ÚNOR
Ne, nekvetou v něm fialky,
jen tmavá mračna do dálky
plují jak osud,
který člověk žije.
A přece v srdci
teplo tak
a ze závějí
vzlétá pták,
duhový pták
sněhová poezie.
ÚNOROVÉMU ÚPLŇKU NAD ORLÍKEM
S hořkostí pelyňku na rtech
brodím se přes sněžnou hráz.
Orlíku, kolikrát ještě
spolu se setkýáme zas ?
Orlíku, proč orloj žití
tak rychle odbíjí čas ?
Ty zatím jsi. Mne brzy
odvolá neznámý hlas
tam, kde už žádný cit není.
Až přerve se života nit,
měsíci nad Orlíkem,
s láskou dál Humpolci sviť !
U RYBNÍKA JAMBORA
Prožívá svoji lásku také voda ?
Bije jí také srdce pod vlnami ?
Co vlastně víme o tajemství živlů,
když sotva v sobě vyznáme se sami !
Učili jsme se kdysi z knihy moudrých:
Pramáti živě neživá je hmota.
Proč jako kulisu jen míjíme ji,
když přece z ní jsme vešli do života ?
Ne, Jambore, básníku nevyvracej
myšlenku, jež se na tvém břehu zrodila.
Že jsi jen rybník ? A že srdce nemáš ?
A co to moje, jež jsem v tobě ztratila ?
A ještě víc než toto srdce budeš mít:
Dopisy, jež mi čísi ruce psaly.
Pod tvůj led únorový vhodila jsem
jména těch, kteří mě snad milovali.
Neprozrazuj je nikdy nikomu,
jen měsíci vždy připomeň,
ať za mne líbá hroby
všech, jejichž láska byla motýlem,
jenž křídly duhovými
strom žití mého zdobil.
Libuše Pamětnická ze sbírky básní Kalendář srdce
© Kulturní komise ČR, 18.2.2024
