Celkový počet podepsaných občanů pod peticí ke dni 31.10.1991 činil 1,061.000 (jedenmilionšedesátjedentisíc). Za "Výzvu občanů" ji předal Federálnímu shromáždění Dr. Ivo Vojta. A nebyly to pouze podpisy ledajaké. Nemohu zde jmenovat všechny občany, dokonce ani všechny podepsané umělce, vědce, kněze a další občany související v renesančním smyslu  s kulturou. Protože ale "Výzva občanů" se po rozpadu státu časem přejmenovala na "Kulturní komisi ČR" pokládám za povinnost uvést alespoň některá jména ze seznamu, a to s jistou hrdostí, jací významní umělci, spisovatelé, básníci a filmaři stáli u jejího zrodu. *) viz poznámka pod čarou na konci článku.

Ale pojďme dál. Co se dělo s těmito lidmi a se sdružením "Výzva občanů" po rozpadu republiky?

Po rozpadu Československa definitivně zanikly nejrůznější umělecké profesní svazy a sdružení, jejichž prostřednictvím získávali mnozí umělci podporu pro svou činnost. Každý absolvent AVU či jiné umělecké školy nebyl tak nadaný a schopný jako například Max Švabinský, o jehož práce se doslova prali zájemci již za jeho studií. Zřejmě i to přispělo k tomu, že se umělečtí petičníci rozhodli i po neúspěchu petice scházet jednou měsíčně v uměleckých kavárnách aby si mohli vyměňovat informace jak se ve změněných poměrech orientovat. A nešlo jen o mladé umělce. I umělci zvučných jmen si začali uvědomovat, že když podpoří jejich žádosti o pomoc s jejich projektem větší skupina kolegů, spíš se s nimi ministerstvo i sponzoři budou bavit. A od toho byl již jen krůček k tomu, aby si řekli, že by bylo dobré "Výzvu občanů", díky níž se takto spontánně dlouhodobě scházejí, přejmenoval na něco souvisejícího s kulturou. Tradovalo se, že na název Kulturní komise ČR přišel Jiří Suchý.

To, že za umělci stálo doporučení Kulturní komise ČR při shánění sponzorů a pořádání výstav, točení filmů či propagací knih na veletrzích a podobně, jim zpočátku pomáhalo. Nic tím nikdo neriskoval, každý se živil svou prací a nějakou dobu to bylo postačující vylepšení alespoň pro některé z nich. Věděli, že když se za jejich žádostí na ministerstvu o podporu jejich projektu postaví organizace sdružující několik set lidí mají větší naději na prosazení. Zpočátku to vedl jeden z nadšenců, který měl zajištěno živobytí na volné noze Václav Bucek mající jako disident  styky s mnoha vlivnými lidmi. Jenže zájemců o pomoc přibývalo a nemohl všem vyhovět a místo vděku dostával vyhubováno od těch co nestihl zpracovat, takže se přestával o Komisi raději starat.  Komise sice na papíře existovala, ale nevěděl si s ní nikdo příliš rady a čas běžel.  Leč nikdo z ní i přesto neutíkal, neb přece jen se dostávali její členové na důležité a příjemné akce, na nichž měli naději nalézt sponzora nebo si alespoň odpočinout od stresů denního života a navíc byli zvyklí scházet se stejně dál v kavárnách.

A právě na jedné takové akci v karlovarském Pup hotelu na filmovém festivalu, se seznámil s jejími členy Doc. Jiří Pancíř, který po bezprecedentním zákroku Rudolfa Zahradníka se stal vlastně rovněž disidentem (viz. článek DOCENT PANCÍŘ – PRVNÍ POLISTOPADOVÝ DISIDENT SOUZENÝ NA §103) a nesměl pokračovat ve vědecké práci. Nabídl umělcům, že se pokusí  pomoci Kulturní komisi ČR s neobsazenou Sekci vědy a vysoké školy, aby si udržel alespoň trochu s milovanou vědou kontakt. Když ale do práce v Komisi nahlédl víc do hloubky, rozhodl se nakonec pomoci i s jejím vedením a na konferenci 22. srpna 1996 byl zvolen jejím prezidentem. Nebral ale tuto funkci bez rozmyslu. Radil se o Komisi s tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem, zkušeným vydavatelem skvělého exilového časopisu Svědectví, který  Pancíř za komunismu hltal, pokud ho někdo propašoval do ČR.

Ministr Tigrid nejenže poradil Pancířovi se zaměřením Komise, ale její stanovy byly upraveny dle Tigridových rad tak, aby mohla pracovat v budoucnu za jakékoliv vlády, měla přitom oficiálně poradní hlas  pro vybraná ministerstva, ale byla svobodnou nevládní institucí - svobodným sdružením umělců a lidí majících zájem o kulturu své země.

Ministr Tigrid vysvětlil Jiřímu Pancířovi, že SVOBODA je vždy nade vše. Jinak, že by ani on nemohl v cizině dlouhodobě svobodně vydávat časopis Svědectví kdyby byl vládním časopisem. Natož vydávat pravicový časopis u nás, v zemi zdevastované komunistickou morálkou. Jinak řečeno, pokud chce Komise být opravdu svobodná, nesmí na radu Pavla Tigrida přijmout od žádné vlády, dokonce ani od pravicové, žádnou finanční podporu. To by podle něj okamžitě po volbách zneužila  ke štvanici na ní  následující vláda a  to i kdyby od ní Komise nic nepožadovala. Doslova prý Pancířovi řekl: "Já bych Vám moc rád pomohl, ale nikdy nevíte jaký v*l přijde po mně a je s Vámi konec."  Bylo velkým štěstím, že právě taková osobnost jako Pavel Tigrid byla v této kritické době pro Komisi od 19. ledna 1994 do 4. července 1996 ministrem kultury. 

Pancíř poté 28. listopadu 1996 zaregistroval 18. dubna 1994 pro Kulturní komisi ČR  na Ministerstvu vnitra nové stanovy a od té doby je vedena spolu s nimi  pod číslem II/8-OS/1-24 288/94-R. 

Díky Pavlu Tigridovi může dodnes (2026), více než 30 let po rozhovoru s ním, psát a jednat skutečně svobodně za jakékoliv vlády a  pod Pancířovým vedením se stala opravdovou neziskovkou, nikdy nepřijala ani jedinou korunu ze státní podpory, natož z dotací EU. Pavel Tigrid měl pravdu, byl to moudrý a zkušený pán. Ani netušil kolik ministrů chtělo Komisi zrušit, ale nebyla jim podřízená. 

Má to ale také jednu velkou nevýhodu. Byť má Komise podle stanov hlas poradní pro několik ministerstev, hradí své aktivity výhradně z darů soukromých osob – občanů i firem – a z případných výnosů z vlastní činnosti. Soukromá podpora je proto důležitým zdrojem pro její činnost, zejména pro vydávání publikací či pořádání akcí. A tím se dostáváme k další nezbytné činnosti Komise, vydávání vlastního časopisu Kulturně-hospodářské revui Fragmenty. Tato revue nikdy nebyla na žádné vládě závislá tím, že by přijala, a někdy dokonce byla nucena odmítnout, jakoukoliv dotaci.

Proč Komise začala vydávat revui Fragmenty a jaké je poslání revue? 

Členkou Komise se v roce 1994 stala RNDr. Ivana Haslingerová, CSc. a její dvacetiletý syn Michal Haslinger. Dne 6. září 1995 byla zvolena ředitelkou Odboru pro styk s veřejností. Syn Michal se stal 6. září 1995 ředitelem hudební sekce (pozdějí rozšířené na mediální a hudební sekci). Doktorka Haslingerová vlastnící reklamní agenturu GORO Publicity si uvědomila, že pokud Komise nemá vlastní časopis, tak o ní nikdo nebude nic vědět, protože nemá statisíce na placení si reklamních článků v novinách, o televizi nemluvě. Prezident Kulturní komise doc. Jiří Pancíř se proto rozhodl 5. března 1997 zaregistrovat pod mezinárodním indexovým číslem TS 6A/A2 a registrační značkou 7671 na Ministerstvu kultury ČR vlastní časopis Kulturně hospodářskou revui FRAGMENTY . Jméno FRAGMENTY dostal časopis proto, že musí psát nejen o kultuře, ale i o podnikatelích sponzorujících umělce, kteří zase potřebují lobbing u lidí s rozhodujícími pravomocemi - politiků. Neboli musí psát o všech fragmentech života společnosti, čímž shrnuje do jednoho proudu umění a vědu, ekonomiku a politiku v  renesančním smyslu. 

Přestože všichni prorokovali takovému časopisu nejvýš půl roku existence, revue Fragmenty je již 32 let stále  v činnosti a snaží se politicky nekorektně kultivovat naší kulturní a politickou scénu.  Což si přál  jeho zakladatel Prezident Kulturní komise Jiří Pancíř.

Jiří Pancíř si přál, aby se časopis Fragmenty pokusil překlenout hroznou vzdálenost mezi umělci a finančníky, která vznikla díky dvěma diktaturám komunismu a nacismu, které principiálně odmítly výše popsané historické schéma. Pochopily totiž, jak křehká jsou křídla umělců, jak velká je jejich nesvébytnost a jak je mohou využít. Že stačí je v zájmu veřejného blaha skrýt pod svá široká státnická ramena. Umělci dostali peníze přímo od státu, ale jen na ideologicky posvěcené umění. Skutečné svobodné umění chátralo a začalo se z jejich prací vytrácet.

"Snažíme se přesvědčit mocné a bohaté, že spojení jména s umělci bylo vždy ve všech stoletích před i po Kristu ku prospěchu všech zúčastněných. Kdo by si vzpomněl ještě po půl tisíciletí na nějakého florentského knížete Mediceje, kdyby nepodporoval velikány jako Michelangela, Rafaela, da Vinciho. Právě jeho láska k umění, která prozářila jeho vládu a dvůr, z něj vytvořila Lorenza Magnificza, neboli historickou postavu par excelence," zdůrazňoval po 30 let jako jako předseda Redakční rady a vydavatel Jiří Pancíř.

Dá se uzavřít, že  již 32 rokem pomáhá Kulturní komise ČR a revue Fragmenty ke kultivaci naší kulturní a politické scény a děkuje všem sponzorům a Pavlu Tigridovi in mm.

Seznam  petičníků, kteří zůstali v Komisi po předání vedení Jiřímu Pancířovi: 

 *)Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Václav Neumann,  Jiří Suchý, Petr Skoumal, Jan Vodňanský, Marta Kubišová, Bohumil Kulínský, Adolf Born, Václav Malý,  Jiří Menzel, Milan Knížák, Miroslav Horníček, akademik Katětov, Martin Němec, Martin Rajnyš, Jiří Bartoška, Jana Brejchová, Martin Beouška, František Čech, Petr Čepek, Josef Topol,  arcibiskup pražský Miloslav kardinál Vlk, Olbram Zoubek, Igor Chaun, Martin Mejstřík, Monika Pajerová, Oldřich Černý, Jan Spálený, Jiří Stivín, Ivan Vyskočil, Hana Zagorová,  Vlasta Chramostová, Věra Chytilová, Irena Kačírková, Josef Kemr,, Dana Kovářová, Otomar Krejča, Ludvík Kundera, Juraj Jakubisko, Ladislav Smoček, Karel Steigerwald, Ondřej Trojan, Helena Třeštíková, Tomáš Vorel, Gabriela  Vránová, Bára Basiková, Vlastimil Harapes, Hana Hegerová, Ilja Hurník, Emílie Vašáryová, Magda Vašáryová, Jaroslav Hutka, Michael Kocáb, Vladimír Merta, Petr Novák, Michal Prokop, Zdeněk Rytíř, Otto Wichterle, Jiří Hájek, akademik O. Knapp,  Radim Palouš, Ludvík Vaculík, Bohumil Hrabal, Lída Rakušanová, Karel Kryl, Jacque Rupnik, Tomáš Baťa, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Josef Škvorecký, Zdena Škvorecká, Jan Kubelík, Jan Anastáz Opasek,  Ondřej Pavelka, Jaroslava Šiktancová, Petr Šiktanc, Jan Štern, Daniel Kohout, Sylva Daníčková, Irena Obermannová, Jiřina Šiklová, Jiří Musil, Josef Švejcar, Sylva Daníčková, Jiřina Jirásková, řed. NG Jan Grosmann, Pavel Landovský, Jan Kačer, Bolek Polívka, Miloslav Petrusek, Václav Bělohradský, Helena Klímová, Libuše Šilhanová, Michal Rittstein, Karel Šiktanc, Josef Topol, Forman, Jiří Menzel, Vladimír Nohavica, Karel Kryl, Vladimír Železný, Marta Železná, Ivan Vyskočil, Petr Rezek, Jaroslav Foglar, Zdeněk Mahler, Jitka Vodňanská, PEN- Hanuš Karlach, Karel Šiktanc, Milan Uhde, Tomáš Halík, Jiří Kantůrek, Eva Kantůrková,  Erika Bornová, Vladislav Preclík, Boris Hybner, Anna Masaryková, Herbeta Masaryková, Věra Chytilová, Miroslav Ivanov, Jiřina Šiklová, Miloslav Švandrlík, Ludvík Kundera, Ondřej Neff, František Nepil, Josef Nesvatba,  Petr Dvorský, Miro Dvorský, Michal Dočolomanský, Martin Huba, Ladislav Chudík, Milan Lasica, Laboda, Vlado Miller, Kamila Magálová, Ivo Pántik, Rapaičová, Rodančík, Satinský, Zdena Studénková, Strnisková, česká šlechta, kněží, politikové všech směrů a mnoho dalších....

 PS.

Redakce Fragmentů   19. května 2023 s bolestí oznámila, že  po téměř třiceti letech práce pro Kulturní komisi České republiky povolal k sobě Bůh jejího Prezidenta doc. Jiřího Pancíře, CSc., ale ona že se nadále snaží pod vedením nového Presidenta Kulturní komise ČR Davida Saudka - Wikipedie (obr. vpravo) pokračovat ve stejném duchu pravicového směřování časopisu, takže  pro příznivce revue Fragmenty  platí vše jako platilo dosud. 

Podrobnější informace získáte kliknutím na následující nadpisy: 

Poslání revue Fragmenty

Poslání Kulturní komise ČR

Kontakty a tiráž revue Fragmenty

Šéfredaktor revue Fragmenty

Možnosti presentace v revue Fragmenty

Jak se orientovat v revue Fragmenty