Libuše Pamětnická básnířka a spisovatelka Vysočiny ČR

neděle, dub 21 2024
Napsal(a) JIŘÍ PANCÍŘ

Tisk Email

Básnířka, prozaička a publicistka Českomoravské vysočiny, Pelhřimovska, ale především Humpolecka, Libuše Pamětnická (*10.7.1920 Hněvkovice, †29.10.1992 Humpolec) se narodila Pavle Pamětnické, dceři prvního řídícího učitele Jana Mokrého (7.12.1863, 10.11.1931) ve škole v Hněvkovicích u Humpolce. Její otec František Pamětnický byl po 1. světové válce navelen na Podkarpatskou Rus kam s ním odešla její matka Pavla. Holčička vyrůstala u dědečka a babičky Emilie Mokré (1867,1952), s nimiž nakonec strávila celé dětství v domku čp. 100 postaveném po odchodu Jana Mokrého na důchod. Od mládí jí bavilo psaní. Svůj první článek otiskla v devatenácti letech v roce 1939 v pelhřimovském Týdeníku z Českomoravské vysočiny. Zde také publikovala svůj první román „Břízy ve větru“.

Po dobu okupace, kterou prožívala již jako studentka pražského pedagogického ústavu a poté učitelka v Praze, publikovala v Pražském ilustrovaném zpravodaji řadu fejetonů a v témže časopise jí vyšel na pokračování román „Vysoká mříž“. V roce 1942 vydala v edici Zvěrokruh svou první básnickou sbírku „Malá princezna“ a v roce 1944 ve Špronglově nakladatelství v Pelhřimově knížku pohádek „Pohádky měsíčních večerů“, s půvabnými ilustracemi M. Martincové.

Po návratu z Prahy na Vysočinu do rodné vesničky se při pedagogické práci věnovala rovněž psaní, zejména poezii. V letech osmdesátých vydala v informačním centru Humpolec čtyři básnické sbírky: Rytmy kraje (1983), Milování (1986), Planutí a zhasínání (1991) a Kalendář srdce (1992).

Ke sklonku života vzpomínala stále častěji na dětství prožité ve vlídném prostředí hněvkovské školy s velkou dědečkovou knihovnou, na toulky tamními lesy, na vyprávění místních pověstí vesnických žen při dračkách peří... A protože vzpomínky na dětství patří v životě většiny z nás k těm nejmilejším, motivovaly jí tyto vzpomínky k sepsání knihy pohádek Strašidla ze Zálesí.

Pohádky, které v dětství slýchala zpracovala svou vlastní básnickou metodou. Bohužel zemřela dříve, 29. října 1992, než mohla pohádky vydat. Po její smrti je zkompletovala a ilustrovala dcera RNDr. Ivana Haslingerová, CSc. a vydala v červenci 2017 jako 644. publikace nakladatelství Práh (www.prah.cz). Splnila tím dávné prosby své matky, která ji o ilustrace za života neustále žádala. V městské knihovně v Humpolci v roce 2017 „STRAŠIDLA ZE ZÁLESÍ“ byla uvedena do života za přítomnosti starosty Jiřího Kučery.

Kniha pohádek Strašidla ze Zálesí přenese čtenáře ze současné přetechnizované doby do časů, kdy byly naše lesy ještě plné divých mužů, hejkadel, bludiček a víl, kdy v každém rybníku bydlel místní hastrman, kdy stavení byla plná šotků a ďáblíků, prostě do doby dětství našich prababiček. Proto je jako dělaná pro milovníky procházek do přírody. Pro ty starší jako nostalgické zasnění při pohledu na paseku plnou víl a rybník plný rusalek, pro děti jako romantické napětí, zda jim při procházce lesem nepřistane na zádech hejkaldo, či zda je nezatahá za nohu hastrman nebo skřítek z rybníka, o němž si večer četly pohádku. Při jejím čtení se prostě pro čtenáře zastaví čas, zasní se nad zelenookými rusalkami a nalezne tolik potřebné zklidnění v současné hektické době.

