Česká země domov můj

"Jde vlna za vlnou, nikdy se nevrací nocí, kdy začíná slavnostní bál..." Nevím vlastně ani, jak mi vytanula na mysli při oznámení zprávy, že zemřel dlouholetý člen naší redakční rady Ing. PhDr. Jan Vodňanský. Zřejmě asi proto, že jsem si uvědomil, že nás již nikdy nezaplaví vlna Janovy laskavé radosti ze života a humoru. Že nás dnes,10.2.2021, definitivně opustil člověk šířící kolem sebe svůj neopakovatelný crazy dada humor a nejen to. Člověk, který tento svůj svérázný vysoce intelektuální humor spojil s opravdu vyhraněným charakterem. A to je v uměleckém světě opravdu vzácné. Člověk s jasnými postoji k životu, pro něž byl v době odporné Husákovy normalizace v roce 1974 vyhozen z Činoherního klubu, kam jsme na něj jako studenti a pak absolventi nejrůznějších, převážně vysokých škol, nadšeně chodili. A když podepsal 18. října 1977 Chartu77, zasáhl vůči němu zločinný a zavrženíhodný komunistický režim tak silně, že nejen nesměl hrát, ale ani jeho knihy a písně nesměly vycházet, neboli zůstal bez možnosti si vydělávat na živobytí, ačkoliv měl v té době malého synka Tomáše. Upadl do beznaděje a nakonec odjel na Slovensko, kde normalizace nebyla tak silná  a mohl tam skládat písničky a hrál divadlo alespoň pro děti. 

"Pokaždé, když svými kalendáři listuji, necítím v nich jen sníh s jinovatkou, podzim, který tolik miluji a všech letních růží vůni sladkou, jaro, jež v nich zurčí pramínky, které k žíznivým rtům podávám si. Starý kalendář jsou vzpomínky, utíkající do dálek tam kamsi, starý kalendář je hřbitov dnů, zmírajících beznadějně prudce, starý kalendář je torzo snů, jež plánuje každé lidské srdce (tehdy bylo přece to a to a tehdy zas to a to snad bude...) Co vše bylo dáno, odňato! Ať alespoň hrstka veršů zbude..." píše básnířka kraje Vysočiny Libuše Pamětnická v prologu ke sbírce veršů KALENDÁŘ SRDCE. Každému měsíci v ní věnuje několik básní. Protože zejména v současné době  poezie ubývá zatímco lidé ji naopak potřebují stále víc, rozhodli jsme se každý měsíc vydat verše jemu věnované. měsíci lednu věnuje autorka následující verše:

Právě před sto lety se 10. července 1920 narodila v Hněvkovské škole dceři řídícího učitele Jana Mokrého a učitelce Pavle Pamětnické básnířka, prozaička a publicistka Českomoravské vysočiny, Pelhřimovska, ale především Humpolecka, Libuše Pamětnická. Protože její otec byl za války navelen na Podkarpatskou Rus, zůstala malá holčička ve škole u babičky, kde nakonec strávila celé dětství. Svůj první článek otiskla ve svých devatenácti letech v roce 1939 v pelhřimovském Týdeníku z Českomoravské vysočiny. Zde také publikovala svůj první román „Břízy ve větru“.Po dobu okupace, kterou prožívala již jako studentka pedagogického ústavu a poté učitelka v Praze,  publikovala v Pražském ilustrovaném zpravodaji řadu fejetonů a v témže časopise jí vyšel na pokračování román „Vysoká mříž“.

   Otevřený dopis Jiřího Pancíře předsedovi Svobodných Tomáši Pajonkovi

Od prvních dní úvah o založení Akce D.O.S.T. jsem byl v kontaktu s jejími zakladateli a její cíle mi byly vždy velmi blízké. Dodnes vzpomínám na pohostinnost dejvické hospůdky Pod Loubím, kde vznikaly první představy o jejím zaměření. Hlavním důvodem, proč jsme do věci šli, je okolnost, že pojem „kultura“, který se u nás chápe pouze v omezeném smyslu „umění" případně ještě „vědy“, je mnohem obecnější, subtilnější a intimnější. Přímo svým názvem znamená kultivování, pěstování, vzdělávání a zušlechťování něčeho, co je kultivování schopno. V tomto smyslu lze mluvit o „národní kultuře“ jako o kultivaci národa pomocí tradic, u nás anticko-křesťanských. Tuto kultivaci provádíme vzděláním a uměním, ale i tříbením morálních principů a vírou. A zde vidím jeden ze styčných bodů mezi Akcí D.O.S.T. a Kulturní komisí ČR., jejímž jsem presidentem.