Před patnácti lety stál tehdejší federální ministr financí a nynější prezident Václav Klaus v čele skupiny vládních reformátorů, kteří se pustili do zásadní transformace naší ekonomiky. Mnozí si možná v té vzrušené době plné novinek a nejrůznějších změn ani neuvědomili, že liberalizace cen, ke které pod jeho velením tehdy došlo, byla nejriskantnějším bodem celého polistopadového vývoje, neboť v případě jejího neúspěchu se nastartovaný proces nástupu kapitalismu mohl zvrátit. V takovém případě by nemohly být provedeny následné kroky jako liberalizace zahraničního obchodu, privatizace, prodej podniků do zahraničních rukou a další, které byly nutné k přechodu od komunismu ke kapitalismu. I sám strůjce cenové liberalizace Václav Klaus přiznal, že si tohoto rizika byl dobře vědom: "V žádné jiné chvíli nebyl důvod, abych z ekonomického hlediska nespal a čekal, co se stane zítřejší den." Dnes se toto napětí může zdát, zejména mladé generaci, nepochopitelné, ale nesmíme zapomínat na historický kontext, ve kterém vše probíhalo. Do roku 1990 se slovo "kapitalismus" stále nemohlo oficiálně vyslovovat. To, že je začátkem roku 1990 vyslovil jako první v televizním projevu Václav Klaus, bylo od něj velice troufalé, neboť to vzbudilo nesmírnou nevoli u zastánců "třetích cest", které nás měly dovést nikoliv  ke kapitalismu, ale ke komunismu s lidskou tváří. Klaus na štěstí pro náš národ toto slovo vyslovil, protože nikdy nepřevzal falešné klišé hlásané těmito tehdejšími rádoby politiky. Klišé, že prý lidé nejsou na změnu připraveni a že potřebují léta jakéhosi školení, jak se mají v novém systému chovat. Jestli bylo revolucí říci slovo kapitalismus, tak slova "privatizace" a "prodej do zahraničních rukou" byla revolucí mnohonásobnou. Ano, na toto vše se zapomíná a je proto dobře, že Centrum pro ekonomiku a politiku seminářem „15 let od obnovení kapitalismu v naší zemi – liberalizace cen a zahraničního obchodu a zahájení privatizace očima tehdejších aktérů“ nejen připomnělo toto výročí, ale že se na něm pokusilo odstranit řadu nepravd a desinterpretací, které se na něj nabalily v průběhu let v důsledku pomluv z úst oponentů transformace. 

Sál Národního domu v Praze na Vinohradech byl nabit nejen bývalými ministry a aktéry tehdejší doby, ale i soudobými významnými osobnostmi jako Topolánek, Pačes, Fišera, Němcová, Tlustý, Bakala, Dienstbier, bankovní rada ČSOB a další.

Velkým překvapením bylo pro mnohé účastníky semináře zjištění, že nebýt tehdejšího předsedy federální vlády Mariana Čalfy a ministra obrany komunisty Vacka, tak se Klausova ekonomická reforma díky reformním komunistům šedesátých let v čele se Zemanem, Komárkem,  Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem nekonala.

Překvapením bylo, že tuto pro stát tak důležitou změnu provedla tak malá skupinka lidí, kteří byli všichni až na zesnulého tehdejšího náměstka ministra financí pro ceny Vladimíra  Rudlovčáka přítomni. Snímek je zachycuje při příchodu na seminář.

Marián Čalfa, v roce 1991 předseda vlády ČSFR, Vladimír Dlouhý, v roce 1991 ministr hospodářství ČSFR, Karel Dyba, v roce 1991 ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky, Dušan Tříska, v roce 1991 náměstek ministra financí, Ivan Kočárník, v roce 1991 náměstek ministra financí ČSFR, Jana Fürstová, v roce 1991 náměstkyně ministra financí, Emanuel Šíp, v roce 1991 ředitel odboru maloobchodních cen ministerstva financí ČSFR a samozřejně hnací síla celého procesu, ministr financí České a Slovenské federativní republiky v roce 1991 Václav Klaus, se svěřili přítomným se svými tehdejšími pocity i s tím, jak se na výsledek reformy dívají nyní.

