VZPOMÍNKA NA JEDNU KVĚTNOVOU NOC
Libuše Pamětnická
Ze sbírky básní Kalendář srdce
V které to bylo noci, v níž jsme psali
tam pod Orlíkem sloky Milování ?
Hvězdy nás mlčky sledovaly z dáli,
však měsíc vydal se k nám bez váhání
a samozřejmě rukopis náš vzal si,
(my byli tiší, nač ho rušit slovy)
o lásce všechny věty přeříkal si
a nám vlil v srdce odvar jasmínový,
po němž jsme propletli si ruce v chvatu
( jsou chvíle, jež jsou hluboké jak tůně,
jsou chvíle pro jednou a bez návratu
a plné jedu jasmínové vůně.)
A potom ... když jsme vzhlédli rozechvěle,
zase byl tam, kam od věků již patří.
Proč ale v stráni náhle potemnělé
zanechal slzy, jež jsi v trávě spatřil ?
KVĚTEN
Pojď, zvu tě tam, kde leží Máchovec,
hluboký rybník s mocným žabím chórem.
Na sklonku dne, kdy hořkne puškvorec,
ráda jdu k němu cestou pode dvorem,
v níž bíle hoří keře trnkové,
jež rozvaliny dávných časů chrání.
Květnová vůně nad mým domovem !
Kraj světa jdi, nic nevyměníš za ni !
Máchovec už je branou Zálesí,
za ním se cesta lesy stává stinná.
Kolikrát tudy kráčel přes lesy
František Hamzův z kletečského mlýna,
kolikrát se tu asi zastavil
a kamínkem si hodil do rybníka !
Možná, že v předivu těch dávných chvil
vznikal už obraz jeho Kouzelníka.
Františku Hamzo, viďte, je to tak ?
Zachytit každou chvíli, jež nám zbývá
v života šedi a být jako pták,
co na trnkové větvi zpívá, zpívá ...
KOČIČÍ BÁL NA ORLÍKU
Modříny, smrk borovice,
každý se zelení jinou
stojí jako štíhlé svíce
nad mohutnou zříceninou.
Orlíku, náš mrtvý hrade,
bez rytířů, krásných paní,
plamen modravý se krade
po skále a tančí na ní.
Květná neděle je právě
a říkají všichni tady,
že prý v balvanech a trávě
cosi svítí na poklad.
Mně se toto cosi mění
v droboučká a živá světla.
Dudák Jíra tady není,
aby zahrál chase z pekla,
Která na sebe kdys dávno
kočičí podobu vzala,
aby Českou Starodávnou
na svém bálu tancovala.
Světla našlapují tiše,
kolem mne se všude točí.
Myslím, o mnoho že přišel,
kočičí kdo nezná oči.
Tyhle jasně smaragdové
naše stará Šedá měla,
jejich svit plál nad domovem,
zarmoutit nás neuměla ...
Baghéra, Hop, Matěj, Havel,
vždycky veselí a smělí !
Plály oči zelenavé,
i když už nás neviděli ...
Tyhle jantarově žluté
dcerčin tulák Ivan míval,
trochu tmavší, trochu kruté
Vašek měl, co u mne sníval,
že zvítězí nad Maximem,
že prožene Petra vrátky.
Spí už všichni pod jasmínem.
Ach, kočičí život krátký !
Poklad sotva otevře se,
světla dál se všude točí.
U rozvalin v teskném lese
slzy zaplavily oči ...
