Podle historiků i pamětníků u nás bývalo přes milión členů komunistické strany, což ve 14miliónovém státě nebylo málo. Dnes se situace obrátila. Vcelku je tu asi 170 tisíc členů všech stran, což by za první republiky tvořilo členstvo strany jediné. Proto než začnu uvažovat o politice, trochu statistiky. Podle údajů z loňského roku tu máme 32 tisíc lidovců, přes 50 tisíc komunistů, 23 tisíc sociálních demokratů, 21 tisíc členů ODS a počet členů dalších stran se už počítá jen ve stovkách nebo jednotkách tisíc. Konec žebříčku tvoří hnutí Úsvit s devíti členy. Ano, tyto strany nemají sice mnoho členů, ale řadu sympatizantů i voličů. Nebude trvat dlouho a lidé začnou volat po vládě tvrdé ruky
Naskýtá se otázka, zda tak malý počet členů stran je způsoben jen nezájmem lidí o politické dění. Oproti Švýcarsku je u nás v poměru třikrát méně členů stran. Pokud ta či ona strana zvýší své preference, hrozí, že do ní začnou vstupovat lidé, kteří nežijí pro politiku, ale z politiky. Stranická příslušnost je pak výtahem k moci, funkcím, finančním příležitostem. Možná i proto si řada stran velice hlídá nové zájemce o členství ve straně. Po špatných zkušenostech s takzvanými velrybáři, tedy politiky, kteří si kupovali hlasy členů, je to i pochopitelné.
Na druhé straně je tu ovšem pochybnost, jestli ve stávajícím systému nejde o něco jiného. Strany totiž jsou dost dobře zabezpečeny z hlediska státu, protože i v případě porážky dostávají nemalé finance. Potom by bylo pochopitelné žít s pocitem, že čím méně členů a čím méně funkcí, tím lépe. Možná i toto bude předmětem celospolečenské diskuse, do jaké míry podporovat strany, které se ani nedostanou do parlamentu, žijí z plateb za získané hlasy.
Mnohem více mě však trápí, že se stále pohybujeme jen v dosahu jednoho volebního období a že postoje stranických vůdců jsou motivovány okamžitým volebním ziskem a nikoli perspektivou desetiletí a prospěchu národa. Naše společnost potřebuje ale politiku, nikoli politikaření. Čekáme, že politici dokážou přinést oběť.
