Nejen institucionální cenzura, ale také autocenzura je nebezpečná Doporučený
Svobodná výměna názorů se z mého pohledu v posledních letech značně zadrhává. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, kdyby svoboda slova nebyla tématem, nejsme dnes zde v tak hojném počtu, a nikdo by ani neměl potřebu zakládat Společnost na obranu svobody projevu. Čili něco se děje.
Koridor přípustného se zužuje. Respektive je někým zužován.
Dle mého názoru nejde ani zdaleka jen o institucionální cenzuru. O viditelné státní nebo korporátní zásahy, do fungování webů nebo sociálních sítí. Velkou roli v tomto procesu hraje plíživá a těžko definovatelná, a proto i složitěji demaskovatelná autocenzura. Neboli to, jak omezujeme sami sebe nebo své okolí my sami. Jak ochotně přistupujeme na témata (dnes se módně říká narativy) určovaná hlavním proudem, jak přistupujeme na jejich výklad.
Vyslovování disentních názorů je pro člověka nákladné vždy. Demokratické pluralitní společnosti by však mělo jít o to, aby tyto náklady zůstávaly v rozumných mezích. Aby nebyly prohibitivní.
Člověk je totiž společenských tvor. Jeho výherní evoluční strategií je spíš společenský konformismus nežli vypjatý individualismus. Stát sám proti názorům většiny tak není pro mnohé z nás úplně komfortní. I proto může být cancel culture tak účinná.
Náklady vyslovování nonkonformních názorů, o kterých zde mluvím, mají různou podobu. Zpravidla jde o náklady – v uvozovkách – „jen“ společenské spojené s nějakou formou sociálního odmítnutí jedince, nositele nemainstreamového názoru.
Dva původci vynucování autocenzury - aktivní a pasivní
Aktivní původci autocenzury
Mezi aktivní tvůrce tohoto společenského klimatu patří pochopitelně i mnohá média, která všechno výše zmíněné svým hlasem ochotně zesilují.
Pasivní původci autocenzury
A proto je tak důležitá ve společnosti, která přirozeně tíhne spíše ke konformismu, role buřiče, role nonkonformního jednice, skeptika, který se nezdráhá klást si otázky a je ochoten a schopen nést náklady spojené s vyslovováním disentních názorů. Který otevírá cestu všem ostatním a bourá mantinely vztyčované majiteli jediné přípustné pravdy. Ostatně nejpozději od dob Karla Havlíčka Borovského máme v Čechách tradici tohoto typu hodnou následování.
Dovolte mi na závěr citovat slova klasika. Ruský disident Alexandr Solženicyn v brilantním eseji Nežít se lží! z roku 1974 napsal, mimo jiné, i tato slova:
„Nedozráli jsme k tomu, abychom vyšli na náměstí a veřejně hlásali pravdu, abychom nahlas vyslovili, co si myslíme; je to sice hrozné, ale vyzývat k něčemu takovému nemá smysl. Odmítejme však alespoň říkat to, co si nemyslíme!“
Někdo namítne, že citovat Solženicyna je možná až příliš, že nemáme gulagy ani sovětskou tajnou policii. Nemáme. Ale princip těchto slov je obecně platný. V komunistické totalitní diktatuře ta slova platí bezezbytku, v nominálně svobodné společnosti, která lehkovážně k soft verzi totality sklouzává, by měla burcovat.
Číst 257 krát | |
Zveřejněno v
MEDIOKRACIE
|
Slavný německý básník Johann Wolfgang Goethe v době své největší slávy na dotaz co by si
V pražském hotelu Pyramida probíhá druhým dnem významná mezinárodní fyzikální konference
Velmi často slýcháme, že mladá generace je jiná, že přezírá starší občany, zná sice mnohé
Kdykoliv se zmíním o možnosti války, tak 99% odpovědí zní "Neboj, Rusko přece do války
Jak vypadá dnešní venkov? Tak nejprve ty lepší zprávy: hasičské zbrojnice jsou nově
Popsaná situace jak si politici závidí místa a jak lehce se bezideovým premiérům díky
Fragmenty jsou též na X (Twitteru) i Facebooku
Nejvíce komentované články
Prostor pro Vaši presentaci