Poválečné Československo aneb proč komunisté v roce 1946 vyhráli?

Michal Pehr

Podle mého názoru je jednou z nejzajímavějších skutečností československých poválečných dějin, že se občané někdejší Masarykovy republiky z velké části a více méně dobrovolně rozhodli pro alternativu jménem komunismus. Výsledky prvních poválečných voleb 26. května 1946 byly překvapením. Komunisté v nich s velkou převahou zvítězili. Z celkového počtu 7 130 766 hlasů získali 2 695 293 (tj. 37, 7%) a v třistačlenném parlamentu obsadili 114 křesel. Nejvíce hlasů obdrželi v českých zemích, kde z pěti milionů voličů pro ně hlasovalo na dva miliony lidí. Na Slovensku byly jejich výsledky slabší, ale i tam získali půl miliónu odevzdaných hlasů.

Těmito výsledky byli udiveni všichni včetně vítězů. Zahraniční dopisovatelé vyslovovali obavu, že Československo se rozhodlo pro sovětský a komunistický vliv. Prezident Edvard Beneš podle svědectví L. K. Feierabenda okomentoval výsledek slovy: „Nemohl jsem poznat český lid,…ale nutno se spřátelit se skutečností a nebrat ji tragicky.“ Rovněž mnozí demokraté se shodovali, že v tomto boji komunisty podcenili, ale současně sami sebe přesvědčovali, že se v podstatě nic neděje. Všichni věřili, že vyhrají příští volby, které se měly konat za dva roky.

Mnohé vítězství komunistů zaráží a dodnes si kladou otázku: Jak to bylo možné? Jak to, že ti, kteří způsobili tolik zla, zvítězili ve svobodných volbách a dostali se k moci, kterou za dva roky změnili na diktaturu, jež u nás vládla čtyřicet let?

Důvodů, proč se tak stalo, byla celá řada. Za prvé komunisté prostě a jednoduše využili situace. Doba poznamenaná válkou. Snad nejlépe to vystihnul český historik profesor Josef Šusta, který krátce před svojí sebevraždou v květnu 1945 řekl svému příteli: „Co je člověk? Před našimi okny stojí ruský tank. Děvčata obletují Rusy. Je tam i moje vnučka. Jeden hraje na harmoniku a mládež se raduje a tančí. Mezi nimi leží čtyři těla mrtvých Němců. Leží jako housky a nic tančícím nepřekážejí. Nevěřil bych, že je to, kdybych to sám neviděl.“ V Československu vládla zvláštní nálada, která se projevovala nejrůznějším způsobem.

Na jedné straně si lidé stěžovali na obecný mravní pokles, loupení a drancování. Na druhé straně bylo po válce a lidé v Československu podobně jako v ostatních zemích, byli nadšeni levicovými ideály. U nás bylo tato tendence na rozdíl od jiných zemí ještě silnější. Snad už je to povaze naší společnosti a možná je to i jisté dědictví české reformace, které způsobilo, že jsme vždy více tíhli k levici.

Naši lidé byli plni ideálů a nadějí v lepší budoucnost. Už na začátku čtyřicátých let jeden z význačných představitelů odboje Jaroslav Stránský řekl ve svém projevu z Londýna, že „spálený dům a snědený krám,to bude obraz evropské pevniny“ a naším cílem je vybudovat „republiku novou a obnovenou, utrpením poučenou, oběťmi vykoupenou a očištěnou.“

Chtěli, aby nový stát byl lepší a dokonalejší. Mnozí měli rovněž pocit, že první Československá republika se svou svobodou byla nedokonalá. Vyčítali ji hospodářské, sociální a politické nedostatky. Hospodářská krize, nezaměstnanost, nevyřešený národnostní problém (Němci ale i Slováci), byrokracie, korupce, velký počet politických stran a jejich nekončící boj o moc-to byly problémy, s kterými se náš prvorepublikový stát potýkal. Lidé nechtěli, aby se tyto věci opakovaly. Také strašlivá zkušenost z Mnichova a druhé světové války přiváděla lidi k přesvědčení, že tyto hrůzy se již nesmějí opakovat.

Komunisté si toho všeho byli vědomi a předstupovali před občany jako strana, která nabízí novou alternativu s cílem odstranění všeho shnilého. Ve skutečnosti jim šlo o získání moci, ale to byl konečný cíl, o kterém se nemluvilo. Prozatím se představovali v jiném světle. Prezentovali se například jako ti, kteří mají největší zásluhy na osvobození Československa, a vyzdvihovali svůj odboj a hrdiny typu Julia Fučíka.

Ve své politice uplatňovali „salámovou taktiku“, jinými slovy: postupnými krůčky se snažili dobýt moc. Proto souhlasili v exilu s tím, že po válce lidová demokracie, přičemž každý si představoval pod tímto pojmem něco jiného.Demokraté věřili, že je to nová lepší forma demokracie. Naopak komunisté v ní viděli možnost, jak získat moc. Jako první prosadili vytvoření Národní fronty a omezení počtu politických stran. Národní frontu tvořily povolené politické strany a na její půdě se měly řešit všechny politické problémy a spory. Komunisté, kteří se rozdělili na dvě strany-Komunistickou stranu Československa (KSČ) a Komunistickou stranu Slovenska (KSS)-získali v Národní frontě převahu a její existencí zavazovali za cenu jisté účasti na vládě ostatní strany ke spolupráci a podpoře nového politického systému. Následkem toho přestala legální politická opozice existovat.

Omezení politických stran se nejvíce dotklo pravicových, občanských stran, které zmizely z politického spektra. Byli zlikvidováni agrárníci, živnostníci a národní demokraté. Zrušení těchto stran odůvodňovali komunisté jejich údajnou spoluprací s nacisty. Redukce měla podle nich vést k tzv. zjednodušení politického života a odstranění třenic; ve skutečnosti tím odstranili část své konkurence, která byla nepohodlná i zbývajícím demokratům.

Za druhé se komunisté chovali jako klasická populistická strana, která slibuje všechno všem. Snažili se dokázat, že jsou stranou národní a nejdůslednější stranou, která chce dokončit proces národní revoluce, což v praxi znamenalo dosáhnout za každou cenu odsunu Němců a Maďarů, znárodnění cizího a kolaborantského majetku na našem území-tedy jeho převedení do rukou národa, tj. všech.

Komunisté se rovněž velmi operativně přizpůsobovali dané situaci. Na rozdíl od ostatních stran neměli v této době svůj pevný program a své názory přizpůsobovali velmi obratně veřejnému mínění.

V třetí Československé republice se v protikladu ke svému působení za první republiky představili jako strana konstruktivní, státotvorná a „demokratická“. Stylizovali se do role bojovníků za dobro, ochránců svobody, pokroku a budovatelů republiky, kterým jsou cizí omezené stranické zájmy a proti nimž stojí zlá a podlá„reakce“. Mimochodem-pod tímto pojmem označovali všechny své nepřátele“ fašisty, kolaboranty i demokraty.

Českoslovenští bolševici se prohlašovali za stranu ochraňující svobodu víry a podporující všechny složky společnosti, ať už jsou to horníci, dělníci, zemědělci, živnostníci anebo intelektuálové, kteří reprezentují vědu a kulturu.

To se například projevilo snahou získat na svoji kandidátku významné levicově orientované představitele vědy a kultury. A tak za komunisty kandidoval například dirigent Karel Ančerl (1908–1973), univerzitní profesor MUDr. Vladimír Haškovec (1903–1970), univerzitní profesor Dr. Jan Mukařovský (1891–1975), Jindřich Plachta (1899–1951), Marie Majerová (1882–1967), Ivan Olbracht (1882–1952) a řada další. U těchto osob se ovšem v jejich interních materiálech uvádělo, že nemají být-až na výjimky-na volitelných místech.

Za třetí komunisté při svém boji o voliče využívali podílu na moci, který získali už při moskevských jednáních v březnu 1945. V první poválečné vládě obsadili důležitá ministerstva vnitra, zemědělství a informací. Prostřednictvím těchto resortů ovládali bezpečnostní složky, policii, tisk a v neposlední řadě zemědělství, kde komunistický ministr zemědělství rozdával drobným zemědělcům zkonfiskovanou půdu. Mnozí zemědělci-někdejší příznivci agrárníků-je tak proto volili.

Vedle toho se snažili proniknout i do další resortů. Hned po válce byla provedena reorganizace státní správy. Byly zavedeny nové místní, okresní a zemské národní výbory, kde měli komunisté rozhodující pozice. Své lidi–členy, tajné členy, příznivce-nestraníky a kolaboranty z druhých stran–velmi vehementně prosazovali do vedoucích funkcí znárodněného majetku. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Komunisté od nich na oplátku očekávali podporu, a to jak ve smyslu finančním (členové a příznivci, kteří získali prostřednictvím strany výhodné posty dávali straně zvláštní příspěvky), tak ve smyslu politickém. Mnozí lidé rovněž začínali mít pocit, že díky komunistům dostávají moc a majetek do svého vlastnictví a konečně se jim začíná dařit lépe. To ještě ovšem netušili, že jim tyto majetky zanedlouho komunisté seberou a že to byla jen pouhá taktika vedoucí k získání moci.

Snad nejlépe to vystihl ve svých pamětech exilový ministr financí Ladislav Feierabend: „Mnozí, když viděli, jak si komunisté vedou a že mají za sebou Rudou armádu a Sovětský svaz, přidali se k nim, aby se dostali do vyšších pozic nebo zakryli škraloupky z doby okupace. Komunisté ochotně přijímali každého, kdo se k nim hlásil, bez ohledu na to, jak se choval za nacistické okupace, a tak jejich řady rychle rostly. Rudá pěticípá hvězda na klopě kabátu byla bezpečnou ochranou každého zlého skutku, neboť komunistická strana se starala stejně dobře o své staré členy jako o členy novopečené a nedopustila, aby jim byl zkřiven vlásek na hlavě, i kdyby si snad zasluhovali šibenici.“

Nový vliv se projevil i v nárůstu členstva. Zatímco KSČ měla za první republiky v českých zemích kolem 28 tisíc členů, což ji už tehdy stavělo mezi nejsilnější komunistické strany střední Evropy, tak po válce měli komunisté v březnu 1946 na milion členů.