"V názvu semináře stojí 15 let od obnovy kapitalismu, což ukazuje na to, že stále ještě je pro mnohé slovo kapitalismus něčím zvláštním. Jinak by tam totiž stálo, 15 let od obnovení normálního stavu země‘. Spojené státy si také neříkají kapitalistické neboť kapitalismus je pro ně samozřejmou věcí. O to důležitější je si výročí obnovení kapitalismu u nás připomenout, neboť 1.1.1991 nastala skutečně obrovská a neopakovatelná změna, kdy se z teoretických úvah a snů promítlo vše do konkrétního života lidí. Byly spuštěny změny, které se dotkly života nás všech, kteří jsme o tom ani nesnili. V tento den nastala skutečná změna v našem systému," zahájil seminář moderátor prvního bloku - tajemník a ředitel Sekretariátu prezidenta republiky Ladislav Jakl

 Václav Klaus připomněl, že prvnímu lednu 1991 předcházelo zhroucení komunismu u nás i ve světě, které bylo mylně interpretované jako jeho porážka, což vyvolalo v celém našem národě mimořádnou euforii a vytvořilo poměrně vzácnou a vysokou jednotu. Bohužel tato jednota byla výslovně negativní, tedy proti něčemu, nikoli pro něco. I to ale naštěstí stačilo k tomu, aby se vytvořil příznivý prostor pro hledání cesty vpřed. Cestou vpřed neboli alternativou komunismu ale nebyl tehdy pro většinu lidí u nás kapitalismus. Byly hledány a propagovány různé utopické třetí cesty a to ve všech klíčových oblastech našeho společenského života.

"V politice to byla třetí cesta založená na odmítání smysluplnosti politických stran, na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi, což nebylo nic jiného než odmítání liberální demokracie. Byl to jiný, nový kolektivismus, dnes bych dodal, že to byla postdemokracie," zdůraznil Václav Klaus a dodal:

"V ekonomice bylo třetí cestou  nikoli úsilí o fundamentální změnu dosavadního systému, ale pouze o prohloubení perestrojky. Bylo to navazování na myšlenky šedesátých let o konvergenci systémů. Byla to nevíra v trh a naopak víra v osvícené ekonomické centrum, které bude s internetem v ruce a s populárními manažerskými brožurkami „Jak řídit“ ekonomiku a nás všechny moudře organizovat. Byla to myšlenka privatizovat pouze malé podniky a větší spíše předávat do rukou zaměstnanců. Byla to obava z výprodeje „rodinného stříbra“ do zahraničí, atd. Byla to i třetí cesta v zahraniční politice, která z naší země chtěla vytvořit most mezi Východem a Západem, nový svět, který by se zbavil omylů obou. Byly to i návrhy na současné zrušení Varšavské smlouvy a NATO. Byla to idealistická nikoli reálpolitická koncepce zahraniční politiky. Bylo to vysmívání se pojmu národní zájmy."

Reformní komunisté a disidenti brzdili změny

"Výsledek dramatického jednání ve vládě o scénáři ekonomické reformy byl o prsa. Překvapivě pozitivní roli v hlasování sehráli lidé, do kterých by to nikdo neřekl. Proti nám se rvali lidé z OH, lidé z ČSSD a ze slovenského KDH. Překvapivě nakonec pro reformu zdvihli ruku lidé jako Marián Čalfa nebo komunistický ministr obrany Vacek. Nebýt jejich zdvižených rukou, žádný scénář ekonomické reformy by se ve vládě neprosadil. Děkuji Marianu Čalfovi, že naše návrhy vždy podržel. Bez jeho zásahů by hodně věcí tehdy nebylo možné uskutečnit. To je dnes naprosto paradoxní věc, ale měli by ji občané znát. Tehdejší střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani chvilku veden mezi autentickými reformátory a obhájci starých pořádků - bývalými komunistickými strukturami. Mýtus, že tomu tak bylo, by už měl být definitivně opuštěn. Tito lidé tehdy totiž dobře věděli, že prohráli, a proto neměli sebemenší politické ambice, minimálně in the short run. Tehdejší diskusi vůbec neovlivňovali a to říkám s plnou zodpovědností," vysvětlil Václav Klaus.

