roda) a TRA.CE.R. (Antonio Roda), ktoré majú svoje sesterské firmy s rovnakým menom aj v Taliansku. Vo výročných správach z prelomu tisícročí uvádzajú slovenské firmy finančné záväzky a výpomoci voči firmám v Taliansku, prípadne aj to, že celá ich produkcia smeruje späť do domovskej krajiny. Firma CO.BE.R dokonca v účtovných závierkach uvádza, že vznikla ako zahraničná investícia so stopercentným podielom kapitálu z Talianska. V Taliansku za rodinnú firmu TRA.CE.R koná brat Antonia a Diega Pietro Roda. Pietro Roda pritom figuruje v kauze prania špinavých peňazí talianskej 'ndranghety, nazývanej El Dorado. Polícia ho zatkla v roku 2013 v ťažení proti mafiánskemu klanu Gallicianò. Čelil obvineniu z príslušnosti k mafiánskemu združeniu (špecifický trestný čin v talianskom práve) a praniu peňazí. V roku 2014 ho však Najvyšší súd pre nedostatok dôkazov očistil. Naopak, v roku 2017 sa mená členov rodiny Antonina Vadalu objavili v zatykači na 18 členov gangu, ktorý mal pre 'ndranghetu prepašovať do Európy stovky kilogramov kokaínu. Vadalovci sú však v zatykači len zmienení. Podrobnosti prípadu zatiaľ nie sú známe.

POZNÁMKA: Závěr článku chybí, Ján Kuciak píšící pro portál Aktuality.sk ho nestihl dokončit…

Zdroj: http://www.extra.cz/posledni-text-zavrazdeneho-slovenskeho-novinare-uz-ho-nestihl-dokoncit

2. 3. 2018 16:52

Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

1. března 2018

Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov. Vítejte u svého pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem. Pane prezidente, dobrý večer i Vám. 

Dobrý večer. 

Pane prezidente, v posledních dnech hýbe veřejností, nebo hýbou veřejností, zprávy o smrti slovenského novináře Jána Kuciaka. Samozřejmě nevíme, co bylo motivem nebo kdo byl pachatelem, nevíme. Můžeme jenom spekulovat. Ale podle novinových zpráv, podle mediálních zpráv vypadá, že smrt novináře Kuciaka mohla souviset s jeho prací. Nevracíme se do divokých devadesátých let? 

Zaprvé, já jsem vyjádřil lítost nad zastřelením nikoli pouze tohoto novináře, ale také jeho snoubenky. To je dvojnásobná bestiální vražda. A vyjádřil jsem naději, že ten vrah bude dopaden. Vzpomněl jsem si, že se teď na smrti tohoto novináře budou přiživovat někteří čeští novináři, ale tento novinář si zasluhuje úctu a obdiv proto, protože se snažil rozkrývat řekněme tunelování nebo ekonomické podvody, to je jedno, jak to nazveme. Zatímco ti čeští komentátoři jenom žvaní a kritizují a sami v životě nikdy nic nedokázali. Ale já bych se vrátil k Vašim devadesátým letům, když se na to ptáte. Pane Soukupe, Václav Žák kdysi, to byl šéfredaktor Listů, napsal velmi zajímavý článek před několika lety, který říkal, zapomeňte na tvrzení, že opoziční smlouva tady způsobila korupci. Opoziční smlouva naopak korupci odstranila. A sice tím, že byly privatizovány banky. A na tom, pane Soukupe, něco je. Protože v čem, a to byla ta divoká devadesátá léta, spočívá největší množství podvodů, ekonomických podvodů. V tom, že si vezmete úvěr od státní banky, a byly čtyři velké státní banky, a ten úvěr nesplatíte. A protože máte dobré známé v politických kruzích, tak se stane, že se vám to nějakým způsobem promine, odpustí nebo zašumluje. 

Nebo banka prodá tu pohledávku konsolidační agentuře, od které si to za polovinu ceny nebo třetinu nebo desetinu ceny koupíte zpátky. 

Přesně tak, nebo za sedm procent. 

A problém je vyřešen. 

To už tady také bylo. Když jsme privatizovali banky, tak samozřejmě soukromé banky, mimochodem velké zahraniční bankovní domy, tak ty samozřejmě tyto politické úvěry nikomu neposkytovaly, a proč by to také dělaly. A tím skončila divoká devadesátá léta. 

K bankám se určitě ještě dostaneme, ale já bych se chtěl vrátit k té tragédii na Slovensku. Víte, já na jednu stranu, mě nikdo nemůže podezřívat z toho, že bych byl fanatickým příznivcem podpory, bezpodmínečné podpory, novinářů, a naopak protestuji proti tomu, že novináři jsou tak hákliví na kritiku. Myslím tím různé komentátory, zpravodajce. Ale na druhou stranu, pokud se ukáže, že ten mladý novinář Kuciak byl investigativcem, smrt souvisela s jeho prací, tak mě tam zaráží to, že policie práci novinářů v podstatě ignoruje. Zjištění novinářů v podstatě ignoruje. Já s tím mám bohaté zkušenosti. Tedy bohaté, policie nás nikdy nekontaktovala s žádostí o informace, podklady a tak. Novináři si mohou něco investigovat a policie na to s prominutím kašle. A pak logicky může to vypadat pro různé grázly, že stačí odstranit novináře a kauza zmizí. 

Já jsem se samozřejmě zajímal o to, oč v tomhle konkrétním případě jde. Připadalo mně to naprosto ale naprosto neuvěřitelné, protože jádro pudla je v tom, že italská mafie na východním Slovensku chce pěstovat biopotraviny, a proto skupuje tamní pozemky. Nezlobte se na mě, ale tohle je spíš špatný vtip než ekonomická realita. 

No, samozřejmě. Motivy té vraždy neznáme. Může se ukázat, že to s prací toho novináře nesouviselo, že to byl kriminální čin, který měl jiné motivy. A také mohlo souviset. Mimo jiné ty pozemky a pěstování, to byl v Itálii poměrně oblíbený způsob, jak čerpat evropské dotace. 

Ano, a pak se ukázalo, že na těch pozemcích nic není pěstováno, když tam přišla kontrola, tak stejně tak ve stájích nebyl ten dobytek, který měl mít ty dotace a tak dále a tak dále. To bylo hlavně v jižní Itálii, tam to bylo typické. 

Dokonce jsem četl, že v devadesátých letech se na pěstování olivového oleje v Itálii z Evropské unie vyčerpalo tolik dotací na hektary olivovníku, že by na to nestačila celé rozloha Itálie včetně měst a hor. Tak uvidíme, ale každopádně ta událost, ta tragédie jistě přinesla otázku, co tedy investigativní práce novinářů, jak je chránit? 

Určitě, podívejte se, rozlišme dvě věci. Investigace, to znamená vyslovení podezření z nějakého trestného činu a hledání důkazů pro toto podezření. Tohle je poctivá novinářská práce a před ní bych se uklonil. Pak, o tom už jsem mluvil, tady máte nějaké udavačské články, pomluvy, drby, pavlačovou žurnalistiku, jak bych to nazval. A pavlačová žurnalistika opravdu není hodna pozornosti policie. Rozlišme to, a jakmile novinář přijde s konkrétním podezřením, bylo by dobré, aby se tím policie vážně zabývala. 

Mnohdy to vypadá, že policie se o novináře zajímá spíše z druhé strany. Tím mám na mysli úniky odposlechů, které většinou jsou od policajtů a většinou směřují ke stále stejným novinářům ve stále stejných médiích. Ale já jsem rád, že jsme se shodli na tom, že rozdělení komentářů a různých blogů a internetových serverů a skutečně investigativní práce velkých médií je na místě. No, pokud bychom přijali tu tezi, že třeba ta italská mafie, zahraniční kapitál stojí, je jedním z motivů té vraždy nebo může být motivem vraždy, na místě je otázka, jestli naše předpisy o praní špinavých peněz jsou dostatečné. Myslíte si to? 

V každém případě je vždy co zlepšovat. Já jsem dával velké naděje do povinného bezhotovostního styku, protože když mluvíte o divokých devadesátých letech, tak tam byly igelitky a to byly hotovostní peníze. Mimochodem Jana Lorencová v knize Krvavé oleje dokonce připomíná jisté vysoké politiky, notabene ministry či jejich manželky, kteří si dokonce chodili s igelitkami pro provize z těch lehkých topných olejů. Ale nechci tvrdit, že bezhotovostní styk je všelék. Existují samozřejmě triky, jak i toto obejít. Čili čím silnější legislativa, tím lépe. 

No, je logické, že špinavé peníze nebo podezřelý kapitál jde vždycky tam, kde je mu kladen nejmenší odpor. 

Jistě. 

Moje obecná otázka směřovala k tomu, jestli naše banky postupují dostatečně razantně vůči podezřelým platbám, jestli odmítají platby jaksi příchozí ze zahraničí s nejasným původem, s nejasným titulem. Jste s tím spokojen? 

Tvrdí se, že se to děje. To ovšem tvrdí ty banky, pane Soukupe, že? A právě proto by bylo velmi dobré prověřovat, zda se tak skutečně děje. A potřebujeme nějaký kontrolní orgán, a tímto kontrolním orgánem je v daném případě Česká národní banka. Právě proto bych byl pro posílení jejích kompetencí. 

Pane prezidente, u transparentnosti ještě zůstaneme, finančních toků. Evropská unie se rozhodla, že bude potřeba zřídit registr konečných vlastníků firem. Na Slovensku je veřejnosti přístupný. U nás údajně se vytváří nebo existuje, ale veřejnosti přístupný není. Je to správná cesta? 

Něco jiného je registr dlužníků, tam jsem kritizoval, že s registrem dlužníků se váhá, a je to chyba. Máte například i situaci, a to souvisí s daňovými odpočty, kdy seznamy těch, kdo jsou takzvaní nedůvěryhodní plátci, třeba plátci DPH, jsou zveřejňovány jenom takříkajíc napůl. A to je samozřejmě chyba. A pokud jde o registr konečných firem, tak tam absolutně nevidím žádný důvod. Ano, jako jsou bílí koně coby fyzické osoby, tak jsou také bílí koně coby právnické osoby. Je dobré, abychom odhalili tyto bílé právnické koně. 

No právě, s tím souvisí, já jsem se díval na data statistického úřadu a čtvrtým nejčastějším investorem je neznámý investor. To znamená ten, jehož konečný vlastník se nedaří najít. Jsou to tedy různé schránkové firmy z různých offshorových zemí, daňových rájů a tak dále. Mimo jiné, víte, kdo je nejčastějším investorem? Podle statistického úřadu, počtem investorů to jsou Rusové. 

Rusové? 

Rusové. Jsou držiteli největšího počtu českých firem. 

To je zajímavé, protože v Rusku jsou dosti přísné zákony proti praní špinavých peněz, a občas někdo z těch, kdo je poruší, zahučí do vězení, tak uvidíme. Ale v každém případě, abych navázal na Váš námět, já nevidím důvod, proč by neměla být odmítnuta v České republice taková investice, která by měla nejasného vlastníka. 

Doufejme, že to někdo kontroluje. Ještě zpět k tomu registru firem. Rusové vlastní více firem než Slováci, což je pozoruhodné. Slováků je pouze deset tisíc a největší nárůst zahraničních investorů je z Rumunska, počtem. Což možná nesvědčí o tom, že bychom podezřelým penězům bránili dostatečně, protože, nechci se dotknout samozřejmě rumunských podnikatelů, ale není to země, která překypuje kapitálem na vývoz. 

V každém případě tady patrně dochází k transferu a ten transfer jde z jiných zemí, než je Rumunsko. Vy víte, že Rumunsko a Bulharsko, a tím je nechci nijak urazit, jsou dvě nejchudší země…

No právě. 

…Evropské unie. Dokonce ještě ani nejsou v Schengenu kvůli některým překážkám. No a z toho vyplývá, že si je asi někdo vybral jako takový transformační kanál pro praní špinavých peněz. 

No, tím potvrzujete moji tezi, že by možná české orgány dohlížející na původ peněz a čistotu bankovních transferů měly být aktivnější. Když jsme u toho vývozu firem, my už jsme to, vývozu kapitálu, promiňte, my už jsme to nakousli v minulém Týdnu s prezidentem. Nicméně já chci znovu upozornit, že já osobně čekám na ten registr firem, konečných vlastníků firem, poměrně nedočkavě, protože podle mého názoru problém ten, že čeští podnikatelé vlastní české firmy, které podnikají v Česku prostřednictvím různých schránek, které jim mají ulevit od daní, je významný. Pokud se podívám na žebříček stovky největších firem, tak je tam celá řada firem, která je vlastněna z Holandska, z Baham a tak dále a tak dále. Přesto, neměl by stát tedy začít tlačit české podnikatele, aby prostě zůstali doma? 

Tak to dělá, jak víte, Donald Trump a my jsme se minulý týden shodli v tom, že třeba Google nebo Apple mu už vyhověly. Já jsem mluvil s PPF, ale ti mně říkali, ano, máme domicil v Holandsku, ale daně platíme tady a jsme jeden z největších daňových plátců v České republice. Tak jsem se s tím spokojil, protože méně důležité je, kde máte sídlo, a více důležité je, kde nakonec platíte ty daně, i když je to asi tak obojí důležité. Ale v každém případě něco jiného je zjevná firma, známá firma, která se rozhodla mít své sídlo v zahraničí, a něco jiného je ten bílý kůň, o kterém jsme před chvílí mluvili. 

No, já si tedy dovolím trochu nesouhlasit, protože samozřejmě pokud česká firma, továrna je registrována tady, tak samozřejmě platí za své zaměstnance daň z příjmů, platí ze svých zisků daň z příjmů v České republice. Nicméně dividendy odtékají do zahraničí, konkrétně třeba tady do Holandska, a tam jsou daněny. Existují smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které většinou mají nižší sazbu, než by platil český akcionář v Česku. To je třeba případ toho Holandska. A s tím souvisí i odtok těch dividend z České republiky. Je to tři sta miliard ročně, nejméně. Neuvažujete o tom, že byste si promluvil s předsedou vlády nebo ministrem financí, aby se nějaké administrativní překážky výplaty dividend do zahraničí tady udělaly? Ať už by to byla forma, třeba mě napadá, povinnosti část zisku reinvestovat, nebo něco podobného? 

Takhle, povinnost reinvestovat formálně neexistuje, ale jsou firmy a existuje jejich žebříček, kde máte uvedeny odvedené dividendy na jedné straně a objem reinvestovaných peněz na strašně druhé. Mimochodem tady musím pochválit Volkswagen, protože ten patří v tom žebříčku na jedno z čelných míst.

Podívejte se, pane Soukupe, buďme objektivní a poslouchejme i argumenty protistrany. Oba dva bychom si jistě přáli, aby ten odtok dividend do zahraničí byl co nejnižší, respektive, aby odtok nebo přítok reinvestovaných prostředků byl co největší. Ale naši názoroví protivníci nám namítají, že v takovém případě utlumíme motivaci zahraničních investorů investovat v České republice. A na tom samozřejmě něco je. Kdybychom to dovedli ad absurdum, tak kdybychom zakázali odtok dividend obecně, tak kdo by u nás investoval, protože by pak nebral žádné dividendy. 

Rozumím, pokud jde o zahraničního investora, no tak přichází ze zahraničí. Domníváte se, že nějaké administrativní překážky vývozu kapitálu nejsou na místě. To je pochopitelně ekonomický názor. Ale u těch českých podnikatelů, víte, já když si vyplácím dividendu, tak jsem česká fyzická osoba. Vyplatím si dividendu, zdaním to v České republice a jsem znevýhodněn oproti těm, kteří mají třeba sídlo v Holandsku nebo někde jinde, protože tam smlouvy o zamezení dvojího zdanění umožňují nižší sazbu. To znamená, to, že jsem zůstal tady, jsem logicky trochu hlupák, protože platím větší daně než ti, kteří si najmou holandského advokáta. A to mi přijde nefér. 

Je to sice hezké, co říkáte, ale já se svojí láskou k protipříkladům Vám uvedu jeden protipříklad. Čestný a poctivý český podnikatel jménem Zdeněk Bakala vyplácel své dividendy zásadně na českém území a dohromady ze společnosti New World Resources jich bylo zhruba sto miliard korun. Čili nepřeváděl je do zahraničí. Vyplácel je tady a poslední objem dividend těsně před krachem New World Resources respektive OKD byl šestnáct miliard korun. Dohromady tedy sto miliard korun. Čili tento protipříklad dokazuje, že to, že dividendy vyplácíte na českém území, ještě vůbec neznamená, že nejste podvodník. 

Já si tedy zrovna nejsem jistý, jestli New World Resources, ty dividendy, ten konečný vlastník byl v České republice. Domnívám se, že v Anglii, ale mohu se mýlit.

Pane prezidente, u těch nejasností. Já jsem včera v mém pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa začal hovořit o hospodaření České televize. Je to instituce placená z daní, i když se jmenují koncesionářský poplatek, je to přes šest miliard korun. A já jsem tam upozorňoval na jednu zásadní věc, že de facto Českou televizi nikdo nekontroluje. Je vyjmuta z pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu a kontrolovat jí tedy má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je ale volena Parlamentem. To znamená, jak Rada, minimálně Rada České televize, je přímo závislá na Parlamentu, což jsou politici, a ti se logicky České televize bojí. A kromě toho samozřejmě Rada České televize nemá aparát a možnosti kontroly a zkušenosti kontroly, jako má třeba Nejvyšší kontrolní úřad. Kontrola těch prostředků, vyjmutí České televize z pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu. Není na čase s tím něco dělat? 

Já mám velmi přátelské vztahy s Mílou Kalou, což je tedy prezident NKÚ, a při našich pravidelných schůzkách se ho vždycky ptám na dvě věci. Zaprvé, kolik už podal trestních oznámení, ale o tom se teď nebavíme, a zadruhé, jak se mu daří legislativní i jinou cestou rozšiřovat objekty, nebo subjekty, které má NKÚ kontrolovat. Já jsem zažil trochu jiný případ, ale v zásadě podobný, kdy NKÚ měl kontrolovat hospodaření měst a obcí. Mimochodem Poslanecká sněmovna to podpořila, ale Senát, kde je celá řada starostů, se postavil proti. Takže tady máte také analogii toho, jak je tady výrazný zájem proti kontrole. A lidé, kteří se bojí kontroly, pane Soukupe, nemusí mít úplně čisté svědomí, že? 

No, podle všeho to tak vypadá, protože Česká televize nejenže nepodléhá kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu, ale je vyjmuta, s velkou částí svých smluv je vyjmuta i z povinnosti ty smlouvy uveřejňovat v Registru smluv, a pokud tam něco uveřejní, tak to pěkně začerní, což jsem tedy v tom pořadu také ukazoval. Takže minimálně to vyvolává podezření.

Mimo jiné, zdá se, že jsme jaksi píchli do vosího hnízda, protože oni, Česká televize, říkají, jak jsme nevýznamná televize, která je zaměřená na to, aby podporovala Vás, a natáčí o nás pořady. Ale ta hysterická reakce po včerejšku a to, že tahle ta televize, Česká televize komentovala náš pořad online na Twitteru nebo kde a zapojily se tam všechny jejich různé postavy a postavičky, o tom zrovna nesvědčí. A vypadá to, že jsme skutečně píchli do vosího hnízda. 

Vidíte, zákon o registru smluv byl kdysi prohlašován za, cituji, nejkrásnější zákon roku, konec citátu. Prosazovala ho mimo jiné Rekonstrukce státu. A tenkrát se asi sto třicet poslanců ještě před nedávnými volbami, myslím dokonce ne těmito, ale předchozími volbami, podepsalo ve prospěch tohoto zákona. No a pak z tohoto zákona začaly ubývat různé firmy a samozřejmě i Česká televize. Podívejte se, zatímco u těch různých firem se argumentuje obchodním tajemstvím, třeba u Budvaru, a tedy tím, že by bylo poškozeno ne jejich dobré jméno, ale jejich obchodní zájmy, kdyby všechno bylo zveřejněno, čím můžete argumentovat u ubohé, malé, bezvýznamné, jak jste řekl, České televize. 

No, oni říkají, že ti umělci by pak s nimi netočili a nemohli by nakupovat filmy ze zahraničí, protože ti dodavatelé, to říkal pan Fridrich, že ti dodavatelé zahraniční, těch filmů by se jim to nelíbilo, a pak bychom nemohli my jako občané se koukat na filmy v České televizi. No, tak samozřejmě já na to říkám, že je to hloupost, protože my jsme byli jedna z mála zemí, kde ten Registr smluv nebyl. Pokud by ti dodavatelé měli s tím takový problém, tak ty filmy žádné veřejnoprávní televizi po světě skoro neprodají. No, samozřejmě je to nesmysl.

To zaprvé. A zadruhé, tak si přepnou na jiný kanál a ty filmy uvidí na nějaké soukromé televizi. 

Ono by to spíše možnilo vidět, kolik to stojí a porovnávat různé náklady a to se evidentně pánům v České televizi nelíbí.

Tak, tak. 

Co mají dělat lidé, kteří musí platit České televizi sto třicet pět korun měsíčně, a nesouhlasí s tím?

Ale no tak, já už jsem navrhoval zrušení koncesionářských poplatků a převod České televize na financování ze státního rozpočtu. Mimochodem, pokud jsem správně informován, tak teď se o obdobném modelu diskutuje v Rakousku. 

Ano. V Rakousku dokonce vicepremiér Strache, ten řekl, že, teď nebudu přesný, že existuje místo, kde se lži stávají skutečností, nebo lži stávají pravdou, což je zpravodajství tamní televize ORF. A vicepremiér rakouské vlády dokonce tedy navrhl zrušení poplatků, koncesionářských poplatků, a rozpoutalo to tam jaksi velkou mediální bitvu. No, tak pravděpodobně taková bitva začíná i u nás. 

Základem je, aby každá televizní stanice, Barrandov i Česká televize, byla ekonomicky efektivní. A když má někdo polštář koncesionářských poplatků a nikdo jiný tento polštář nemá, tak ten, kdo ten polštář má, zákonitě degeneruje, protože není přinucen k soutěživé aktivitě. Ten, kdo ten polštář nemá, je soutěživý a rozvíjí se. 

No jo, ale víte, existuje takový princip, když uděláte rozpočet, tak oni ho utratí. České televizi těch šest miliard nestačí. Zhruba půl miliardy čerpají z rezerv, které získali od předchozího vedení ředitele Janečka. Já ve firmě nechci dávat třeba rozpočty na reprezentaci. A chci schvalovat každý jednotlivý výdaj. Protože když jim dám tři sta tisíc korun na reprezentaci, jsem si jist, že utratí tři sta tisíc korun a pravděpodobně pod stejným principem funguje Česká televize. Uvidíme, kam tenhle diskurz provede.

Pojďme k jiným tématům, pane prezidenta, událostí tohoto týdne, vnitropolitickou z mého pohledu, bylo oznámení vlády o rozhodnutí zvýšit důchody. Důchodcům nad osmdesát pět let o tisíc korun, ostatním zhruba o čtyři sta korun. To vysoké zvýšení důchodů těm seniorům nad osmdesát pět let trochu zpomalí zvyšování důchodů ostatních, ale je to správná cesta? Souhlasíte s ní? 

Já jsem o tom mluvil s Andrejem Babišem na naší pracovní večeři v Průhonicích. On mně říkal, že už má některé prostředky, protože jsem mu samozřejmě říkal, tak zhruba to bude stát třicet miliard korun ročně. A já jsem pro to zvýšení, ale současně se ptám, kde to pokryjeme a z jakých zdrojů. A ten nápad pokrýt to z privatizačního fondu je sice hezký, ale krátkodobý. My potřebujeme dlouhodobý zdroj. A já neustále jako kafemlejnek nebo tibetský modlící mlýnek opakuji svoji mantru. Máte tady, přátelé, čtyřicet miliard korun ročně za dotace solárním elektrárnám, které v podstatě vyhazujete oknem. Vy nemáte odvahu pustit se do arbitráží a najmout si schopné právníky, ať už domácí nebo zahraniční. A vy tedy oddaně platíte těchto čtyřicet miliard korun ročně na soláry. Jinými slovy, pokuste se přesunout těchto čtyřicet miliard na výplatu starobních důchodů a bude všechno v pořádku. 

