KVĚTEN
Libuše Pamětnická
Ze sbírky básní Kalendář srdce
Pojď, zvu tě tam, kde leží Máchovec,
hluboký rybník s mocným žabím chórem.
Na sklonku dne, kdy hořkne puškvorec,
ráda jdu k němu cestou pode dvorem,
v níž bíle hoří keře trnkové,
jež rozvaliny dávných časů chrání.
Květnová vůně nad mým domovem!
Kraj světa jdi, nic nevyměníš za ni!
Máchovec už je branou Zálesí,
za ním se cesta lesy stává stinná.
Kolikrát tudy kráčel přes lesy
František Hamzův z kletečského mlýna,
kolikrát se tu asi zastavil
a kamínkem si hodil do rybníka!
Možná, že v předivu těch dávných chvil
vznikal už obraz jeho Kouzelníka.
Františku Hamzo, viďte, je to tak ?
Zachytit každou chvíli, jež nám zbývá
v života šedi a být jako pták,
co na trnkové větvi zpívá, zpívá ...
VZPOMÍNKA NA JEDNU KVĚTNOVOU NOC
V které to bylo noci, v níž jsme psali
tam pod Orlíkem sloky Milování ?
Hvězdy nás mlčky sledovaly z dáli,
však měsíc vydal se k nám bez váhání
a samozřejmě rukopis náš vzal si,
(my byli tiší, nač ho rušit slovy)
o lásce všechny věty přeříkal si
a nám vlil v srdce odvar jasmínový,
po němž jsme propletli si ruce v chvatu
(jsou chvíle, jež jsou hluboké jak tůně,
jsou chvíle pro jednou a bez návratu
a plné jedu jasmínové vůně)
A potom ... když jsme vzhlédli rozechvěle,
zase byl tam, kam od věků již patří.
Proč ale v stráni náhle potemnělé
zanechal slzy, jež jsi v trávě spatřil ?
