O Vysockém si dnes můžete najít mnoho informací. O jeho filmařských začátcích (1959) i divadelních triumfech (Divadlo Na Tagance). Většinu z jeho filmů však u nás neseženete, stejně jako záznam z jeho Hamleta, životní role. Pamětníci si možná vzpomenou na zdařilý pětidílný krimiseriál Místo akce neměnit (v originále Mjesto vstreči izměniť nelzja, vysílalo se to i v ČST), který byl pozoruhodný nejen herectvím VV, ale i samotným námětem – poválečná Moskva, gangy zločinců, to vše nebylo často připomínáno. To nebyla častušková idyla, ale drsná realita.

Mimochodem, málo se ví, že Vysockého otec obdržel titul čestný občan Kladna, neboť seděl na prvním tanku, který do tohoto města v květnu 1945 vjel.

Vladimir V. se nestal, navzdory svému dětskému přání, vojákem, aspoň ne v tom tradičním slova smyslu. Přesto bojoval své boje do posledního okamžiku. Když posloucháte jeho často ironické, jindy naštvané, de facto protirežimní písně, napadne vás možná, že Vysockého osudem bylo nikam a nikomu nepatřit. Z našeho světa fyzicky odešel v pouhých 42 letech, ale jeho dílo je stále živé – a nezkrotné. Mimochodem, první české překlady Vysockého písní vyšly počátkem 80. let v někdejší Sekci mladé hudby Svazu hudebníků pod věru příhodným názvem Koně k nezkrocení.

A jak je svět absurdní, dnes fackují naši rádobydemokraté Jarka Nohavicu, který dostal v Rusku vyznamenání mj. za šíření jména a díla Vladimíra Vysockého (a ovšem i Bulata Okudžavy) v tehdejším Československu. Vysockij byl tehdy doma víceméně stále zakázán, a tak se Nohavica v podstatě dopouštěl ideové diverze. Inu, kádrováci všech zemí a dob, spojte se!

Jak už řečeno, život a dílo VV poznáte ve vygooglovaných informacích, ale to podstatné, co po něm zbylo, je nekonečný přelet nad ruskou kulturou doby tehdejší i naší. Psát zeširoka o básníkovi tohoto druhu nenahradí to, když si sednete k přehrávači a projedete si jeho tvorbu. A nemusíte u toho vypít litr vodky, abyste poznali, v čem je hodnota těch písní a veršů, a také v čem je světlo i stín té velké země na východě.

Už padlo jméno Bulat Okudžava. Tento písničkář a spisovatel po skonu VV napsal tuto píseň (české části přeložil Jarek Nohavica):

PÍSEŇ O VOLOĎE VYSOCKOM / O Володе Высоцком

„O Володе Высоцком я песню придумать решил:

вот еще одному не вернуться домой из похода

Говорят, что грешил, что не к сроку свечу затушил …

Как умел, так и жил, а безгрешных не знает Природа.

Zbývá nám jen pár chvil a pak my stejně tak jak on

vyjdem na dlouhou pouť ve stopách jeho budeme kráčet

ať dál nad námi krouží jeho ochraptělý baryton

a my společně s ním chvíli smějem se a chvíli pláčem

О Володе Высоцком я песню придумать хотел,

но дрожала рука и мотив со стихом не сходился…

Белый аист московский на белое небо взлетел,

черный аист московский не черную землю спустился

Bílý moskevský čáp na bílou oblohu vyletěl

černý moskevský čáp dolů na černočernou zem slétl“

A ještě jednou Nohavica a jeho překlad Vysockého Písně o příteli.

Myslím, že je v ní koncentrováno vše, oč autorovi i jeho pokornému interpretovi vždy šlo:

„Myslel sis, přítel můj a teď?

Ryba rak nebo tak či tak?

Odpověď bys rád chtěl znát

Můžeš-li na něj dát

S sebou do hor ho vem a jdem

Vzhůru po boku bok co krok

Lanem svým s ním se svaž, ať znáš

S kým čest máš, s kým čest máš

Jestli zlomí jej vzdor těch hor

Skrčí nos, ohne hřbet, chce zpět

Z ledovců na skalách když má strach

A přemýšlí, jak by plách

Pak ho znáš, pak ho znáš až až

Jen ho nech, ať si jde, kam chce

Nežli s ním, radši sám jdu sám

Takovým nezpívám“

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 389.

©Kulturní komise České republiky z.s. 12. 8. 2025