Já jsem se na to představitelů hnutí ANO ptal, protože z mého pohledu jaksi zdroje můžu najít na zvýšení důchodů, těch dvacet jedna miliard, mohu najít tak, že počítám se zvýšením příjmů státu. To znamená, zvýšení daní nebo lepším výběrem daní nebo snížení nákladů, to znamená ušetřením, to je ten případ, který říkáte Vy, nebo sáhnutím do rezerv, což je tedy plán této vlády, anebo čtvrtá a nejhorší varianta, která se stávala velmi často, že se na to prostě vykašlu, nechám to být a zvýším schodek státního rozpočtu. No tak tu nejhorší variantu tato vláda nezvolila, tu druhou nejhorší variantu, to, že sáhnu do rezerv, zvolila. Vy upozorňujete na to, že to je krátkodobé, což je asi v pořádku. 

Ale ne jenom to. Já vím, že to chce kus odvahy, a já vím, že ty arbitráže jsou riskantní. Ale chcete každý rok platit čtyřicet miliard zbůhdarma? Tak je lepší zabojovat a uvidí se, co to udělá. 

Uvidí se, co to udělá. Mimo jiné takto třeba zabojovalo vedení Českých drah, které mělo vyplatit, myslím, dokonce sedmi nebo osmi milionové odstupné bývalému managementu, odmítli to vyplatit, soudili se a vyhráli, tak třeba v tomhle případě to bude podobné.

A obecná otázka k těm důchodům. Generace dnešních třicátníků, může se spolehnout na to, že nemusí tedy šetřit, dělat si různé připojištění nebo úspory na stáří a může se spolehnout na to, že stát se o ně postará, jak to bylo doposud zvykem, nebo už ne? 

Ale ano, může. Já vím, že ekonomové by nám teď vykreslili klesající demografickou křivku a uvedli další a další racionální argumenty, ale ekonomové nemají pravdu v jedné věci. Zapomínají na to, že důchodci jsou významná a dnes už možná nejvýznamnější voličská skupina. Žádný politik nesáhne na starobní důchody, a naopak se je bude snažit zvýšit. Prostě proto, aby dostal hlasy důchodců ve volbách. 

Tím jste mi nahrál na další otázku. Víte, to zvýšení důchodů, to se většinou slibuje před volbami. 

Ano. 

Nebo se provede těsně před volbami. Andrej Babiš to provedl těsně po volbách. Čím si vysvětlit ten náhlý zájem, neobvyklý, o seniory? 

Já jsem se ho sice neptal, ale říkal jsem si, Andrej Babiš kdysi mluvil o předčasných volbách. A bůh ví, jestli je to munice pro předčasné volby. Ale když jsme spolu měli na toto téma velmi rozumný rozhovor, tak jsme se dohodli, že já předčasné volby nepovolím, a aby si Sněmovna odhlasovala svoje vlastní rozpuštění sto dvaceti hlasy, to taky není příliš reálné. 

Já jsem se, když jsem se připravoval na otázky o důchodech, tak jsem si našel, že první důchod, státní důchod, zavedl Otto von Bismarck v 19. století v Německu a bylo tam, já jsem si našel, že to byl poměrně,... 

Sociální pojištění a tak dále. Ano, ano.

…poměrně složitý výpočet, který trochu měl logicky odejmout tu odpovědnost za stáří, ekonomickou odpovědnost, z těch lidí a přenést ji na stát. Znova, sto procent odpovědnosti převezme stát v budoucnu?

Tak zaprvé, Bismarck tohle to dělal, aby vzal vítr z plachet německým socialistům, což se mu také do značné míry podařilo. Něco podobného bylo ostatně i v Anglii. Anglický důchodový systém spojený s řadou autorů a mimochodem podporovaný i Churchillem, což se málo ví. Takže toto děláte, jak zvýšení důchodů, tak například i, řekněme, tyto reformy, důchodové reformy, především proto, abyste získali přízeň starobních důchodců. Dva a půl milionu z deseti, ale to nezapomeňte, že je tady osm a půl milionu voličů s volebním právem. Takže každý důchodce má volební právo a kolik je dva a půl milionu z osmi a půl? Takže to už je hodně, a to stojí za to. 

Téma důchodů ukončeme tím, že průměrný důchod zhruba z dvanácti tisíc tři sta korun má stoupnout na třináct tisíc dvě stě, což je za mnoho let nejvýraznější zvednutí důchodů, a tedy jestli to souvisí s těmi předčasnými volbami, to teprve uvidíme.

Další téma ekonomické současné vlády jsou daně. Slyšeli jsme, že vláda chce připravit daňový balíček, zrušení superhrubé mzdy, zavedení dvojí sazby daně z příjmů. Tento týden se vláda usnesla na tom, že o jedno procento sníží daň z příjmů těm bohatším, těm nejvíce vydělávajícím. Ale zdá se, že jsou to zatím trochu kosmetické úpravy. Měla by tato vláda z Vašeho pohledu při podpoře ekonomiky sáhnout do daňové politiky více, a kterým směrem? 

Já bych souhlasil s ministerským předsedou tam, kde říká, nejdřív musíme ucpat úniky, daňové úniky, někdy daňové podvody a teprve potom můžeme diskutovat o úpravách daňového systému. Takové ty ad hoc úpravy typu točené pivo, řezané květiny nebo s prominutím kapři, nic proti kaprům, abychom si rozuměli. Tak to mně připadá jako detailistický pohled na daňový systém, který nemá velký význam. Nicméně ano, já jsem zastáncem progresivního zdanění fyzických osob, což je ten švédský model, o kterém jsme kdysi mluvili. Váhám, váhám u progresivního zdanění právnických osob. Tam už to zdaleka není tak jednoznačné. A možná, že můžeme přemýšlet i o takzvané sektorové dani, která by se týkala například bank, energetiky, některých oblastí, kde je takzvaný přirozený monopol. To znamená, kam nemůžete vpustit soutěž, a tak dále. Ale upřímně řečeno, nejlepší, co udělat s daněmi, pane Soukupe, je alespoň nějakou dobu s nimi nehýbat, aby lidi nebyli neustále vystavováni permanentním změnám. A pak udělat systém, který vydrží minimálně dalších deset let. 

Vy jste zmínil tu sektorovou daň. Já jsem se koukal na předběžné hospodářské výsledky bank a mě tam tedy zaujalo opravdu to, že tři největší banky Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka dohromady hlásí, ohlašují, že pravděpodobně jejich zisk bude za rok 2017 čtyřicet sedm miliard korun, což je tedy číslo, které mě šokovalo. 

Jsou i horší čísla. Já jsem Vám uváděl těch sto miliard pana Bakaly, ale budiž. Podívejte se, nezapomeňte, že tady platí to, o čem jste před chvílí mluvil. Všechny tyto čtyři banky mají zahraničního vlastníka, takže ten chce dividendy. Trochu komické je, že v některých případech, viz die Erste, je dcera, například Česká spořitelna, daleko efektivnější, daleko ziskovější, než domácí matka v Rakousku. 

A nesouvisí to, trochu to možná souvisí s mým oblíbeným tématem zadlužování domácností. Jen na hypotéky jsme vydali, nebo lidé si půjčili jen na hypotéky přes jeden bilion korun, takřka jeden a půl bilionu korun. Samozřejmě z jednoho a půl bilionu korun ty úroky budou asi slušná suma. Já samozřejmě nevím, kolik činí z toho zisku bank, ale bude to hodně. Nedařilo by se těm bankám hůře, pokud bychom lidi nenutili tolik si půjčovat na bydlení? Moje otázka je tedy podpora nájemního bydlení. 

Zaprvé, půjčit si na bydlení znamená půjčit si na investici, pane Soukupe. A každá rozumná investice je investicí do budoucnosti, takže tady by mně to nevadilo. Mně by samozřejmě vadilo, když někdo chce jet na Kilimandžáro nebo se koupat, co mě teď napadlo, no asi v Karibiku, kde jinde, že? 

S Viktorem Koženým. 

Takže tak zvané spotřebitelské úvěry, které jsou také součástí tohoto zadlužení. Ale víte, co vadí mně? Já mám například účet u ČSOB a už uvažuji o tom, že si ho převedu k nějaké jiné bance, protože ČSOB dříve platila úroky z úsporných vkladů a teď neplatí nic. Přitom inflace je dva a půl procenta. Jinými slovy, chcete-li podnítit spoření, nikoli tím, že budete zakládat různé nesmyslné fondy a penzijní pilíře a tak dále, ale normální spoření v peněžních ústavech, no tak musíte dát alespoň nějaký úrok, protože nulový úrok je výsměch. A to nemluvím ještě o té bizarní situaci, která už nenastala, kdy se uvažovalo o záporných úrocích. 

Ten jsem zažil jednou u švýcarského franku. Skutečně, banka za vklad na běžném účtu ve švýcarském franku neúčtovala nic, pokud jste si chtěl dát tam termínový vklad ve švýcarských francích, tak Vám ty peníze ubyly, nikoliv přibyly. 

Tak Švýcarsko je, pokud vím, jediná země tohoto typu, ale některé další uvažovaly o tom, že budou následovat jeho příklad. Naštěstí se tak nestalo. 

Já jsem jenom chtěl poznámku, že skutečně to zadlužení hypotékami je u českých domácností extrémně velmi vysoké, jeden a půl bilionu korun. Ty spotřebitelské úvěry, které jste zmínil, jsou pouze dvě stě miliard. 

Já Vám skočím do řeči. Viděl jsem teď velmi rozumný návrh České národní banky, který směřuje k tomu, aby se snížilo to procento, kde banka poskytuje hypoteční úvěr. No a dnes je to prakticky devadesát procent. Dřív to bylo dokonce sto. To byly takzvané americké hypotéky. 

No, ano. 

A všichni víme, jak v Americe dopadla tamní hypoteční bublina. Já bych to klidně snížil i na šedesát procent, ať si na to lidi víc našetří. 

K tomu směřuji, protože ceny nemovitostí letí vzhůru. Nejen že se stávají pro běžné lidi nedostupné, ale možná ta snadnost získávání hypoték tomu trochu pomohla. 

Tady bych ovšem se trochu zastal developerů, protože ti argumentují ne zcela nepřesně, že ceny nemovitostí letí vzhůru kvůli obtížím s povolováním nových staveb. 

To oni říkají, no. 

To oni říkají, a patrně je to pravda. Když si sečtete, jak dlouho se ty povolení vyžadují, jak dlouho to trvá všechno dohromady, no tak zjistíte, že zestárnete, než vám odklepnou poslední razítko. 

Víte, vždycky, když něco developeři říkají, tak jsem trošku ostražitý, ale budiž. Tím jste uvedl jeden z argumentů, když jsme u cen nemovitostí. Jeden z argumentů, který se říká, že zabetonoval trh s byty, alespoň v Praze nebo velkých městech, je sdílená ekonomika. To je ta služba RBNB. Dříve by to logicky bylo tak, že pokud lidé se chtějí odstěhovat na venkov nebo mají dva byty, jeden zdědí, no tak jeden prodají a ten trh je prostě bohatší. Teď to podle mnohých prostě nedělají, protože se jim ve velkých městech vyplatí ten byt pronajímat přes tyto služby typu RBNB na krátkodobé pronájmy. Údajně v centru Prahy, zejména v Praze to začíná být problém, protože nikomu se nevyplatí byt prodat, vždycky je lepší ho pronajímat Italům, Američanům nebo Němcům na dvoudenní, třídenní zájezdy. Nicméně jedním ze symbolů té sdílené ekonomiky je nejen RBNB, ale i služba Uber, která teď vede ostrou válku s pražskými taxikáři. Jedná o tom ministr dopravy, pražská primátorka. Pane prezidente, jak by stát měl postupovat při regulaci těch sdílených služeb, anebo jestli je má regulovat? 

Já už jsem dost dlouho nedostal žádné rozhořčené dopisy na svoji adresu, takže musím ve Vašem pořadu říci něco, co proud těchto dopisů opět uvolní. Pane Soukupe, já sdílenou ekonomiku považuji za normální podvod a nic víc. To znamená, Uber je u mě normální taxikářská společnost, která předstírá, že jedete do práce a náhodou vezmete kamaráda, který jede stejným směrem. 

A nemusíte danit. 

Víte, kolik jenom v České republice má Uber řidičů? Dva tisíce. Dva tisíce, a to jsou samozřejmě normální řidiči normální dopravní společnosti, žádní kamarádi, kteří Vás vezmou na sedadlo spolujezdce. A pokud jde o to investiční nebo nájemní bydlení, to je něco. Vykládejte králíkům, že jste odjel na dovolenou, a že máte přítele v Itálii, a že příteli v Itálii jste půjčil na těch čtrnáct dní svůj byt. Ano, může se to stát nepochybně. 

Ale pokud se to stane dvakrát měsíčně, tak je to zvláštní.

Ale je to jednou, dvakrát, třikrát, ale není to prostě... Tady to je zase pro změnu ne dopravní společnost, ale ubytovací, chcete-li, hotelová společnost. Tak ať platí daně v obou případech, ať se chová jako dopravní nebo ubytovací společnost a nehraje si na nějakou fiktivní sdílenou ekonomiku. 

Takže Vaše odpověď je ano, jistě tomu nelze bránit, ale budou se tyhle ty platformy technologické chovat jako standardní podnikatelské společnosti, platit daně a tak dále. 

No já bych tady citoval i Evropský soud. Evropský soud nedávno rozhodl, že Uber se má chovat jako normální taxikářská společnost. Žádné výsady. 

Pane prezidente, pojďme k aktualitám ze zahraničí. Tady mám jenom jednu otázku. Včera Evropská komise schválila a zveřejnila dokument, který má jaksi mapovat a stanovovat pravidla při brexitu, odchodu Velké Británie z Evropské unie. Považujete očekávání Britů, že se vlastně nic nestane, že všechny výhody, které měli jako členové Evropské unie, zůstanou zachovány, a že vlastně je to všecko v pořádku, za realistické? 

Já myslím, že většina Britů nic takového neočekává. Už teď se setkávají s tím, že řada institucí, například finančních nebo technologických, Británii opouští a další se k tomu připravují. Totéž se může týkat některých podniků. Takže ano, bude to bolestivé a myslím si, že ztráta, která z toho vznikne, bude daleko větší, než zisk, který vyplyne z toho, že Británie přestane platit do evropského rozpočtu. 

Pane prezidente, jako poslední téma, protože už nás trochu tlačí čas, je sestavování vlády. Já jsem si ho schválně nechal jako poslední, protože přiznám se, že už mě to moc nebaví. Je to už pět měsíců, kdy každý týden hovoříme o sestavování vlády, a jsou to pořád stejné argumenty, protože se nic moc neděje. Jak to vidíte? Vznikne tedy vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM nebo SPD, ANO s podporou KSČM, nebo ta trojkombinace, nebo nějaká jiná varianta a já už se teď, dávám jednu obecnou otázku k Vám, protože jaksi jednotlivé varianty už probírat nechci. 

Ať se rozhodnou ty strany, které chtějí vyslovit důvěru vládě, případně účastnit se na vládě. Já jsem pro to udělal maximum, vytvořil jsem časový prostor, přijel jsem na celostátní konferenci strany přímé demokracie. Přijel jsem na sjezd sociálních demokratů. Přijal jsem pozvání na sjezd komunistů v dubnu. A všude se budu přimlouvat, aby ti, kdo mají zájem na vytvoření vlády, která bude mít v Poslanecké sněmovně většinu, tak učinili, to je vše. 

Pane prezidente, situace začíná být trochu nervózní. Hovořím samozřejmě o stále chybějící důvěře vládě v Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna teď bude projednávat dva návrhy na mimořádné jednání Sněmovny. Jedno mimořádné jednání má být o personálních změnách, které vláda nyní dělá. Má jít o to, že vláda bez důvěry by tedy neměla dělat některé nevratné kroky. A to druhé jednání, mimořádné jednání Poslanecké sněmovny, s tím souvisí. Mělo by jít o pravidla, která by byla povinna vláda bez důvěry dodržovat. Není tedy na čase tu situaci vyřešit? 

Na čase tím, že vláda tu důvěru dostane. Já celkem optimisticky hodnotím průběh jednání. Teď, jak víte, se do nich zapojila i sociální demokracie a nevidím důvod pro nějakou hysterii. Dokonce nevidím důvod ani pro to, aby vláda byla nějak omezována, protože ústava neříká nic o vládě, která je plnohodnotná a není plnohodnotná. Takže například ty nezbytné personální změny nebo to, že vláda předkládá Sněmovně návrhy zákonů, jsou v naprostém pořádku. 

No ale tak na druhou stranu předseda vlády si musí být vědom toho, že jeho postup, nebo postup jeho ministrů a předsedy vlády, vyvolává negativní reakce jak u jeho politických konkurentů, tak mezi novináři a do určité míry i mezi veřejností. Hovořím o personálních změnách, protože logicky vláda bez důvěry přivolává větší pozornost a větší pochybnosti o jejím konání, o motivech jejího konání, než vláda s důvěrou. 

Dobře, a to chcete zabetonovat všechny funkcionáře ve svých pozicích a čekat ještě třeba několik, dva, tři měsíce, než se vytvoří vláda s důvěrou? 

Tak pozornost vzbudilo odvolání nebo proces odvolání šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů, to nepochybně přivolává pozornost, změny na takto významných bezpečnostních postech, právě proto, že jde o vládu bez důvěry. Bylo odvoláno několik ředitelů fakultních nemocnic a tak dále a tak dále. Těch personálních změn je celá řada. Šéf České pošty. 

Pokud jde o pana Murína, tak ten ještě, pokud vím, odvolán nebyl a sám odmítl rezignovat. Já těžko mohu mluvit ministru zdravotnictví do toho, jestli jednotliví ředitelé nemocnic své nemocnice řídí dobře nebo špatně. O tom oba dva víme poměrně málo. A pokud jde o pana Elkána, na toho už si stěžovala celá řada lidí. 

Samozřejmě, já vlastně nehovořím o výkonu funkce těch lidí, ať už jde o ředitele České pošty nebo šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů. Mluvím o tom principu, že vláda bez důvěry dělá takové personální kroky a logicky pak se setkává s velkou kritikou. 

Tak jediným optimálním řešením je, aby ta vláda bez důvěry se jednou stala vládou s důvěrou. A na tom je potřeba pracovat. 


Nechme už vládu vládou. Na závěr mám jednu drobnou poznámku. My jsme hovořili o panu Pehe. On o Vás nehovoří příliš hezky a teď nehovořil tedy příliš hezky ani o mně. A řekl, že jsem ostudou české žurnalistiky, což mi tedy od pana Pehe udělalo velkou radost. Doufám, že stejnou škodolibou jako dělají komentáře pana Pehe Vám, pane prezidente. 

Ale pane Soukupe, já jsem sice sám o této ostudě české žurnalistiky, čímž myslím pana Pehe, začal v jednom z našich pořadů mluvit, ale pro jednou bylo dost, a nebavme se o lidech, kteří opravdu nepředstavují vrchol žurnalistické profese. 

No já jsem jenom poznamenal, že podle pana Pehe jsem ostudou české žurnalistiky já, a mně to tedy potěšilo. Ale to byla poslední poznámka dnešního Týdne s prezidentem. 

Já si myslím, že jsme skončili jakousi skvrnou na české žurnalistice, ale tím nemyslím Vás, ale pana Peheho. A pojďme se zavázat, že podobně, jako kdysi jsme se dohodli, že už nebudeme mluvit o panu Sobotkovi, tak teď uzavřeme dohodu, že už nikdy nevyslovíme slovo Pehe. 

Dohoda je uzavřena, pane prezidente. 

Výborně. Děkuji.

Děkuji Vám za rozhovor. 

Na shledanou.

2. 3. 2018 16:52

Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

1. března 2018

Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov. Vítejte u svého pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem. Pane prezidente, dobrý večer i Vám. 

Dobrý večer. 

Pane prezidente, v posledních dnech hýbe veřejností, nebo hýbou veřejností, zprávy o smrti slovenského novináře Jána Kuciaka. Samozřejmě nevíme, co bylo motivem nebo kdo byl pachatelem, nevíme. Můžeme jenom spekulovat. Ale podle novinových zpráv, podle mediálních zpráv vypadá, že smrt novináře Kuciaka mohla souviset s jeho prací. Nevracíme se do divokých devadesátých let? 

Zaprvé, já jsem vyjádřil lítost nad zastřelením nikoli pouze tohoto novináře, ale také jeho snoubenky. To je dvojnásobná bestiální vražda. A vyjádřil jsem naději, že ten vrah bude dopaden. Vzpomněl jsem si, že se teď na smrti tohoto novináře budou přiživovat někteří čeští novináři, ale tento novinář si zasluhuje úctu a obdiv proto, protože se snažil rozkrývat řekněme tunelování nebo ekonomické podvody, to je jedno, jak to nazveme. Zatímco ti čeští komentátoři jenom žvaní a kritizují a sami v životě nikdy nic nedokázali. Ale já bych se vrátil k Vašim devadesátým letům, když se na to ptáte. Pane Soukupe, Václav Žák kdysi, to byl šéfredaktor Listů, napsal velmi zajímavý článek před několika lety, který říkal, zapomeňte na tvrzení, že opoziční smlouva tady způsobila korupci. Opoziční smlouva naopak korupci odstranila. A sice tím, že byly privatizovány banky. A na tom, pane Soukupe, něco je. Protože v čem, a to byla ta divoká devadesátá léta, spočívá největší množství podvodů, ekonomických podvodů. V tom, že si vezmete úvěr od státní banky, a byly čtyři velké státní banky, a ten úvěr nesplatíte. A protože máte dobré známé v politických kruzích, tak se stane, že se vám to nějakým způsobem promine, odpustí nebo zašumluje. 

Nebo banka prodá tu pohledávku konsolidační agentuře, od které si to za polovinu ceny nebo třetinu nebo desetinu ceny koupíte zpátky. 

Přesně tak, nebo za sedm procent. 

A problém je vyřešen. 

To už tady také bylo. Když jsme privatizovali banky, tak samozřejmě soukromé banky, mimochodem velké zahraniční bankovní domy, tak ty samozřejmě tyto politické úvěry nikomu neposkytovaly, a proč by to také dělaly. A tím skončila divoká devadesátá léta. 

K bankám se určitě ještě dostaneme, ale já bych se chtěl vrátit k té tragédii na Slovensku. Víte, já na jednu stranu, mě nikdo nemůže podezřívat z toho, že bych byl fanatickým příznivcem podpory, bezpodmínečné podpory, novinářů, a naopak protestuji proti tomu, že novináři jsou tak hákliví na kritiku. Myslím tím různé komentátory, zpravodajce. Ale na druhou stranu, pokud se ukáže, že ten mladý novinář Kuciak byl investigativcem, smrt souvisela s jeho prací, tak mě tam zaráží to, že policie práci novinářů v podstatě ignoruje. Zjištění novinářů v podstatě ignoruje. Já s tím mám bohaté zkušenosti. Tedy bohaté, policie nás nikdy nekontaktovala s žádostí o informace, podklady a tak. Novináři si mohou něco investigovat a policie na to s prominutím kašle. A pak logicky může to vypadat pro různé grázly, že stačí odstranit novináře a kauza zmizí. 

Já jsem se samozřejmě zajímal o to, oč v tomhle konkrétním případě jde. Připadalo mně to naprosto ale naprosto neuvěřitelné, protože jádro pudla je v tom, že italská mafie na východním Slovensku chce pěstovat biopotraviny, a proto skupuje tamní pozemky. Nezlobte se na mě, ale tohle je spíš špatný vtip než ekonomická realita. 

No, samozřejmě. Motivy té vraždy neznáme. Může se ukázat, že to s prací toho novináře nesouviselo, že to byl kriminální čin, který měl jiné motivy. A také mohlo souviset. Mimo jiné ty pozemky a pěstování, to byl v Itálii poměrně oblíbený způsob, jak čerpat evropské dotace. 

Ano, a pak se ukázalo, že na těch pozemcích nic není pěstováno, když tam přišla kontrola, tak stejně tak ve stájích nebyl ten dobytek, který měl mít ty dotace a tak dále a tak dále. To bylo hlavně v jižní Itálii, tam to bylo typické. 

Dokonce jsem četl, že v devadesátých letech se na pěstování olivového oleje v Itálii z Evropské unie vyčerpalo tolik dotací na hektary olivovníku, že by na to nestačila celé rozloha Itálie včetně měst a hor. Tak uvidíme, ale každopádně ta událost, ta tragédie jistě přinesla otázku, co tedy investigativní práce novinářů, jak je chránit? 

Určitě, podívejte se, rozlišme dvě věci. Investigace, to znamená vyslovení podezření z nějakého trestného činu a hledání důkazů pro toto podezření. Tohle je poctivá novinářská práce a před ní bych se uklonil. Pak, o tom už jsem mluvil, tady máte nějaké udavačské články, pomluvy, drby, pavlačovou žurnalistiku, jak bych to nazval. A pavlačová žurnalistika opravdu není hodna pozornosti policie. Rozlišme to, a jakmile novinář přijde s konkrétním podezřením, bylo by dobré, aby se tím policie vážně zabývala. 

Mnohdy to vypadá, že policie se o novináře zajímá spíše z druhé strany. Tím mám na mysli úniky odposlechů, které většinou jsou od policajtů a většinou směřují ke stále stejným novinářům ve stále stejných médiích. Ale já jsem rád, že jsme se shodli na tom, že rozdělení komentářů a různých blogů a internetových serverů a skutečně investigativní práce velkých médií je na místě. No, pokud bychom přijali tu tezi, že třeba ta italská mafie, zahraniční kapitál stojí, je jedním z motivů té vraždy nebo může být motivem vraždy, na místě je otázka, jestli naše předpisy o praní špinavých peněz jsou dostatečné. Myslíte si to? 

V každém případě je vždy co zlepšovat. Já jsem dával velké naděje do povinného bezhotovostního styku, protože když mluvíte o divokých devadesátých letech, tak tam byly igelitky a to byly hotovostní peníze. Mimochodem Jana Lorencová v knize Krvavé oleje dokonce připomíná jisté vysoké politiky, notabene ministry či jejich manželky, kteří si dokonce chodili s igelitkami pro provize z těch lehkých topných olejů. Ale nechci tvrdit, že bezhotovostní styk je všelék. Existují samozřejmě triky, jak i toto obejít. Čili čím silnější legislativa, tím lépe. 

No, je logické, že špinavé peníze nebo podezřelý kapitál jde vždycky tam, kde je mu kladen nejmenší odpor. 

Jistě. 

Moje obecná otázka směřovala k tomu, jestli naše banky postupují dostatečně razantně vůči podezřelým platbám, jestli odmítají platby jaksi příchozí ze zahraničí s nejasným původem, s nejasným titulem. Jste s tím spokojen? 

Tvrdí se, že se to děje. To ovšem tvrdí ty banky, pane Soukupe, že? A právě proto by bylo velmi dobré prověřovat, zda se tak skutečně děje. A potřebujeme nějaký kontrolní orgán, a tímto kontrolním orgánem je v daném případě Česká národní banka. Právě proto bych byl pro posílení jejích kompetencí. 

Pane prezidente, u transparentnosti ještě zůstaneme, finančních toků. Evropská unie se rozhodla, že bude potřeba zřídit registr konečných vlastníků firem. Na Slovensku je veřejnosti přístupný. U nás údajně se vytváří nebo existuje, ale veřejnosti přístupný není. Je to správná cesta? 

Něco jiného je registr dlužníků, tam jsem kritizoval, že s registrem dlužníků se váhá, a je to chyba. Máte například i situaci, a to souvisí s daňovými odpočty, kdy seznamy těch, kdo jsou takzvaní nedůvěryhodní plátci, třeba plátci DPH, jsou zveřejňovány jenom takříkajíc napůl. A to je samozřejmě chyba. A pokud jde o registr konečných firem, tak tam absolutně nevidím žádný důvod. Ano, jako jsou bílí koně coby fyzické osoby, tak jsou také bílí koně coby právnické osoby. Je dobré, abychom odhalili tyto bílé právnické koně. 

No právě, s tím souvisí, já jsem se díval na data statistického úřadu a čtvrtým nejčastějším investorem je neznámý investor. To znamená ten, jehož konečný vlastník se nedaří najít. Jsou to tedy různé schránkové firmy z různých offshorových zemí, daňových rájů a tak dále. Mimo jiné, víte, kdo je nejčastějším investorem? Podle statistického úřadu, počtem investorů to jsou Rusové. 

Rusové? 

Rusové. Jsou držiteli největšího počtu českých firem. 

To je zajímavé, protože v Rusku jsou dosti přísné zákony proti praní špinavých peněz, a občas někdo z těch, kdo je poruší, zahučí do vězení, tak uvidíme. Ale v každém případě, abych navázal na Váš námět, já nevidím důvod, proč by neměla být odmítnuta v České republice taková investice, která by měla nejasného vlastníka. 

Doufejme, že to někdo kontroluje. Ještě zpět k tomu registru firem. Rusové vlastní více firem než Slováci, což je pozoruhodné. Slováků je pouze deset tisíc a největší nárůst zahraničních investorů je z Rumunska, počtem. Což možná nesvědčí o tom, že bychom podezřelým penězům bránili dostatečně, protože, nechci se dotknout samozřejmě rumunských podnikatelů, ale není to země, která překypuje kapitálem na vývoz. 

V každém případě tady patrně dochází k transferu a ten transfer jde z jiných zemí, než je Rumunsko. Vy víte, že Rumunsko a Bulharsko, a tím je nechci nijak urazit, jsou dvě nejchudší země…

No právě. 

…Evropské unie. Dokonce ještě ani nejsou v Schengenu kvůli některým překážkám. No a z toho vyplývá, že si je asi někdo vybral jako takový transformační kanál pro praní špinavých peněz. 

No, tím potvrzujete moji tezi, že by možná české orgány dohlížející na původ peněz a čistotu bankovních transferů měly být aktivnější. Když jsme u toho vývozu firem, my už jsme to, vývozu kapitálu, promiňte, my už jsme to nakousli v minulém Týdnu s prezidentem. Nicméně já chci znovu upozornit, že já osobně čekám na ten registr firem, konečných vlastníků firem, poměrně nedočkavě, protože podle mého názoru problém ten, že čeští podnikatelé vlastní české firmy, které podnikají v Česku prostřednictvím různých schránek, které jim mají ulevit od daní, je významný. Pokud se podívám na žebříček stovky největších firem, tak je tam celá řada firem, která je vlastněna z Holandska, z Baham a tak dále a tak dále. Přesto, neměl by stát tedy začít tlačit české podnikatele, aby prostě zůstali doma? 

Tak to dělá, jak víte, Donald Trump a my jsme se minulý týden shodli v tom, že třeba Google nebo Apple mu už vyhověly. Já jsem mluvil s PPF, ale ti mně říkali, ano, máme domicil v Holandsku, ale daně platíme tady a jsme jeden z největších daňových plátců v České republice. Tak jsem se s tím spokojil, protože méně důležité je, kde máte sídlo, a více důležité je, kde nakonec platíte ty daně, i když je to asi tak obojí důležité. Ale v každém případě něco jiného je zjevná firma, známá firma, která se rozhodla mít své sídlo v zahraničí, a něco jiného je ten bílý kůň, o kterém jsme před chvílí mluvili. 

No, já si tedy dovolím trochu nesouhlasit, protože samozřejmě pokud česká firma, továrna je registrována tady, tak samozřejmě platí za své zaměstnance daň z příjmů, platí ze svých zisků daň z příjmů v České republice. Nicméně dividendy odtékají do zahraničí, konkrétně třeba tady do Holandska, a tam jsou daněny. Existují smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které většinou mají nižší sazbu, než by platil český akcionář v Česku. To je třeba případ toho Holandska. A s tím souvisí i odtok těch dividend z České republiky. Je to tři sta miliard ročně, nejméně. Neuvažujete o tom, že byste si promluvil s předsedou vlády nebo ministrem financí, aby se nějaké administrativní překážky výplaty dividend do zahraničí tady udělaly? Ať už by to byla forma, třeba mě napadá, povinnosti část zisku reinvestovat, nebo něco podobného? 

Takhle, povinnost reinvestovat formálně neexistuje, ale jsou firmy a existuje jejich žebříček, kde máte uvedeny odvedené dividendy na jedné straně a objem reinvestovaných peněz na strašně druhé. Mimochodem tady musím pochválit Volkswagen, protože ten patří v tom žebříčku na jedno z čelných míst.

Podívejte se, pane Soukupe, buďme objektivní a poslouchejme i argumenty protistrany. Oba dva bychom si jistě přáli, aby ten odtok dividend do zahraničí byl co nejnižší, respektive, aby odtok nebo přítok reinvestovaných prostředků byl co největší. Ale naši názoroví protivníci nám namítají, že v takovém případě utlumíme motivaci zahraničních investorů investovat v České republice. A na tom samozřejmě něco je. Kdybychom to dovedli ad absurdum, tak kdybychom zakázali odtok dividend obecně, tak kdo by u nás investoval, protože by pak nebral žádné dividendy. 

Rozumím, pokud jde o zahraničního investora, no tak přichází ze zahraničí. Domníváte se, že nějaké administrativní překážky vývozu kapitálu nejsou na místě. To je pochopitelně ekonomický názor. Ale u těch českých podnikatelů, víte, já když si vyplácím dividendu, tak jsem česká fyzická osoba. Vyplatím si dividendu, zdaním to v České republice a jsem znevýhodněn oproti těm, kteří mají třeba sídlo v Holandsku nebo někde jinde, protože tam smlouvy o zamezení dvojího zdanění umožňují nižší sazbu. To znamená, to, že jsem zůstal tady, jsem logicky trochu hlupák, protože platím větší daně než ti, kteří si najmou holandského advokáta. A to mi přijde nefér. 

Je to sice hezké, co říkáte, ale já se svojí láskou k protipříkladům Vám uvedu jeden protipříklad. Čestný a poctivý český podnikatel jménem Zdeněk Bakala vyplácel své dividendy zásadně na českém území a dohromady ze společnosti New World Resources jich bylo zhruba sto miliard korun. Čili nepřeváděl je do zahraničí. Vyplácel je tady a poslední objem dividend těsně před krachem New World Resources respektive OKD byl šestnáct miliard korun. Dohromady tedy sto miliard korun. Čili tento protipříklad dokazuje, že to, že dividendy vyplácíte na českém území, ještě vůbec neznamená, že nejste podvodník. 

Já si tedy zrovna nejsem jistý, jestli New World Resources, ty dividendy, ten konečný vlastník byl v České republice. Domnívám se, že v Anglii, ale mohu se mýlit.

Pane prezidente, u těch nejasností. Já jsem včera v mém pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa začal hovořit o hospodaření České televize. Je to instituce placená z daní, i když se jmenují koncesionářský poplatek, je to přes šest miliard korun. A já jsem tam upozorňoval na jednu zásadní věc, že de facto Českou televizi nikdo nekontroluje. Je vyjmuta z pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu a kontrolovat jí tedy má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je ale volena Parlamentem. To znamená, jak Rada, minimálně Rada České televize, je přímo závislá na Parlamentu, což jsou politici, a ti se logicky České televize bojí. A kromě toho samozřejmě Rada České televize nemá aparát a možnosti kontroly a zkušenosti kontroly, jako má třeba Nejvyšší kontrolní úřad. Kontrola těch prostředků, vyjmutí České televize z pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu. Není na čase s tím něco dělat? 

Já mám velmi přátelské vztahy s Mílou Kalou, což je tedy prezident NKÚ, a při našich pravidelných schůzkách se ho vždycky ptám na dvě věci. Zaprvé, kolik už podal trestních oznámení, ale o tom se teď nebavíme, a zadruhé, jak se mu daří legislativní i jinou cestou rozšiřovat objekty, nebo subjekty, které má NKÚ kontrolovat. Já jsem zažil trochu jiný případ, ale v zásadě podobný, kdy NKÚ měl kontrolovat hospodaření měst a obcí. Mimochodem Poslanecká sněmovna to podpořila, ale Senát, kde je celá řada starostů, se postavil proti. Takže tady máte také analogii toho, jak je tady výrazný zájem proti kontrole. A lidé, kteří se bojí kontroly, pane Soukupe, nemusí mít úplně čisté svědomí, že? 

No, podle všeho to tak vypadá, protože Česká televize nejenže nepodléhá kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu, ale je vyjmuta, s velkou částí svých smluv je vyjmuta i z povinnosti ty smlouvy uveřejňovat v Registru smluv, a pokud tam něco uveřejní, tak to pěkně začerní, což jsem tedy v tom pořadu také ukazoval. Takže minimálně to vyvolává podezření.

Mimo jiné, zdá se, že jsme jaksi píchli do vosího hnízda, protože oni, Česká televize, říkají, jak jsme nevýznamná televize, která je zaměřená na to, aby podporovala Vás, a natáčí o nás pořady. Ale ta hysterická reakce po včerejšku a to, že tahle ta televize, Česká televize komentovala náš pořad online na Twitteru nebo kde a zapojily se tam všechny jejich různé postavy a postavičky, o tom zrovna nesvědčí. A vypadá to, že jsme skutečně píchli do vosího hnízda. 

Vidíte, zákon o registru smluv byl kdysi prohlašován za, cituji, nejkrásnější zákon roku, konec citátu. Prosazovala ho mimo jiné Rekonstrukce státu. A tenkrát se asi sto třicet poslanců ještě před nedávnými volbami, myslím dokonce ne těmito, ale předchozími volbami, podepsalo ve prospěch tohoto zákona. No a pak z tohoto zákona začaly ubývat různé firmy a samozřejmě i Česká televize. Podívejte se, zatímco u těch různých firem se argumentuje obchodním tajemstvím, třeba u Budvaru, a tedy tím, že by bylo poškozeno ne jejich dobré jméno, ale jejich obchodní zájmy, kdyby všechno bylo zveřejněno, čím můžete argumentovat u ubohé, malé, bezvýznamné, jak jste řekl, České televize. 

No, oni říkají, že ti umělci by pak s nimi netočili a nemohli by nakupovat filmy ze zahraničí, protože ti dodavatelé, to říkal pan Fridrich, že ti dodavatelé zahraniční, těch filmů by se jim to nelíbilo, a pak bychom nemohli my jako občané se koukat na filmy v České televizi. No, tak samozřejmě já na to říkám, že je to hloupost, protože my jsme byli jedna z mála zemí, kde ten Registr smluv nebyl. Pokud by ti dodavatelé měli s tím takový problém, tak ty filmy žádné veřejnoprávní televizi po světě skoro neprodají. No, samozřejmě je to nesmysl.

To zaprvé. A zadruhé, tak si přepnou na jiný kanál a ty filmy uvidí na nějaké soukromé televizi. 

Ono by to spíše možnilo vidět, kolik to stojí a porovnávat různé náklady a to se evidentně pánům v České televizi nelíbí.

Tak, tak. 

Co mají dělat lidé, kteří musí platit České televizi sto třicet pět korun měsíčně, a nesouhlasí s tím?

Ale no tak, já už jsem navrhoval zrušení koncesionářských poplatků a převod České televize na financování ze státního rozpočtu. Mimochodem, pokud jsem správně informován, tak teď se o obdobném modelu diskutuje v Rakousku. 

Ano. V Rakousku dokonce vicepremiér Strache, ten řekl, že, teď nebudu přesný, že existuje místo, kde se lži stávají skutečností, nebo lži stávají pravdou, což je zpravodajství tamní televize ORF. A vicepremiér rakouské vlády dokonce tedy navrhl zrušení poplatků, koncesionářských poplatků, a rozpoutalo to tam jaksi velkou mediální bitvu. No, tak pravděpodobně taková bitva začíná i u nás. 

Základem je, aby každá televizní stanice, Barrandov i Česká televize, byla ekonomicky efektivní. A když má někdo polštář koncesionářských poplatků a nikdo jiný tento polštář nemá, tak ten, kdo ten polštář má, zákonitě degeneruje, protože není přinucen k soutěživé aktivitě. Ten, kdo ten polštář nemá, je soutěživý a rozvíjí se. 

No jo, ale víte, existuje takový princip, když uděláte rozpočet, tak oni ho utratí. České televizi těch šest miliard nestačí. Zhruba půl miliardy čerpají z rezerv, které získali od předchozího vedení ředitele Janečka. Já ve firmě nechci dávat třeba rozpočty na reprezentaci. A chci schvalovat každý jednotlivý výdaj. Protože když jim dám tři sta tisíc korun na reprezentaci, jsem si jist, že utratí tři sta tisíc korun a pravděpodobně pod stejným principem funguje Česká televize. Uvidíme, kam tenhle diskurz provede.

Pojďme k jiným tématům, pane prezidenta, událostí tohoto týdne, vnitropolitickou z mého pohledu, bylo oznámení vlády o rozhodnutí zvýšit důchody. Důchodcům nad osmdesát pět let o tisíc korun, ostatním zhruba o čtyři sta korun. To vysoké zvýšení důchodů těm seniorům nad osmdesát pět let trochu zpomalí zvyšování důchodů ostatních, ale je to správná cesta? Souhlasíte s ní? 

Já jsem o tom mluvil s Andrejem Babišem na naší pracovní večeři v Průhonicích. On mně říkal, že už má některé prostředky, protože jsem mu samozřejmě říkal, tak zhruba to bude stát třicet miliard korun ročně. A já jsem pro to zvýšení, ale současně se ptám, kde to pokryjeme a z jakých zdrojů. A ten nápad pokrýt to z privatizačního fondu je sice hezký, ale krátkodobý. My potřebujeme dlouhodobý zdroj. A já neustále jako kafemlejnek nebo tibetský modlící mlýnek opakuji svoji mantru. Máte tady, přátelé, čtyřicet miliard korun ročně za dotace solárním elektrárnám, které v podstatě vyhazujete oknem. Vy nemáte odvahu pustit se do arbitráží a najmout si schopné právníky, ať už domácí nebo zahraniční. A vy tedy oddaně platíte těchto čtyřicet miliard korun ročně na soláry. Jinými slovy, pokuste se přesunout těchto čtyřicet miliard na výplatu starobních důchodů a bude všechno v pořádku. 

Já jsem se na to představitelů hnutí ANO ptal, protože z mého pohledu jaksi zdroje můžu najít na zvýšení důchodů, těch dvacet jedna miliard, mohu najít tak, že počítám se zvýšením příjmů státu. To znamená, zvýšení daní nebo lepším výběrem daní nebo snížení nákladů, to znamená ušetřením, to je ten případ, který říkáte Vy, nebo sáhnutím do rezerv, což je tedy plán této vlády, anebo čtvrtá a nejhorší varianta, která se stávala velmi často, že se na to prostě vykašlu, nechám to být a zvýším schodek státního rozpočtu. No tak tu nejhorší variantu tato vláda nezvolila, tu druhou nejhorší variantu, to, že sáhnu do rezerv, zvolila. Vy upozorňujete na to, že to je krátkodobé, což je asi v pořádku. 

Ale ne jenom to. Já vím, že to chce kus odvahy, a já vím, že ty arbitráže jsou riskantní. Ale chcete každý rok platit čtyřicet miliard zbůhdarma? Tak je lepší zabojovat a uvidí se, co to udělá. 

Uvidí se, co to udělá. Mimo jiné takto třeba zabojovalo vedení Českých drah, které mělo vyplatit, myslím, dokonce sedmi nebo osmi milionové odstupné bývalému managementu, odmítli to vyplatit, soudili se a vyhráli, tak třeba v tomhle případě to bude podobné.

A obecná otázka k těm důchodům. Generace dnešních třicátníků, může se spolehnout na to, že nemusí tedy šetřit, dělat si různé připojištění nebo úspory na stáří a může se spolehnout na to, že stát se o ně postará, jak to bylo doposud zvykem, nebo už ne? 

Ale ano, může. Já vím, že ekonomové by nám teď vykreslili klesající demografickou křivku a uvedli další a další racionální argumenty, ale ekonomové nemají pravdu v jedné věci. Zapomínají na to, že důchodci jsou významná a dnes už možná nejvýznamnější voličská skupina. Žádný politik nesáhne na starobní důchody, a naopak se je bude snažit zvýšit. Prostě proto, aby dostal hlasy důchodců ve volbách. 

Tím jste mi nahrál na další otázku. Víte, to zvýšení důchodů, to se většinou slibuje před volbami. 

Ano. 

Nebo se provede těsně před volbami. Andrej Babiš to provedl těsně po volbách. Čím si vysvětlit ten náhlý zájem, neobvyklý, o seniory? 

Já jsem se ho sice neptal, ale říkal jsem si, Andrej Babiš kdysi mluvil o předčasných volbách. A bůh ví, jestli je to munice pro předčasné volby. Ale když jsme spolu měli na toto téma velmi rozumný rozhovor, tak jsme se dohodli, že já předčasné volby nepovolím, a aby si Sněmovna odhlasovala svoje vlastní rozpuštění sto dvaceti hlasy, to taky není příliš reálné. 

Já jsem se, když jsem se připravoval na otázky o důchodech, tak jsem si našel, že první důchod, státní důchod, zavedl Otto von Bismarck v 19. století v Německu a bylo tam, já jsem si našel, že to byl poměrně,... 

Sociální pojištění a tak dále. Ano, ano.

…poměrně složitý výpočet, který trochu měl logicky odejmout tu odpovědnost za stáří, ekonomickou odpovědnost, z těch lidí a přenést ji na stát. Znova, sto procent odpovědnosti převezme stát v budoucnu?

Tak zaprvé, Bismarck tohle to dělal, aby vzal vítr z plachet německým socialistům, což se mu také do značné míry podařilo. Něco podobného bylo ostatně i v Anglii. Anglický důchodový systém spojený s řadou autorů a mimochodem podporovaný i Churchillem, což se málo ví. Takže toto děláte, jak zvýšení důchodů, tak například i, řekněme, tyto reformy, důchodové reformy, především proto, abyste získali přízeň starobních důchodců. Dva a půl milionu z deseti, ale to nezapomeňte, že je tady osm a půl milionu voličů s volebním právem. Takže každý důchodce má volební právo a kolik je dva a půl milionu z osmi a půl? Takže to už je hodně, a to stojí za to. 

Téma důchodů ukončeme tím, že průměrný důchod zhruba z dvanácti tisíc tři sta korun má stoupnout na třináct tisíc dvě stě, což je za mnoho let nejvýraznější zvednutí důchodů, a tedy jestli to souvisí s těmi předčasnými volbami, to teprve uvidíme.

Další téma ekonomické současné vlády jsou daně. Slyšeli jsme, že vláda chce připravit daňový balíček, zrušení superhrubé mzdy, zavedení dvojí sazby daně z příjmů. Tento týden se vláda usnesla na tom, že o jedno procento sníží daň z příjmů těm bohatším, těm nejvíce vydělávajícím. Ale zdá se, že jsou to zatím trochu kosmetické úpravy. Měla by tato vláda z Vašeho pohledu při podpoře ekonomiky sáhnout do daňové politiky více, a kterým směrem? 

