Člověk v těchto dnech často nevěří svým očím (a uším), jaký nesmysl slyší. Zejména ve veřejnoprávních médiích a na sociálních sítích. Obvyklým výkladem tohoto jevu bývá odkaz na nevzdělanost lidí, na absenci dobrého vzdělání, na povrchnost myšlení, na myšlenkovou lenost, na nepozornost, na víru v mylné ideologie, na „svedení z cesty“ tzv. dezinformacemi. Nic z toho však neříká, proč tomu tak je, proč to právě teď dosahuje úplně jiného rozměru než dříve a proč si absurdnost svých názorů jejich nositelé nedají vysvětlit. Určitě mohu v tomto krátkém zamyšlení vyjádřit jen jeden z mnoha relevantních úhlů pohledu na tento fenomén, větší ambici nemám. Mojí hypotézou je, že myšlení je ničeno nadměrným množstvím informací, které člověka „vytěžují a zatěžují“ natolik, že nemá na myšlení čas. Podobně to ve svém slavném dystopickém románu 451 stupňů Fahrenheita vyjádřil před sedmi desetiletími Ray Bradbury. Na lidi se nepřetržitě „valí“ další a další informace (Bradburyho televizní stěny), pokus o jejich konzumaci je pak náhražkou myšlení. Před půl stoletím, když začínala televizní „kultura“, jsem nechápal, proč lidi přijdou domů a pustí si televizi. Teď už to začínám chápat. Nechtějí přemýšlet.