Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Fragmenty - UMĚNÍ ODRÁŽÍ VYSPĚLOST NÁRODA
Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
28. 10. 2017 11:15

Pavel Tigrid, narozený jako Pavel Schönfeld (27. října 1917 Praha[2] – 31. srpna 2003 HéricySeine-et-MarneFrancie), byl významný český spisovatelpublicista a politik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Svůj pseudonym „Tigrid“ odvodil od řeky Tigridu, jako vzpomínku na hodiny zeměpisu a dějepisu na základní škole v Semilech.

 

 

Profesní dráha[editovat | editovat zdroj]

Pavel Tigrid emigroval poprvé v roce 1939, přes Německo a Francii do Anglie. Za druhé světové války působil v Londýně. Podílel se na exilovém vysílání v rádiu BBC[3] a úzce spolupracoval s předsedou exilové vlády Msgre. Janem Šrámkem, pod jehož vlivem konvertoval ke katolické víře.[zdroj?]

Bezprostředně po konci války se válce v červnu 1945 z Londýna vrátil na vyžádání komunistického ministra informací Kopeckého, který ho chtěl umístit do vysílání Československého rozhlasu, z čehož následně sešlo a Pavel Tigrid se dále neživil slovem, ale textem.[zdroj?] Po návratu do ČSR se také poznal se Ivanou Myškovou, jejíž babičkou byla Terezie Brzková, známá filmová herečka. S Myškovou se v roce 1947 oženil, a pokračoval ve spolupráci s Československou stranou lidovou. Byl šéfredaktorem časopisu Obzory, který byl známý svými kritickými, ostře protikomunistickými postoji a v němž se jako jeden z prvních ostře postavil proti krutému zacházení s Němci.[zdroj?] Díky možnosti zřídit pro lidovce druhé periodikum, založil časopis Vývoj.

20. února 1948 odjel na pozvání britského atašé do britské zóny v Berlíně, kde podle pomlouvačných zpráv mělo být nehumánně zacházeno s lidmi. Tigrid vycestoval na diplomatický pas, který neodevzdal na ministerstvu, za což byl na něj vydán zatykač, který dorazil na hranice hodinu po tom, kdy je v autě přejel. O únorovém převratu se dozvěděl v Mnichově, kde ani nemohl podat novináři žádané prohlášení k vývoji v ČSR, jelikož jeho žena byla komunisty na tři měsíce uvězněna v pankrácké věznici. Po propuštění se ji podařilo přes Šumavu převést přes hranice. Po odchodu do mnichovské emigrace byl v roce 1951 pověřen vedením rozhlasu Svobodná Evropa (SE).[zdroj?] Rozhlas měl vysílat pro všechny komunistické země, avšak Československé vysílání bylo první, jakožto zkušební. Roku 1952 odešel s manželkou do USA, kde se živil jako číšník, stejně jako za války v Londýně. V roce 1956 v reakci na maďarské události začal vydávat čtvrtletník Svědectví,[4] s jehož redakcí, ženou i dětmi přesídlil roku 1960 do Paříže. V Paříži se stýkal s člověkem z prostředí KSČ[kdo?], který do Paříže vyvážel důležité interní informace.[zdroj?] V Paříži se také poprvé setkává s Václavem Havlem. Až do konce svého života byl spolupracovníkem SE, odkud ostře vystupoval proti totalitní zvůli komunistického režimu s typickým vtipem a sarkasmem. Dlouhodobě také spolupracoval i se Zdeňkem Mastníkem v Londýně (vedoucím sekce českého vysílání BBC) a jeho knihkupectvím. Podílel se spolu s ním také na tajném Marshallově plánu,[zdroj?] který probíhal v režimu nejpřísnějšího utajení. Představiteli KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.[zdroj?]

Ve vysílání Svobodné Evropy se věnoval různým publicistickým žánrům, projevům, komentářům k dobovému tisku a k dobovým událostem (například k procesu s Rudolfem Slánským a k procesu s Miladou Horákovou)[5]

Po Sametové revoluci působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla, na jehož pozvání se vrátil do Československa 28. prosince,[4] a od roku 1992[4] jako ministr kultury první Klausovy vlády, jmenovaný za KDU-ČSL.

V roce 2003 se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal brát životně důležité léky.[6]

V pátek 27. října 2017 by slavil své sté narozeniny BY SLAVIL uplynulo sto let od narození Pavla Tigrida. Petr Pithart píše, v čem mu Tigrid nejvíce imponoval a proč se k němu na počátku 70. let upnul jako ke svému inspirátorovi.

Jedna z největších exilových protikomunistických osobností, novinář a spisovatel, ale také pozdější ministr kultury Pavel Tigrid se narodil 27. října 1917. Zemřel 4. července 2003 ve Francii.

Z

Jawa v pohotovosti
Tigrid jako realista z toho vyšel nejlépe. On jako kdyby měl pořád na dvoře nastartovanou tu motorku Jawa, na které frnknul Němcům v březnu 1939 do Anglie. V únorových dnech 1948 opět těsně vyklouzl. Těsně před vypuknutím politické krize odjel na služební cestu do britské zóny Německa.