"Ti, kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali, patřili do jedné ze dvou tehdy nesmírně vlivných skupin. Do skupiny reformních komunistů šedesátých let v čele s Milošem Zemanem, Valtrem Komárkem,  Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a dalšími a ke skupině disidentů z kulturní a intelektuální sféry v čele s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Pithartem a dalšími," oznámil zkoprnělému sálu Václav Klaus

Přítomní v sále se tak dozvěděli, že reformní a proto z komunistické strany většinou vyškrtnutí či vyloučení komunisté šedesátých let, kteří měli v sedmdesátých a osmdesátých letech velmi různé osudy, chtěli navázat na své dvě desetiletí staré reformní postoje. Disidenti z kulturní a intelektuální sféry  v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem, které většina národa dosud mylně pokládá za protikomunistické bojovníky, chtěli skutečně sice vytvořit něco nového, něco, co by nemělo vady obou v historii známých modelů uspořádání lidské společnosti. Ale neměl to být kapitalismus, ale jak vysvětlil profesor Klaus, svět měla podle nich řídit skupina vyvolených, do níž by patřili oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem. Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“, tedy pro méně vyspělé a méně svobodné a méně tvůrčí jedince. Protože trh s jeho neviditelnou rukou se jimi přímo nedal nijak ovlivňovat, považovali jej za nedůstojné a nevznešené „hokynářství“ a ne za úžasný nikdy nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit a nepostradatelný předpoklad demokracie. "Není náhodou, že přesně v den tohoto 15. výročí řekl v polední besedě v ČT1 bývalý prezident, že ,neviditelná ruka trhu páchá různé pěkně viditelné zločiny‘. Tento výrok je na dlouhý esej," rozhořčil se pan prezident a dodal, že tyto dvě skupiny nebyly a ani být nemohly nijak vodotěsné. Vzájemně se prolínaly a konec konců si docela dobře rozuměly.

Skupina kolem Klause nebála říci, že cílem reformy  je kapitalismus

Reformy dělala jiná, poměrně malá skupina lidí, která se nebála říci, že cílem je kapitalismus a parlamentní demokracie. Skupina, která si v této euforické době zformulovala proto jiný úkol, protože věděla, že je třeba na bázi standardních, osvědčených postojů říci, kam chceme jít, naznačit, jak se tam dá dojít a přesvědčit o tom českou veřejnost.  Přesně o tom se vedl tehdy ostrý politický střet. Jeho vrcholnými okamžiky v politice byly červnové parlamentní volby v roce 1990 a z nich vzešlá, nově vypadající relativní síla jednotlivých politiků, jakož i říjnová změna ve vedení Občanského fóra. Byl jím i v létě 1990 vytvářený vládní "Scénář ekonomické reformy" a jeho podzimní prosazení ve Federálním shromáždění. Byly tisíce dalších nezapomenutelných věcí, ale ze systémového hlediska právě tyto změny byly rozhodující.

Scénář ekonomické reformy

 "Scénář ekonomické reformy", tak tak prosazený ve vládě a parlamentu, obsahoval pět základních pilířů transformace: ekonomickou deregulaci, tedy likvidaci institucí centrálně řízené ekonomiky a rušení stovek či tisíců příkazů a zákazů, otevření vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty,  liberalizaci cen a zahraničního obchodu, privatizaci státních podniků. Její tvůrci se přitom snažili vyhnout vysoké inflaci a chtěli postupně vytvářet tržní infrastrukturu, a to jak jejího hardwaru, tedy institucí, tak jejího softwaru, legislativy. 

"Jakkoli se to dnes zdá už téměř neuvěřitelné, o každou větu tohoto Scénáře byl sváděn tuhý boj, i když všechny tyto věci jsou pro nás dnes už naprostými samozřejmostmi. Věděli jsme také velmi dobře, že kouzlo není v jednotlivostech, ale v udržení a zachování transformačního celku. Věděli jsme, že není na co čekat, protože polistopadová euforie dávala nikoli nekonečně dlouhý čas a prostor i k nepopulárním a nikoli bezbolestným krokům a že bylo třeba využít nezorganizování se či dočasného oslabení všech různých zájmových skupin, které v normální situaci prosazováním svých parciálních zájmů jakékoli změny úspěšně brzdí," uvedl prezident Klaus.

