Česká země domov můj

Ministr kultury Pavel Dostál ho jmenoval generálním ředitelem z důvodu, že věděl z doslechu, že jediný Knížák ten zpustlý kolos může (snad) dát do pohybu. A měl pravdu. Nikdo před ním ani po něm neudělal pro tuto prestižní národní instituci tolik. Z vyhořelé trosky s dluhy zralé na odpis vybudoval Knížák prestižní muzeum umění. 

Pokud jde o uměleckou činnost profesora Knížáka tak za těch 30 let kdy se mohl v klidu od roku 1989 věnovat umění  (do roku 1972 byl 300 krát zadržen kvůli očanským postojům policií a všichni kdo žili v té době vědí jak příjemné byly výslechy StB) stále vystavuje a tvoří nádhezné obrazy, sochy i drobnější práce ze skla. Jen v naší  kulturně-hospodářské revui o nich píšeme několikrát za rok a věřím, že ještě dlouho psáti budeme. Stačí si na www.fragmenty.cz zadat do vyhledávače vpravo nahoře slovo Knížák. 

Čeho si ale cením nejvíc, je to, že profesor Knížák se nikdy nezpronevěřil svému přesvědčení, nikdy nezradil svou zemi i přes výslechy a hrozby StB a to zřejmě nejvíc vadí jeho zakomplexovaným kritikům, neužitečným umělcům pro každou společnost. Takoví lidé nenávidí úspěch kolegů stejně jako tomu bylo, a nevím zda stále není, za mého 23 letého působení v Akademii věd mezi vědci. Milan Knížák byl tak silná osobnost, že se i přes mnohdy doslova nechutné útoky odpůrců (a to doslova nechutné až ke zvracení - např. vykakáním mistra Davida na chodbu Národní galerie ve Veletržním paláci a pod.) stal profesorem, rektorem AVU a generálním ředitelem NG.

Profesor Milan Knížák navzdory všemu tvoří a pracuje dál. Jen letos uspořádal několik výstav a i kyž jsem jich za 30 let viděla mnoho, tak nejkrásnějí vynikla barennost jeho děl na bílých velkých prostorách výstavní síně na výstavě Heavy Weights v pražské DSC Gallery poblíž Staroměstského náměstí.  

Vstup do ní vidím okamžitě před očima stejně jako kdysi autoportrét Picassa na výstavě v Berlíne. Vejdete do sálu a nevidíte nic než působivé oči na jakémsi poměrně malém obrazu i když  kolem něho visí  snad sto obřích veleděl. A ke svému překvapení když mne ty oči přitáhly k obrazu jsem si přečetla "autoportrét Pablo Picasso". Tam jsem pochopila co dělá velikost umělce. Podobně mi navždy  vytane při slovu Knížák ostře bílý prostor ozářený sluncem a na něm zářící barvy na obrazech, půsovbící tak, že zůstanete stát a koukáte a koukáte, o sochách prezidenta Havla nemluvě. S úsměvem vzpomínám, že bych se snad nepohnula dodnes, kdyby konečně nezavelel můj průvodce David Saudek: "Tak už pojď, prostory jsou ještě dál a tam uvidíš dokonce od Knížáka i sochy slona a mně bolí nohy. Já to tu celé věšel a užiju si toho doma dost."

A pro ty, kteří se u piva v hospodách domnívají, že všechno dělá Knížák proto, že "má za to prachy". Opak je pravdou. Je to člověk, který uměním žije a nemůže nepracovat. Prostě pracuje a tvoří bez myšlenek na odměnu. Mnohdy dokonce ví, že to co tvoří přinese nesouhlas, ale nedokáže se zastavit. To, že jeho obrazy lidé kupují je jiná věc, to přichází samo až jako důsledek jak na člověka působí jeho obrazy. Jako rektor AVU bral směšný plat. Na začátku pět tisíc a ty si ještě několik měsíců nebral jak byl zvyklý žít na volné noze. Měl ale radost z důvěry studentů a z osvobození AVU ze spárů komunismu. A těšil se, že AVU oživí a byl tím prostě nadšený. V Národní galerii bral dlouho plat podle tabulek cca 26tis. hrubého. Když sme se ptali tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, zda je to pravda, že tomu nikdo nevěří, tak odpověděl, aby si Milan přidal, že ho má rád a schválí to. Ani si neuvědomil, že to ani po listopadu 1989 nejde. Byl také plný boje za kulturu, že nemyslel na peníze. Idealista a snílek. Prostě to byla nádherná doba. Nyní se zdá, že je tomu u většiny politiků přesně naopak. Ale to je na jiný článek.