Na konci jeho života jsem o něm mohl říci, že jako by snad nikdy ani úplně neodjel: ze všech exulantů se právě on nejméně mýlil v odhadu zdejších nálad, sil a slabostí. S mnohými z nás se dokázal skamarádit na dálku, jako kdybychom spolu chodili na pivo.

 Paříže, úplně první moje cesta z letiště vedla do redakce Svědectví v Rue Croix-des-Petits-Champs. Předtím dlouho sídlila v Rue du Pont-de-Lodi – a ta jména zněla pro mnohé z nás posvátně a tajemně jako slova z legendy; slova těch nedosažitelných adres jsme měli mnozí vtisknuta do paměti a v duchu jsme si tam s Pavlem povídali (drbali), co nového doma. 

Myslím si, že to bylo už v jeho habitu živého pomenšího chlapíka, chytrého židovského hoška, kterého to táhlo k divadlu, zprvu trošinku posunutému doleva, ale to bylo před válkou, to se to tančilo doleva. Také v jeho „trochu nedbale velmi elegantním ustrojení“ (můj pojem), v jeho laskavé povaze, posmutnělém, utěšujícím vedoucímu úsměvu, v jeho uvážlivé, rozmyslné dikci, v jeho působivě nasazeném hlase (vždyť byl za války spíkr českého vysílání BBC) – ale především v jeho úsměvu.

Ten mu zůstával skoro pořád. Chápavý, lehce, neurážlivě ironický, vědoucí, shovívavý. Myslím, že hlavně tím úsměvem, za kterým byl nezdrtitelný optimismus, si lidi získával. Ale nemohl tohle všechno mít už odmala. Usazoval se mu na tváři jako harcovníku dvojího exilu, jako mnohonásobnému číšníkovi na obou stranách Atlantiku, jako tomu, kdo musí mluvit se všemi, kdo zkoušel dělat všechno možné pro tuto zemi a lidi, které opustil, protože – protože tuto zemi miloval.

Okouzlující agent

A pak: Pavel Tigrid byl múzický člověk, hrálo to v něm a s ním. K lidovcům měl blízko již od 40. let, ale do žádné strany nevstoupil. Za lidovce byl potom v Klausově vládě ministrem kultury. Byl, ano, okouzlující. Ale prý měl něco se CIA, něco s penězina to Svědectví! Možná. Proč ne? Tedy okouzlující agent. A šarmér v tom nejlepším smyslu slova.

A byl i trochu dobrodruh. Pavel Tigrid měl být na pokyn ministra vnitra Noska zatčen již 23. února 1948, hledali ho, tedy ještě než Beneš „ústavně“ vyřešil krizi s demisionujícími ministry. (Neústavně! Demisionujících totiž nebylo jen dvanáct, jak se pořád traduje, ale na poslední chvíli 14: prezident byl povinen vládu odvolat a vypsat nové volby…) Nenašli ho.

Komunisté už tehdy věděli, že Tigrid je nejlepší, nejchytřejší, nejodvážnější ze všech jejich odpůrců nejen toho puče, ale celé jejich ideologie, která byla od konce války pozvolna nastolována. Patřil mezi první exulanty, nepřátele. A ještě v roce 1967 dostane za odhalená spojení se zdejšími autory (tedy podvracení republiky) v nepřítomnosti 14 let žaláře. V nejužších grémiích strany tehdejší první tajemník Antonín Novotný nepřestával běsnit: Tady všude kolem mne, tady všude, kam se podívám, jsou nejspíše agenti toho Tigrida, jak to, že co usneseme, on za chvíli otiskne? Ukazoval dokonce na Hendrycha, může číslo dvě v té jejich hierarchii, to bude ta tvoje dcera, o té se to říká, že vynáší naše nejtajnější materiálya ten lump je tiskne v tom svém plátku…

Byla to jasná paranoia, nevím, jestli ta dcera něco vynášela. Spíše ne. Ale Hendrycha tím Novotný dostal do pozice nepřítele, který ho přestal podporovat, přitom on byl ten rozhodující hlas, když se 5. ledna 1968 hlasovalo – nejdříve o rozdělení funkcí. Takže Dubček, Tigrid a – Hendrych (skrze Tigrida)! Ti to byli, kdo nečekaně rozhodli o pádu nejvyššího muže KSČ Novotného. To je, panečku, pěkná sebranka (od slova sebrati)! A co zlomyslný čert Tigrid ještě nechtěl: úplně poslední úřední akt odstupujícího prezidenta o osm týdnů později byla toho prvního jarního dne osmašedesátého milost pro spisovatele Jana Beneše, odsouzeného na pět let za spolupráci s vydavatelem Svědectví. Proč to Novotný udělal, se neví. Záhada. Určitě nemusel. Že by mu to Tigrid na dálku vsugeroval?

Musíme se aspoň pokusit

Jak to všechno dělal, ten Tigrid? Dost se toho ví, něco se ještě vyškrábe, ale hodně toho zůstane pod vodou zatmění. On byl totiž ten Pavel Tigrid nejen skvělý autor, dobrý analytik, ale také dobrodruh. Anebo střízlivěji: statečný chlapík. Prý někde v britském sektoru okupovaného Německa týrají zajatce nebo uprchlíky – a na to byl Tigrid vysazený. Sedl do autaa jel tam. Kdekoli se lidé týrají, tam se musí jet, o tom se musí psát. Týrají Britové, nebo Češi, všechno jedno. Takhle ujel zatčení v únoru 1948.