Svou roli v jejich úspěchu sehrávala i dobrá stranická organizace a snaha vybudovat co nejlepší a nejdokonalejší aparát, což už je v povaze totalitní stran. Pavel Tigrid k tomu v jedné ze svých knih dodává „Znáte komunisty – oni jsou šíleně činorodí. My v neděli ještě spali a oni už něco tiskli, vyráběli a redigovali, jezdili, přednášeli, zakládali kluby atd.“

Jejich činorodost se projevovala i v perfektní předvolební kampani, která byla podle mého soudu dalším důvodem úspěchu. KSČ se už od podzimu 1945 připravovala na volby. Za organizační stránku věci bylo odpovědné organizační oddělení ÚV KSČ pod vedením Marie Švermové. Ta se mohla při jejich přípravě opřít o rozvětvený aparát, velké finanční zdroje a mnoho zapálených straníků.

Jejich kampaň naplno začala oslavami Prvního máje. Tyto oslavy měly v komunistickém podání tři části: předvečer, dopoledne 1. máje a májové odpoledne. Předvečer oslav byl ve znamení národních tradic v upravené podobě. Na mnoha místech se uskutečnilo tradiční pálení čarodějnic, které se provádělo pod heslem „pálení reakce“. Na Prvního máje dopoledne se konaly průvody a odpoledne zase zábavy, které byly ovšem aranžovány mnohde v komunistickém duchu. Samotná kampaň pak vyvrcholila týden před volbami, který komunisté nazvali týdnem osobní agitace, kdy každý soudruh dostal za úkol získat ještě tři voliče.

Při vlastní kampani používali komunisté všech možných prostředků při přesvědčování voličů. Konaly se schůze, předvolební školení a setkání. Ústředí vyslalo mimo rozvětvený aparát volebních štábů 99 řečníků po českých zemích a k tomu dalších 116 spolupracovníků ústředí, kteří dohlíželi na kampaň v regionech. Vedle tradičních způsobů využívali ovšem i nové metody v získávání voličů. Jednou z nich byly takzvané pracovní brigády. Tyto brigády se skládaly ze členů strany, kteří ve svém volnu pracovali zadarmo na nejrůznějších místech a stavbách v republice. Značná část těchto brigád byla nasměrována do pohraničí a do krajů, kde komunisté neměli tak silnou podporu. Od tohoto kroku si komunisté slibovali, že přesvědčí část voličů poukazem na to, že mají největší zájem na budování republiky. Jejich ústřední heslo znělo „Republice více práce to je naše agitace“.

Nejúspěšnější byli čeští komunisté v severních Čechách, ve volebním kraji Ústí nad Labem, kde získali celkem 56,4% hlasů, na druhém místě v kladenském kraji (53,6%) a na třetím v karlovarském kraji (52,2%). Jejich úspěch byl zde zcela pochopitelný.

V severních Čechách byla velká část území vystěhována, protože zde žili sudetští Němci. Po válce sem přicházeli noví lidé a ti byli velmi často z řady nejrůznějších důvodů komunistům zavázáni. Mnozí zde získali například zabavený sudetský majetek atd. Noví obyvatelé proto volili ve velkém KSČ. V některých severočeských okresech získali i přes 60 % (např. Děčín 62%, Kadaň 62%, Duchcov 61%)

V případě kladenského kraje rozhodovala hodně kladenská průmyslová aglomerace, kde měli komunisté vždy silnou podporu (1946–55% všech odevzdaných hlasů), ale i v dalších okresech tohoto kraje získali hodně hlasů (například v okrese Louny 51% a Slaný 58%).  

Naopak nejméně hlasů získali v krajích stabilních, s malými přesuny obyvatelstva. Příkladem může být zlínský kraj (30,9% pro KSČ), kde v jediném kraji nevyhráli komunisté, ale lidovci. Ve zlínském kraji získala lidová strana 36,4%. Relativně málo hlasů získali komunisté též v olomouckém (32,4%) a opavském (33,1%) kraji.

To vše ve svém úhrnu připravilo takový úspěch. Naše společnost měla po roce 1948 brzy pocítit, jak je nebezpečné věřit krásným, leč neuskutečnitelným ideálům. Svoji úvahu nad příčinami komunistického úspěchu si dovolím zakončit citátem Jana Masaryka: „Komunismus se skládá z deseti procent ideologie a devadesáti procent taktiky.“ Ve své politice se komunisté vždy řídili heslem, že účel světí prostředky. Vše podřídili svému základnímu cíli získat moc. Nechtěli zachovávat svobodu, zlepšit postavení rolníků, živnostníků, intelektuálů a věřících-chtěli jenom získat moc, a to se jim na konec v únoru 1948 povedlo.

Doba nakonec ukázala, že měl nakonec pravdu anonym, který vymyslel před volbami v roce 1946 slogan  „Kdo je blbej jako bedna bude volit číslo jedna (tj. KSČ).“