A právě pro tuto její vlastnost, kterou se odlišuje od moderních dětských knih, nad ní přebrala záštitu Kulturní komise České republiky, z.s. Její prezident Doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc. ji zalomil, připravil do tisku a napsal předmluvu, v níž mj. uvádí:

"Tímto svým posledním dílem se autorka trvale zapsala do regionálního slovesného umění na Českomoravské vysočině a nejen tam. Vždyť pohádkové bytosti jsou přítomny všude kolem nás a v současné přetechnizované společnosti je chvíle zasnění se při toulkách přírodou ještě důležitější než kdysi. Chce to jen se zasnít a zavzpomínat na dětství a procházka krajinou se stane jednou velkou pohádkou a všude kolem nás ožijí pohádkové bytosti popsané v této knize."

Lesy a rybníky jsou ale všude a i v nich žijí veselí vodníci Camprlíci, lesní strašidla a hejkadla... Vzpomínky na dětství patří i v životě většiny z nás k těm nejmilejším a pohádkové bytosti jsou díky nim přítomny všude kolem nás. Chce to jen se zasnít a zavzpomínat na dětství a pak se procházka krajinou stane jednou velkou pohádkou, přičemž všude kolem nás ožijí pohádkové bytosti. Věřme, že se pohádky budou líbit i moderním přetechnizovaným dětem. Podle názoru odpovědného redaktora knihy presidenta Kulturní komise České republiky, z.s. Doc. Ing. Jiří Pancíře, CSc., mají pohádky velmi dobrou literární úroveň. „Kromě vyčerpávajícího popisu strašidel zachycují i život lidí žijících tehdy na vesničkách uprostřed lesů. Lze je proto přijmout i jako pěkně napsané a čtivé povídání o životě ve vesnicích na Humpolecku, kde byly zařazeny mezi povinnou četbu v místní škole. Přál bych si, aby kniha čtenářům přinesla tolik potřebný klid v této tak hektické době. Aby se přenesli při jejich čtení do doby, kdy lesy byly plné hejkadel a bludiček, kdy v každém rybníku sídlil hastrman a na jeho hladině tančily zelenooké rusalky,“ píše docent Pancíř v Editorské poznámce ke knize.

Přestože svůj první článek otiskla v pelhřimovském Týdeníku z Českomoravské vysočiny již v roce 1939 a od té doby vydala kromě množství novinových článků několik románů a básnických sbírek, do duší zdejších obyvatel se zapsala především svojí poslední knihou pohádek „Strašidla ze Zálesí“, která vyšla krátce po její náhlé smrti. Nedožila se tudíž radosti nad tím, že tato její knížka byla v roce 2009 nejčtenější dětskou knihou v humpolecké městské knihovně, ani zprávy o tom, že se stala dokonce povinnou školní četbou na místní základní škole v Hálkově ulici, ani toho, že humpolecká Základní umělecká škola G. Mahlera (ZUŠ) k jejím devadesátým narozeninám uspořádala výstavu jejích soch coby návrhů na pomník, které vymodelovali žáci pod vedením profesorky Evy Moravcové, a nedočkala se ani toho, aby si prohlédla návrh těchto dětí na realizaci parku, památníku a pomníku před budovou hněvkovské školy, kde prožila mládí u dědečka řídícího učitele Jana Mokrého.

Nedožila se ani důstojného vzpomínkového večera, který uspořádala Městská knihovna v Humpolci ve spolupráci s Místním úřadem za osobní účasti starosty Mgr. Jiřího Kučery k jejím nedožitým devadesátinám a kterým provázela její nedůvěrnější přítelkyně z posledních let života, paní Jarmila Neomýtková. Její žáci, dnes již penzisté, tam na ni vzpomínali pro její veselou povahu. Dodnes si prý z hodin českého jazyka, který vyučovala, pamatují její básničku „Pomalu šinu si to k tabuli, velikou, velikou naději mám na kuli. Kdybych aspoň mohla znát, co se bude kantor ptát…“ Dodnes ji prý znají i jejich vnuci.