Neměl rád takové zacházení ani doma. Těch, kdo se nebáli psát o českém „gestapismu“ při vyhánění a později odsouvání Němců, byla hrstka, že byste je na prstech spočítali. Bylo to proti našim národním zájmům, psát o takových ošklivostech. Tigrid byl mezi nimi. Lidovci (předseda Lidové strany Šrámek, znali se dobře z Londýna, kde dělal Benešovi exilového předsedu vlády) ho nějakou dobu kryli, ale jen nějakou. Psal do Obzorů, které stvořil, a do Lidové demokracie. V té době byli lidovci i oficiálně vedeni jako jediná „nesocialistická strana“.

Lidovci opravdu zlobili, ale to bylo hlavně kvůli poslankyni Heleně Koželuhové (neteři bratří Čapků) a kvůli Tigridovi. Poslankyně Koželuhová byla skvělá, výřečná novinářka, ale snad, hlavně, řečnila lépe než kdokoli jiný. Za ní šli mladí lidé, nikoli za Msgre Šrámkem. Tak jí sebrali mandát a vyloučili ji ze strany. Ti dva, ona a Tigrid, neustále ujížděli ze stranické linie (šlo ještě také o vztah k SSSR, ten nesměl být ani v nejmenším zpochybňován), byla to tichá dohoda, drželi se jí – až na pár šílenců – všichni, kdo drželi pero.

Ti dva však upozorňovali, co všechno může (třeba v nějaké příští válce) znamenat vazba na Sovětský Svaz, rezignace na Západ, Tigrid navíc, k čemu povedou krutosti při vyhánění Němců. Staří páni v čele strany je napomínali, Koželuhové nakonec sebrali mandát, protože už ohrožovala pozici prvního bratra monsignora.

Nastojte: použili z první republiky nechvalně známý tzv. poslanecký reverz: jakože vás, zvolenou, vezmou do parlamentu, jen když jim předem napíšete, že se mandátu dobrovolně vzdáváte – akorát tam není datum. To se doplní, když je potřeba… Fuj. Takže ta skvělá dáma se vzdala vlastně sama. A pak odešla do exilu, nikoli do emigrace.

Ty dva bychom si měli pamatovat, když ne žádné jiné. A dnes i o nich číst. Abychom pochopili, jak nebezpečné je to dnešní pohrávání si s pravdou, pohodlná pozice, že pravda je „asi někde mezi“, „oni ani ti ani tamti“, „kdo ví, lžou asi všichni“, „něco na tom nejspíše bude…“. Suma sumárum: „raději se o nic nestarat“, „politika je svinstvo“.

Tigrid prostě strašně zlobil – s odsouvanými Němci, s Marshallovým plánem, se Sovětským svazem… On Tigrid vlastně zlobil pořád: Milan Drápala, který o něm napsal nejhlubší studii(Na ztracené vartě Západu, Prostor, 2000) ao hrstce těch, kteří nešli ani kousek cesty jako demokratičtí, liberální socialisté (Václav Černý, Ferdinand Peroutka…), tvrdí, že Tigrid byl jediný, jediný mezi všemi, který si nikde nikdy nezadal.

Měl štěstí, že ho Noskovi pochopové nechytli. Prý to bylo o hodinu. V Londýně ho vítal kolega Brušák z českého vysílání BBC, prorokující těm, kteří se po válce vraceli do vlasti: za tři roky jste, milí přátelé, zpátky, jestli vás neodkrouhnou. Pavel Tigrid se tenkrát po válce vracel, protože si myslel, že to tak má být, i když viděl budoucnost podobně chmurně. Ovládala ho povinnost k vlasti: musíme se aspoň pokusit.

Kritický k přátelům

Nemohu mluvit za jiné, my dva s Tigridem a ještě také mí kolegové, kteří se mnou psali Podivena(Češi v dějinách nové doby, Pokus o zrcadlo), jsme se shodovali v tom, že když má někdo svůj národ opravdu rád, musí k němu být také přísný, náročný. Ne se jen kochat a vyhánět ze země ty, kdo se „sebebičují“ (nenávidím to středověké slovo). Ta přísnost, ta náročnost, jistěže i k sobě, být kritický i k přátelům, to je láska.

Tak jako musejí být přísní rodiče na děti, tak i my byli – a s Tigridem jsme si v tom rozuměli i beze slov – přísní na svůj národ, sebe v něj ovšem počítajíce. Ne oni, my sami – jsme tohle zvorali, tady jsme selhali, tady možná taky. Pamatuji se, jak mne osvobozovalo, když jsem ve Svědectví četl Tigridovu docela krutou esej „Jací jsme, když je zle“. Osvobozovalo ne k nadávání a zatracování, ale k práci, k práci na roli národa dědičné. Říkáte, že to je přepjaté? Jděte se bodnout, řekl by se smíchem Pavel.

Tigrid si vybudoval ojedinělou a mezi exulanty osamocenou roli tím, čemu říkám jakoby šachovou terminologií Tigridovo (překvapivé) otevření na levém křídle: od doby, kdy v roce 1956 začíná vydávat Svědectví, přesně to bylo 28. října toho roku (v Budapešti vrcholí protikomunistická revolta a také dělostřelba sovětských tanků uprostřed nejen Budapešti), ho reformní komunisté začínají zajímat, neštítí se jich, jak bylo v exilu zvykem.

