Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Libuše Pamětnická – stále živá básnířka Vysočiny Doporučený

  • sobota, kvě 11 2024
  • Napsal(a)  JIŘÍ PANCÍŘ, prezident Kulturní komise ČR
Autor vzpomínky na Libuši Pamětnickou Doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc., prezident Kulturní komise ČR Autor vzpomínky na Libuši Pamětnickou Doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc., prezident Kulturní komise ČR snímek Ivana Haslingerová, šéfredaktorka revue Fragmenty

Město Humpolec si připomnělo několika akcemi 90. výročí nedožitých narozenin básnířky, prozaičky a publicistky Českomoravské vysočiny, Humpolecka a Pelhřimovska Libuše Pamětnické (*10.7.1920 Hněvkovice, †29.10.1992 Humpolec). Přestože svůj první článek otiskla v pelhřimovském Týdeníku z Českomoravské vysočiny již v roce 1939 a od té doby vydala kromě množství novinových článků několik románů a básnických sbírek, do duší zdejších obyvatel se zapsala především svojí poslední knihou pohádek „Strašidla ze Zálesí“, která vyšla krátce po její náhlé smrti.

Nedožila se tudíž radosti nad tím, že tato její knížka byla v roce 2009 nejčtenější dětskou knihou v humpolecké městské knihovně, ani zprávy o tom, že se stala dokonce povinnou školní četbou na místní základní škole v Hálkově ulici, ani toho, že humpolecká Základní umělecká škola G. Mahlera (ZUŠ) k jejím devadesátým narozeninám uspořádala výstavu jejích soch coby návrhu na pomník, které vymodelovali žáci pod vedením profesorky Evy Moravcové, a nedočkala se ani toho, aby si prohlédla návrh těchto dětí na realizaci par ku, památníku a pomníku před budovou hněvkovské školy, kde prožila mládí u dědečka řídícího učitele Jana Mokrého. Nedožila se ani důstojného vzpomínkového večera, který uspořádala Městská knihovna v Humpolci ve spolupráci s Místním úřadem za osobní účasti starosty Mgr. Jiřího Kučery k jejím nedožitým devadesátinám a kterým provázela její nedůvěrnější přítelkyně z posledních let života, paní Jarmila Neomýtková. Její žáci, dnes již penzisté, tam na ni vzpomínali pro její veselou povahu. Dodnes si prý z hodin českého jazyka, který vyučovala, pamatují její básničku „Pomalu šinu si to k tabuli, velikou, velikou naději mám na kuli. Kdybych aspoň mohla znát, co se bude kantor ptát…“ Dodnes ji prý znají i jejich vnuci.

S velmi milou odezvou se na večeru setkala zpráva její dcery Ivany, že nalezla v pozůstalosti po mamince v rukopisech druhý díl pohádek a po její smrti ho ilustrovala, zkompletovala a nachystala u příležitosti tohoto jejího jubilea do tisku. Je až s podivem, kolik občanů na ni ještě po letech vzpomíná. Zřejmě je to proto, že všechna strašidla, o nichž psala ve svých pohádkách, skutečně žila v konkrétních rybnících a lesích na Humpolecku a děti se tak v přetechnizovaném světě dozvídají nejen to, co je hejkadlo, divoženka, rusalka, andělé, bludičky a polednice, ale současně se učí znát i nejromantičtější kouty svého kraje, kde tyto potvůrky sídlily – pardon – dosud sídlí.

Při toulkách krásnou přírodou jim před očima ožívají bájní rytíři na místním hradu Orlíku, místní hastrmani a rusalky a hned se na ta místa dívají jinak. A protože jde o pohádky, znají je nejen babičky a dědové, ale i jejich děti a nyní již i vnukové, z nichž Kateřina Hertlová přečetla na večírku svou oblíbenou pohádku o místním vodníku Camprlíkovi. Prpto se Libuše Pamětnická touto knihou stala, tak jako každá autorka podobných dětských knih, tak trochu nesmrtelnou. Vždyť pohádkové bytosti jsou přítomny všude kolem nás. Chce to se jen zasnít a zavzpomínat na dětství. A právě dětství si připomíná každý tak rád…

Hlavnímu panelu výstavy v ZUŠ dominoval smutný a jakoby neskutečný obraz kříže mezi dvěma javory. Odedávna živý a krásný symbol Hněvkovic, který nemohl nikdo při vstupu do nich přehlédnout. Pro Libuši Pamětnickou bylo symbolické, že pro tuto památku rozdmýchala takovou kampaň, že se nakonec dálnice stromům vyhnula. Bohužel vzduch z projíždějících aut je po letech stejně zničil. Toho se již nedožila. Jejich obraz naopak zanechala pro věčnou vzpomínku v „Pověsti o dvou javorech“, která je součástí Strašidel ze Zálesí a básni Javory u dálnice v Hněvkovicích.

Protože byla známa tím, že milovala kočky, kterých ve svém domku vždy měla v několika exemplářích, dětem ze ZUŠ se práce na jejím pomníku obzvlášť líbila. Dělaly totiž nejen sochu nějaké, pro ně již neznámé mrtvé paní, ale paní, která měla ráda kocoury, které znají živé až moc dobře. A zde se projevila právě nejlépe fantazie těch nejmenších, které byť neumělými prstíky, ale o to s větší vervou modelovaly dokonce celé nadjezdy kolem pomníku plného nejrozmanitějších kocourů, kterým četla pohádky nebo naopak oni jí. Prostě pracovaly jako na dětském pískovišti. A tak Libuše Pamětnická v jejich fantazii leží tu pod vysněným podjezdem na hněvkovské návsi, tu kouká ve stoje ve své typické čepici na shon kolem podjezdů a čte přitom kočkám pohádky. Dokonce namodelovaly pamětní desky, které by prý měly viset na škole a na dvorku, kde si jako malá hrávala.

Větší děti pojaly vše ale opravdu důkladně. Nad výjezdem k odbočce z Hněvkovic na Jiřice na návsi před hněvkovskou školou navrhly vybudovat kruhový objezd, který hlídá sfinga s tělem paní učitelky a hlavou jejího nejmilej šího kocoura Maxíka. Dokonce pamatovaly i na dobové osvětlení, na park a parkoviště.

Poslední léta svého života prožila častými hospitalizacemi v plicní léčebně v Humpolci, kde si léčila astma. Její ošetřující setra Jarmila Neomýtková zná bezpočet veselých až neuvěřitel ných historek o ní. „Ten poslední den, 29. října 1992 byl ale jiný, od rána byl zvláštní tím, že se neozýval z pokoje, kde spolu s dalšími pacientkami pobývala, halas a smích. Bylo tam nezvyklé ticho. Nikoho sice nenapadlo, že se stane něco nepředvídatelného, ale ten její klid byl všem divný. A stalo se to, co nikdo nečekal. Její poslední slova, které mi za šeptala v náručí, když jsem k ní přiběhla po zavolání o pomoc, byla: „Já nic necítím“, a pak okolo deváté hodiny ráno dotlouklo její unavené srdce. Vzpomínám, jak to ticho okamžitě vystřídalo praskání ampulek, povely lékařů, nekonečné vteřiny napětí a pak nekonečné zlověstné ticho smrti. Nikomu se nechtělo z pokoje odcházet. Vzdávali jsme jí hold na její daleké cestě,“ vzpomínala paní Neomýtková a dodala: „Zemřela tak, jak si přála. Rychle a nečekaně několik dnů před vydáním své knihy. Dalo by se říci v plné tvůrčí síle. Ještě v den úmrtí totiž očekávala dopoledne vydavatele na konečnou konzultaci a s nachystaným rukopisem druhého dílu pohádek.“ Zbývá ještě dodat, že Libuše Pamětnická milovala kraj pod hradem Orlíkem, kterému se pro nádherné lesy říká Zálesí, a že tomuto kraji věnovala do vínku nejen svoji prozaickou, ale i  básnířskou tvorbu. Milovala drsnou Vysočinu. Byla pro ni nevyčerpatelným zdrojem a inspiraci. Vydala čtyři básnické sbírky Rytmy kraje (1983), Milování (1986), Planutí a zhasínání (1991) a Kalendář srdce (1992). Trvale se tak zapsala do regionálního slovesného umění na Českomoravské vysočině a nejen tam.

Snímky Fragmenty: Jiří Pancíř, prezident Kulturní komise ČR

Tištěná revue Fragmenty, roč. XVI., str 44

©Kulturní komise ČR, březen 2011 

VYZNÁNÍ

 

Libuše Pamětnická

 

Píši ti vyznání, můj kraji, lásko lásek,

můj kraji kopretin, rmenu a sedmikrásek,

můj kraji studánek, z nichž v noci víly pijí,

můj kraji Mahlera a jeho symfonií,

 

můj kraji barevné palety Panuškovy,

můj kraji úsměvů, jež zbyly po Haškovi,

můj kraji jeřabin a lánů zlatých žit.

Škoda, že nelze mi tu věčně s tebou žít.

 

Kdo se tu narodil, vždycky se k tobě hlásí

a nikdy nebude dosti syt zvláštní krásy

tvých hvězd, tvých polibků, tvých potoků, tvých lesů,

tvých pěšin s krajkovou lemovkou rudých vřesů,

 

 

tvých zkazek, můj kraji Šimona kouzelníka,

jenž srdce dovedl růžemi odemykat

a uměl lidi vést v hodinách čekání.

Jsi můj a já jsem tvá. Píši ti vyznání...

 

-

Číst 48 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v UMĚNÍ

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %