Křesťané pokládají ma hroby živé květiny jako potvrzení víry ve věčný život a jejich přesvědčení, že život hrobem nekončí. Zapalují hořící svíce, které mají symbolizovat přítomnost zmrtvýchvstalého Krista a víru, že duši jejich blízkých přijal Kristus jako součást své nekonečné duše Boží. Neboli je zařadil mezi Všechny svaté, jejichž duše již přijal.

Kdo se stává svatým a je přijat mezi Všechny svaté? Čí svátek vlastně slavíme?

Kniha knih Bible svatá se skládá ze dvou částí - Starého zákona, pojednávající o Bohu před narozením Ježíše Krista a Nového zákona po Kristově narození. Ve Starém zákoně, jímž se dodnes řídí Židé, nejde o svatost člověka v morálním smyslu slova jak ji chápe současná křesťanská kultura. Starý zákon předepisuje lidem přinášet oběti za hříchy včetně prvotního, aby jejich prostřednictvím byli od hříchu neustále očišťováni, dokud nepřijde Mesiáš, který přinese za lidstvo dokonalou oběť Bohu. Nový zákon, kterým se řídí křesťané prohlubuje toto judaistické starozákonní pojetí svatosti člověka. Křesťanství, které se liší od judaismu tím, že v případě pojmu svatosti člověka začíná klást důraz na morální smysl a nechápe člověka jako od narození hříšného, zatíženého dědičným hříchem Adama a Evy. Jim ji mesiáš Ježíš Kristus sdělil, že jim Bůh prvotní hřích odpustil a každé miminko dostává darem od Boha duši očištěnou od prvotního hříchu. A je tudíž osobností a je jen na něm jak tohoto daru Božího využije.

Tato zásadní změna tkví v tom, že základní skutečnosti křesťanské víry je fakt, že svým ukřižováním přinesl Ježíš Kristus již dokonanou oběť za hříchy celého lidstva. Nový zákon proto nezná pojetí novorozence jako zatíženého prvotním dědičným hříchem. Každý z nás proto přichází na svět jako osobnost s čistou duší darovanou mu Bohem a je jen na něm, jak s ní během života bude zacházet. Proto dávají věřící rodiče pokřtít své děti po narození, kdy mají ještě čistou duši, aby se staly posvěcenými a jejich duše se po smrti stala součástí nesmrtelné duše Boží-

Svatost je samozřejmě pojem, který se nachází již i ve Starém zákoně ve významu čistoty neboli života bez hříchu. Prototypem svatého je ale ve starém zákoně mučedník, který za svou víru v Boha položil život a byl za to přijat Kristem na nebesa. Mučedníci byli proto prvními uctívanými světci.

Katolické i pravoslavné náboženství pokládají za první mezi svatými matku Ježíše Krista, Pannu Marii. Dalším, mezi lidmi nejvíce známým světcem, je první katolický papež sv. Petr umučený v Římě v letech 60-67 přibitím na kříž hlavou dolů. Svatým se kromě mučedníků stává i ten, kdo žil tak, že si jsou věřící jisti, že po smrti dosáhl spásy a tím se dostal do sboru Všech svatých.

Kdo se stává tedy svatým, koho můžeme prosit za nás o přímluvu u Boha?

V širším slova smyslu věřící křesťan může prosit o přímluvu u Boha u všech, o nichž je přesvědčen, že jsou posvěceni tím, že Bůh přijal jejich duši do své nekonečné duše Boží a tím se nacházejí ve společenství Všech svatých. Může tedy prosit o přímluvu u Boha nejen svaté uvedené v Bibli, ale i své mrtvé rodiče, partnery či dokonce děti a známé, pokud je o jejich svatosti přesvědčen. To je důsledkem učení o společenství Všech svatých, jejichž svátek 1. listopadu slavíme.

A toto je velký dar pro věřící pozůstalé, víra že po smrti nezůstávají sami, ale nejrůznějšími překvapeními a událostmi získávají neustále zprávy o tom, že duše jejich blízkých byla Bohem přijata a stala se součástí nekonečné duše Boží. Že na ně nezapomněla a dává jim o sobě vědět, aby se nesoužili nad její ztrátou. Dává jim vědět, že neexistuje jenom život, který poznali zde na zemi, ale i nový a jiný, který je čeká spolu s ní.

Každodenními maličkými překvapeními je něžně šetří před strachem z budoucího konce, o němž ví, že by ho bez této víry sami nesmírně těžko nesli. Vnáší tím do jejich duše sílu překonat ty hrozné chvíle beznaděje, odloučení a dokonce smrti, než se s nimi opět spojí. Proto křesťané slaví svátek Všech svatých a nosí svým drahým na hroby květiny a svíce.

A je krásné, že se k nim, alespoň v tento den, připojují i nevěřící občané a zamýšlejí se nad svými zesnulými a jistě i nad svým koncem.