S velmi milou odezvou se na večeru setkala zpráva její dcery Ivany, že nalezla v pozůstalosti po mamince v rukopisech druhý díl pohádek a po její smrti ho ilustrovala, zkompletovala a nachystala u příležitosti tohoto jejího jubilea do tisku. Je až s podivem, kolik občanů na ni ještě po letech vzpomíná. Zřejmě je to proto, že všechna strašidla, o nichž psala ve svých pohádkách, skutečně žila v konkrétních rybnících a lesích na Humpolecku a děti se tak v přetechnizovaném světě dozvídají nejen to, co je hejkadlo, divoženka, rusalka, andělé, bludičky a polednice, ale současně se učí znát i nejromantičtější kouty svého kraje, kde tyto potvůrky sídlily – pardon – dosud sídlí. Při toulkách krásnou přírodou jim před očima ožívají bájní rytíři na místním hradu Orlíku, místní hastrmani a rusalky a hned se na ta místa dívají jinak. A protože jde o pohádky, znají je nejen babičky a dědové, ale i jejich děti a nyní již i vnukové, z nichž Kateřina Hertlová přečetla na večírku svou oblíbenou pohádku o místním vodníku Camprlíkovi. Proto se Libuše Pamětnická touto knihou stala, tak jako každá autorka poddobných dětských knih, tak trochu nesmrtelnou. Vždyť pohádkové bytosti jsou přítomny všude kolem nás. Chce to se jen zasnít a zavzpomínat na dětství. A právě dětství si připomíná každý tak rád…

Město Humpolec si připomnělo několika akcemi 90. výročí nedožitých narozenin básnířky, prozaičky a publicistky Českomoravské vysočiny, Humpolecka a Pelhřimovska Libuše Pamětnické (*10.7.1920 Hněvkovice, †29.10.1992 Humpolec).

Protože byla známa tím, že milovala kočky, kterých ve svém domku vždy měla v několika exemplářích, dětem ze ZUŠ se práce na jejím pomníku obzvlášť líbila. Dělaly totiž nejen sochu nějaké, pro ně již neznámé mrtvé paní, ale paní, která měla ráda kocoury, které znají živé až moc dobře. A zde se projevila právě nejlépe fantazie těch nejmenších, které byť neumělými prstíky, ale o to s větší vervou modelovaly dokonce celé nadjezdy kolem pomníku plného nejrozmanitějších kocourů, kterým četla pohádky nebo naopak oni jí. Prostě pracovaly jako na dětském pískovišti.

Hlavnímu panelu výstavy v ZUŠ k nedožitým dominoval smutný a jakoby neskutečný obraz kříže mezi dvěma javory. Odedávna živý a krásný symbol Hněvkovic, který nemohl nikdo při vstupu do nich přehlédnout. Pro Libuši Pamětnickou bylo symbolické, že pro tuto památku rozdmýchala takovou kampaň, že se nakonec dálnice stromům vyhnula. Bohužel vzduch z projíždějících aut je po letech stejně zničil. Toho se již nedožila. Jejich obraz naopak zanechala pro věčnou vzpomínku v „Pověsti o dvou javorech“, která je součástí Strašidel ze Zálesí a básni Javory u dálnice v Hněvkovicích.

A tak Libuše Pamětnická v jejich fantazii leží tu pod vysněným podjezdem na hněvkovské návsi, tu kouká ve stoje ve své typické čepici na shon kolem podjezdů a čte přitom kočkám pohádky. Dokonce namodelovaly pamětní desky, které by prý měly viset na škole a na dvorku, kde si jako malá hrávala. Větší děti pojaly vše ale opravdu důkladně. Nad výjezdem k odbočce z Hněvkovic na Jiřice na návsi před hněvkovskou školou navrhly vybudovat kruhový objezd, který hlídá sfinga s tělem paní učitelky a hlavou jejího nejmilejšího kocoura Maxíka. Dokonce pamatovaly i na dobové osvětlení, na park a parkoviště.

Poslední léta svého života prožila častými hospitalizacemi v plicní léčebně v Humpolci, kde si léčila astma. Její ošetřující setra Jarmila Neomýtková zná bezpočet veselých až neuvěřitelných historek o ní. „Ten poslední den, 29. října 1992 byl ale jiný, od rána byl zvláštní tím, že se neozýval z pokoje, kde spolu s dalšími pacientkami pobývala, halas a smích. Bylo tam nezvyklé ticho. Nikoho sice nenapadlo, že se stane něco nepředvídatelného, ale ten její klid byl všem divný. A stalo se to, co nikdo nečekal. Její poslední slova, které mi zašeptala v náručí, když jsem k ní přiběhla po zavolání o pomoc, byla: „Já nic necítím“, a pak okolo deváté hodiny ráno dotlouklo její unavené srdce.