Natvrdlý antikomunismus mu byl k smíchu. Setkání se Zdeňkem Mlynářem (oba bych hodnotil jako dvě jedničky opačných pólů v exilu) v bavorském Frankenu na Opus bonum Anastáze Opaska stálo prý za všechny peníze: oba se vzájemně „uznali“. Bylo to na sympoziu „Únor 1948 očima vítězů a poražených“. Četli jsme to pak doma a cítili jsme, že se prolomily ledy a že se bude něco dít.

Přitom Tigrid více než kdo jiný dobře věděl, že reformovat „komunismus“ (státní socialismus) nelze. Nazval pokus o to „kvadraturou kruhu“, nemožným úkolem. Ale reformisty či bývalé komunisty tiskl, polemizoval s nimi přátelsky, protože věděl, že aby se platnost toho jeho „zákona“ potvrdila, budou se muset právě ti reformní o tu reformu pokusit. Oni v ni věřili, on ne. Oni se budou muset pokusit, ne US Army ani Rada svobodného Československa. Ti reformní udělají první, druhý, třetí krok, aby se nakonec ukázalo, že to opravdu nejde. Že je to, ano, kvadratura kruhu.

Byl pro, zkusit to, i když věděl, jak to dopadne… Věděl, že volnost – svoboda – liberálů a rovnost socialistů/komunistů se nikdy bratrsky neobejmou, aniž by se musely potírat. Ale to obejmutí, to bratrství, ten komunismus, to se nikdy nezdaří. S lidmi, jací jsou.

Paradoxně oni, stále ještě věřící a pokoušející se napravit i vlastní chyby, oni zaručí opravdovost té reformy. Jen oni! Jestli se z toho budou radovat, nebo plakat, je už jiná věc. Jejich pokus bude ten platný. Bude to jejich poslední dějinná zásluha. Prokážou, že je to opravdu kvadratura kruhu. A tak to také bylo.

Tigridův paradox, Tigridův imperativ, to bylo, mými slovy, pobídnutí ve smyslu „nechť boří snílci, architekti“, „nechť falešnou stavbu i s oltáři strhnou věřící“. Ten imperativ, který skládal celý život z poznání i instinktů, ze zkušeností i z intuice, otevřenosti a laskavosti k lidem i ze zážitků zrady, nakonec z pevného přesvědčení, měl nakonec úspěch.

Teď jde ještě o tu maličkost, totiž jestli i my s tím výsledkem nakládáme dobře. Jestli je to úspěch i dál.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/pavel-tigrid-by-se-dozil-100-let-byl-to-dobrodruh-vzpomina-pithart-px1-/lide.aspx?c=A171026_191657_lide_ele

27. 10. 2017 19:50

Proč zvát do pořadu Výzvy na webu Seznam.cz jen zprofanovaná individua? Je to nasnadě; kdo jiný by uměl tak úlisně pomlouvat hlavu státu Miloše Zemana...? Společný jmenovatel výše inzerované odpovědi je fakt, že láska k hypotetické pražské kavárně má své grády, jež si vyžadují i plivání po prezidentu Miloši Zemanovi... Je snadná odpověď na otázku, proč z novin vypoklonkovaný Jiří Kubík si do webu Seznam.cz, kde nyní zařezává, zve jen zprofanované jedince...? Nedávno to byla vášnivá politická turistka Karolína Peake, chvílí po ní režisér čehokoliv na baterky Filip Renč. Ten  Filip Renč, který točil před lety na kšeft volební klip Miloše Zemana, za což si vysloužil státní vyznamenání právě od něho. Kroutil se alibisticky, jak jinak by totiž měl  teď zdůvodnit, že se před pěti lety výrazně zapojil do prezidentské kampaně, byť mu to řada kolegů vyčítala...?  Na svoji "obhajobu" Kubíkovi řekl: "Když točíte spot třeba o čokoládě, tak to neznamená, že se doma tou čokoládou cpete. Je to prostě práce, kterou chcete odevzdat na nejlepší úrovni. To neznamená, že když pracuju pro nějakou politickou stranu, když pro ni dělám propagační spot, tak že ji musím automaticky volit..."  Je to prostě všemi mastmi mazaný a prohnaný rýžovač peněz. Jsou to paradoxy, jak řekl  by duchovní guru Václav Havel.

25. 10. 2017 14:03

Nebojujme minulé války

Karel Šindelář

13. 09. 2017 19:35:57

Blíží se volby. Mohou patřit k nejdůležitějším volbám v našich dějinách, protože se blíží doba, kdy budeme muset učinit hned několik fundamentálních rozhodnutí.

Rozhodnutí, která budou mít na naši budoucnost podobný vliv, jaký měla rozhodnutí učiněná v letech 1918, 1948 nebo 1989. Proto je vhodné se soustředit na tyto fundamentální otázky a přestat se soustředit na minulost, přestat bojovat to, čemu říkám „minulé války.“

 

Co mám na mysli minulými válkami? Nejčastěji se setkávám se třemi.

 

První je válka s předlistopadovým komunismem. Strašení některých pravičáků návratem před rok 89 není politickým programem, je iracionální. Kousek od Náměstí Republiky se nachází Muzeum komunismu. To je to místo, kam komunismus patří. Do muzea. Nechme ho tam. Ale bojovat s ním a bát se jeho návratu? Asi stejně racionální jako bát se návratu Habsburků. I kdyby se nedejbože KSČM dostala do vlády (a že doufám, že se tak nestane), tak předlistopadový komunismus neobnoví. Nikoli bez podpory ze Sovětského svazu. Maximálně prosadí pár radikálně socialistických nápadů, ale to zvládne ČSSD nebo Strana zelených také. Relikt minulosti typu KLDR na tom nic nezmění.

 

S tím souvisí Rusko. Rusko je sice velmi reálné a aktuální, ovšem z výroků jeho odpůrců máte pocit, že mluví o Sovětském svazu. A ten už reálný není. Současné Rusko je bezpochyby státem s velmi silnými mocenskými ambicemi, velmi tvrdě si hájící své zájmy. Ovšem tak postupuje každá velmoc, včetně USA, Číny nebo Indie. Tyto zájmy se mohou dostat do střetu s našimi, ovšem to je důvod k racionální diskuzi, případně k zaujetí tvrdé vyjednávací pozice v dané věci, nikoli k démonizaci, panice a zneužívání Ruska coby umělého vnějšího nepřítele. Současné Rusko (což nemusí znamenat budoucí) nemá s vysokou pravděpodobností ani zájem, ani prostředky na to expandovat do střední Evropy.

 

Třetí minulou válkou je nacismus či fašismus. Tato válka je využívána multikulturními silami jako manipulace. Jako ultimativní zbraň proti svým názorovým odpůrcům. Jakmile je někdo běloch a použije slova jako národ či rasa v jiném než hanlivém významu (samozřejmě, jedině pokud mluví o národu či rase svém, případně jiných běloších), je okamžitě nácek, fašista apod. Člověk už potom nepozná skutečného nácka od toho, kdo je jím jen nazýván. Opět platí – nacismus ve své původní, hrůzné podobě, se stejnými symboly a Třetí říší je prostě mrtev. Prohrál válku v roce 1945.

 

Proč je to důležité? Protože tyto minulé války zatemňují naše vidění, soustředíce se na ně nevidíme ta témata, která jsou aktuální nyní. Ze strachu z komunismu a Sovětského svazu odmítáme vidět, že Marx se z Moskvy již dávno vrátil tam, odkud pocházel – totiž do západní Evropy. Která tím začíná představovat hrozbu mnohem akutnější než Rusko. Ze strachu, abychom náhodou nebyli jako nacisté, odmítáme (a toto platí hlavně pro západní Evropu) vidět, že našim národům hrozí zánik.

 

Jaká jsou tedy aktuální témata?

 

Primárním je postoj k imigraci, zejména té z odlišného, k našemu antagonistického civilizačního okruhu. Postoj k otázce, zda národní stát má právo zůstat národním, zakotveným v dané kultuře, nebo zda se mají všechny západní státy proměnit v multikulturní oblasti bez identity.

 

S tím souvisí postoj k Evropské unii. Mají tyto národní státy zůstat svrchovanými, suverénními národními státy nebo se mají naopak stále více integrovat do Evropské unie a tím pozbýt i zbytků své suverenity?

 

Pokud by odpověď na první otázku zněla NE, druhá se stává irelevantní, u multikulturního státu bez identity by bylo lhostejné, zda rozhodování probíhá na úrovni Prahy, Bruselu nebo třeba vlády globální.

 

A jako poslední, byť nikoli významem, uvedu postoj k politické korektnosti. Politická korektnost je něčím jako celospolečenským virem HIV. Stejně jako HIV zbavuje jedince obranyschopnosti a jemu se poté stane fatální i jinak banální onemocnění, politická korektnost tím, že znemožňuje nebezpečí pojmenovat (ideálně o nich i přemýšlet) činí totéž na celospolečenské úrovni. Stává se nástrojem autocenzury a má v sobě silný potenciál stát se nástrojem totalitní ideologie.

 

Tím, jak znemožňuje společnosti se bránit destruktivním vlivům, se tato společnost pak může začít stávat kořistí kultur a ideologií, které by jinak vážnou hrozbu nepředstavovaly. Na mysl připadnou příklady jako současná migrační vlna s následnou kriminalitou běženců, případně islamistický terorismus nebo europeismus.

 

Všechny odpovědi na předchozí otázky jsou legitimní, každý by si na ně ale měl sám odpovědět. A jít volit při vědomí toho, že právě tyto otázky jsou těmi, na něž by měly volby odpovědět. Volby nejsou show typu SuperStar, aby se člověk rozhodoval podle sympatií, je důležité se rozhodovat racionálně. Pokud totiž podobné otázky jednoznačně nevyřeší demokratické nástroje (tedy volby či referenda), existuje riziko, že nás nutnost nakonec bude nutit řešit je mimo rámec demokratických a právních institucí.

 

A to je něco, čemu bychom se měli snažit vyhnout.

 

Autor: Karel Šindelář | středa 13.9.2017 19:35 | karma článku: 17.33 | přečteno: 411x

Zdroj: https://karelsindelar.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=623535

25. 10. 2017 13:47

Mladému Klausovi kladou na srdce, ať si počká. Víte ale, jak nestandardně se dostal k moci Petr Fiala? Naprosto chápu pobouření "Mirky 7,5% Němcové" a dalších z toho, jak se ten mladej Klaus dere nahoru. K pozici šéfa partaje je třeba si pořádně prošlapat cestičku. Pěkně od píky. Jako třeba....jako třeba....Petr Fiala, který se stal předsedou ODS pár týdnů (možná měsíců) poté, co se stal členem strany? Petr Fiala se stal šéfem ODS po pár týdnech či měsících, kdy vstoupil do strany. Vše mu navíc předjednal nechvalně známý Pavel Blažek. V každém regionu byl o chvíli dříve než jeho loutka a vše zařídil. Fiala pak už jen přijel k "hotové věci" a myslel si, jak je dobrý, že se na něj všichni usmívají. Když to šlo po tak krátké době u Fialy, tak proč ne u Klause mladšího? Jestli chce ODS opět vítězit, jiná cesta není. A jinak je taky správný, že na něj nezbyla žádná funkce v poslaneckém klubu. To by tak ještě hrálo, že jo...tyhle "bažanti" si myslej, že se před nimi hned každej posadí na zadek...pche

25. 10. 2017 10:19
Severní Korea děsivě zbrojí. Světové společenství a především USA rezolutně požadují zastavení severokorejských zbrojních projektů a přikládají k této rezolutní žádosti hrozbu masovým vojenským zásahem. V reakci na tuto hrozbu Severní Korea děsivě zbrojí. V reakci na to USA, NATO a všechny velmoci (v různé míře) stupňují své hrozby. V reakci na to Severní Korea děsivě zbrojí... Lze nějak přetnout tento začarovaný kruh? Lze, ale dosud se tím rozhodující světové mocnosti (především USA, jejichž odpovědnost je v tomto konfliktu zdaleka největší) nijak nezabývají. A proč a jak byl vlastně tento kruh „začarován“? I to lze pochopit, ale také se tím dosud nikdo viditelně nezabývá.Světové společenství vůči Severní Koreji používá celou škálu nástrojů s cílem tamní režim usměrnit. Od sankcí a embarg přes diplomatický nátlak až po explicitní varování před přímou vojenskou akcí, zničením režimu a třeba i celé země. Jaké mohu tyto nástroje (především ona vojenská hrozba) přinést výsledky?
23. 10. 2017 16:52

Povolební vyjednávání jako bajky o slonovi, myši, která řvala, a k tomu ještě „Opičí proces“, aneb „Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli“, jak pravil Ota Pavel…

Předpověď počasí

Počasí Ostrava - Slunečno.cz

Kurzovní lístek

více měn <p><a href="http://www.penize.cz" target="_blank">Peníze.cz</a><br /><a href="http://www.penize.cz/kurzy-men" target="_blank">Kurzy měn</a><br /><a href="http://www.penize.cz/kurzy-men/6596-euro" target="_blank">Kurz Euro</a><br /><a href="http://www.penize.cz/kurzy-men/6591-americky-dolar" target="_blank">Kurz Americký dolar</a></p>

Videogalerie

 

Václav Klaus st.

 

Povolební vyjednávání se též podobá bajce o mravenci a slonovi, který říká: "Pozor mravenče, nebo tě zašlápnu". A mravenec drze odpoví: „To se ti vyhrožuje, když jsem po nemoci“. Jako bych viděl Václava Moravce v jedné z televizních debat s devíti politiky, kteří se dostali do poslanecké sněmovny.

Mimo jiné konkrétně nějakého Farského z hnutí Starostů a nezávislých (STAN), co jen velmi těsně překročili hranici pěti procent, kdy hnutí ANO jich dosáhlo skoro třicet…STAN

Foto: ČTK...

Také Farský, protekcionisticky v pořadu protěžován moderátorem Moravcem, jako by v duchu tohoto příměru o slonovi a mravenci křičel: „To si troufáte, když jsem po nemoci.“  Různých chorob je spousta, nějaké, co já vím, třeba infekční, kdo by mohl vyloučit, že se hypoteticky Moravec a Farský nestýkají se čtyřprocentním pornohercem Jandou z Evropských hodnot…? Mj. ten mravenčí obr prohlásil, že s Babišem by nešel ani na kafe; asi aby ho nenakazil...

Dalším náhodným sněmovním útvarem se pár minut před koncem hlasování stalo přeběhlické TOP 09, které rovněž překročilo 5 % s odřenýma ušima. A zde se jako vždy čepýřil televizně-rétorický masturbátor Miroslav Kalousek, nápadně připomínající starou velkokněžnu Glorianu, vládnoucí v nejmenším státu světa Velký Fenwick.