 "Věděli jsme i to, že ekonomiku a s ní spojené životy miliónů lidí nesmíme ohrozit a destabilizovat, že proto musíme minimalizovat inflaci a s ní vždy spojený chaos. Klíčem k minimalizaci transformačních ztrát či nákladů byla opatrná rozpočtová politika - zejména přebytkový rozpočet na rok 1990 a stejně opatrně koncipovaná měnová politika. To umožnilo vyhnout se rizikům plynoucím z liberalizace cen a zahraničního obchodu, z roztočení cenových či cenovo-mzdových a kursových či kursovo-cenových spirál, které mohly vyvolat nebezpečnou dynamiku klíčových ekonomických veličin. Dá se říci, že jsme se jim vyhnuli, i když jsme – zejména při hledání správné míry devalvace koruny v konci prosince 1990 – pár nocí nespali," uzavřel Václav Klaus.

Vladimír Dlouhý ve svém příspěvku "Obrození kapitalismu v Čechách" připomněl bouřlivé diskuze, kdy odpůrci liberalizace namítali, že podniky zneužijí monopolního postavení, které v té době ještě měly, a velmi zdraží tehdy tak četné nedostatkové zboží. Navrhovali proto nejdříve odmonopolizovat podniky a pak teprve liberalizovat ceny. Tvůrci reformy naopak říkali, že monopoly i nedostatkovost zboží  odstraní volný trh a není sporu, že měli pravdu. Postupná liberalizace cen navrhovaná první skupinou by znamenala větší rozpočtové schodky a růst úvěrů. Rychlá liberalizace cen byla úspěšným krokem a ukázala, že její tvůrci byli schopni koordinovat makroekonomické hodnoty.

"Liberalizace cen byla základním stavebním kamenem, který byl sice spojen s mnoha riziky a doprovázen hlubokými cenovými deformacemi, ale nakonec vše dobře dopadlo a bylo to krásné a úspěšné. Měl jsem samozřejmě při jejím spuštění strach z inflační spirály. Růst spotřebitelských cen se na štěstí prakticky okamžitě po skokovém nárůstu stabilizoval a dosáhli jsme lepšího výsledku, než jsme čekali, s výjimkou inflace 55%  proti  očekávané 30% ," konstatoval Vladimír Dlouhý

Karel Dyba, v roce 1991 ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky se ve svém příspěvku "Restaurace kapitalismu v ČR" zaměřil  na otázku, co přinesla liberalizace cen zahraničnímu obchodu, za který bylo jeho ministerstvo odpovědné. Připomněl také, že v roce 1991 čelila naše  liberalizovaná ekonomika vnějším šokům, neboť se rozpadalo RVHP a NDR a nastal propad vývozu do SSSR a východního Německa. Bylo proto nutné rychle zlepšit přístup na západní trhy. Od roku 1991 převýšil export na západ export do socialistických zemí. Vznik členství v MMF byl významný bylo kvůli půjčkám.

"Dříve mohly exportovat jen podniky zahraničního obchodu, nyní nastal ostrý start liberalizace zahraničního obchodu. Zatímco Valtr Komárek tvrdil, že konvertibilita koruny nemůže nastat bez kvalitního zboží, které nemáme, Václav Klaus tvrdil, že můžeme v zahraničí uspět i s méně kvalitním zbožím a musíme proto okamžitě mít konvertibilní měnu. Nastolila se konvertibilita koruny a firmy začaly v důsledku toho kupovat zahraniční měnu za jednotný kurz. Protože demonopolizace českých firem nešla provést bez privatizace, bylo nutné vystavit tyto velké státní firmy dovozní konkurenci. Nebylo možné čekat na politické schválení scénáře. Teprve potom rychlá privatizace završila restauraci kapitalismu v ČR." 

"Zatímco Klaus nespal kvůli uvolněným cenám, já nespal z obavy, zda systém následné privatizace bude konvergovat. Nechtěl jsem se dožít 30ti  privatizačních kol ukončovaných Zemanem. Protože konec roku 1992 znamenal i konec federace, měli jsme na první vlnu kuponové privatizace neboli na to, abychom prodali 1491 podniků, pouhých 6,5 měsíců, což byl nepochybně světový rekord v privatizaci. Když si uvědomíme, jak dlouho trvá současné vládě prodat jeden Unipetrol, tak při tomto tempu bychom to prodávali do konce dalšího století. Scénář ekonomické reformy jsme měli k disposici 3.9.1990 a 26. 2. 1991 byl k disposici zákon o velké privatizaci.  Předkolo  nastalo 17.2 - 26.4. 1992  a 18.5.-30.6.1992 první kolo kuponové privatizace a vše jsme nakonec zvládli," připomněl Dušan Tříska, v roce 1991 náměstek ministra financí

 Liberální cenový model musel být nastaven, aby zajistil konvergenci systému. Pikantní na tom je, že na kuponovou privatizaci použili její aktéři Lerner-Angeho model, který ve třicátých letech navrhli architekti reálného socialismu  Abba Lerner a Oscar Ange k podpoře centrálního plánování. Jejich model byl použit na nejagresivnější útok proti socialismu. Technika a úspěch kuponové privatizace jsou jasným důkazem toho, že žádné jiné řešení, které nabízeli příznivci budování socialismu, není možné a že diskuse mezi seriózními ekonomy o tom skončila.