Já bych souhlasil s ministerským předsedou tam, kde říká, nejdřív musíme ucpat úniky, daňové úniky, někdy daňové podvody a teprve potom můžeme diskutovat o úpravách daňového systému. Takové ty ad hoc úpravy typu točené pivo, řezané květiny nebo s prominutím kapři, nic proti kaprům, abychom si rozuměli. Tak to mně připadá jako detailistický pohled na daňový systém, který nemá velký význam. Nicméně ano, já jsem zastáncem progresivního zdanění fyzických osob, což je ten švédský model, o kterém jsme kdysi mluvili. Váhám, váhám u progresivního zdanění právnických osob. Tam už to zdaleka není tak jednoznačné. A možná, že můžeme přemýšlet i o takzvané sektorové dani, která by se týkala například bank, energetiky, některých oblastí, kde je takzvaný přirozený monopol. To znamená, kam nemůžete vpustit soutěž, a tak dále. Ale upřímně řečeno, nejlepší, co udělat s daněmi, pane Soukupe, je alespoň nějakou dobu s nimi nehýbat, aby lidi nebyli neustále vystavováni permanentním změnám. A pak udělat systém, který vydrží minimálně dalších deset let. 

Vy jste zmínil tu sektorovou daň. Já jsem se koukal na předběžné hospodářské výsledky bank a mě tam tedy zaujalo opravdu to, že tři největší banky Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka dohromady hlásí, ohlašují, že pravděpodobně jejich zisk bude za rok 2017 čtyřicet sedm miliard korun, což je tedy číslo, které mě šokovalo. 

Jsou i horší čísla. Já jsem Vám uváděl těch sto miliard pana Bakaly, ale budiž. Podívejte se, nezapomeňte, že tady platí to, o čem jste před chvílí mluvil. Všechny tyto čtyři banky mají zahraničního vlastníka, takže ten chce dividendy. Trochu komické je, že v některých případech, viz die Erste, je dcera, například Česká spořitelna, daleko efektivnější, daleko ziskovější, než domácí matka v Rakousku. 

A nesouvisí to, trochu to možná souvisí s mým oblíbeným tématem zadlužování domácností. Jen na hypotéky jsme vydali, nebo lidé si půjčili jen na hypotéky přes jeden bilion korun, takřka jeden a půl bilionu korun. Samozřejmě z jednoho a půl bilionu korun ty úroky budou asi slušná suma. Já samozřejmě nevím, kolik činí z toho zisku bank, ale bude to hodně. Nedařilo by se těm bankám hůře, pokud bychom lidi nenutili tolik si půjčovat na bydlení? Moje otázka je tedy podpora nájemního bydlení. 

Zaprvé, půjčit si na bydlení znamená půjčit si na investici, pane Soukupe. A každá rozumná investice je investicí do budoucnosti, takže tady by mně to nevadilo. Mně by samozřejmě vadilo, když někdo chce jet na Kilimandžáro nebo se koupat, co mě teď napadlo, no asi v Karibiku, kde jinde, že? 

S Viktorem Koženým. 

Takže tak zvané spotřebitelské úvěry, které jsou také součástí tohoto zadlužení. Ale víte, co vadí mně? Já mám například účet u ČSOB a už uvažuji o tom, že si ho převedu k nějaké jiné bance, protože ČSOB dříve platila úroky z úsporných vkladů a teď neplatí nic. Přitom inflace je dva a půl procenta. Jinými slovy, chcete-li podnítit spoření, nikoli tím, že budete zakládat různé nesmyslné fondy a penzijní pilíře a tak dále, ale normální spoření v peněžních ústavech, no tak musíte dát alespoň nějaký úrok, protože nulový úrok je výsměch. A to nemluvím ještě o té bizarní situaci, která už nenastala, kdy se uvažovalo o záporných úrocích. 

Ten jsem zažil jednou u švýcarského franku. Skutečně, banka za vklad na běžném účtu ve švýcarském franku neúčtovala nic, pokud jste si chtěl dát tam termínový vklad ve švýcarských francích, tak Vám ty peníze ubyly, nikoliv přibyly. 

Tak Švýcarsko je, pokud vím, jediná země tohoto typu, ale některé další uvažovaly o tom, že budou následovat jeho příklad. Naštěstí se tak nestalo. 

Já jsem jenom chtěl poznámku, že skutečně to zadlužení hypotékami je u českých domácností extrémně velmi vysoké, jeden a půl bilionu korun. Ty spotřebitelské úvěry, které jste zmínil, jsou pouze dvě stě miliard. 

Já Vám skočím do řeči. Viděl jsem teď velmi rozumný návrh České národní banky, který směřuje k tomu, aby se snížilo to procento, kde banka poskytuje hypoteční úvěr. No a dnes je to prakticky devadesát procent. Dřív to bylo dokonce sto. To byly takzvané americké hypotéky. 

No, ano. 

A všichni víme, jak v Americe dopadla tamní hypoteční bublina. Já bych to klidně snížil i na šedesát procent, ať si na to lidi víc našetří. 

K tomu směřuji, protože ceny nemovitostí letí vzhůru. Nejen že se stávají pro běžné lidi nedostupné, ale možná ta snadnost získávání hypoték tomu trochu pomohla. 

Tady bych ovšem se trochu zastal developerů, protože ti argumentují ne zcela nepřesně, že ceny nemovitostí letí vzhůru kvůli obtížím s povolováním nových staveb. 

To oni říkají, no. 

To oni říkají, a patrně je to pravda. Když si sečtete, jak dlouho se ty povolení vyžadují, jak dlouho to trvá všechno dohromady, no tak zjistíte, že zestárnete, než vám odklepnou poslední razítko. 

Víte, vždycky, když něco developeři říkají, tak jsem trošku ostražitý, ale budiž. Tím jste uvedl jeden z argumentů, když jsme u cen nemovitostí. Jeden z argumentů, který se říká, že zabetonoval trh s byty, alespoň v Praze nebo velkých městech, je sdílená ekonomika. To je ta služba RBNB. Dříve by to logicky bylo tak, že pokud lidé se chtějí odstěhovat na venkov nebo mají dva byty, jeden zdědí, no tak jeden prodají a ten trh je prostě bohatší. Teď to podle mnohých prostě nedělají, protože se jim ve velkých městech vyplatí ten byt pronajímat přes tyto služby typu RBNB na krátkodobé pronájmy. Údajně v centru Prahy, zejména v Praze to začíná být problém, protože nikomu se nevyplatí byt prodat, vždycky je lepší ho pronajímat Italům, Američanům nebo Němcům na dvoudenní, třídenní zájezdy. Nicméně jedním ze symbolů té sdílené ekonomiky je nejen RBNB, ale i služba Uber, která teď vede ostrou válku s pražskými taxikáři. Jedná o tom ministr dopravy, pražská primátorka. Pane prezidente, jak by stát měl postupovat při regulaci těch sdílených služeb, anebo jestli je má regulovat? 

Já už jsem dost dlouho nedostal žádné rozhořčené dopisy na svoji adresu, takže musím ve Vašem pořadu říci něco, co proud těchto dopisů opět uvolní. Pane Soukupe, já sdílenou ekonomiku považuji za normální podvod a nic víc. To znamená, Uber je u mě normální taxikářská společnost, která předstírá, že jedete do práce a náhodou vezmete kamaráda, který jede stejným směrem. 

A nemusíte danit. 

Víte, kolik jenom v České republice má Uber řidičů? Dva tisíce. Dva tisíce, a to jsou samozřejmě normální řidiči normální dopravní společnosti, žádní kamarádi, kteří Vás vezmou na sedadlo spolujezdce. A pokud jde o to investiční nebo nájemní bydlení, to je něco. Vykládejte králíkům, že jste odjel na dovolenou, a že máte přítele v Itálii, a že příteli v Itálii jste půjčil na těch čtrnáct dní svůj byt. Ano, může se to stát nepochybně. 

Ale pokud se to stane dvakrát měsíčně, tak je to zvláštní.

Ale je to jednou, dvakrát, třikrát, ale není to prostě... Tady to je zase pro změnu ne dopravní společnost, ale ubytovací, chcete-li, hotelová společnost. Tak ať platí daně v obou případech, ať se chová jako dopravní nebo ubytovací společnost a nehraje si na nějakou fiktivní sdílenou ekonomiku. 

Takže Vaše odpověď je ano, jistě tomu nelze bránit, ale budou se tyhle ty platformy technologické chovat jako standardní podnikatelské společnosti, platit daně a tak dále. 

No já bych tady citoval i Evropský soud. Evropský soud nedávno rozhodl, že Uber se má chovat jako normální taxikářská společnost. Žádné výsady. 

Pane prezidente, pojďme k aktualitám ze zahraničí. Tady mám jenom jednu otázku. Včera Evropská komise schválila a zveřejnila dokument, který má jaksi mapovat a stanovovat pravidla při brexitu, odchodu Velké Británie z Evropské unie. Považujete očekávání Britů, že se vlastně nic nestane, že všechny výhody, které měli jako členové Evropské unie, zůstanou zachovány, a že vlastně je to všecko v pořádku, za realistické? 

Já myslím, že většina Britů nic takového neočekává. Už teď se setkávají s tím, že řada institucí, například finančních nebo technologických, Británii opouští a další se k tomu připravují. Totéž se může týkat některých podniků. Takže ano, bude to bolestivé a myslím si, že ztráta, která z toho vznikne, bude daleko větší, než zisk, který vyplyne z toho, že Británie přestane platit do evropského rozpočtu. 

Pane prezidente, jako poslední téma, protože už nás trochu tlačí čas, je sestavování vlády. Já jsem si ho schválně nechal jako poslední, protože přiznám se, že už mě to moc nebaví. Je to už pět měsíců, kdy každý týden hovoříme o sestavování vlády, a jsou to pořád stejné argumenty, protože se nic moc neděje. Jak to vidíte? Vznikne tedy vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM nebo SPD, ANO s podporou KSČM, nebo ta trojkombinace, nebo nějaká jiná varianta a já už se teď, dávám jednu obecnou otázku k Vám, protože jaksi jednotlivé varianty už probírat nechci. 

Ať se rozhodnou ty strany, které chtějí vyslovit důvěru vládě, případně účastnit se na vládě. Já jsem pro to udělal maximum, vytvořil jsem časový prostor, přijel jsem na celostátní konferenci strany přímé demokracie. Přijel jsem na sjezd sociálních demokratů. Přijal jsem pozvání na sjezd komunistů v dubnu. A všude se budu přimlouvat, aby ti, kdo mají zájem na vytvoření vlády, která bude mít v Poslanecké sněmovně většinu, tak učinili, to je vše. 

Pane prezidente, situace začíná být trochu nervózní. Hovořím samozřejmě o stále chybějící důvěře vládě v Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna teď bude projednávat dva návrhy na mimořádné jednání Sněmovny. Jedno mimořádné jednání má být o personálních změnách, které vláda nyní dělá. Má jít o to, že vláda bez důvěry by tedy neměla dělat některé nevratné kroky. A to druhé jednání, mimořádné jednání Poslanecké sněmovny, s tím souvisí. Mělo by jít o pravidla, která by byla povinna vláda bez důvěry dodržovat. Není tedy na čase tu situaci vyřešit? 

Na čase tím, že vláda tu důvěru dostane. Já celkem optimisticky hodnotím průběh jednání. Teď, jak víte, se do nich zapojila i sociální demokracie a nevidím důvod pro nějakou hysterii. Dokonce nevidím důvod ani pro to, aby vláda byla nějak omezována, protože ústava neříká nic o vládě, která je plnohodnotná a není plnohodnotná. Takže například ty nezbytné personální změny nebo to, že vláda předkládá Sněmovně návrhy zákonů, jsou v naprostém pořádku. 

No ale tak na druhou stranu předseda vlády si musí být vědom toho, že jeho postup, nebo postup jeho ministrů a předsedy vlády, vyvolává negativní reakce jak u jeho politických konkurentů, tak mezi novináři a do určité míry i mezi veřejností. Hovořím o personálních změnách, protože logicky vláda bez důvěry přivolává větší pozornost a větší pochybnosti o jejím konání, o motivech jejího konání, než vláda s důvěrou. 

Dobře, a to chcete zabetonovat všechny funkcionáře ve svých pozicích a čekat ještě třeba několik, dva, tři měsíce, než se vytvoří vláda s důvěrou? 

Tak pozornost vzbudilo odvolání nebo proces odvolání šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů, to nepochybně přivolává pozornost, změny na takto významných bezpečnostních postech, právě proto, že jde o vládu bez důvěry. Bylo odvoláno několik ředitelů fakultních nemocnic a tak dále a tak dále. Těch personálních změn je celá řada. Šéf České pošty. 

Pokud jde o pana Murína, tak ten ještě, pokud vím, odvolán nebyl a sám odmítl rezignovat. Já těžko mohu mluvit ministru zdravotnictví do toho, jestli jednotliví ředitelé nemocnic své nemocnice řídí dobře nebo špatně. O tom oba dva víme poměrně málo. A pokud jde o pana Elkána, na toho už si stěžovala celá řada lidí. 

Samozřejmě, já vlastně nehovořím o výkonu funkce těch lidí, ať už jde o ředitele České pošty nebo šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů. Mluvím o tom principu, že vláda bez důvěry dělá takové personální kroky a logicky pak se setkává s velkou kritikou. 

Tak jediným optimálním řešením je, aby ta vláda bez důvěry se jednou stala vládou s důvěrou. A na tom je potřeba pracovat. 


Nechme už vládu vládou. Na závěr mám jednu drobnou poznámku. My jsme hovořili o panu Pehe. On o Vás nehovoří příliš hezky a teď nehovořil tedy příliš hezky ani o mně. A řekl, že jsem ostudou české žurnalistiky, což mi tedy od pana Pehe udělalo velkou radost. Doufám, že stejnou škodolibou jako dělají komentáře pana Pehe Vám, pane prezidente. 

Ale pane Soukupe, já jsem sice sám o této ostudě české žurnalistiky, čímž myslím pana Pehe, začal v jednom z našich pořadů mluvit, ale pro jednou bylo dost, a nebavme se o lidech, kteří opravdu nepředstavují vrchol žurnalistické profese. 

No já jsem jenom poznamenal, že podle pana Pehe jsem ostudou české žurnalistiky já, a mně to tedy potěšilo. Ale to byla poslední poznámka dnešního Týdne s prezidentem. 

Já si myslím, že jsme skončili jakousi skvrnou na české žurnalistice, ale tím nemyslím Vás, ale pana Peheho. A pojďme se zavázat, že podobně, jako kdysi jsme se dohodli, že už nebudeme mluvit o panu Sobotkovi, tak teď uzavřeme dohodu, že už nikdy nevyslovíme slovo Pehe. 

Dohoda je uzavřena, pane prezidente. 

Výborně. Děkuji.

Děkuji Vám za rozhovor. 

Na shledanou.

2. 3. 2018 16:52

 



Určitě, podívejte se, rozlišme dvě věci. Investigace, to znamená vyslovení podezření z nějakého trestného činu a hledání důkazů pro toto podezření. Tohle je poctivá novinářská práce a před ní bych se uklonil. Pak, o tom už jsem mluvil, tady máte nějaké udavačské články, pomluvy, drby, pavlačovou žurnalistiku, jak bych to nazval. A pavlačová žurnalistika opravdu není hodna pozornosti policie. Rozlišme to, a jakmile novinář přijde s konkrétním podezřením, bylo by dobré, aby se tím policie vážně zabývala. 

Mnohdy to vypadá, že policie se o novináře zajímá spíše z druhé strany. Tím mám na mysli úniky odposlechů, které většinou jsou od policajtů a většinou směřují ke stále stejným novinářům ve stále stejných médiích. Ale já jsem rád, že jsme se shodli na tom, že rozdělení komentářů a různých blogů a internetových serverů a skutečně investigativní práce velkých médií je na místě. No, pokud bychom přijali tu tezi, že třeba ta italská mafie, zahraniční kapitál stojí, je jedním z motivů té vraždy nebo může být motivem vraždy, na místě je otázka, jestli naše předpisy o praní špinavých peněz jsou dostatečné. Myslíte si to? 

V každém případě je vždy co zlepšovat. Já jsem dával velké naděje do povinného bezhotovostního styku, protože když mluvíte o divokých devadesátých letech, tak tam byly igelitky a to byly hotovostní peníze. Mimochodem Jana Lorencová v knize Krvavé oleje dokonce připomíná jisté vysoké politiky, notabene ministry či jejich manželky, kteří si dokonce chodili s igelitkami pro provize z těch lehkých topných olejů. Ale nechci tvrdit, že bezhotovostní styk je všelék. Existují samozřejmě triky, jak i toto obejít. Čili čím silnější legislativa, tím lépe. 

No, je logické, že špinavé peníze nebo podezřelý kapitál jde vždycky tam, kde je mu kladen nejmenší odpor. 

Jistě. 

Moje obecná otázka směřovala k tomu, jestli naše banky postupují dostatečně razantně vůči podezřelým platbám, jestli odmítají platby jaksi příchozí ze zahraničí s nejasným původem, s nejasným titulem. Jste s tím spokojen? 

Tvrdí se, že se to děje. To ovšem tvrdí ty banky, pane Soukupe, že? A právě proto by bylo velmi dobré prověřovat, zda se tak skutečně děje. A potřebujeme nějaký kontrolní orgán, a tímto kontrolním orgánem je v daném případě Česká národní banka. Právě proto bych byl pro posílení jejích kompetencí. 

Pane prezidente, u transparentnosti ještě zůstaneme, finančních toků. Evropská unie se rozhodla, že bude potřeba zřídit registr konečných vlastníků firem. Na Slovensku je veřejnosti přístupný. U nás údajně se vytváří nebo existuje, ale veřejnosti přístupný není. Je to správná cesta? 

Něco jiného je registr dlužníků, tam jsem kritizoval, že s registrem dlužníků se váhá, a je to chyba. Máte například i situaci, a to souvisí s daňovými odpočty, kdy seznamy těch, kdo jsou takzvaní nedůvěryhodní plátci, třeba plátci DPH, jsou zveřejňovány jenom takříkajíc napůl. A to je samozřejmě chyba. A pokud jde o registr konečných firem, tak tam absolutně nevidím žádný důvod. Ano, jako jsou bílí koně coby fyzické osoby, tak jsou také bílí koně coby právnické osoby. Je dobré, abychom odhalili tyto bílé právnické koně. 

No právě, s tím souvisí, já jsem se díval na data statistického úřadu a čtvrtým nejčastějším investorem je neznámý investor. To znamená ten, jehož konečný vlastník se nedaří najít. Jsou to tedy různé schránkové firmy z různých offshorových zemí, daňových rájů a tak dále. Mimo jiné, víte, kdo je nejčastějším investorem? Podle statistického úřadu, počtem investorů to jsou Rusové. 

Rusové? 

Rusové. Jsou držiteli největšího počtu českých firem. 

To je zajímavé, protože v Rusku jsou dosti přísné zákony proti praní špinavých peněz, a občas někdo z těch, kdo je poruší, zahučí do vězení, tak uvidíme. Ale v každém případě, abych navázal na Váš námět, já nevidím důvod, proč by neměla být odmítnuta v České republice taková investice, která by měla nejasného vlastníka. 

Doufejme, že to někdo kontroluje. Ještě zpět k tomu registru firem. Rusové vlastní více firem než Slováci, což je pozoruhodné. Slováků je pouze deset tisíc a největší nárůst zahraničních investorů je z Rumunska, počtem. Což možná nesvědčí o tom, že bychom podezřelým penězům bránili dostatečně, protože, nechci se dotknout samozřejmě rumunských podnikatelů, ale není to země, která překypuje kapitálem na vývoz. 

V každém případě tady patrně dochází k transferu a ten transfer jde z jiných zemí, než je Rumunsko. Vy víte, že Rumunsko a Bulharsko, a tím je nechci nijak urazit, jsou dvě nejchudší země…

No právě. 

…Evropské unie. Dokonce ještě ani nejsou v Schengenu kvůli některým překážkám. No a z toho vyplývá, že si je asi někdo vybral jako takový transformační kanál pro praní špinavých peněz. 

No, tím potvrzujete moji tezi, že by možná české orgány dohlížející na původ peněz a čistotu bankovních transferů měly být aktivnější. Když jsme u toho vývozu firem, my už jsme to, vývozu kapitálu, promiňte, my už jsme to nakousli v minulém Týdnu s prezidentem. Nicméně já chci znovu upozornit, že já osobně čekám na ten registr firem, konečných vlastníků firem, poměrně nedočkavě, protože podle mého názoru problém ten, že čeští podnikatelé vlastní české firmy, které podnikají v Česku prostřednictvím různých schránek, které jim mají ulevit od daní, je významný. Pokud se podívám na žebříček stovky největších firem, tak je tam celá řada firem, která je vlastněna z Holandska, z Baham a tak dále a tak dále. Přesto, neměl by stát tedy začít tlačit české podnikatele, aby prostě zůstali doma? 

Tak to dělá, jak víte, Donald Trump a my jsme se minulý týden shodli v tom, že třeba Google nebo Apple mu už vyhověly. Já jsem mluvil s PPF, ale ti mně říkali, ano, máme domicil v Holandsku, ale daně platíme tady a jsme jeden z největších daňových plátců v České republice. Tak jsem se s tím spokojil, protože méně důležité je, kde máte sídlo, a více důležité je, kde nakonec platíte ty daně, i když je to asi tak obojí důležité. Ale v každém případě něco jiného je zjevná firma, známá firma, která se rozhodla mít své sídlo v zahraničí, a něco jiného je ten bílý kůň, o kterém jsme před chvílí mluvili. 

No, já si tedy dovolím trochu nesouhlasit, protože samozřejmě pokud česká firma, továrna je registrována tady, tak samozřejmě platí za své zaměstnance daň z příjmů, platí ze svých zisků daň z příjmů v České republice. Nicméně dividendy odtékají do zahraničí, konkrétně třeba tady do Holandska, a tam jsou daněny. Existují smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které většinou mají nižší sazbu, než by platil český akcionář v Česku. To je třeba případ toho Holandska. A s tím souvisí i odtok těch dividend z České republiky. Je to tři sta miliard ročně, nejméně. Neuvažujete o tom, že byste si promluvil s předsedou vlády nebo ministrem financí, aby se nějaké administrativní překážky výplaty dividend do zahraničí tady udělaly? Ať už by to byla forma, třeba mě napadá, povinnosti část zisku reinvestovat, nebo něco podobného? 

Takhle, povinnost reinvestovat formálně neexistuje, ale jsou firmy a existuje jejich žebříček, kde máte uvedeny odvedené dividendy na jedné straně a objem reinvestovaných peněz na strašně druhé. Mimochodem tady musím pochválit Volkswagen, protože ten patří v tom žebříčku na jedno z čelných míst.

Podívejte se, pane Soukupe, buďme objektivní a poslouchejme i argumenty protistrany. Oba dva bychom si jistě přáli, aby ten odtok dividend do zahraničí byl co nejnižší, respektive, aby odtok nebo přítok reinvestovaných prostředků byl co největší. Ale naši názoroví protivníci nám namítají, že v takovém případě utlumíme motivaci zahraničních investorů investovat v České republice. A na tom samozřejmě něco je. Kdybychom to dovedli ad absurdum, tak kdybychom zakázali odtok dividend obecně, tak kdo by u nás investoval, protože by pak nebral žádné dividendy. 

Rozumím, pokud jde o zahraničního investora, no tak přichází ze zahraničí. Domníváte se, že nějaké administrativní překážky vývozu kapitálu nejsou na místě. To je pochopitelně ekonomický názor. Ale u těch českých podnikatelů, víte, já když si vyplácím dividendu, tak jsem česká fyzická osoba. Vyplatím si dividendu, zdaním to v České republice a jsem znevýhodněn oproti těm, kteří mají třeba sídlo v Holandsku nebo někde jinde, protože tam smlouvy o zamezení dvojího zdanění umožňují nižší sazbu. To znamená, to, že jsem zůstal tady, jsem logicky trochu hlupák, protože platím větší daně než ti, kteří si najmou holandského advokáta. A to mi přijde nefér. 