Bylo, nebylo, známe tu filmovou grotesku „Myš, která řvala“ o tom, jak se vysoko ve Francouzských Alpách rozprostíral na dvou čtverečních mílích. Velkokněžnu hrál Peter Sellers, stejně jako premiéra a generála armády; podobnost s Kalouskem vůbec ne náhodná...Výsledek obrázku pro foto olser kalousek

Obdobně jako Miroslav Kalousek, šéf miniaturní přeběhlické strany TOP 09, poté, co jeden kalifornský vinař začal falšovat fenwické víno, postihla Miroslava jakož i Velký Fenwick, jenž byl rovněž závislý na exportu vína, alkoholická krize. Trojediný ministerský předsedä Fenwicu navrhl vyhlásit Spojeným státům válku.

Dvacet dobrovolných lučištníků pod vedením nejvyššího velitele vojsk zaútočilo na liduprázdný New York, neboť byl vyhlášen cvičný atomový poplach. Náhodou zajali vědce Alfreda Kokintze, pracujícího na velmi účinné bombě Q.Výsledek obrázku pro foto myš která řvala

A „řvoucí myš“ si na to, aby se ve vyhlášené válce vyhnula bombě Q, záměrně své území zmenšuje a posouvá hraniční patníky tak hluboko do svého dvoumílového vnitrozemí, aby byl Velký Fenwick „netrefitelný“… Stejně tak jako TOP 09, s čestným předsedou a věčně spícím knížetem Karlem Spáčem I., dělá ramena z ničeho, co by jí ctilo, navíc chce prokazatelně jen chce uplést z hovna bič na Babiše, když její stranické území se však zmenšilo úplně samo, samospádem preferencí...

Třetím bajkařem je KDU-ČSL, na kterou přesně sedí tzv. Opičí proces, když se dušují, že s trestně stíhanými lidmi do vlády nikdy nepůjdou. Babiš je pro ně jako učitel John Scopes, s nímž byl v červenci 1925 zahájen v USA neobvyklý proces, v němž čelil obvinění, že učil žáky evoluční teorii. Za zákonem, který podobný postup zakazoval, stál poslanec státu Tennessee John Butler. Výsledek obrázku pro foto olser bělobrádek

A tak předložil zákon, který byl později i schválen, zakazující učitelům na státních školách „učit teorii popírající božské stvoření člověka“. Přitom ale povoloval učebnici, jež evoluční teorii popisovala. K jeho zrušení došlo až v roce 1967. Scopesův proces eskaloval bitvu mezi evolucionisty a kreacionisty a několik dalších států USA krátce poté přijalo zákon, který zakazoval vyučovat evoluční teorii (v roce 1927 jich bylo 13).

Až v roce 1968 rozhodl Nejvyšší soud USA, že podobný zákaz porušuje Ústavu Spojených států, v níž se říká, že státní školy nesmí podporovat žádné náboženství. A to je k zamyšlení též pro šéfa KDU-ČSL Bělobrádka, jak to má být u nás s islámem a s opodstatněním vydání Babiše policii...

Zkrátka, pohádek a příměrů na osm politických stran a hnutí, co dnes prohlašují na „svoji čest“, že s Babišem do vlády nikdy, ani omylem, je mnohem víc, než bylo výše popsáno. A to ještě nebyla řeč o pohádkářích z ODS, Pirátů a Okamurovy Svobody a přímé demokracie (SPD) či bankrotářů z ČSSD, o nešťastných komunistech ani nemluvě...

(Jen malá vsuvka; citace - úspěch Pirátů je výsledkem našeho multikulturního školství, které mají na svědomí všechny dosavadní vlády. Díky jim vyrostla generace namyšlených hlupáků, obdivující vše cizí, vítající a kolaborující s islámem. Generace mladých, kteří ve skutečnosti nemají žádnou budoucnost a svou frustraci si budou vybíjet dle vzoru Antify. Nic nedokázali, ale budou ničit. Pohrdají vlastním národem...)

Nakonec se snad poprvé v české historii naplní Masarykovo heslo: "Pravda vítězí", byť ani toto není přesný fakt… Všechno o tom začalo, když se totiž perský král Dareios nechal přemluvit třemi mladíky pro řečnickou soutěž o nejlepší odpověď na otázku, co je na světě nejmocnější. První soutěžící označí za nejsilnější víno, druhý krále a třetí ženy, jenže se vzápětí opraví a připíše, že nejmocnější ze všeho je pravda.Výsledek obrázku pro foto olser kalousek

Ráno soutěžící vysvětlují: podle prvního víno mění chování, ohlupuje a zhoršuje paměť. Podle druhého se všichni bojí krále, poslouchají ho, a on je posílá do války a přivlastňuje si kořist. Je tedy logicky nejsilnější. Třetí mladík, který vlastně nabídl odpovědi dvě a trošku pravidla porušil, upozorňuje na moc žen.

To ony rodí krále, a když chtějí, umějí je připravit o korunu; muži bez nich nedokážou existovat, rozhazují kvůli nim majetky, nezřídka se z nich pomátnou, nechají zotročit, někdy i zaplatí životem. Navzdory veliké síle žen je tu však něco ještě silnějšího – pravda. „Víno, král i ženy jsou nespravedlivé, ale pravda trvá a sílí navěky, žije a vítězí,“ praví apokryf.

Do samostatného Československa přivezl z amerického exilu vlaječky s heslem „Pravda vítězí“ T. G. Masaryk. Zavdal tak příčinu legendě, podle níž právě on přišel na nápad dát nápis „Pravda vítězí“ na standartu. Heslo však navrhl v listopadu 1918 do státního znaku Jaroslav Jareš (1886–1967). Na Masarykově pohřbu se slibovalo, že slova zůstanou ve znaku a na prezidentské vlajce navěky.