Vzpomínám, jak to ticho okamžitě vystřídalo praskání ampulek, povely lékařů, nekonečné vteřiny napětí a pak nekonečné zlověstné ticho smrti. Nikomu se nechtělo z pokoje odcházet. Vzdávali jsme jí hold na její daleké cestě,“ vzpomínala paní Neomýtková a dodala: „Zemřela tak, jak si přála. Rychle a nečekaně několik dnů před vydáním své knihy. Dalo by se říci v plné tvůrčí síle. Ještě v den úmrtí totiž očekávala dopoledne vydavatele na konečnou konzultaci a s nachystaným rukopisem druhého dílu pohádek.“

Zbývá ještě dodat, že Libuše Pamětnická milovala kraj pod hradem Orlíkem, kterému se pro nádherné lesy říká Zálesí, a že tomuto kraji věnovala do vínku nejen svoji prozaickou, ale i básnířskou tvorbu. Milovala drsnou Vysočinu. Byla pro ni nevyčerpatelným zdrojem a inspiraci. Vydala čtyři básnické sbírky Rytmy kraje (1983), Milování (1986), Planutí a zhasínání (1991) a Kalendář srdce (1992). Trvale se tak zapsala do regionálního slovesného umění na Českomoravské vysočině a nejen tam.

VYZNÁNÍ Píši ti vyznání, můj kraji, lásko lásek, můj kraji kopretin, rmenu a sedmikrásek, můj kraji studánek, z nichž v noci víly pijí, můj kraji Mahlera a jeho symfonií, můj kraji barevné palety Panuškovy, můj kraji úsměvů, jež zbyly po Haškovi, můj kraji jeřabin a lánů zlatých žit. Škoda, že nelze mi tu věčně s tebou žít. Kdo se tu narodil, vždycky se k tobě hlásí a nikdy nebude dosti syt zvláštní krásy tvých hvězd, tvých polibků, tvých potoků, tvých lesů, tvých pěšin s krajkovou lemovkou rudých vřesů, tvých zkazek, můj kraji Šimona kouzelníka, jenž srdce dovedl růžemi odemykat a uměl lidi vést v hodinách čekání. Jsi můj a já jsem tvá. Píši ti vyznání

Ukázka několika pohádek:

Camprlík

V pověsti o dvou zakletých javorech padne jméno bývalého soukenického rybníka Mlejnek u městečka Humpolce. Je to rybník maličký, vlastně jen rybníček, a proto taky i svého vodníka měl stejně mrňavého a tak trochu střeleného. Kdo ho překřtil na Camprlíka, to už se neví, ale jisté je, že na to jméno slyšel a na zavolání vystrkoval svou hlavu v červeném kloboučku z vody. Řeklo by se, že městský vodník, který neváhá, aby se ukázal, když na něho někdo volá může všelicos okoukat, trochu se vzdělat, ale on nic. Každému tykal, na každého, kdo šel okolo, rád vybafnul a nejednou se stalo, že se musel lopotit s nějakou kolemjdoucí vesnickou babkou, která se ho lekla tak, že žbluňkla do vody, aby jí vylovil z vody. Protože nebyl žádný silák, hekal a naříkal a málem volal o pomoc, než ji dostrkal zpátky na břeh a pak si raději dal nějaký čas pokoj.Humpoláci ho brali jako trochu trhlé ale neškodné strašidlo a nebály se ho ani děti. Když byl dlouho zalezlý ve svém vodním příbytku, házely na hladinu Mlejnku kamínky a prý „Camprlíku, polez ven!“ Takže on byl vlastně přímo vyzýván, aby se ukazoval a předváděl své kousky.

Humpolec měl ještě jednoho vodníka z rybníka Cihelny, který byl skoro podobný člověku, a v blízkosti Želiva, Na jezerech, žil dokonce vodník Princ. Také si o nich něco povíme, zatím však na chvíli zůstaneme u Camprlíka, vodníka ryze vodničího, malého a zeleného, s červeným kloboučkem na hlavě a pusou od ucha k uchu. Prostě Camprlík tělem i svou vodničí duší.Jde třeba kolem Mlejnku vážený občan Kulík a Camprlík po bradu schovaný v rákosí ječí, až uši zaléhají: „Kulíčku, Kulíčku, podej mi ručič- ku!“ Kulík nic, myslí si, jen se vyvřískej kluku vodnická, ale Camprlík ječí dál: „Kulíčku, Kulíčku, podej mi ručičku!“ „Nedám ti ručičku, ale hůlčičku!“ dopálí se přece jen nakonec Kulík, protože vidí na hrázi kluky a co kluci udrží v tajnosti? Celý Humpolec si bude za chvíli povídat, jak na něho, váženého měšťana, povykoval hastrman a k tomu ještě Camprlík! A měšťan Kulík tou hůlčičkou – byla to pořádná sukovice – jako muž udatný a nad hastrmaní drzostí povznesený, práskne do rákosí. Samozřejmě se ozvalo zaječení a v mžiku se vynořila zelená ruka, která zahrozila a hned zase zmizela. Kulíka při tom pohledu a taky proto, že Camprlík proti svému zvyku byl zticha jako pěna, zlost náramně rychle přešla. Bydlel poblíž Mlejnku a vyčítal si, že se mu bude Camprlík mstít.Camprlík nebyl ale na nějakou velkou mstu dělaný. Pravda, Kulíkovi pocuchal trochu políčko, jež měl vedle rybníka, párkrát mu rozlil mléko v jeho sklípku, tu a tam podržel pod vodou některou jeho slepici nebo svázal svými pentličkami ocasy krav na jeho louce, ale jen jednou Kulíka doopravdy notně vyděsil a zesměšnil. Jak to udělal, o tom se dočtete v knize pohádek Strašidla ze Zálesí.

Hejkadla a houslista

V každém kraji se jim říká jinak. Hýkalové, hejkalové, ale přece jen nejčastěji to jsou hejkadla. Na rozdíl od strašidel, která se podobají lidem, mají tyhle lesní potvůrky podobu zvířecí. Jakou přesně, to ještě nikdo, kdo se s nimi setkal, kloudně nepopsal, protože hejkadla ukazovala svou moc především na lidském pozadí nebo zase přímo na obličeji. Někdo sice tvrdil, že mají psí hlavu, někdo zase, že dračí pracky.Všichni však věděli, že dovedou létat a tak se tady usuzovalo i na podobu s velkým netopýrem, ovšem pořádně velkým. Snad se hejkadla dovedla převtělovat i do jiných podob. Buď tak nebo tak, v kraji, kde si lesy s lidmi tykaly, věřilo se na ně skálopevně a nikdo je zbytečně nedráždil tím, na co čekala, tedy slovíčkem „hej“.Hejkadla nejvíce trápívala muzikanty a lidi, kteří dlouho do noci vysedávali v hospodách. Co se týká muzikantů, nebylo snad ani jednoho, kterého by neprohnalo.Jeden houslista z proslulé Pamětníkovy kapely se seznámil s hejkadlem o zářijové želivské pouti. V ranečku koláče, buřty a okurky, pod paží housle, šněroval si to náš houslista zrovna v takové náladě ze Želiva do Záhoří. V půli cesty na samotě u Seckých ho napadlo, že musí najít pařez, na kterém starý Pamětník hrál na svou křídlovku noční sólo pro světýlka. Jak to s houslistou dopadlo, o tom se dočtete v knize pohádek Strašidla ze Zálesí.

Jak Půlníček zachránil Hněvkováky

Žil-byl v době napoleonských válek v jedné lesní sluji, která zbyla z propadlého města Libice v hlubokých lesích u rybníka Jambora, lesní duch Půlníček. Hodně se toho o něm navypravovalo, málokdo se však s ním setkal. Trochu jako člověk, trochu jako strašidlo obýval lesní zákoutí jižně od vesnice Hněvkovice, kde se dosud říká v Půlníčkových jámách.Ode vsi k nim vede cesta lukami posetými zjara zlatými blatouchy a bílými sasankami tak, že vypadají jako žlutobílý koberec. Každá louka má jméno podle toho, komu patřila. Je tu louka Cvrčkova, Slunečkova, Jarošova, Vališova a ještě jedna, která měla kdysi zvláštní jméno Napoleonka.Kdo na ni vstoupil, tomu se zahoupala půda pod nohama a v dobách dávno minulých na ni nemohl člověk vstoupit vůbec, tak byla její půda zrádně bažinatá. Přímo z Napoleonky se vchází do jakési předsíně strašidelného černého a tajuplného lesa Libice, divokého skalnatého bludiště plného roklí, plazivého ostružiní, rulíku a bílého bezu.Lidé sem chodívají málokdy a v dobách, kdy tam žil Půlníček, do jeho jam nevkročili ani za dne, natož pak v noci. Přesto to byly právě Půlníčkovy jámy, jež jednou Hněvkováky zachránily. Tedy ne ony, ale strašidlo, podle kterého byly pojmenovány, lesní duch Půlníček. Že by strašidla dovedla něco jiného než strašit? Že i ona mají ve svých strašidelných srdcích kousíček místa pro opravdové lidské trápení a pomohou, i když tajně, aby si nezadala před ostatními kamarády ze své strašidelné říše? O tom se dozvíte v knize pohádek Strašidla ze Zálesí.

O jakých strašidlech se ještě dočtete?

Za dávných dob věřili lidé žijící na Zálesí, že pyšní andělé byli svrženi z nebes a pokud spadli do lesů, měnili se v divé muže, spadli-li do vod, měnili se v hastrmany, a ten, který dopadl na skálu, vzal na sebe podobu skřítka. A nejen to, v lesích na Zálesí žila ještě hejkadla, u potoků tančily rusalky, na lesních pasekách víly a doma na obyvatele čekali šotci a dáblíci. O čertech a andělích nemluvě. Zkrátka Zálesí bylo plné strašidel, a domorodci se dušují, že tam žijí dodnes.

Divý muž je tajemná lesní bytost, zarostlá po těle, s velkými zuby a žhavýma rudýma očima. Žije v propastech a roklích a na zimu se do nich zahrabává jako medvěd. V létě chodí po lesích, houpe se v korunách stromů, vodí lidi z místa na místo a žerty si z nich tropí. Babce, která nese dříví, vleze do otýpky na zádech a tíží ji tak, že nemůže dál. Když ji babka shodí na zem, v tom vidí, jak z otýpky vyskočí divý muž a roste a roste, zahouká tak, že ozvěna přímo bouří, a zmizí v lese. Není proto divu, že když se večer sesedli dřevorubci kolem ohně uprostřed hlubokých šumících lesů, kde vítr kolem nich hučel a větve skřípaly a praskaly, věřili, že se kolem nich prohánějí diví muži, u rybníků na ně číhají vodníci a v každé lesní studánce je zatahají za nohu vodní skřítci.Kromě divých mužů, hejkadel, víl, hastrmanů a rusalek bylo na Zálesí i mnoho létajících luceren, do nichž jsou zaklety duše zemřelých za to, že spáchaly za života něco velmi zlého a nemohou dojít po smrti klidu a pokoje. Hned jsou tu a hned zas jinde, ale stejně se stále vracejí tam, kde spáchaly svůj hřích, dokud je někdo náhodou dotykem a laskavým slovem nevysvobodí. A kromě luceren svítí louky a lesní pěšiny každou noc množstvím světýlek-bludiček, které zavádějí noční chodce doprostřed stále ještě hlubokých lesů, kde kolem nich tančí až do rána. Místní chasníci zkracující si přes les cestu od muziky ve vedlejší vsi by mohli vyprávět.

O všech těchto strašidlech pojednává tato knížka. Po jejím přečtení budete vědět, kde které strašidlo na Zálesí žije, jak se jmenuje a především co máte dělat, abyste si se strašidly rozuměli a mohli o nich jednou vykládat svým dětem a vnukům stejně tak, jako to uměly naše maminky, babičky a prababičky. A pokud jdete jinými lesy a koupete se v jiných rybnících, pak tam rovněž žijí stejní hastrmani, jezinky, víly a hejkadla.