Marián Čalfa, v roce 1991 předseda vlády ČSFR zasadil problémy ekonomické reformy do celkového kontextu problémů, který jeho vláda  od svého vzniku 10.12.1989 musela řešit:  "Vláda byla postavena před historicky jedinečný úkol - převést komunistický systém na systém založený na tržním hospodářství a soukromém podnikání. Dohodli jsme se, že vše bude probíhat na principech demokratických i za cenu změny ústavního rámce. V dubnu 1990 tudíž byla provedena změna ústavy v tom smyslu, že byly zrovnoprávněny všechny formy vlastnictví, přičemž stát si ponechal  jen přírodní zdroje a možnost vyvlastňování ve veřejném zájmu, ovšem výhradně se soudním přezkumem. Vznikl nový zákon o akciových společnostech, byla zavedena nová důchodová daň a daň z obratu. Zemědělská družstva  začala fungovat na principu dobrovolnosti. To vše potlačovalo direktivní prvky řízení. Domluvili jsme se, že nebudeme volit třetí cesty, ale vytvoříme podmínky pro vznik volného trhu a klíčovým problémem bylo zrovnoprávnění všech forem vlastnictví. Ekonomický program musel proto získat  ucelenější  a konkrétnější strategii, aby nevznikl chaos. Tehdejší místopředseda vlády to nezvládal, bylo nutné ho vyměnit a jsem hrdý na to, že nakonec vláda v ekonomice to, co slíbila, také realizovala."

Bylo nutné okamžitě vyřešit zásobování ropou a mnoho dalších praktických otázek. Toto vše komplikovaly emancipační tendence Slováků, kteří chtěli trvale rozdělit ekonomickou působnost a federální rozpočet chtěli tvořit z rozpočtů republik. Občané začali uplatňovat restituční nároky s odůvodněním, že jsou nejpřirozenější formou privatizace, což je sice pravda, ale vzhledem k tomu, že byla nejasná vlastnická práva, vznikaly dlouhodobé spory, z nichž některé se vedou dosud. Privatizaci to oddálilo.

 "Po volbách v červnu 1990 zavedla vláda novou hospodářskou strategii, jejíž klíčové body byly liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu a privatizace. Věděli jsme, že to vyvolá novou diverzifikaci společnosti a že nejde o drobnosti. Reforma obsahovala Zákon o malé privatizaci, Živnostenský zákon, Devizový zákon, Zákon o dluhopisech, Zákon o dani z příjmu, Zákon o přepočtu deviz, Zákon o státním rozpočtu, který měl přebytek 5-6 mld., ale již na podzim 1990 byl předložen scénář ekonomické reformy Parlamentu a v roce 1991 vše vypuklo naplno. 1.1.1991 byla liberalizovaná koruna a 26.2 1991 byl předložen zákon o velké privatizaci, který se jmenoval "Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby". Jsem pevně přesvědčen, že základy přestavby se ukázaly být pevné a správné a že jsem odevzdal  základ nového systému. Díky ekonomickému týmu pracujícímu s buldočí úporností to Klaus realizoval a jsme stabilní demokracií, v níž je zaveden funkční trh," prohlásil Marian Čalfa