Nový život vdechl heslu až prezident Václav Havel. Jeho slogan „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ je však spíš charakteristikou marné snahy dosavadního postsametového režimu o naplnění tohoto prohlášení. Později v realu doplněného pravdou humanitárně - bombardovací... Václav Havel – humanitární bombardování…

Inu, doporučil bych všem rychlokvašeným politikům osmi pidistran stran současné české Sněmovny, aby dvakrát měřili a jednou řešili a ne řezali, jinak je zde i rčení pro magory z ČSSD: "Pýcha předchází pád", aneb „Ze skromnosti se udělala ctnost na ochranu proti ctižádosti talentovaných a nespokojenosti průměrných“ - Francois de la Rochefoucauld…

Více o socialistech, kteří se teď třesou strachy ze splacení dluhu Altnerovi, potažmo rizika propadnutí v exekuci jejich Lidového domu, v opáčku následujících odkazů... http://www.rukojmi.cz/clanky/4180-zaoralek-neni-jen-zao-ce-tung-ale-hlavne-dle-nietzscheho-psychopat-s-komplexem-menecennosti-s-vrozenou-posedlosti-moci-a-vladnutim-komukoliv-o-zenach-ani-nemluve

https://ostrava.idnes.cz/rozhovor-s-lidrem-cssd-v-moravskoslezskem-kraji-lubomirem-zaoralkem-12x-/ostrava-zpravy.aspx?c=A171011_357305_ostrava-zpravy_woj

http://www.rukojmi.cz/clanky/4078-zaoralek-sobotka-chovanec-na-tiskove-konferenci-v-ct-tri-patniky-na-okresce-prubezne-ocuravane-psi-poulicni-smeskou-bezejmenne-rasy

http://www.rukojmi.cz/clanky/2464-trest-pro-babise-za-to-ze-je-uspesny-a-jeho-firmy-za-par-let-odvedly-do-statniho-rozpoctu-19-6-miliardy-korun-a-na-dotacich-dostaly-jen-1-9-miliardy-tedy-desetinu-presto-zarlivy-kalousek-dsti-ohen-a-siru

http://www.rukojmi.cz/clanky/984-pane-prezidente-zemane-proc-hned-kalasnikov-kdyz-to-jde-havloidne-s-humanitarni-bombou

Dvě tváře kariérního Sobotky; lustrační zvyklost či post premiéra?Obrtlík Bohuslav Sobotka aneb Ještě včera lustrace, dnes už ne…?

 Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud

17. 10. 2017 7:09

Jsme svědky jedinečného okamžiku, kdy se totiž stane, aby se nejoblíbenějším politikem v zemi stal vůdce skutečné opozice, což se právě podařilo Tomio Okamurovi. Pryč jsou časy, kdy podobným žebříčkům vévodili politici typu Vladimíra Dlouhého, Petry Buzkové a Stanislava Grosse (jdo si na ně vůbec ještě vzpomene?). Šlo o konsensuální, leč ve své podstatě vyprázdněné a falešné typy politiků. Bohužel to s sebou nese také typický český rys, kterým je okopávání kotníků od marginálních politiků z národní scény, kterým se vlastní politické formace nacházejí ve stádiu klinické smrti. Řídí se heslem: když chcípla koza nám, ať pojde také sousedovi a to více vyjí, útočí a nadávají na Tomia Okamuru a jeho SPD. Co prý má zaručeňě v plánu po volbách, pro co hlasoval a nehlasoval, aniž by to doložili jedinou sjetinou z parlamentu, že vede své věrné jako krysař pomýlený dav a jiné bludy. Vytahují postoje a výroky z doby, kdy byl jen úspéšným podnikatelem. Zkrátka nenechají na něm nit suchou a nevidí na něm nic pozitivního.

17. 10. 2017 7:09

Jsme svědky jedinečného okamžiku, kdy se totiž stane, aby se nejoblíbenějším politikem v zemi stal vůdce skutečné opozice, což se právě podařilo Tomio Okamurovi. Pryč jsou časy, kdy podobným žebříčkům vévodili politici typu Vladimíra Dlouhého, Petry Buzkové a Stanislava Grosse (jdo si na ně vůbec ještě vzpomene?). Šlo o konsensuální, leč ve své podstatě vyprázdněné a falešné typy politiků. Bohužel to s sebou nese také typický český rys, kterým je okopávání kotníků od marginálních politiků z národní scény, kterým se vlastní politické formace nacházejí ve stádiu klinické smrti. Řídí se heslem: když chcípla koza nám, ať pojde také sousedovi a to více vyjí, útočí a nadávají na Tomia Okamuru a jeho SPD. Co prý má zaručeňě v plánu po volbách, pro co hlasoval a nehlasoval, aniž by to doložili jedinou sjetinou z parlamentu, že vede své věrné jako krysař pomýlený dav a jiné bludy. Vytahují postoje a výroky z doby, kdy byl jen úspéšným podnikatelem. Zkrátka nenechají na něm nit suchou a nevidí na něm nic pozitivního.

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %