A jakoby měl dojem, že se zcela z údajné náklonnosti k Zemanovi neočistil, trumfuje: "Vyznamenání od Zemana mi nic nepřineslo, jen zbytečnou nevraživost… Nezavazuje k ničemu, ne. Vyznamenání dostanete a prostě ho máte. Vzbuzuje to zase jenom nevoli a myslím si, že by se ani žijícím umělcům státní vyznamenání neměla udělovat. Vzbuzuje to úplně nesmyslnou nevoli a závist. Ta vyznamenání by se měla dávat lidem, kteří zachránili životy nebo se významně podíleli třeba na vzniku republiky, nebo ochraně republiky, vojákům a tak. Vždycky je to subjektivní názor prezidenta, komu to dá," tvrdí Renč a dodává: "Většinou to samozřejmě prezidenti dávají svým oblíbencům nebo blízkým spolupracovníkům, nebo umělcům, které mají rádi. A říkám, nic to tomu člověku nepřinese, jenom zbytečnou nevraživost. Říkám, já jsem si to ocenění nedal, tak se zeptejte pana prezidenta, v čem vidí zásluhy. Já si myslím, že jsem na to ocenění příliš mlád a mám příliš málo zásluh, abych si ho na sto procent zasloužil…"

Jako za trest přišlo další profesní faux pas; uvedl  do kin film Lída Baarová a řada kritiků jej ztrhala. Spíš to byla nevyvedená komická patlanice, než drama s ponurým koncem.

Je trapné, když se diváci u tohoto žánru začnou smát. Třeba scéna soulože Baarové s Goebbelsem, kdy se kvůli romanticko-.sexuálnímu dojmu objevily plameny z krbu, v nich se začal navíc začal zjevovat Goebbels s různými grimasami. O tom se mluvilo jako o nejnepovedenější erotické scéně obecně, nejen v tomto jeho filmu.

A to nemluvím o postavě samotného Hitlera, kterého hrál herec z úžasných Básníků - Štěpánek, alias Štěpána Šafránka skvěle stvořeného Pavlem Křížem, jehož v roli Hitlera viděti, smíchy se potrhati; o Kendym ani nemluvě... Přitom hexalogie režiséra Dušana Kleina o bláznivých a věčně zamilovaných básnících nemá konkurenci; rejža je prostě rejža od pána Boha, a ne od kšeftaře s klipy...

Jaký herecký materiál měl Renči k dispozici? Goebbelse, co byl nepříliš svůdný muž, fanatický nacista, válečný zločinec a ministr, který vedl ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu, neúspěšný autor románů a divadelních her, proto asi zapálený palič knih, později nejpřednější člen strany NSDAP. Měl plochou nohu od dětství a po nepodařené operaci mu zůstala zkrácená noha, proto kulhal. Prostě chlapec k pomilování, pro Baarovou nezištná láska, jako trám…

Děj této tragédie? Když se Hitler dozvěděl o Goebbelsově románku, zuřil a přikázal mu kontakty s Baarovou okamžitě ukončit a vrátit se zpět k manželce. Goebbels tento příkaz uposlechl… Vskutku romantika k potrhání…

A co ve filmu nebylo? Po vůdcově sebevraždě zastával místo posledního kancléře Třetí říše, než jeho žena Magda kyanidem otrávila všech jejich šest dětí. Krátce poté se Goebbels zastřelil a jeho žena se otrávila kyanidovou kapslí. Jejich těla byla poté na jejich žádost kontrolně střelena a poté spálena benzínem. Všechny otrávené děti byly nalezeny vedle sebe v nočních košilkách…

Recenze za to Renče právem strhaly: "Renčova Baarová je vypravěčsky i filmařsky zpackaná. Nesděluje to, co sdělovat chce, a co sděluje, můžeme rozdělit buď na nesnesitelně nudné, nebo nechtěně směšné. Filip Renč se pokouší vyprávět melodrama větší než z Titaniku, nemá však prostředky ani schopnost... Scéna, v níž „neodolatelný mačo“ Goebbels kňourá do telefonu "včera jsem potkal vůdce a strašně na mě řval", by jistě měla být jedním z vrcholných dramatických momentů, nejde však u ní zadržet smích. Vyznívá jako internetová parodie..."

Tak se po těch všech otřesných filmových peripetiích podívejme do Renčovy tvůrčí minulosti a zvažme, zda si tedy vyznamenání od prezidenta Zemana zasloužil, nebo ne...? Běžnému konzumentu filmového umění stačilo si zaregistrovat jméno režiséra v titulku seriálu Sanitka 2. a vše bylo jasné; žádný Adamec, jako v prvním seriálu Sanitka, ale Filip Renč, nejzprofanovanější „režisér“, co se neprozřetelně dostal k filmu a televizi.

K tomu scénárista Ivan Hubač mladší, který nedal na varování svého otce, prvního autora literární předlohy skvělé původní Sanitky Jiřího Hubače, aby její pokračování nedělal. Ach, ty konce těch, co nepřekročili stíny svých otců…Takže ještě jednou; inkriminovaný seriál „Sanitka 2“ byl spáchán jako jen slabý odvar původní Sanitky režiséra Jiřího Adamce a to v režii Filipa Renče, toho Renče, co jako jediný „umělec“ zůstal neslušně pro neidentifikovatelný protest sedět při pietě ve stoje na pohřbu hudebního skladatele Karla Svobody...

Když se Renč dozvěděl, že český filmový a televizní svaz FITES udělil jeho televiznímu seriálu Sanitka 2 anticenu Zlatý citrón, zkroutil se mu úsměv na tváři, jako by právě pozřel polévku z čerstvě vymačkaných šťovíků… Třeba to FITES napraví letos;  celkem třináct dílů Sanitky 2. zastihlo hrdiny pražské záchranné služby v pokročilejším věku.

Mnoho herců se totiž vrátilo ke své roli z původního seriálu Sanitka z roku 1984. Přestože do seriálu vložili tvůrci velké množství energie, seriál skončil diváckým fiaskem, nejinak to bude i s před týdnem zahájeným opakováním Sanitky 2… Holt, tučné honoráře na ulici jen tak neleží a hypotéky se neptají, o novomanželkách ani nemluvě...

Renč je specialista rovněž na „umělecké pozměňování“ lidských osudů, znám jeho zmanipulované rádoby kasafilmy. Za všechny bych jmenoval „Requiem pro panenku“. Nedávno TV Nova odvysílala znovu toto kasa dílo podle námětu Josefa Klímy a v režii Filipa Renče, čímž vznikla filmová lež století. Je to už přes třicet roků, co v Měděnci na Chomutovsku zahynulo v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené.

Ústřední postavu – černovlasou cikánku – paradoxně hrála bledá blondýnka Aňa Geislerová – panenka, co ze žalu a frustrace zapálila skříně a usmrtila desítky žen. Bezcitná cigánka přece nemohla být frustrována a navíc by určitě byla málo sexy. Autoři scénáře Filip Renč a Igor Chaun měli přece vše ve spisech normalizačních bolševických soudů, jimž najednou tolik důvěřovali. Lidé kolem ústavu je nezajímali, ani jejich pohledy na tragédii.

Mladý reportér Josef Klíma ve své knize „Brutalita“ o tragédii v Měděnci označil za viníky vychovatelky. Jenže se nechal svést na falešnou stopu, resp. přijal oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců, kteří chtěli zahladit stopy, že ústav nebyl proti požáru zabezpečen. Kniha se pak stala námětem pro film „Requiem pro panenku“, drama, kde filmové vychovatelky “brutálně týrají” bezbranné chovanky. Filmová fikce přitom byla na hony vzdálena realitě.

Jaké asi kolovaly v hlavě režiséra Renče myšlenkové pochody? Možná si uvědomil, že film, aby upoutal české diváky, musí být "dílo" s mnoha vraždami, dojemnými a vzrušujícími scénami lesbické lásky či incestu. Hlavně nemohla být ústřední hrdinkou všemi diváky nesnášená cikánka, ale všemi milovaná oběť komunistické zvůle.

Eva Kováčová (Marika) – René… foto: Otto Kamenský, Vladimír Kolář, MF DNES

Ve filmu se přece musela objevit rovněž kritika totalitního omezování osobní svobody, šikany a nespravedlnost, na níž jsou pokrytečtí Češi nadmíru vysazeni. Celkový dojem musel prostě vyznít ve smyslu, že totalita hororově zachází též s nešťastnými retardovanými dívkami.

A kdo by fandil nenáviděné cikánce…? Musel být zkrátka vytvořen kontrast - zvlčilá komunistická chátra a proti ní bezbranná, týrané dívenka, jež byla zneužita vlastním tátou i krutým režimem. Tragédie chudinek chovanek těžké totality musela mít přece své jasné opodstatnění. A jaká byla dobová, sametem posedlá recenze na tento škvár? V ní se zasvěceně praví:

“Český psychologicko – společenský snímek zachycující osud čtrnáctileté dívky Mariky, která se poté, co je znásilněna vlastním otcem, dostane administrativním omylem do Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Pokouší se upozornit na omyl, a když nikdo nereaguje, pokouší se uniknout. Dostává se do sporu s cynickým personálem i lhostejným ředitelem. Život v ústavu připomíná peklo. Sadistické vychovatelky týrají postižené dívky a udržují je pod silnými dávkami prášků. Zoufalá Marika naráží na nezájem a hradbu lhostejnosti, ale nepřestává doufat. Podaří se jí sice uprchnout, je však donucena k návratu, její spory s brutálními vychovatelkami se vyhrocují a vedou až k tragickému vyvrcholení…“

Filip Renč si ve svém filmu dokonce i zahrál. Na foto s cikánkou Aňou Geislerovou... Foto: ČTK 

Lež vedle lži; pravda však byla zcela jiná. Eva Kováčová (Marika), pouze svým opilým otcem při údajném znásilnění přilehnuta, utekla, jelikož opilec místo incestu usnul. Proto její postavu vytvořila nazrzlá gadžovka Aňa Geislerová, jejíž eroticko-dramatické scény mají svůj patřičně nabroušený divácký náboj, přestože nemohla mít s tehdejší žhářkou společného vůbec nic.

Eva Kováčová nebyla krásná ani hodná dívka, nýbrž těžko zvladatelná, temperamentní transsexuální Romka, mimo jiné s lesbickými sklony. Panenka Eva-René zůstala odbojnou i ve vězení, kam ji soud původně poslal na pět roků, ale její trest zkrátila amnestie prezidenta Havla. Ve vězení se dvakrát pokusila přizabít bachaře. Na svobodu šla v listopadu 1993 a ujal se jí jezuitský páter František. Taková jsou fakta, na které se ve filmu nedostalo…

V reálném životě poté transsexuální Eva, jež se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou. Ti dva spolu pak žili přes deset let, než se rozvedli a René, jako patologický palič, zapálil byt, který si společně vybudovali. Tentokrát naštěstí nikdo nezemřel, přestože ohrozil nic netušící sousedy… Renč, který toto vše pominul, se brání, že případ z roku 1984 využil jen jako motiv. Tvrdí, že „Requiem pro panenku“ je přece hlavně umělecký film... Bla, bla, bla...

V úvodních titulcích se však objeví věta: „Film byl natočen podle skutečné události“. Hlavní však pro něho bylo, že jen roku 1991 na kasa film přišlo půl milionu diváků. Uvěřili lži o minulé režimu a stejně tak tomu, že podle Renče šlo v Měděnci o zámek hrůzy, i když ve skutečnosti byl ústav pěknou vilou se zahradou plnou růží…

Jednou z vychovatelek byla i Jiřina Nováková, která zřejmě už měla lží tak akorát, proto později mj. napsala: “Četla jsem spisy, poznala jsem aktérku příběhu osobně, jak se chovala, ale s realitou to nemá nic společného. A jaká že to byla panenka? Žádná zakřiknutá a nevinná dívka s milou tváří a světlými vlasy, jak byla ve filmu prezentována Geislerovou, ale agresivní a nepřizpůsobivá cikánka. Evu Kováčovou si pamatuji dobře ve vztahu k tomu příběhu, a také proto, že byla dost problematická," vypráví…

"Dočetla jsem se, že dnes se už tak nejmenuje. Už to není ta dívka nebo žena, ale o pětadvacet let starší muž. Nechala si údajně změnit operativně pohlaví. Všechno se jí v Měděnci příčilo, chtěla pryč. Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se “hadry”. Mluvila o všem chladně, jako by se nic nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu…

Tenkrát mladý režisér Filip Renč natočil příběh podle reportáže Josefa Klímy, který měl podklady jen ze soudních spisů. Ani jeden z nich s Evou nemluvil, nikdy ji neviděli. Nikdo nemluvil ani s vychovatelkami. I když byly odsouzeny…” tvrdí bývalá vychovatelka Jiřina Nováková z Mědence...

Filip Renč je bezesporu talentovaný režisér a hodný chlapec, jeho maminka z něho má jistě velkou radost, proto byl vybrán, aby natočil sérii televizních spotů „Nemyslíš-zaplatíš“ pro ministerstvo dopravy. Jeho práce vzbudila řadu rozporuplných ohlasů - část veřejnosti kampaň vzhledem k rostoucímu počtu vážných nehod přivítala, část lidí se ohrazovala proti její podobě, protože se jim spoty zdály až příliš brutální a krvavé. Renč k tomu ale řekl: „Ta kampaň není vůbec brutální. Má zasahovat emoce a podprahové myšlení řidičů v situaci, kdy by neměli předjíždět v nebezpečné situaci nebo pít před jízdou…“

Na tato vlastní slova ale v den svých 45. narozenin asi zapomněl… Na jedné pražské křižovatce došlo k nehodě, jeden řidič počkal na příjezd policie, druhý ujel. Podle svědků Filip Renč. Policie ho našla v blízkém autoservisu. Vyšetřovatelům však tvrdil, že neřídil on, ale osoba jemu blízká, a odmítl dechovou zkoušku, případně další odběry, které by označily přítomnost alkoholu. Pak se ale prokázalo, že Renč skutečně vůz řídil. A proč by odmítal dechovou zkoušku, kdyby měl čisté svědomí…?

Alkohol za volantem (pokud se řidič odmítne podrobit testům, je na něj pohlíženo, jako kdyby nadýchal okolo 1 promile), útěk z místa nehody a lhaní se režisérovi hodně nevyplatilo. Padesátitisícová pokuta od policie asi pro něj nebyla nijak závratná a zákaz řízení na dva roky byl sice problém, ale dal se vyřešit, řidičáky se často vracejí už po půl roce.

Průšvih byl ale v tom, že ministerstvo dopravy oznámilo, že s ním jako s režisérem kampaně „Nemyslíš-zaplatíš“ končí. Tím Renč přišel o několikamilionový honorář. Konečně jedno rozumné rozhodnutí našich úředníků. Koho by po tomto případu odradil děsivý spot proti alkoholu na silnicích od člověka, který sám pod jeho vlivem řídí a jenž se ve svých 45 letech neumí ke svým činům postavit jako chlap. Proto dopadla Sanitka 2 tak, jak dopadla…

Ale zpět k vyznamenávání k 28. říjnu; režisér Jan Němec odevzdal na Hradě své vyznamenání, které dostal od prezidenta Havla. Na protest proti Zemanovi, jenž vyznamenal režiséry Filipa Renče a Roberta Sedláčka, co podle Němce „nikterak nepřispěli k československé státnosti. Pouze ve své profesi přímo či nepřímo pomohli jednotlivé osobě k politické kariéře.“ Také názor vraceče medaile od humanitárního bombardéra, od něhož by si ani hladový pes nevzal kůrku chleba...