"Poté, co mne Husák jmenoval ministrem financí, jsem znal na ministerstvu jediného člověka, Ivana Kočárníka. Jel jsem proto za ním a on mi kreslil, jak tam trefit a vysvětlil mi, jak to tam vypadá," uvedl moderátor druhého kola semináře Václav Klaus Ivana Kočárníka, v roce 1991 náměstka ministra financí ČSFR (na snímku přednáší). Ten se zaměřil na vysvětlení soubojů o transformaci ekonomiky: "Klaus mne bral sebou na všechna jednání vlády, když se projednávala ekonomická reformní strategie , a proto vím, jak dramatická tato jednání byla a bál jsem se, že mu jeho strategie jen tak neprojde. Ti, kteří nestudovali tržní ekonomiku, na nás pohlíželi jako na lidí, kteří se snad zbláznili. Chtěli jen plánované ceny a o liberálních nic nevěděli. Když Čalfa navrhl 8.11.1990 o této strategii hlasovat, dopadlo to v její neprospěch. Zavládlo hrobové ticho a do toho vybuchl Klaus: "To neplatí, protože ministr obrany nemá co hlasovat o ekonomické reformě, neboť jí nerozumí," nastala vřava a nakonec bylo rozhodnuto, ať opozice předloží reformu svou. Při druhém hlasování bylo zjištěno, že opozice z 85 % opsala Klausův návrh, přičemž zbytek byl nejasný, a nakonec vláda schválila reformu naší. Ještě ale nebylo zdaleka vyhráno, neboť ji musel schválit Parlament a v rozpočtovém výboru byli Zeman s Wagnerem tvrdě proti. Klaus ale namítal, že restriktivní finanční politika je brzdou pro růst cen a nechtěl ustoupit. Zeman se rozčílil a křičel na něj: "Když my se usneseme na tom, že se budeme koupat v šampaňském, musíte jako ministr financí na to dát peníze!" Klaus na to odsekl: "Dobře, ale berte na vědomí, že řeknu všem médiím, že se Zeman za státní peníze chce koupat v šampaňském!" Nakonec Parlament vše Klausovi schválil a mohli jsme spustit cenovou liberalizaci. Před spuštěním liberalizace jsme se samozřejmě báli snad všichni. Pamatuji se, jak se mne 31.12.1990 v Krkonoších ptal Čalfa: "A co myslíš, dopadne to dobře?" nakonec to dobře dopadlo. Ozývaly se pouze výkřiky některých politiků nesnášejících Klause, které se skutečným problémem nesouvisely. Transformace byla úspěšná jak v návrhu tak v realitě a jen málo věcí bych udělal jinak."

Michaelu Maláčovou a Zdeňka Bakalu rozesmál Ivan Kočárník další vzpomínkou: "Pamatuji, jak přijel Oscar Angeli z MMF obhajovat vyšší devalvaci koruny a nastala mezi ním a Klausem bitva excelentních ekonomů. Byl to opravdu argumentační koncert. Nakonec Angeli kapituloval a místo 30 Kč dovolil 28 Kč za dolar a do pražského hotelu Ambasador, kde pro nás uspořádal guvernér ČNB Tošovský večeři, přišel Angeli úplně vyřízený, zatímco Klausovi moc chutnalo."

Jana Fürstová, v roce 1991 náměstkyně ministra financí, přišla na ministerstvo z Federálního cenového úřadu a přiznala, jak bylo pro ni šokující ze dne na den muset začít plnit nové úkoly. Spolu s náměstkem ministra financí pro ceny Vladimírem  Rudlovčákem a Emanuelem Šípem dostali totiž za úkol technicky zpracovat liberalizaci cen a osvětu pro veřejnost. Připomněla tehdy tolik známou Klausovu větu: "Liberalizace cen je aspikem, který cenám dovoluje pohyb správným směrem".

"Jsem hrdá na to, že jsme v roce 1998 mohli předat socialistické vládě liberalizované ceny obvyklé ve vyspělých tržních ekonomikách, lituji, že jsme nedokončili  regulaci nájemného, neboť jsme nestihli dokončit kompenzace v sociálních oblasti. Nynější vláda ho chce uvolnit bez ní a toho se obávám," uzavřela Fürstová

Emanuel Šíp, v roce 1991 ředitel odboru maloobchodních cen ministerstva financí ČSFR, který přišel na ministerstvo z České plánovací komise, zavzpomínal, že  mu zámek v Kolodějích, kde probíhalo technické zajištění liberalizace cen, připomínal ultramoderní kosmické středisko v Houstonu a současně historickou tiskárnu Guttenberga. To, že všechny ceny měly být sjednocovány výhradně dohodou mezi kupujícími a prodávajícími, bylo obrovské novum a přitom tam pobíhali lidé s myšlením České plánovací komise. Byla zde rozhodující role lidí s liberálním přístupem. Byla potřeba dávat prostor reformně zaměřeným lidem. Každá nově vzniklá cena byla zaslána do vojenské tiskárny a pak zpět.