Je to sice hezké, co říkáte, ale já se svojí láskou k protipříkladům Vám uvedu jeden protipříklad. Čestný a poctivý český podnikatel jménem Zdeněk Bakala vyplácel své dividendy zásadně na českém území a dohromady ze společnosti New World Resources jich bylo zhruba sto miliard korun. Čili nepřeváděl je do zahraničí. Vyplácel je tady a poslední objem dividend těsně před krachem New World Resources respektive OKD byl šestnáct miliard korun. Dohromady tedy sto miliard korun. Čili tento protipříklad dokazuje, že to, že dividendy vyplácíte na českém území, ještě vůbec neznamená, že nejste podvodník. 

Já si tedy zrovna nejsem jistý, jestli New World Resources, ty dividendy, ten konečný vlastník byl v České republice. Domnívám se, že v Anglii, ale mohu se mýlit.

Pane prezidente, u těch nejasností. Já jsem včera v mém pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa začal hovořit o hospodaření České televize. Je to instituce placená z daní, i když se jmenují koncesionářský poplatek, je to přes šest miliard korun. A já jsem tam upozorňoval na jednu zásadní věc, že de facto Českou televizi nikdo nekontroluje. Je vyjmuta z pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu a kontrolovat jí tedy má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je ale volena Parlamentem. To znamená, jak Rada, minimálně Rada České televize, je přímo závislá na Parlamentu, což jsou politici, a ti se logicky České televize bojí. A kromě toho samozřejmě Rada České televize nemá aparát a možnosti kontroly a zkušenosti kontroly, jako má třeba Nejvyšší kontrolní úřad. Kontrola těch prostředků, vyjmutí České televize z pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu. Není na čase s tím něco dělat? 

Já mám velmi přátelské vztahy s Mílou Kalou, což je tedy prezident NKÚ, a při našich pravidelných schůzkách se ho vždycky ptám na dvě věci. Zaprvé, kolik už podal trestních oznámení, ale o tom se teď nebavíme, a zadruhé, jak se mu daří legislativní i jinou cestou rozšiřovat objekty, nebo subjekty, které má NKÚ kontrolovat. Já jsem zažil trochu jiný případ, ale v zásadě podobný, kdy NKÚ měl kontrolovat hospodaření měst a obcí. Mimochodem Poslanecká sněmovna to podpořila, ale Senát, kde je celá řada starostů, se postavil proti. Takže tady máte také analogii toho, jak je tady výrazný zájem proti kontrole. A lidé, kteří se bojí kontroly, pane Soukupe, nemusí mít úplně čisté svědomí, že? 

No, podle všeho to tak vypadá, protože Česká televize nejenže nepodléhá kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu, ale je vyjmuta, s velkou částí svých smluv je vyjmuta i z povinnosti ty smlouvy uveřejňovat v Registru smluv, a pokud tam něco uveřejní, tak to pěkně začerní, což jsem tedy v tom pořadu také ukazoval. Takže minimálně to vyvolává podezření.

Mimo jiné, zdá se, že jsme jaksi píchli do vosího hnízda, protože oni, Česká televize, říkají, jak jsme nevýznamná televize, která je zaměřená na to, aby podporovala Vás, a natáčí o nás pořady. Ale ta hysterická reakce po včerejšku a to, že tahle ta televize, Česká televize komentovala náš pořad online na Twitteru nebo kde a zapojily se tam všechny jejich různé postavy a postavičky, o tom zrovna nesvědčí. A vypadá to, že jsme skutečně píchli do vosího hnízda. 

Vidíte, zákon o registru smluv byl kdysi prohlašován za, cituji, nejkrásnější zákon roku, konec citátu. Prosazovala ho mimo jiné Rekonstrukce státu. A tenkrát se asi sto třicet poslanců ještě před nedávnými volbami, myslím dokonce ne těmito, ale předchozími volbami, podepsalo ve prospěch tohoto zákona. No a pak z tohoto zákona začaly ubývat různé firmy a samozřejmě i Česká televize. Podívejte se, zatímco u těch různých firem se argumentuje obchodním tajemstvím, třeba u Budvaru, a tedy tím, že by bylo poškozeno ne jejich dobré jméno, ale jejich obchodní zájmy, kdyby všechno bylo zveřejněno, čím můžete argumentovat u ubohé, malé, bezvýznamné, jak jste řekl, České televize. 

No, oni říkají, že ti umělci by pak s nimi netočili a nemohli by nakupovat filmy ze zahraničí, protože ti dodavatelé, to říkal pan Fridrich, že ti dodavatelé zahraniční, těch filmů by se jim to nelíbilo, a pak bychom nemohli my jako občané se koukat na filmy v České televizi. No, tak samozřejmě já na to říkám, že je to hloupost, protože my jsme byli jedna z mála zemí, kde ten Registr smluv nebyl. Pokud by ti dodavatelé měli s tím takový problém, tak ty filmy žádné veřejnoprávní televizi po světě skoro neprodají. No, samozřejmě je to nesmysl.

To zaprvé. A zadruhé, tak si přepnou na jiný kanál a ty filmy uvidí na nějaké soukromé televizi. 

Ono by to spíše možnilo vidět, kolik to stojí a porovnávat různé náklady a to se evidentně pánům v České televizi nelíbí.

Tak, tak. 

Co mají dělat lidé, kteří musí platit České televizi sto třicet pět korun měsíčně, a nesouhlasí s tím?

Ale no tak, já už jsem navrhoval zrušení koncesionářských poplatků a převod České televize na financování ze státního rozpočtu. Mimochodem, pokud jsem správně informován, tak teď se o obdobném modelu diskutuje v Rakousku. 

Ano. V Rakousku dokonce vicepremiér Strache, ten řekl, že, teď nebudu přesný, že existuje místo, kde se lži stávají skutečností, nebo lži stávají pravdou, což je zpravodajství tamní televize ORF. A vicepremiér rakouské vlády dokonce tedy navrhl zrušení poplatků, koncesionářských poplatků, a rozpoutalo to tam jaksi velkou mediální bitvu. No, tak pravděpodobně taková bitva začíná i u nás. 

Základem je, aby každá televizní stanice, Barrandov i Česká televize, byla ekonomicky efektivní. A když má někdo polštář koncesionářských poplatků a nikdo jiný tento polštář nemá, tak ten, kdo ten polštář má, zákonitě degeneruje, protože není přinucen k soutěživé aktivitě. Ten, kdo ten polštář nemá, je soutěživý a rozvíjí se. 

No jo, ale víte, existuje takový princip, když uděláte rozpočet, tak oni ho utratí. České televizi těch šest miliard nestačí. Zhruba půl miliardy čerpají z rezerv, které získali od předchozího vedení ředitele Janečka. Já ve firmě nechci dávat třeba rozpočty na reprezentaci. A chci schvalovat každý jednotlivý výdaj. Protože když jim dám tři sta tisíc korun na reprezentaci, jsem si jist, že utratí tři sta tisíc korun a pravděpodobně pod stejným principem funguje Česká televize. Uvidíme, kam tenhle diskurz provede.

Pojďme k jiným tématům, pane prezidenta, událostí tohoto týdne, vnitropolitickou z mého pohledu, bylo oznámení vlády o rozhodnutí zvýšit důchody. Důchodcům nad osmdesát pět let o tisíc korun, ostatním zhruba o čtyři sta korun. To vysoké zvýšení důchodů těm seniorům nad osmdesát pět let trochu zpomalí zvyšování důchodů ostatních, ale je to správná cesta? Souhlasíte s ní? 

Já jsem o tom mluvil s Andrejem Babišem na naší pracovní večeři v Průhonicích. On mně říkal, že už má některé prostředky, protože jsem mu samozřejmě říkal, tak zhruba to bude stát třicet miliard korun ročně. A já jsem pro to zvýšení, ale současně se ptám, kde to pokryjeme a z jakých zdrojů. A ten nápad pokrýt to z privatizačního fondu je sice hezký, ale krátkodobý. My potřebujeme dlouhodobý zdroj. A já neustále jako kafemlejnek nebo tibetský modlící mlýnek opakuji svoji mantru. Máte tady, přátelé, čtyřicet miliard korun ročně za dotace solárním elektrárnám, které v podstatě vyhazujete oknem. Vy nemáte odvahu pustit se do arbitráží a najmout si schopné právníky, ať už domácí nebo zahraniční. A vy tedy oddaně platíte těchto čtyřicet miliard korun ročně na soláry. Jinými slovy, pokuste se přesunout těchto čtyřicet miliard na výplatu starobních důchodů a bude všechno v pořádku. 

Já jsem se na to představitelů hnutí ANO ptal, protože z mého pohledu jaksi zdroje můžu najít na zvýšení důchodů, těch dvacet jedna miliard, mohu najít tak, že počítám se zvýšením příjmů státu. To znamená, zvýšení daní nebo lepším výběrem daní nebo snížení nákladů, to znamená ušetřením, to je ten případ, který říkáte Vy, nebo sáhnutím do rezerv, což je tedy plán této vlády, anebo čtvrtá a nejhorší varianta, která se stávala velmi často, že se na to prostě vykašlu, nechám to být a zvýším schodek státního rozpočtu. No tak tu nejhorší variantu tato vláda nezvolila, tu druhou nejhorší variantu, to, že sáhnu do rezerv, zvolila. Vy upozorňujete na to, že to je krátkodobé, což je asi v pořádku. 

Ale ne jenom to. Já vím, že to chce kus odvahy, a já vím, že ty arbitráže jsou riskantní. Ale chcete každý rok platit čtyřicet miliard zbůhdarma? Tak je lepší zabojovat a uvidí se, co to udělá. 

Uvidí se, co to udělá. Mimo jiné takto třeba zabojovalo vedení Českých drah, které mělo vyplatit, myslím, dokonce sedmi nebo osmi milionové odstupné bývalému managementu, odmítli to vyplatit, soudili se a vyhráli, tak třeba v tomhle případě to bude podobné.

A obecná otázka k těm důchodům. Generace dnešních třicátníků, může se spolehnout na to, že nemusí tedy šetřit, dělat si různé připojištění nebo úspory na stáří a může se spolehnout na to, že stát se o ně postará, jak to bylo doposud zvykem, nebo už ne? 

Ale ano, může. Já vím, že ekonomové by nám teď vykreslili klesající demografickou křivku a uvedli další a další racionální argumenty, ale ekonomové nemají pravdu v jedné věci. Zapomínají na to, že důchodci jsou významná a dnes už možná nejvýznamnější voličská skupina. Žádný politik nesáhne na starobní důchody, a naopak se je bude snažit zvýšit. Prostě proto, aby dostal hlasy důchodců ve volbách. 

Tím jste mi nahrál na další otázku. Víte, to zvýšení důchodů, to se většinou slibuje před volbami. 

Ano. 

Nebo se provede těsně před volbami. Andrej Babiš to provedl těsně po volbách. Čím si vysvětlit ten náhlý zájem, neobvyklý, o seniory? 

Já jsem se ho sice neptal, ale říkal jsem si, Andrej Babiš kdysi mluvil o předčasných volbách. A bůh ví, jestli je to munice pro předčasné volby. Ale když jsme spolu měli na toto téma velmi rozumný rozhovor, tak jsme se dohodli, že já předčasné volby nepovolím, a aby si Sněmovna odhlasovala svoje vlastní rozpuštění sto dvaceti hlasy, to taky není příliš reálné. 

Já jsem se, když jsem se připravoval na otázky o důchodech, tak jsem si našel, že první důchod, státní důchod, zavedl Otto von Bismarck v 19. století v Německu a bylo tam, já jsem si našel, že to byl poměrně,... 

Sociální pojištění a tak dále. Ano, ano.

…poměrně složitý výpočet, který trochu měl logicky odejmout tu odpovědnost za stáří, ekonomickou odpovědnost, z těch lidí a přenést ji na stát. Znova, sto procent odpovědnosti převezme stát v budoucnu?

Tak zaprvé, Bismarck tohle to dělal, aby vzal vítr z plachet německým socialistům, což se mu také do značné míry podařilo. Něco podobného bylo ostatně i v Anglii. Anglický důchodový systém spojený s řadou autorů a mimochodem podporovaný i Churchillem, což se málo ví. Takže toto děláte, jak zvýšení důchodů, tak například i, řekněme, tyto reformy, důchodové reformy, především proto, abyste získali přízeň starobních důchodců. Dva a půl milionu z deseti, ale to nezapomeňte, že je tady osm a půl milionu voličů s volebním právem. Takže každý důchodce má volební právo a kolik je dva a půl milionu z osmi a půl? Takže to už je hodně, a to stojí za to. 

Téma důchodů ukončeme tím, že průměrný důchod zhruba z dvanácti tisíc tři sta korun má stoupnout na třináct tisíc dvě stě, což je za mnoho let nejvýraznější zvednutí důchodů, a tedy jestli to souvisí s těmi předčasnými volbami, to teprve uvidíme.

Další téma ekonomické současné vlády jsou daně. Slyšeli jsme, že vláda chce připravit daňový balíček, zrušení superhrubé mzdy, zavedení dvojí sazby daně z příjmů. Tento týden se vláda usnesla na tom, že o jedno procento sníží daň z příjmů těm bohatším, těm nejvíce vydělávajícím. Ale zdá se, že jsou to zatím trochu kosmetické úpravy. Měla by tato vláda z Vašeho pohledu při podpoře ekonomiky sáhnout do daňové politiky více, a kterým směrem? 

Já bych souhlasil s ministerským předsedou tam, kde říká, nejdřív musíme ucpat úniky, daňové úniky, někdy daňové podvody a teprve potom můžeme diskutovat o úpravách daňového systému. Takové ty ad hoc úpravy typu točené pivo, řezané květiny nebo s prominutím kapři, nic proti kaprům, abychom si rozuměli. Tak to mně připadá jako detailistický pohled na daňový systém, který nemá velký význam. Nicméně ano, já jsem zastáncem progresivního zdanění fyzických osob, což je ten švédský model, o kterém jsme kdysi mluvili. Váhám, váhám u progresivního zdanění právnických osob. Tam už to zdaleka není tak jednoznačné. A možná, že můžeme přemýšlet i o takzvané sektorové dani, která by se týkala například bank, energetiky, některých oblastí, kde je takzvaný přirozený monopol. To znamená, kam nemůžete vpustit soutěž, a tak dále. Ale upřímně řečeno, nejlepší, co udělat s daněmi, pane Soukupe, je alespoň nějakou dobu s nimi nehýbat, aby lidi nebyli neustále vystavováni permanentním změnám. A pak udělat systém, který vydrží minimálně dalších deset let. 

Vy jste zmínil tu sektorovou daň. Já jsem se koukal na předběžné hospodářské výsledky bank a mě tam tedy zaujalo opravdu to, že tři největší banky Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka dohromady hlásí, ohlašují, že pravděpodobně jejich zisk bude za rok 2017 čtyřicet sedm miliard korun, což je tedy číslo, které mě šokovalo. 

Jsou i horší čísla. Já jsem Vám uváděl těch sto miliard pana Bakaly, ale budiž. Podívejte se, nezapomeňte, že tady platí to, o čem jste před chvílí mluvil. Všechny tyto čtyři banky mají zahraničního vlastníka, takže ten chce dividendy. Trochu komické je, že v některých případech, viz die Erste, je dcera, například Česká spořitelna, daleko efektivnější, daleko ziskovější, než domácí matka v Rakousku. 

A nesouvisí to, trochu to možná souvisí s mým oblíbeným tématem zadlužování domácností. Jen na hypotéky jsme vydali, nebo lidé si půjčili jen na hypotéky přes jeden bilion korun, takřka jeden a půl bilionu korun. Samozřejmě z jednoho a půl bilionu korun ty úroky budou asi slušná suma. Já samozřejmě nevím, kolik činí z toho zisku bank, ale bude to hodně. Nedařilo by se těm bankám hůře, pokud bychom lidi nenutili tolik si půjčovat na bydlení? Moje otázka je tedy podpora nájemního bydlení. 

Zaprvé, půjčit si na bydlení znamená půjčit si na investici, pane Soukupe. A každá rozumná investice je investicí do budoucnosti, takže tady by mně to nevadilo. Mně by samozřejmě vadilo, když někdo chce jet na Kilimandžáro nebo se koupat, co mě teď napadlo, no asi v Karibiku, kde jinde, že? 

S Viktorem Koženým. 

Takže tak zvané spotřebitelské úvěry, které jsou také součástí tohoto zadlužení. Ale víte, co vadí mně? Já mám například účet u ČSOB a už uvažuji o tom, že si ho převedu k nějaké jiné bance, protože ČSOB dříve platila úroky z úsporných vkladů a teď neplatí nic. Přitom inflace je dva a půl procenta. Jinými slovy, chcete-li podnítit spoření, nikoli tím, že budete zakládat různé nesmyslné fondy a penzijní pilíře a tak dále, ale normální spoření v peněžních ústavech, no tak musíte dát alespoň nějaký úrok, protože nulový úrok je výsměch. A to nemluvím ještě o té bizarní situaci, která už nenastala, kdy se uvažovalo o záporných úrocích. 

Ten jsem zažil jednou u švýcarského franku. Skutečně, banka za vklad na běžném účtu ve švýcarském franku neúčtovala nic, pokud jste si chtěl dát tam termínový vklad ve švýcarských francích, tak Vám ty peníze ubyly, nikoliv přibyly. 

Tak Švýcarsko je, pokud vím, jediná země tohoto typu, ale některé další uvažovaly o tom, že budou následovat jeho příklad. Naštěstí se tak nestalo. 

Já jsem jenom chtěl poznámku, že skutečně to zadlužení hypotékami je u českých domácností extrémně velmi vysoké, jeden a půl bilionu korun. Ty spotřebitelské úvěry, které jste zmínil, jsou pouze dvě stě miliard. 

Já Vám skočím do řeči. Viděl jsem teď velmi rozumný návrh České národní banky, který směřuje k tomu, aby se snížilo to procento, kde banka poskytuje hypoteční úvěr. No a dnes je to prakticky devadesát procent. Dřív to bylo dokonce sto. To byly takzvané americké hypotéky. 

No, ano. 

A všichni víme, jak v Americe dopadla tamní hypoteční bublina. Já bych to klidně snížil i na šedesát procent, ať si na to lidi víc našetří. 

K tomu směřuji, protože ceny nemovitostí letí vzhůru. Nejen že se stávají pro běžné lidi nedostupné, ale možná ta snadnost získávání hypoték tomu trochu pomohla. 

Tady bych ovšem se trochu zastal developerů, protože ti argumentují ne zcela nepřesně, že ceny nemovitostí letí vzhůru kvůli obtížím s povolováním nových staveb. 

To oni říkají, no. 

To oni říkají, a patrně je to pravda. Když si sečtete, jak dlouho se ty povolení vyžadují, jak dlouho to trvá všechno dohromady, no tak zjistíte, že zestárnete, než vám odklepnou poslední razítko. 

Víte, vždycky, když něco developeři říkají, tak jsem trošku ostražitý, ale budiž. Tím jste uvedl jeden z argumentů, když jsme u cen nemovitostí. Jeden z argumentů, který se říká, že zabetonoval trh s byty, alespoň v Praze nebo velkých městech, je sdílená ekonomika. To je ta služba RBNB. Dříve by to logicky bylo tak, že pokud lidé se chtějí odstěhovat na venkov nebo mají dva byty, jeden zdědí, no tak jeden prodají a ten trh je prostě bohatší. Teď to podle mnohých prostě nedělají, protože se jim ve velkých městech vyplatí ten byt pronajímat přes tyto služby typu RBNB na krátkodobé pronájmy. Údajně v centru Prahy, zejména v Praze to začíná být problém, protože nikomu se nevyplatí byt prodat, vždycky je lepší ho pronajímat Italům, Američanům nebo Němcům na dvoudenní, třídenní zájezdy. Nicméně jedním ze symbolů té sdílené ekonomiky je nejen RBNB, ale i služba Uber, která teď vede ostrou válku s pražskými taxikáři. Jedná o tom ministr dopravy, pražská primátorka. Pane prezidente, jak by stát měl postupovat při regulaci těch sdílených služeb, anebo jestli je má regulovat? 

Já už jsem dost dlouho nedostal žádné rozhořčené dopisy na svoji adresu, takže musím ve Vašem pořadu říci něco, co proud těchto dopisů opět uvolní. Pane Soukupe, já sdílenou ekonomiku považuji za normální podvod a nic víc. To znamená, Uber je u mě normální taxikářská společnost, která předstírá, že jedete do práce a náhodou vezmete kamaráda, který jede stejným směrem. 

A nemusíte danit. 

Víte, kolik jenom v České republice má Uber řidičů? Dva tisíce. Dva tisíce, a to jsou samozřejmě normální řidiči normální dopravní společnosti, žádní kamarádi, kteří Vás vezmou na sedadlo spolujezdce. A pokud jde o to investiční nebo nájemní bydlení, to je něco. Vykládejte králíkům, že jste odjel na dovolenou, a že máte přítele v Itálii, a že příteli v Itálii jste půjčil na těch čtrnáct dní svůj byt. Ano, může se to stát nepochybně. 

Ale pokud se to stane dvakrát měsíčně, tak je to zvláštní.

Ale je to jednou, dvakrát, třikrát, ale není to prostě... Tady to je zase pro změnu ne dopravní společnost, ale ubytovací, chcete-li, hotelová společnost. Tak ať platí daně v obou případech, ať se chová jako dopravní nebo ubytovací společnost a nehraje si na nějakou fiktivní sdílenou ekonomiku. 

Takže Vaše odpověď je ano, jistě tomu nelze bránit, ale budou se tyhle ty platformy technologické chovat jako standardní podnikatelské společnosti, platit daně a tak dále. 

No já bych tady citoval i Evropský soud. Evropský soud nedávno rozhodl, že Uber se má chovat jako normální taxikářská společnost. Žádné výsady. 

Pane prezidente, pojďme k aktualitám ze zahraničí. Tady mám jenom jednu otázku. Včera Evropská komise schválila a zveřejnila dokument, který má jaksi mapovat a stanovovat pravidla při brexitu, odchodu Velké Británie z Evropské unie. Považujete očekávání Britů, že se vlastně nic nestane, že všechny výhody, které měli jako členové Evropské unie, zůstanou zachovány, a že vlastně je to všecko v pořádku, za realistické? 

Já myslím, že většina Britů nic takového neočekává. Už teď se setkávají s tím, že řada institucí, například finančních nebo technologických, Británii opouští a další se k tomu připravují. Totéž se může týkat některých podniků. Takže ano, bude to bolestivé a myslím si, že ztráta, která z toho vznikne, bude daleko větší, než zisk, který vyplyne z toho, že Británie přestane platit do evropského rozpočtu. 

Pane prezidente, jako poslední téma, protože už nás trochu tlačí čas, je sestavování vlády. Já jsem si ho schválně nechal jako poslední, protože přiznám se, že už mě to moc nebaví. Je to už pět měsíců, kdy každý týden hovoříme o sestavování vlády, a jsou to pořád stejné argumenty, protože se nic moc neděje. Jak to vidíte? Vznikne tedy vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM nebo SPD, ANO s podporou KSČM, nebo ta trojkombinace, nebo nějaká jiná varianta a já už se teď, dávám jednu obecnou otázku k Vám, protože jaksi jednotlivé varianty už probírat nechci. 

Ať se rozhodnou ty strany, které chtějí vyslovit důvěru vládě, případně účastnit se na vládě. Já jsem pro to udělal maximum, vytvořil jsem časový prostor, přijel jsem na celostátní konferenci strany přímé demokracie. Přijel jsem na sjezd sociálních demokratů. Přijal jsem pozvání na sjezd komunistů v dubnu. A všude se budu přimlouvat, aby ti, kdo mají zájem na vytvoření vlády, která bude mít v Poslanecké sněmovně většinu, tak učinili, to je vše. 

Pane prezidente, situace začíná být trochu nervózní. Hovořím samozřejmě o stále chybějící důvěře vládě v Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna teď bude projednávat dva návrhy na mimořádné jednání Sněmovny. Jedno mimořádné jednání má být o personálních změnách, které vláda nyní dělá. Má jít o to, že vláda bez důvěry by tedy neměla dělat některé nevratné kroky. A to druhé jednání, mimořádné jednání Poslanecké sněmovny, s tím souvisí. Mělo by jít o pravidla, která by byla povinna vláda bez důvěry dodržovat. Není tedy na čase tu situaci vyřešit? 

Na čase tím, že vláda tu důvěru dostane. Já celkem optimisticky hodnotím průběh jednání. Teď, jak víte, se do nich zapojila i sociální demokracie a nevidím důvod pro nějakou hysterii. Dokonce nevidím důvod ani pro to, aby vláda byla nějak omezována, protože ústava neříká nic o vládě, která je plnohodnotná a není plnohodnotná. Takže například ty nezbytné personální změny nebo to, že vláda předkládá Sněmovně návrhy zákonů, jsou v naprostém pořádku. 

No ale tak na druhou stranu předseda vlády si musí být vědom toho, že jeho postup, nebo postup jeho ministrů a předsedy vlády, vyvolává negativní reakce jak u jeho politických konkurentů, tak mezi novináři a do určité míry i mezi veřejností. Hovořím o personálních změnách, protože logicky vláda bez důvěry přivolává větší pozornost a větší pochybnosti o jejím konání, o motivech jejího konání, než vláda s důvěrou. 

Dobře, a to chcete zabetonovat všechny funkcionáře ve svých pozicích a čekat ještě třeba několik, dva, tři měsíce, než se vytvoří vláda s důvěrou? 

Tak pozornost vzbudilo odvolání nebo proces odvolání šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů, to nepochybně přivolává pozornost, změny na takto významných bezpečnostních postech, právě proto, že jde o vládu bez důvěry. Bylo odvoláno několik ředitelů fakultních nemocnic a tak dále a tak dále. Těch personálních změn je celá řada. Šéf České pošty. 

Pokud jde o pana Murína, tak ten ještě, pokud vím, odvolán nebyl a sám odmítl rezignovat. Já těžko mohu mluvit ministru zdravotnictví do toho, jestli jednotliví ředitelé nemocnic své nemocnice řídí dobře nebo špatně. O tom oba dva víme poměrně málo. A pokud jde o pana Elkána, na toho už si stěžovala celá řada lidí. 

Samozřejmě, já vlastně nehovořím o výkonu funkce těch lidí, ať už jde o ředitele České pošty nebo šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů. Mluvím o tom principu, že vláda bez důvěry dělá takové personální kroky a logicky pak se setkává s velkou kritikou. 

Tak jediným optimálním řešením je, aby ta vláda bez důvěry se jednou stala vládou s důvěrou. A na tom je potřeba pracovat. 


Nechme už vládu vládou. Na závěr mám jednu drobnou poznámku. My jsme hovořili o panu Pehe. On o Vás nehovoří příliš hezky a teď nehovořil tedy příliš hezky ani o mně. A řekl, že jsem ostudou české žurnalistiky, což mi tedy od pana Pehe udělalo velkou radost. Doufám, že stejnou škodolibou jako dělají komentáře pana Pehe Vám, pane prezidente. 

Ale pane Soukupe, já jsem sice sám o této ostudě české žurnalistiky, čímž myslím pana Pehe, začal v jednom z našich pořadů mluvit, ale pro jednou bylo dost, a nebavme se o lidech, kteří opravdu nepředstavují vrchol žurnalistické profese. 

No já jsem jenom poznamenal, že podle pana Pehe jsem ostudou české žurnalistiky já, a mně to tedy potěšilo. Ale to byla poslední poznámka dnešního Týdne s prezidentem. 

Já si myslím, že jsme skončili jakousi skvrnou na české žurnalistice, ale tím nemyslím Vás, ale pana Peheho. A pojďme se zavázat, že podobně, jako kdysi jsme se dohodli, že už nebudeme mluvit o panu Sobotkovi, tak teď uzavřeme dohodu, že už nikdy nevyslovíme slovo Pehe. 

Dohoda je uzavřena, pane prezidente. 

Výborně. Děkuji.

Děkuji Vám za rozhovor. 

Na shledanou.

17. 2. 2018 13:00

Chtěl jsem se podívat, kolik lidí už muselo zemřít, aby se politici mohli natřásat, jak řeší migrační krizi, a spolu s pomatenci a gaunery z (ne)ziskovek si honit dobroserská trika svých morálních výšin. Ale zjistil jsem, že žádná taková databáze neexistuje. Alespoň já jsem na ni nikde nenarazil. To je v době internetu a při existenci desítek a stovek zpravodajských webů včetně těch veřejnoprávních věru zarážející informace. No nic. Co neudělali profesionálové, udělej si sám, řekl jsem si. A gůglil a gůglil. Zjistil jsem, že smrtící kombinace importovaného islámu a levičáckého neomarxistického šílenství totiž hrozí zničit naši civilizaci. Nalezl jsem jich 67 s počtem mrtvých 5026. A to můj níže uvedený seznam zcela jistě není kompletní, přesto už teď je naprosto šílený a nepochybně bude dál a dál narůstat. Berte můj výsledek jako vzkaz od anonymního autora, který si dal mravenčí práci s vyhledáváním některých islamisty způsobených lidských tragédií ve jménu Alláha a multikulturalismu. 

17. 2. 2018 10:53

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-10-dil-Slameni-psi-524209?nocache=1

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 10. díl. Slamění psi

13.02.2018 13:16

Dnešní svět a dění v něm obvykle nezavdává mnoho důvodů k optimismu. Věci se zdají měnit všeobecně k horšímu. Před třiceti lety zdánlivě skončila jedna studená válka, aby nedlouho na to začala další. Pro důvody není třeba chodit daleko. Lze je vtělit v hezké a dnes pohříchu málo používané slovo „hamižnost“. Neboli touho po bohatství, moci, vlivu, vše, co se dá hromadit, a ti i když to nemá jiný účel, než samo hromadění vystavené na odiv a údajně opravňující k tomu ovládat jiné, nahromadivší o něco méně. Z toho pak jsou války, včetně té studené. Co je to ale v člověku, co ho žene tak úporně, že je schopen tomuto hnaní podřídit i samu existenci světa, tedy i sebe v něm? Možná, že aspoň část odpovědi najdeme v dnešní (ne)povinné četbě.

 
Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 10. díl. Slamění psi

Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

John Gray (nar. 1948) je britský politický filosof, dvacet let působil na Jesus College v Oxfordu, od roku 1998 byl profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Spolupracuje s takovými institucemi, jako je Institute od Human Studies, Cato Institute, či Institute od Economic Affairs. Týdeník New Statesman, kam píše, jej nazval velmi přesně „filosofem pesimismu“. Průvodní text, který charakterizuje knihu Slamění psi, uvádí, že Gray se tu „radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny - od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Kniha neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.“. Jak dále uvidíme, je to charakteristika možná až příliš decentní.

Kniha Slamění psi má podtitul Myšlenky o lidech a jiných zvířatech. Tento podtitul přináší jeden z klíčů, jak rozumět poněkud zvláštnímu názvu. Výraz slamění psi, v originále Straw Dogs, převzal Gray z myšlenek čínského filosofa, Lao-C´, který napsal: „Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psi“. Lidé jsou podle Graye jen jedním z řady živočišných druhů žijících na zemi. Vynikají především, a snad dokonce pouze tím, že na rozdíl od jiných tvorů tuto Zemi devastují svou činností, kterou pokládají za rozumovou či dokonce rozumnou. Podle taoistů, a také podle Graye nemá člověk jako rovnocenný druh žádné zvláštní právo vyvyšovat se nad jiné druhy, není k tomu zmocněn ničím jiným, než sebou samým, svým přesvědčením o svém zvláštním vyvolení, případně svou vírou v Boha, která pomáhá člověku toto vyvolení zdůvodňovat. Proto je Gray vůči zejména křesťanské víře velmi skeptický, jak uvidíme později v jedné z ukázek.

Grayova skepse vůči pomyslné lidské nadřazenosti je založena na studiu důsledků lidského působení na dějiny Země. Gray totiž nechápe dějiny jen jako záznam lidských činů, ale jako deskripci obecně a na lidské vůli nezávisle probíhajících procesů, které lidské činění deformuje a znehodnocuje. Z toho pohledu také dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka. A že tato harmonie a přirozenost zase na Zemi zavládne, až se lidstvo konečně dobere ve své úporné snaze o sebezničení ke kýženému cíli.

Grayova kniha není explicitně politická, je to dílo filosofa. Ale jako každé dílo opravdu významného filosofa, i tato kniha je důležitá pro dobré vnímání a chápání jevů, které se prolínají až do politické sféry našich životů. Filosofové jsou pro politiku a obecně život společnosti stejně důležití, jako ekonomové, protože obojí vlastně pojednávají o tomtéž: o motivech, důvodech a zájmech, které provázejí a zapříčiňují lidské jednání. Číst dobré filosofy, jakož i ekonomy, neznamená, jak se mnozí jednoduše domnívají, jen vzletně přemýšlet o identitě, či naopak jen počtářsky nasazovat nekonečně zelenému stromu lidské identity klauzuru účetních kapitol. Číst dobré ekonomy, nebo filosofy, znamená dovídat se o sobě a světě, proč jsme, jací jsme. Povrchní rétorika o identitě si myslí, že zná dobro a zlo, skutečná filosofie se snaží odhalit příčiny a následky. A ekonomie pak dává obecnému myšlení o světě konkrétní lidský rozměr. Tuto malou exkurzi bylo třeba podniknout proto, abychom pochopili, proč je důležité pro člověka společenského – homo politikus – číst i takové autory, jako je John Gray.

John Gray je typický universitní myslitel. Zachází s neobyčejně rozsáhlým myšlenkovým, vzdělanostním a argumentačním aparátem lehce jako když velký dirigent ovládá jen náznakem pohybu symfonický orchestr. Velice dobře čitelným jazykem, na hony vzdáleným do sebe zahleděnému pseudo-vzdělaneckému stylu, jímž je moderní věda často zahlcena, podává zdánlivě složité, ale v podstatě velmi prosté a pochopitelné myšlenky a teze. Kdyby to neznělo trochu masochisticky, dalo by se říci, že číst jeho ultrapesimistické závěry je nejen intelektuální rozkoší, ale prostě i skvělým čtenářským, literárním zážitkem. Gray navíc s jistou jedovatou radostí ironizuje některé ikony moderního světa, a dokonce samu vědu, svůj obor, občas počastuje značně sarkastickým šlehem. Příznačnou ukázkou jeho způsobu myšlení a psaní může být bonmot, nesoucí lapidární nadpis: Teorie vědomí. Gray říká: „V evolučním pravěku se vědomí vynořilo jako průvodní jev jazyka. Dnes je vedlejším produktem médií.“

Grayova kniha je vlastně velkým, byť do drobných úseků rozčleněným esejem o smyslu lidského života. Přesněji vyjádřením velké, osudové pochybnosti o tom, zda nějaký takový zvláštní smysl lidský život má. Jak sám Gray hned v úvodu poznamenává, v této knize „se snažil předložit názor na svět, v němž člověk není středem všech věcí“.

„Většina lidí soudí, že patří k živočišnému druhu, který je schopen řídit svůj vlastní osud. To je víra, ne věda. Nikdy nemluvíme o tom, že jednoho dne se velryby nebo gorily stanou vládci nad svým vlastním osudem. Tak proč lidé? I bez Darwina si lze uvědomit, že patříme mezi ostatní zvířata. Trocha pozorování našeho vlastního života nás k takovému závěru brzy dovede. Nicméně, protože věda používá autority, se kterou běžná zkušenost nemůže soutěžit, povšimněme si, co Darwin učí. Že živočišné druhy jsou jenom nahromaděním genů působících vzájemně a náhodně na sebe a na své měnící se okolí. Druhy nemohou řídit svůj osud, druhy neexistují. Totéž platí o lidech. Přesto se na to zapomíná kdykoliv se mluví o pokroku lidstva. Lidé uvěřili v abstrakci, kterou by nikdo nebral vážně, kdyby nebyla odvozena z odložených křesťanských představ. Kdyby byl Darwinův objev doložen v taoistické, šintoistické, hinduistické nebo ateistické kultuře, stal by se s největší pravděpodobností jen jedním proudem v jejich proplétajících se mytologiích. V těchto vírách jsou lidé i ostatní zvířata jedním rodem. Protože však tento objev vznikl mezi křesťany, kteří staví nad všechny ostatní živoucí bytosti, rozpoutal spory, které zuří dodnes. Ve viktoriánských dobách to byl konflikt mezi křesťany a bezvěrci. Dnes je to střetnutí humanistů s těmi, kteří nechápou, že člověk nemůže řídit svůj osud o nic více, než kterékoliv jiné zvíře. Humanismus může znamenat řadu věcí. Ale pro nás znamená víru v pokrok. Věřit v pokrok znamená věřit, že lidstvo se s použitím moci, kterou nám dávají rostoucí vědecké znalosti, dokáže osvobodit od hranic omezujících život ostatních zvířat. To je naděje, kterou dnes chová téměř každý. Ale je to naděje nepodložená, neboť i když lidské znalosti a s nimi i lidská moc pravděpodobně porostou dál, lidské zvíře zůstane stejné. Velmi nápaditý druh, který je však zároveň jedním z nejdravějších a nejničivějších. Darwin ukázal, že lidé jsou jako ostatní zvířata. Humanisté tvrdí, že nejsou. Trvají na tom, že za použití všech znalostí dokáže lidstvo ovládnout své prostředí a prosperovat jako nikdy dřív. Tímto prohlášením obnovují jeden z nejproslulejších křesťanských slibů. Totiž, že spása je přístupna každému. Humanistická víra v pokrok je jen světská verze této křesťanské víry.“

Roli člověka a lidstva vidí Gray naprosto černě, stejně jako jeho budoucnost. V jistém smyslu navazuje na Thomase Malthuse, který už počátkem 19. století uvažoval o způsobech, jakými se v přírodě udržují v rovnováze populace na jedné straně a zdroje na straně druhé. Malthus našel vyústění této nerovnováhy ve válce a hladomoru. Gray k této v podstatě sociální teorii připojuje teorii spíše biologickou.

„Před asi pětašedesáti milióny let náhle zmizeli dinosauři a tři čtvrtiny všech ostatních druhů. O příčině se debatuje, ale mnoho vědců věří, že hromadný zánik byl výsledkem srážky meteoritu se zemí. Dnes však živočišné druhy mizí rychlostí, jež záhy překročí rychlost posledního velkého zániku. Příčinou není nějaká kosmická katastrofa. Jak říká James Lovelock, Je to lidský mor. Darwinovy kostky byly pro zemi vrženy špatně upozorňuje I. O. Wilson. Šťastná volba, která přinesla lidské rase současnou moc, znamenala zničení nesčetných ostatních forem života. Když před nějakými dvanácti tisíci lety lidstvo dorazilo do Nového světa, pevnina oplývala mamuty, mastodonty, velbloudy, obrovskými lenochody a tucty podobných druhů. Většina těchto původních druhů byla vyhlazena lovem. Podle Jareda Diamonda ztratila Severní Amerika přes 70% a Jižní Amerika 80% velkých savců. Zničení původního světa není výsledkem globálního kapitalismu, industrializace, západní civilizace nebo nějaké závady v lidských emocích, je to výsledek vývojového úspěchu výjimečně dravého primáta. Během celé historie včetně pravěku šly lidský postup a ekologická devastace ruku v ruce. Je pravda, že několik tradičních národů po dlouhá období žilo v rovnováze s přírodou. Eskymáci a Křováci žili způsobem, který zanechal v přírodě jen nepatrné stopy. My se však nemůžeme k zemi chovat tak něžně. Homo rapiens - člověk násilnický se nadmíru rozmnožil. Okolo roku 1600 bylo na zeměkouli asi okolo půl miliardy obyvatel. Během devadesátých let dvacátého století vzrostla lidská populace o stejné číslo. Lidé, kterým je nyní něco přes čtyřicet (psáno r. 2002, pozn. pž.), během svého života zažili zdvojnásobení světové populace. Je přirozené, že si myslí, že tento trend může pokračovat. Přirozené, ale pokud lidé skutečně nejsou rozdílní od ostatních zvířat, mylné. Populační růst lidského druhu v posledních několika stoletích připomíná ze všeho nejvíce občasné přemnožení králíků, myší a morových krys. Stejně jako ono přemnožení je ale i lidský populační růst nutně krátkodobý. Porodnost už teď ve většině zemí klesá. Lidský druh se ve stresu chová stejně jako ostatní zvířata, neboť reaguje na nedostatek a přelidnění tím, že omezí svůj rozmnožovací pud. Lidé tedy reagují na tlak z vnějšku rovněž omezením rozmnožování. Tím se neliší od ostatních savců. Současný vrchol lidské populace může opadnout z mnoha důvodů. Kvůli změně podnebí, novým typům nemocí a jejich šíření, průvodním jevům války či klesající porodnosti nebo kombinací všech těchto a dalších neznámých faktorů. Ať už to bude cokoliv, co přinese zkázu lidstva, bude to vybočení z normy. Je-li lidský mor skutečně tak běžný, jak se zdá, pak bude křivka kolapsu zrcadlit křivku populačního růstu. To znamená, že podstatná část kolapsu nebude trvat o mnoho déle než sto let. A kolem roku 2150 by měla být populace homo sapiens v biosféře zpět na stavu, jaký byl před zamořením. Někde mezi půl miliardou a jednou miliardou. Lidstvo se chová jako každý jiný druh zamoření. Nemůže zničit zemi, ale snadno může zničit prostředí, na kterém závisí jeho život.

Komu by se mohlo zdát, že Gray patří k zeleným filosofům, enviromentalistům, filosofům přežití, toho vyvede z omylu sám Gray svou úvahou o moci technologií. V tomto směru se také Gray pouští nejdále na přímou cestu do světa pojmů a hodnot soudobé politiky.

Lidstvo neexistuje. Jsou jen jednotlivci hnaní rozpornými potřebami a iluzemi, náchylní k slabosti vůle a chybnému úsudku. V současné době je na zemi téměř dvě stě svrchovaných států. Většina z nich je nestabilních, kolísajících mezi slabou demokracií a slabou tyranií. Celé oblasti světa, podstatná část Afriky, Jižní Asie, Rusko, Balkán, Kavkaz a části Jižní Ameriky jsou posety rozleptanými nebo zhroucenými státy. Světové mocnosti - Spojené státy, Čína a Japonsko zároveň nepřipustí jakékoliv zásadní omezení své svrchovanosti. Žárlivě střeží svou svobodu jednání. Už jen proto, že byly v minulosti nepřáteli, a vědí, že se jimi mohou v budoucnosti znovu stát. Množství svrchovaných států však není to, co činí technologie neovladatelnými, jsou to technologie samotné. Schopnost sestrojit nové viry jako zbraně hromadného ničení nevyžaduje mimořádné finanční či výrobní prostředky ani speciální zařízení. Nové technologie zbraní hromadného ničení jsou laciné a znalost nutná k sestrojení takových zbraní je zadarmo. Nelze zabránit, aby byly čím dál tím dostupnější. Kontrolu nad technologiemi si nelze vynutit. Genetická úprava zemědělských plodin, zvířat nebo lidí, může být v některých zemích zakázána, ale v jiných bude pokračovat. Světové mocnosti se mohou zavázat, že genetické inženýrství bude používáno toliko v pozitivním smyslu, ale jeho využití i pro válečné účely je jen otázkou času. Snad bude možné zabránit nukleární způsobilosti nejstabilnějších států světa, ale jak zařídit, aby se biologické zbraně nedostaly do rukou sil, které žádná vláda nekontroluje? Jedna věc je v tomto století jistá. To, že lidstvo použije moc propůjčenou novými technologiemi k páchání brutálních zločinů proti sobě samému. Jestliže bude možné klonovat lidské bytosti, budou se pěstovat vojáci, u nichž budou normální lidské city buď zakrnělé, nebo vůbec nepřítomné. Genetické inženýrství snad umožní vymýcení odvěkých nemocí, zároveň je však pravděpodobné, že je tato technologie předurčená pro budoucí genocidy. Nic není tak otřepané, jako nářek, že náš morální vývoj nedrží krok s vědeckými znalostmi. Kdybychom byli inteligentnější nebo morálnější, mohli bychom využívat technologie jen k pozitivním účelům. Tvrdíme, že chyba není v našich nástrojích, ale v nás. V jistém smyslu je to pravda. Technický pokrok zanechává nevyřešený pouze jediný problém. Nepevnost lidské povahy. A tento problém je naneštěstí neřešitelný.

A definitivní tečku za ortelem nad zeleným humanismem poskytuje John Gray jen o pár stránek dále.

Zelení myslitelé, ti, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti ochrany přírody, chápou, že lidé nikdy nedokážou ovládnout zemi. Přesto však při svém zápase proti technologiím ve skutečnosti obnovují iluzi, že ze světa lze udělat nástroj pro potřeby lidí. Ať už říkají cokoliv, většina z nich nabízí další verzi humanismu, nikoliv jeho alternativu. Humanismus je doktrína o spasení, víra, že lidstvo se dokáže chopit svého osudu. Pro zelené se stala ideálem. Podle nich se lidstvo vyvine v moudrého správce pozemských zdrojů, ale pro ty, jejichž naděje se nesoustředí na vlastní živočišný druh, musí být představa, že lidstvo svou činností dokáže spasit sebe nebo planetu, absurdní. Vědí, že konečný výsledek nespočívá v lidských rukách. Lidstvo se chová tak, jak se chová, ne kvůli víře, že může uspět, ale kvůli starobylému instinktu. Lidskou masu neřídí občasné morální pocity a ještě méně vlastní zájem. Řídí ji okamžité potřeby. Zdá se, že lidstvu je souzeno, aby zničilo rovnováhu života na zemi a tak se stalo nástrojem vlastní zkázy. Co může být beznadějnějšího, než dát tuto planetu do opatrování tomuto mimořádně ničivému druhu živočicha. To, o čem sní milovníci země, není chvíle, kdy se stanou moudrými správci planety, nýbrž doba, kdy na lidech přestane záležet.

Jednu věc je třeba myšlenkám Johna Graye uznat: snaží se měřit všem stejně, bez nějaké jednostranné předpojatosti. Rozhodne-li se tedy vystavit drtivé kritice fanatismus, zaslepenost, fundamentalismus, pak nachází jejich stopy úplně stejně ve sféře náboženské i vědecké. Je asi zbytečné dodávat, že přátele v obou společenstvích to Grayovi nepřidává. Z jeho textů je však patrné, že to je to poslední, co by jej dokázalo umlčet. Náboženští fundamentalisté spatřují v moci vědy hlavní příčinu moderního rozčarování. Věda předčila náboženství jako hlavní pramen autority, avšak za cenu toho, že se lidský život stal nahodilým a bezvýznamným. Jestliže má mít náš život vůbec nějaký smysl, je nutno svrhnout vládu vědy a znovu nastolit víru. Ale vědu nelze z našeho života vykořenit jen silou vůle. Její moc plyne z technologií, jejichž moc mění způsob našeho života bez ohledu na to, jestli chceme nebo nechceme.

Náboženští fundamentalisté si myslí, že mají lék na moderní způsob světa, ale ve skutečnosti jsou sami symptomy nemoci, kterou zdánlivě léčí. Doufají, že by mohli obnovit bezpodmínečnou víru tradičních kultur, ale to je jen moderní fantazie. My nemůžeme věřit, jak se nám zachce. Naše přesvědčení jsou stopy zanechané našimi životy, jež jsme si nezvolili. Světový názor se nedá vykouzlit, kdykoliv se nám zachce. Tradiční způsoby života, jakmile jednou zmizí, už nelze zachránit. Ať vymyslíme místo nich cokoliv, přidá se to pouze k všeobecnému proudu novinek. Lidé, jejichž život je propleten s vědou, se nemohou vrátit k předvědeckému pohledu na svět, ať si to přejí sebevíc. Vědecký fundamentalismus tvrdí, že věda je nezaujaté hledání pravdy. Představovat ale vědu v tomto světle, znamená nebrat v úvahu lidské potřeby, kterým věda slouží. Upřímně řečeno, věda má dvě hlavní role. Poskytuje naději a vykonává cenzuru. Jen věda dnes podporuje mýtus pokroku. Jestliže lidé lpí na naději v pokrok, není to ani tak z opravdové víry, jako spíš ze strachu co by se stalo, kdyby se této naděje vzdali. Politické programy dvacátého století ztroskotaly nebo se jim podařilo daleko méně, než naslibovaly. Zároveň je vědecký pokrok každodenní zážitek, prožívaný kdykoliv si koupíme nový elektronický přístroj nebo začneme používat novu léčebnou drogu. Věda nám dává takový pocit pokroku jaký nám etický a politický život dát nemůže. Mimoto jedině věda je schopna umlčet heretiky. Dnes je to jediná instituce, která může uplatňovat nárok na autoritu. Tak jako kdysi církev, je dnes věda schopna zničit nebo odsunout na okraj společnosti nezávislé myslitele. Vzpomeňte si, jak ortodoxní medicína reagovala na Freuda nebo ortodoxní darwinisté na Lovelocka. Věda ve skutečnosti neposkytuje žádný pevný zafixovaný obraz věcí, ale tím, že cenzuruje myslitele, kteří se příliš odchýlili od ortodoxního názoru platného v současné době, zachovává povzbuzující iluzi o jediném zavedeném světovém názoru. Z hlediska každého, kdo si cení svobody myšlení, to může být dost nešťastná věc, ale je to nepochybně hlavní příčina přitažlivosti vědy. Věda je pro nás útočištěm před nejistotou, neboť slibuje a do určité míry i přináší osvobození od myšlení, zatímco církve se staly útočištěm pochybností.

Tradiční, a dost možná i jediná opravdu podstatná otázka filosofů všech dob se týká pojmu pravdy, potažmo víry v pravdu, možnost její existence. Pohleďme, co k tomu dodává John Gray.

Humanisté věří, že znalost pravdy osvobozuje, a zároveň s tímto tvrzením si představují, že jsou tedy moudřejší, než myslitelé předchozích dob. Ve skutečnosti jsou však v sevření zapomenutého náboženství. Moderní víra v pravdu je pozůstatkem starého kréda. Sokrates založil evropské myšlení na víře, že pravda nás osvobozuje. Sokrates byl schopen věřit, že sebezpytovný život je nejlepší, protože soudil, že pravdivé a dobré jedno jsou. Za viditelným světem existuje neměnná skutečnost, která je dokonalá. Žít život bez sebezpytování znamená honit se za iluzemi. Takoví lidé tráví život hledáním radovánek nebo prcháním před bolestí, která stejně jednou musí zmizet. Skutečné naplnění spočívá ve věcech neměnných. Sebezpytovný život je nejlepší, protože nás vede k věcnosti. K tomu, abychom odmítli tuto Sokratovskou víru, není ani nutné pochybovat o existenci pravdy. Lidské vědění a lidská pohoda jsou dvě různé věci, mezi nimiž neexistuje předurčená harmonie. Může být, že život ve zpytování sebe sama nestojí za to. Sokratova víra v sebezpytování mohla být docela dobře stopou archaického náboženství. Ze zvyku slýchal a poslouchal vnitřní hlas, který věděl víc než on sám. Říkal mu jednoduše hlas Boží. Sokratovi radil Daimonion - vnitřní orákulum, jehož radami se řídil bez odmluvy, i když nakonec vedly až k jeho smrti. Sokratovým odkazem bylo připoutat hledání pravdy k mystickému hledání dobra. Přesto si však Sokrates ani žádný jiný myslitel nepředstavovali, že pravda by mohla učinit lidstvo svobodným. Naproti tomu u současných humanistů splynula řecká víra, že nás pravda osvobozuje, s jedním z nejpochybnějších křesťanských odkazů. Totiž s vírou, že svoboda patří všem. Moderní humanismus je víra, že lidstvo se může skrze vědu dopracovat k pravdě, a tak se osvobodit. Ale jestliže je Darwinova teorie přirozeného výběru správná, pak je to nemožné. Lidská mysl slouží evolučnímu úspěchu, ne pravdě. Uvažovat jinak znamená křísit předdarwinovský omyl, že lidé se liší od ostatních zvířat. Každopádně jen někdo podivuhodně neznalý historie by mohl věřit, že soutěž myšlenek by mohla vyústit ve vítězství pravdy. Myšlenky rozhodně soutěží jedna s druhou, ale zvítězí obvykle ti, kdo mají moc a lidskou hloupost na své straně. V boji o život řečeno básnickými slovy Jefferse, je záliba v pravdě přepychem, ne-li přímo překážkou. Pouze trpící bytosti chtějí pravdu. Člověk je jako ostatní zvířata. Chce potravu a úspěch a ženy. Nikoliv pravdu. Pouze, když mysl trýzněna vnitřním napětím si zoufá nad štěstím, pak nenávidí svou životní klec a hledá něco víc.

Některé části Grayovy knihy Slamění psi mají charakter rozsáhlých esejů, jiné jdou k podstatě sdělení a zužují se do téměř aforistických zkratek. Navzdory tomu, že Gray používá velmi čtivý jazyk a jeho myšlení má jasně čitelnou linku, nejsou jeho sdělení světu povrchními glosami. Jde o kategorické teze, s nimiž lze souhlasit, či polemizovat, ale které nelze brát na lehkou váhu. Například jeho na první pohled letmá definice postmodernismu. „Postmodernisté nám sdělují, že příroda neexistuje. Že je to jen pomíjivý námi zkonstruovaný svět. Jakákoliv zmínka o lidské povaze je oddalována jako dogmatická a reakční. Odložme tato konečná absolutna, říkají postmodernisté, a přiznejme si, že svět je takový, jaký si ho uděláme.

Postmodernisté předvádějí svůj relativismus jako nadřazený druh pokory. Skromné připuštění, že si můžeme dělat nárok na pravdu. Ve skutečnosti je postmoderní popření pravdy tím nejhorším druhem arogance. Když postmodernisté popírají, že by přírodní svět mohl existovat nezávisle na našich představách o něm, odmítají tak jakékoliv omezení lidských ambicí. Tím, že učiní lidskou víru konečným rozhodčím skutečnosti, hlásají v podstatě, že neexistuje nic, co by se neodráželo v lidském vědomí. Myšlenka, že pravda neexistuje, je možná módní, ale není nová. Před dvěma a půl tisíciletími Protagoras, první z řeckých sofistů prohlásil: Člověk je měřítkem všech věcí. Lidstvo rozhodne, co je skutečné a co není. Postmodernismus je jen poslední móda v antropocentrismu.

Jedním z nejčastěji, a také nejhloupěji užívaných slov, a to neplatí zdaleka jen pro naši současnost, je slovo morálka. Nuže, nechť na to téma promluví v několika sentencích John Gray:

Pojem morálky jako souboru zákonů má biblické kořeny. Ve Starém zákoně dobrý život znamená žít podle Boží vůle. Ale není tam nic, co by říkalo, že by zákony dané Židům měly všeobecnou platnost. Názor, že Boží zákony platí stejně pro všechny, je křesťanský vynález. Universální dosah křesťanství se běžně považuje za pokrok oproti judaismu. Ve skutečnosti je to krok zpět. Platí-li jediný zákon pro všechny, pak každý způsob života, kromě jediného, musí být hříšný. Mluvit o etice jako o zákonech má smysl pouze tehdy, jestliže ve Starém zákoně jde o specifický způsob života, který se tím kodifikuje. Ale jaký smysl má pojem zákonů, které platí pro všechny? Není tento pojem morálky jen ošklivá pověra?

Pocit viny může dodat jinak nezajímavým neřestem na pikantnosti. Nepochybně jsou tací, kteří se obrátili ke křesťanství, protože hledají vzrušení, které jim pouhá rozkoš nemůže dát. Vzpomeňme na Grahama Greena, který využíval pocitu hříchu, který získal obrácením ke katolicismu, jako afrodisiaka. Morálka z nás stěží udělala lepší lidi, ale rozhodně obohatila naše neřesti. Lidé, kteří žijí na sklonku vlády křesťanství, si odříkají potěšení viny. Červenají se, když používají vlastní neklidné svědomí k okořenění svých zvětralých rozkoší. Následkem toho jim výrazně chybí radost ze života. Pro toho kdo byl jednou křesťanem, může být rozkoš intenzivní jedině tehdy, je-li smíšena s pocitem, že člověk jedná nemorálně.

Člověku se daří v podmínkách, které morálka odsuzuje. Mír a blahobyt jedné generace stojí na nespravedlnostech generací předchozích. Křehký jemnocit liberálních společností je plodem válek a bezohledné nadvlády. Totéž platí o jednotlivcích. Laskavost vzkvétá v chráněných životech. Instinktivní důvěra v druhé je málokdy silná v lidech, kteří museli zápasit s nepřízní osudu. Vlastnosti, o nichž tvrdíme, že jsou hodnotami nad všechny ostatní, normální život nevydrží. Naštěstí si jich nevážíme zdaleka tolik, jak prohlašujeme. Značná část toho, co obdivujeme, pochází od věcí, které hodnotíme jako zlé a špatné. A totéž platí o morálce samotné. Machiavelliho stěžejní dílo Vladař bylo pro hlásání nemorálnosti dlouho odsuzováno. Machiavelli tvrdil, že kdokoliv se v zápase o moc snaží být čestný, dopadne rozhodně špatně. K získání a udržení moci je třeba smělosti a talentu pro přetvářku. Machiavelliho učení je skandální i dnes kdy chce být vladařem každý. Hobbesův Leviathan byl napadán kvůli poznámce, že ve válce jsou násilí a podvod ctnostmi. Z Bajky o včelách Bernarda de Mandeville plyne poučení, že blahobyt je poháněn neřestmi, nenasytností, marnivostí a závistí. Jestliže mají Nietzscheovy myšlenky stále ještě schopnost šokovat, je to proto, že ukázal, jak některé z nejvíce obdivovaných ctností jsou motivovány vlastnostmi, které nejvíce odsuzujeme. Například krutostí a záštiplností. Tito spisovatelé otevřeně vyslovili zakázanou pravdu. Nejen, že příjemný život má velice málo společného s morálkou, ale daří se mu jedině na základě nemravnosti. Morální filosofové se této pravdě vždy vyhýbali. Aristoteles začal tím, že předložil svou doktrínu středu, která praví, že ctnosti přibývají a ubývají společně. Statečnost a prozíravost, spravedlnost a soucit jsou v nejlepším člověku všechny vysoce vyvinuty. Nezapomínejme, že Aristoteles mluví toliko o mužích. Avšak, jak si mohl povšimnout i Aristoteles, ctnosti spolu mohou soupeřit. Nekompromisní smysl pro spravedlnost může vytlačit soucit, a co hůř, ctnost může záviset na neřesti, statečnost jde často ruku v ruce s určitou bezohledností. Pokud jde o ctnost a neřest, lidské bytosti nejsou všechny stejné. Morální filosofie je do značné míry odvětvím fikce, ale přesto se ještě nenašel filosof, který by napsal velké literární dílo. Tento fakt by nás neměl překvapovat. Filosofie se nezajímá o pravdu o lidském životě.

Jakkoli se může Grayův myšlenkový svět cynický, pesimistický a beznadějný, a jakkoli Gray sám by se jistě ohradil, kdyby jej někdo nařkl z antropocentrismu, zůstává ve středu jeho úvah stále člověk, v interakci se světem, přírodou, vesmírem. Jako by tím, že demaskuje falešný humanismus, udělal pro člověka a lidstvo vlastně možná větší sebeočistnou službu, než si předsevzal.

Podle humanistů země se svým obrovským bohatstvím ekosystémů a živých forem neměla žádnou hodnotu, dokud se na scéně neobjevili lidé. Hodnota je podle nich jen stínem vrhaným lidským přáním nebo volbou. Jen lidské bytosti mají nějakou skutečnou hodnotu. Křesťanům se dá kult individuality odpustit, pro ně všechno hodnotné ve světě vychází z božské bytosti, k jejímuž obrazu je člověk stvořen. Ale jakmile upustíme od křesťanské domýšlivosti, samotný pojem bytosti začne být podezřelý. Lidská bytost je někdo, kdo věří, že je tvůrcem svého vlastního života prostřednictvím svobodného rozhodování, ale to není způsob, jakým většina lidí kdy žila. Rovněž to není názor, jaký na sebe měli mnozí z těch, kteří prožili nejlepší životy. Považovali se protagonisté Odysey nebo Bhagavadgíty či postavy v Canterburských povídkách za bytosti? Máme si myslet, že japonským středověkým válečníkům bušidó, princům a minstrelům středověké Evropy, renesančním kurtizánám a mongolským kočovníkům něco chybělo, protože jejich životy nebyly v souladu s moderním ideálem osobní samostatnosti? Být lidskou bytostí není pro lidství podstatné. Je to, jak naznačují světové dějiny, pouze jedna z jeho masek. Lidské bytosti jsou jen lidé, kteří si nasadili masku předávanou v Evropě po nějakou dobu z generace na generaci a spletli si ji s vlastní tváří.

Téměř všechny filosofie, většina náboženství a značná část vědy svědčí o zoufalé, neutuchající snaze o spásu lidstva. Odvrátíme-li se od solicismu, budeme se o osud lidského zvířete starat méně. Zdravé tělo a zdravý rozum nespočívají v introvertní lásce k lidským věcem, ale k obrácení se k tomu, co Robinson Jeffers v básni Meditace o spasitelích nazývá: pobřeží na protější straně lidstva. Homo – rapiens je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování. Dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál.

Co dodat? Gray není filosofem snadné naděje, ale kdo chce, nějakou si v jeho textech najde. Možná i proto, že jak pravil jiný filosof o dvě stě let dřív, hledání pravdy má větší cenu, než pravda sama. A jak se zpívá v jedné písni: I cesta může být cíl…

(John Gray – Slamění psi. Přeložila Milena Turnerová. Praha: Dokořán 2004. ISBN:80-86569-74-8)

17. 2. 2018 10:53

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-10-dil-Slameni-psi-524209?nocache=1

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 10. díl. Slamění psi

13.02.2018 13:16

Dnešní svět a dění v něm obvykle nezavdává mnoho důvodů k optimismu. Věci se zdají měnit všeobecně k horšímu. Před třiceti lety zdánlivě skončila jedna studená válka, aby nedlouho na to začala další. Pro důvody není třeba chodit daleko. Lze je vtělit v hezké a dnes pohříchu málo používané slovo „hamižnost“. Neboli touho po bohatství, moci, vlivu, vše, co se dá hromadit, a ti i když to nemá jiný účel, než samo hromadění vystavené na odiv a údajně opravňující k tomu ovládat jiné, nahromadivší o něco méně. Z toho pak jsou války, včetně té studené. Co je to ale v člověku, co ho žene tak úporně, že je schopen tomuto hnaní podřídit i samu existenci světa, tedy i sebe v něm? Možná, že aspoň část odpovědi najdeme v dnešní (ne)povinné četbě.

 
Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 10. díl. Slamění psi

Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

John Gray (nar. 1948) je britský politický filosof, dvacet let působil na Jesus College v Oxfordu, od roku 1998 byl profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Spolupracuje s takovými institucemi, jako je Institute od Human Studies, Cato Institute, či Institute od Economic Affairs. Týdeník New Statesman, kam píše, jej nazval velmi přesně „filosofem pesimismu“. Průvodní text, který charakterizuje knihu Slamění psi, uvádí, že Gray se tu „radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny - od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Kniha neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.“. Jak dále uvidíme, je to charakteristika možná až příliš decentní.

Kniha Slamění psi má podtitul Myšlenky o lidech a jiných zvířatech. Tento podtitul přináší jeden z klíčů, jak rozumět poněkud zvláštnímu názvu. Výraz slamění psi, v originále Straw Dogs, převzal Gray z myšlenek čínského filosofa, Lao-C´, který napsal: „Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psi“. Lidé jsou podle Graye jen jedním z řady živočišných druhů žijících na zemi. Vynikají především, a snad dokonce pouze tím, že na rozdíl od jiných tvorů tuto Zemi devastují svou činností, kterou pokládají za rozumovou či dokonce rozumnou. Podle taoistů, a také podle Graye nemá člověk jako rovnocenný druh žádné zvláštní právo vyvyšovat se nad jiné druhy, není k tomu zmocněn ničím jiným, než sebou samým, svým přesvědčením o svém zvláštním vyvolení, případně svou vírou v Boha, která pomáhá člověku toto vyvolení zdůvodňovat. Proto je Gray vůči zejména křesťanské víře velmi skeptický, jak uvidíme později v jedné z ukázek.

Grayova skepse vůči pomyslné lidské nadřazenosti je založena na studiu důsledků lidského působení na dějiny Země. Gray totiž nechápe dějiny jen jako záznam lidských činů, ale jako deskripci obecně a na lidské vůli nezávisle probíhajících procesů, které lidské činění deformuje a znehodnocuje. Z toho pohledu také dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka. A že tato harmonie a přirozenost zase na Zemi zavládne, až se lidstvo konečně dobere ve své úporné snaze o sebezničení ke kýženému cíli.

Grayova kniha není explicitně politická, je to dílo filosofa. Ale jako každé dílo opravdu významného filosofa, i tato kniha je důležitá pro dobré vnímání a chápání jevů, které se prolínají až do politické sféry našich životů. Filosofové jsou pro politiku a obecně život společnosti stejně důležití, jako ekonomové, protože obojí vlastně pojednávají o tomtéž: o motivech, důvodech a zájmech, které provázejí a zapříčiňují lidské jednání. Číst dobré filosofy, jakož i ekonomy, neznamená, jak se mnozí jednoduše domnívají, jen vzletně přemýšlet o identitě, či naopak jen počtářsky nasazovat nekonečně zelenému stromu lidské identity klauzuru účetních kapitol. Číst dobré ekonomy, nebo filosofy, znamená dovídat se o sobě a světě, proč jsme, jací jsme. Povrchní rétorika o identitě si myslí, že zná dobro a zlo, skutečná filosofie se snaží odhalit příčiny a následky. A ekonomie pak dává obecnému myšlení o světě konkrétní lidský rozměr. Tuto malou exkurzi bylo třeba podniknout proto, abychom pochopili, proč je důležité pro člověka společenského – homo politikus – číst i takové autory, jako je John Gray.

John Gray je typický universitní myslitel. Zachází s neobyčejně rozsáhlým myšlenkovým, vzdělanostním a argumentačním aparátem lehce jako když velký dirigent ovládá jen náznakem pohybu symfonický orchestr. Velice dobře čitelným jazykem, na hony vzdáleným do sebe zahleděnému pseudo-vzdělaneckému stylu, jímž je moderní věda často zahlcena, podává zdánlivě složité, ale v podstatě velmi prosté a pochopitelné myšlenky a teze. Kdyby to neznělo trochu masochisticky, dalo by se říci, že číst jeho ultrapesimistické závěry je nejen intelektuální rozkoší, ale prostě i skvělým čtenářským, literárním zážitkem. Gray navíc s jistou jedovatou radostí ironizuje některé ikony moderního světa, a dokonce samu vědu, svůj obor, občas počastuje značně sarkastickým šlehem. Příznačnou ukázkou jeho způsobu myšlení a psaní může být bonmot, nesoucí lapidární nadpis: Teorie vědomí. Gray říká: „V evolučním pravěku se vědomí vynořilo jako průvodní jev jazyka. Dnes je vedlejším produktem médií.“

Grayova kniha je vlastně velkým, byť do drobných úseků rozčleněným esejem o smyslu lidského života. Přesněji vyjádřením velké, osudové pochybnosti o tom, zda nějaký takový zvláštní smysl lidský život má. Jak sám Gray hned v úvodu poznamenává, v této knize „se snažil předložit názor na svět, v němž člověk není středem všech věcí“.

„Většina lidí soudí, že patří k živočišnému druhu, který je schopen řídit svůj vlastní osud. To je víra, ne věda. Nikdy nemluvíme o tom, že jednoho dne se velryby nebo gorily stanou vládci nad svým vlastním osudem. Tak proč lidé? I bez Darwina si lze uvědomit, že patříme mezi ostatní zvířata. Trocha pozorování našeho vlastního života nás k takovému závěru brzy dovede. Nicméně, protože věda používá autority, se kterou běžná zkušenost nemůže soutěžit, povšimněme si, co Darwin učí. Že živočišné druhy jsou jenom nahromaděním genů působících vzájemně a náhodně na sebe a na své měnící se okolí. Druhy nemohou řídit svůj osud, druhy neexistují. Totéž platí o lidech. Přesto se na to zapomíná kdykoliv se mluví o pokroku lidstva. Lidé uvěřili v abstrakci, kterou by nikdo nebral vážně, kdyby nebyla odvozena z odložených křesťanských představ. Kdyby byl Darwinův objev doložen v taoistické, šintoistické, hinduistické nebo ateistické kultuře, stal by se s největší pravděpodobností jen jedním proudem v jejich proplétajících se mytologiích. V těchto vírách jsou lidé i ostatní zvířata jedním rodem. Protože však tento objev vznikl mezi křesťany, kteří staví nad všechny ostatní živoucí bytosti, rozpoutal spory, které zuří dodnes. Ve viktoriánských dobách to byl konflikt mezi křesťany a bezvěrci. Dnes je to střetnutí humanistů s těmi, kteří nechápou, že člověk nemůže řídit svůj osud o nic více, než kterékoliv jiné zvíře. Humanismus může znamenat řadu věcí. Ale pro nás znamená víru v pokrok. Věřit v pokrok znamená věřit, že lidstvo se s použitím moci, kterou nám dávají rostoucí vědecké znalosti, dokáže osvobodit od hranic omezujících život ostatních zvířat. To je naděje, kterou dnes chová téměř každý. Ale je to naděje nepodložená, neboť i když lidské znalosti a s nimi i lidská moc pravděpodobně porostou dál, lidské zvíře zůstane stejné. Velmi nápaditý druh, který je však zároveň jedním z nejdravějších a nejničivějších. Darwin ukázal, že lidé jsou jako ostatní zvířata. Humanisté tvrdí, že nejsou. Trvají na tom, že za použití všech znalostí dokáže lidstvo ovládnout své prostředí a prosperovat jako nikdy dřív. Tímto prohlášením obnovují jeden z nejproslulejších křesťanských slibů. Totiž, že spása je přístupna každému. Humanistická víra v pokrok je jen světská verze této křesťanské víry.“

Roli člověka a lidstva vidí Gray naprosto černě, stejně jako jeho budoucnost. V jistém smyslu navazuje na Thomase Malthuse, který už počátkem 19. století uvažoval o způsobech, jakými se v přírodě udržují v rovnováze populace na jedné straně a zdroje na straně druhé. Malthus našel vyústění této nerovnováhy ve válce a hladomoru. Gray k této v podstatě sociální teorii připojuje teorii spíše biologickou.

„Před asi pětašedesáti milióny let náhle zmizeli dinosauři a tři čtvrtiny všech ostatních druhů. O příčině se debatuje, ale mnoho vědců věří, že hromadný zánik byl výsledkem srážky meteoritu se zemí. Dnes však živočišné druhy mizí rychlostí, jež záhy překročí rychlost posledního velkého zániku. Příčinou není nějaká kosmická katastrofa. Jak říká James Lovelock, Je to lidský mor. Darwinovy kostky byly pro zemi vrženy špatně upozorňuje I. O. Wilson. Šťastná volba, která přinesla lidské rase současnou moc, znamenala zničení nesčetných ostatních forem života. Když před nějakými dvanácti tisíci lety lidstvo dorazilo do Nového světa, pevnina oplývala mamuty, mastodonty, velbloudy, obrovskými lenochody a tucty podobných druhů. Většina těchto původních druhů byla vyhlazena lovem. Podle Jareda Diamonda ztratila Severní Amerika přes 70% a Jižní Amerika 80% velkých savců. Zničení původního světa není výsledkem globálního kapitalismu, industrializace, západní civilizace nebo nějaké závady v lidských emocích, je to výsledek vývojového úspěchu výjimečně dravého primáta. Během celé historie včetně pravěku šly lidský postup a ekologická devastace ruku v ruce. Je pravda, že několik tradičních národů po dlouhá období žilo v rovnováze s přírodou. Eskymáci a Křováci žili způsobem, který zanechal v přírodě jen nepatrné stopy. My se však nemůžeme k zemi chovat tak něžně. Homo rapiens - člověk násilnický se nadmíru rozmnožil. Okolo roku 1600 bylo na zeměkouli asi okolo půl miliardy obyvatel. Během devadesátých let dvacátého století vzrostla lidská populace o stejné číslo. Lidé, kterým je nyní něco přes čtyřicet (psáno r. 2002, pozn. pž.), během svého života zažili zdvojnásobení světové populace. Je přirozené, že si myslí, že tento trend může pokračovat. Přirozené, ale pokud lidé skutečně nejsou rozdílní od ostatních zvířat, mylné. Populační růst lidského druhu v posledních několika stoletích připomíná ze všeho nejvíce občasné přemnožení králíků, myší a morových krys. Stejně jako ono přemnožení je ale i lidský populační růst nutně krátkodobý. Porodnost už teď ve většině zemí klesá. Lidský druh se ve stresu chová stejně jako ostatní zvířata, neboť reaguje na nedostatek a přelidnění tím, že omezí svůj rozmnožovací pud. Lidé tedy reagují na tlak z vnějšku rovněž omezením rozmnožování. Tím se neliší od ostatních savců. Současný vrchol lidské populace může opadnout z mnoha důvodů. Kvůli změně podnebí, novým typům nemocí a jejich šíření, průvodním jevům války či klesající porodnosti nebo kombinací všech těchto a dalších neznámých faktorů. Ať už to bude cokoliv, co přinese zkázu lidstva, bude to vybočení z normy. Je-li lidský mor skutečně tak běžný, jak se zdá, pak bude křivka kolapsu zrcadlit křivku populačního růstu. To znamená, že podstatná část kolapsu nebude trvat o mnoho déle než sto let. A kolem roku 2150 by měla být populace homo sapiens v biosféře zpět na stavu, jaký byl před zamořením. Někde mezi půl miliardou a jednou miliardou. Lidstvo se chová jako každý jiný druh zamoření. Nemůže zničit zemi, ale snadno může zničit prostředí, na kterém závisí jeho život.

Komu by se mohlo zdát, že Gray patří k zeleným filosofům, enviromentalistům, filosofům přežití, toho vyvede z omylu sám Gray svou úvahou o moci technologií. V tomto směru se také Gray pouští nejdále na přímou cestu do světa pojmů a hodnot soudobé politiky.

Lidstvo neexistuje. Jsou jen jednotlivci hnaní rozpornými potřebami a iluzemi, náchylní k slabosti vůle a chybnému úsudku. V současné době je na zemi téměř dvě stě svrchovaných států. Většina z nich je nestabilních, kolísajících mezi slabou demokracií a slabou tyranií. Celé oblasti světa, podstatná část Afriky, Jižní Asie, Rusko, Balkán, Kavkaz a části Jižní Ameriky jsou posety rozleptanými nebo zhroucenými státy. Světové mocnosti - Spojené státy, Čína a Japonsko zároveň nepřipustí jakékoliv zásadní omezení své svrchovanosti. Žárlivě střeží svou svobodu jednání. Už jen proto, že byly v minulosti nepřáteli, a vědí, že se jimi mohou v budoucnosti znovu stát. Množství svrchovaných států však není to, co činí technologie neovladatelnými, jsou to technologie samotné. Schopnost sestrojit nové viry jako zbraně hromadného ničení nevyžaduje mimořádné finanční či výrobní prostředky ani speciální zařízení. Nové technologie zbraní hromadného ničení jsou laciné a znalost nutná k sestrojení takových zbraní je zadarmo. Nelze zabránit, aby byly čím dál tím dostupnější. Kontrolu nad technologiemi si nelze vynutit. Genetická úprava zemědělských plodin, zvířat nebo lidí, může být v některých zemích zakázána, ale v jiných bude pokračovat. Světové mocnosti se mohou zavázat, že genetické inženýrství bude používáno toliko v pozitivním smyslu, ale jeho využití i pro válečné účely je jen otázkou času. Snad bude možné zabránit nukleární způsobilosti nejstabilnějších států světa, ale jak zařídit, aby se biologické zbraně nedostaly do rukou sil, které žádná vláda nekontroluje? Jedna věc je v tomto století jistá. To, že lidstvo použije moc propůjčenou novými technologiemi k páchání brutálních zločinů proti sobě samému. Jestliže bude možné klonovat lidské bytosti, budou se pěstovat vojáci, u nichž budou normální lidské city buď zakrnělé, nebo vůbec nepřítomné. Genetické inženýrství snad umožní vymýcení odvěkých nemocí, zároveň je však pravděpodobné, že je tato technologie předurčená pro budoucí genocidy. Nic není tak otřepané, jako nářek, že náš morální vývoj nedrží krok s vědeckými znalostmi. Kdybychom byli inteligentnější nebo morálnější, mohli bychom využívat technologie jen k pozitivním účelům. Tvrdíme, že chyba není v našich nástrojích, ale v nás. V jistém smyslu je to pravda. Technický pokrok zanechává nevyřešený pouze jediný problém. Nepevnost lidské povahy. A tento problém je naneštěstí neřešitelný.

A definitivní tečku za ortelem nad zeleným humanismem poskytuje John Gray jen o pár stránek dále.

Zelení myslitelé, ti, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti ochrany přírody, chápou, že lidé nikdy nedokážou ovládnout zemi. Přesto však při svém zápase proti technologiím ve skutečnosti obnovují iluzi, že ze světa lze udělat nástroj pro potřeby lidí. Ať už říkají cokoliv, většina z nich nabízí další verzi humanismu, nikoliv jeho alternativu. Humanismus je doktrína o spasení, víra, že lidstvo se dokáže chopit svého osudu. Pro zelené se stala ideálem. Podle nich se lidstvo vyvine v moudrého správce pozemských zdrojů, ale pro ty, jejichž naděje se nesoustředí na vlastní živočišný druh, musí být představa, že lidstvo svou činností dokáže spasit sebe nebo planetu, absurdní. Vědí, že konečný výsledek nespočívá v lidských rukách. Lidstvo se chová tak, jak se chová, ne kvůli víře, že může uspět, ale kvůli starobylému instinktu. Lidskou masu neřídí občasné morální pocity a ještě méně vlastní zájem. Řídí ji okamžité potřeby. Zdá se, že lidstvu je souzeno, aby zničilo rovnováhu života na zemi a tak se stalo nástrojem vlastní zkázy. Co může být beznadějnějšího, než dát tuto planetu do opatrování tomuto mimořádně ničivému druhu živočicha. To, o čem sní milovníci země, není chvíle, kdy se stanou moudrými správci planety, nýbrž doba, kdy na lidech přestane záležet.

Jednu věc je třeba myšlenkám Johna Graye uznat: snaží se měřit všem stejně, bez nějaké jednostranné předpojatosti. Rozhodne-li se tedy vystavit drtivé kritice fanatismus, zaslepenost, fundamentalismus, pak nachází jejich stopy úplně stejně ve sféře náboženské i vědecké. Je asi zbytečné dodávat, že přátele v obou společenstvích to Grayovi nepřidává. Z jeho textů je však patrné, že to je to poslední, co by jej dokázalo umlčet. Náboženští fundamentalisté spatřují v moci vědy hlavní příčinu moderního rozčarování. Věda předčila náboženství jako hlavní pramen autority, avšak za cenu toho, že se lidský život stal nahodilým a bezvýznamným. Jestliže má mít náš život vůbec nějaký smysl, je nutno svrhnout vládu vědy a znovu nastolit víru. Ale vědu nelze z našeho života vykořenit jen silou vůle. Její moc plyne z technologií, jejichž moc mění způsob našeho života bez ohledu na to, jestli chceme nebo nechceme.

Náboženští fundamentalisté si myslí, že mají lék na moderní způsob světa, ale ve skutečnosti jsou sami symptomy nemoci, kterou zdánlivě léčí. Doufají, že by mohli obnovit bezpodmínečnou víru tradičních kultur, ale to je jen moderní fantazie. My nemůžeme věřit, jak se nám zachce. Naše přesvědčení jsou stopy zanechané našimi životy, jež jsme si nezvolili. Světový názor se nedá vykouzlit, kdykoliv se nám zachce. Tradiční způsoby života, jakmile jednou zmizí, už nelze zachránit. Ať vymyslíme místo nich cokoliv, přidá se to pouze k všeobecnému proudu novinek. Lidé, jejichž život je propleten s vědou, se nemohou vrátit k předvědeckému pohledu na svět, ať si to přejí sebevíc. Vědecký fundamentalismus tvrdí, že věda je nezaujaté hledání pravdy. Představovat ale vědu v tomto světle, znamená nebrat v úvahu lidské potřeby, kterým věda slouží. Upřímně řečeno, věda má dvě hlavní role. Poskytuje naději a vykonává cenzuru. Jen věda dnes podporuje mýtus pokroku. Jestliže lidé lpí na naději v pokrok, není to ani tak z opravdové víry, jako spíš ze strachu co by se stalo, kdyby se této naděje vzdali. Politické programy dvacátého století ztroskotaly nebo se jim podařilo daleko méně, než naslibovaly. Zároveň je vědecký pokrok každodenní zážitek, prožívaný kdykoliv si koupíme nový elektronický přístroj nebo začneme používat novu léčebnou drogu. Věda nám dává takový pocit pokroku jaký nám etický a politický život dát nemůže. Mimoto jedině věda je schopna umlčet heretiky. Dnes je to jediná instituce, která může uplatňovat nárok na autoritu. Tak jako kdysi církev, je dnes věda schopna zničit nebo odsunout na okraj společnosti nezávislé myslitele. Vzpomeňte si, jak ortodoxní medicína reagovala na Freuda nebo ortodoxní darwinisté na Lovelocka. Věda ve skutečnosti neposkytuje žádný pevný zafixovaný obraz věcí, ale tím, že cenzuruje myslitele, kteří se příliš odchýlili od ortodoxního názoru platného v současné době, zachovává povzbuzující iluzi o jediném zavedeném světovém názoru. Z hlediska každého, kdo si cení svobody myšlení, to může být dost nešťastná věc, ale je to nepochybně hlavní příčina přitažlivosti vědy. Věda je pro nás útočištěm před nejistotou, neboť slibuje a do určité míry i přináší osvobození od myšlení, zatímco církve se staly útočištěm pochybností.

Tradiční, a dost možná i jediná opravdu podstatná otázka filosofů všech dob se týká pojmu pravdy, potažmo víry v pravdu, možnost její existence. Pohleďme, co k tomu dodává John Gray.

Humanisté věří, že znalost pravdy osvobozuje, a zároveň s tímto tvrzením si představují, že jsou tedy moudřejší, než myslitelé předchozích dob. Ve skutečnosti jsou však v sevření zapomenutého náboženství. Moderní víra v pravdu je pozůstatkem starého kréda. Sokrates založil evropské myšlení na víře, že pravda nás osvobozuje. Sokrates byl schopen věřit, že sebezpytovný život je nejlepší, protože soudil, že pravdivé a dobré jedno jsou. Za viditelným světem existuje neměnná skutečnost, která je dokonalá. Žít život bez sebezpytování znamená honit se za iluzemi. Takoví lidé tráví život hledáním radovánek nebo prcháním před bolestí, která stejně jednou musí zmizet. Skutečné naplnění spočívá ve věcech neměnných. Sebezpytovný život je nejlepší, protože nás vede k věcnosti. K tomu, abychom odmítli tuto Sokratovskou víru, není ani nutné pochybovat o existenci pravdy. Lidské vědění a lidská pohoda jsou dvě různé věci, mezi nimiž neexistuje předurčená harmonie. Může být, že život ve zpytování sebe sama nestojí za to. Sokratova víra v sebezpytování mohla být docela dobře stopou archaického náboženství. Ze zvyku slýchal a poslouchal vnitřní hlas, který věděl víc než on sám. Říkal mu jednoduše hlas Boží. Sokratovi radil Daimonion - vnitřní orákulum, jehož radami se řídil bez odmluvy, i když nakonec vedly až k jeho smrti. Sokratovým odkazem bylo připoutat hledání pravdy k mystickému hledání dobra. Přesto si však Sokrates ani žádný jiný myslitel nepředstavovali, že pravda by mohla učinit lidstvo svobodným. Naproti tomu u současných humanistů splynula řecká víra, že nás pravda osvobozuje, s jedním z nejpochybnějších křesťanských odkazů. Totiž s vírou, že svoboda patří všem. Moderní humanismus je víra, že lidstvo se může skrze vědu dopracovat k pravdě, a tak se osvobodit. Ale jestliže je Darwinova teorie přirozeného výběru správná, pak je to nemožné. Lidská mysl slouží evolučnímu úspěchu, ne pravdě. Uvažovat jinak znamená křísit předdarwinovský omyl, že lidé se liší od ostatních zvířat. Každopádně jen někdo podivuhodně neznalý historie by mohl věřit, že soutěž myšlenek by mohla vyústit ve vítězství pravdy. Myšlenky rozhodně soutěží jedna s druhou, ale zvítězí obvykle ti, kdo mají moc a lidskou hloupost na své straně. V boji o život řečeno básnickými slovy Jefferse, je záliba v pravdě přepychem, ne-li přímo překážkou. Pouze trpící bytosti chtějí pravdu. Člověk je jako ostatní zvířata. Chce potravu a úspěch a ženy. Nikoliv pravdu. Pouze, když mysl trýzněna vnitřním napětím si zoufá nad štěstím, pak nenávidí svou životní klec a hledá něco víc.

Některé části Grayovy knihy Slamění psi mají charakter rozsáhlých esejů, jiné jdou k podstatě sdělení a zužují se do téměř aforistických zkratek. Navzdory tomu, že Gray používá velmi čtivý jazyk a jeho myšlení má jasně čitelnou linku, nejsou jeho sdělení světu povrchními glosami. Jde o kategorické teze, s nimiž lze souhlasit, či polemizovat, ale které nelze brát na lehkou váhu. Například jeho na první pohled letmá definice postmodernismu. „Postmodernisté nám sdělují, že příroda neexistuje. Že je to jen pomíjivý námi zkonstruovaný svět. Jakákoliv zmínka o lidské povaze je oddalována jako dogmatická a reakční. Odložme tato konečná absolutna, říkají postmodernisté, a přiznejme si, že svět je takový, jaký si ho uděláme.

Postmodernisté předvádějí svůj relativismus jako nadřazený druh pokory. Skromné připuštění, že si můžeme dělat nárok na pravdu. Ve skutečnosti je postmoderní popření pravdy tím nejhorším druhem arogance. Když postmodernisté popírají, že by přírodní svět mohl existovat nezávisle na našich představách o něm, odmítají tak jakékoliv omezení lidských ambicí. Tím, že učiní lidskou víru konečným rozhodčím skutečnosti, hlásají v podstatě, že neexistuje nic, co by se neodráželo v lidském vědomí. Myšlenka, že pravda neexistuje, je možná módní, ale není nová. Před dvěma a půl tisíciletími Protagoras, první z řeckých sofistů prohlásil: Člověk je měřítkem všech věcí. Lidstvo rozhodne, co je skutečné a co není. Postmodernismus je jen poslední móda v antropocentrismu.

Jedním z nejčastěji, a také nejhloupěji užívaných slov, a to neplatí zdaleka jen pro naši současnost, je slovo morálka. Nuže, nechť na to téma promluví v několika sentencích John Gray:

Pojem morálky jako souboru zákonů má biblické kořeny. Ve Starém zákoně dobrý život znamená žít podle Boží vůle. Ale není tam nic, co by říkalo, že by zákony dané Židům měly všeobecnou platnost. Názor, že Boží zákony platí stejně pro všechny, je křesťanský vynález. Universální dosah křesťanství se běžně považuje za pokrok oproti judaismu. Ve skutečnosti je to krok zpět. Platí-li jediný zákon pro všechny, pak každý způsob života, kromě jediného, musí být hříšný. Mluvit o etice jako o zákonech má smysl pouze tehdy, jestliže ve Starém zákoně jde o specifický způsob života, který se tím kodifikuje. Ale jaký smysl má pojem zákonů, které platí pro všechny? Není tento pojem morálky jen ošklivá pověra?

Pocit viny může dodat jinak nezajímavým neřestem na pikantnosti. Nepochybně jsou tací, kteří se obrátili ke křesťanství, protože hledají vzrušení, které jim pouhá rozkoš nemůže dát. Vzpomeňme na Grahama Greena, který využíval pocitu hříchu, který získal obrácením ke katolicismu, jako afrodisiaka. Morálka z nás stěží udělala lepší lidi, ale rozhodně obohatila naše neřesti. Lidé, kteří žijí na sklonku vlády křesťanství, si odříkají potěšení viny. Červenají se, když používají vlastní neklidné svědomí k okořenění svých zvětralých rozkoší. Následkem toho jim výrazně chybí radost ze života. Pro toho kdo byl jednou křesťanem, může být rozkoš intenzivní jedině tehdy, je-li smíšena s pocitem, že člověk jedná nemorálně.

Člověku se daří v podmínkách, které morálka odsuzuje. Mír a blahobyt jedné generace stojí na nespravedlnostech generací předchozích. Křehký jemnocit liberálních společností je plodem válek a bezohledné nadvlády. Totéž platí o jednotlivcích. Laskavost vzkvétá v chráněných životech. Instinktivní důvěra v druhé je málokdy silná v lidech, kteří museli zápasit s nepřízní osudu. Vlastnosti, o nichž tvrdíme, že jsou hodnotami nad všechny ostatní, normální život nevydrží. Naštěstí si jich nevážíme zdaleka tolik, jak prohlašujeme. Značná část toho, co obdivujeme, pochází od věcí, které hodnotíme jako zlé a špatné. A totéž platí o morálce samotné. Machiavelliho stěžejní dílo Vladař bylo pro hlásání nemorálnosti dlouho odsuzováno. Machiavelli tvrdil, že kdokoliv se v zápase o moc snaží být čestný, dopadne rozhodně špatně. K získání a udržení moci je třeba smělosti a talentu pro přetvářku. Machiavelliho učení je skandální i dnes kdy chce být vladařem každý. Hobbesův Leviathan byl napadán kvůli poznámce, že ve válce jsou násilí a podvod ctnostmi. Z Bajky o včelách Bernarda de Mandeville plyne poučení, že blahobyt je poháněn neřestmi, nenasytností, marnivostí a závistí. Jestliže mají Nietzscheovy myšlenky stále ještě schopnost šokovat, je to proto, že ukázal, jak některé z nejvíce obdivovaných ctností jsou motivovány vlastnostmi, které nejvíce odsuzujeme. Například krutostí a záštiplností. Tito spisovatelé otevřeně vyslovili zakázanou pravdu. Nejen, že příjemný život má velice málo společného s morálkou, ale daří se mu jedině na základě nemravnosti. Morální filosofové se této pravdě vždy vyhýbali. Aristoteles začal tím, že předložil svou doktrínu středu, která praví, že ctnosti přibývají a ubývají společně. Statečnost a prozíravost, spravedlnost a soucit jsou v nejlepším člověku všechny vysoce vyvinuty. Nezapomínejme, že Aristoteles mluví toliko o mužích. Avšak, jak si mohl povšimnout i Aristoteles, ctnosti spolu mohou soupeřit. Nekompromisní smysl pro spravedlnost může vytlačit soucit, a co hůř, ctnost může záviset na neřesti, statečnost jde často ruku v ruce s určitou bezohledností. Pokud jde o ctnost a neřest, lidské bytosti nejsou všechny stejné. Morální filosofie je do značné míry odvětvím fikce, ale přesto se ještě nenašel filosof, který by napsal velké literární dílo. Tento fakt by nás neměl překvapovat. Filosofie se nezajímá o pravdu o lidském životě.

Jakkoli se může Grayův myšlenkový svět cynický, pesimistický a beznadějný, a jakkoli Gray sám by se jistě ohradil, kdyby jej někdo nařkl z antropocentrismu, zůstává ve středu jeho úvah stále člověk, v interakci se světem, přírodou, vesmírem. Jako by tím, že demaskuje falešný humanismus, udělal pro člověka a lidstvo vlastně možná větší sebeočistnou službu, než si předsevzal.

Podle humanistů země se svým obrovským bohatstvím ekosystémů a živých forem neměla žádnou hodnotu, dokud se na scéně neobjevili lidé. Hodnota je podle nich jen stínem vrhaným lidským přáním nebo volbou. Jen lidské bytosti mají nějakou skutečnou hodnotu. Křesťanům se dá kult individuality odpustit, pro ně všechno hodnotné ve světě vychází z božské bytosti, k jejímuž obrazu je člověk stvořen. Ale jakmile upustíme od křesťanské domýšlivosti, samotný pojem bytosti začne být podezřelý. Lidská bytost je někdo, kdo věří, že je tvůrcem svého vlastního života prostřednictvím svobodného rozhodování, ale to není způsob, jakým většina lidí kdy žila. Rovněž to není názor, jaký na sebe měli mnozí z těch, kteří prožili nejlepší životy. Považovali se protagonisté Odysey nebo Bhagavadgíty či postavy v Canterburských povídkách za bytosti? Máme si myslet, že japonským středověkým válečníkům bušidó, princům a minstrelům středověké Evropy, renesančním kurtizánám a mongolským kočovníkům něco chybělo, protože jejich životy nebyly v souladu s moderním ideálem osobní samostatnosti? Být lidskou bytostí není pro lidství podstatné. Je to, jak naznačují světové dějiny, pouze jedna z jeho masek. Lidské bytosti jsou jen lidé, kteří si nasadili masku předávanou v Evropě po nějakou dobu z generace na generaci a spletli si ji s vlastní tváří.

Téměř všechny filosofie, většina náboženství a značná část vědy svědčí o zoufalé, neutuchající snaze o spásu lidstva. Odvrátíme-li se od solicismu, budeme se o osud lidského zvířete starat méně. Zdravé tělo a zdravý rozum nespočívají v introvertní lásce k lidským věcem, ale k obrácení se k tomu, co Robinson Jeffers v básni Meditace o spasitelích nazývá: pobřeží na protější straně lidstva. Homo – rapiens je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování. Dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál.

Co dodat? Gray není filosofem snadné naděje, ale kdo chce, nějakou si v jeho textech najde. Možná i proto, že jak pravil jiný filosof o dvě stě let dřív, hledání pravdy má větší cenu, než pravda sama. A jak se zpívá v jedné písni: I cesta může být cíl…

(John Gray – Slamění psi. Přeložila Milena Turnerová. Praha: Dokořán 2004. ISBN:80-86569-74-8)

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %