Ze druhé světové války a nacismu jako takového nesmíme dělat dílčí složku holokaustu ^Doporučený

pátek, dub 27 2018
Napsal(a) VÁCLAV KLAUS, prezident ČR v letech 2003-2013

Tisk Email

Prezident Václav Klaus snímek Ivana Haslingerová Fragmenty

V únorovém vydání časopisu Echo (č. 8, 2018) jsme si v našem institutu přečetli úryvky z redakcí časopisu organizované diskuse o „romském holocaustu“ a zaujaly nás v ní názory a postoje historika Vojenského historického ústavu Jiřího Plachého. V ne příliš přátelské diskusi mimo jiné odmítal přijmout termín „česká kriminální policie“, neboť to podle něho nebyla „česká kriminální policie, ale protektorátní kriminální policie, podřízená německému velitelství“. Tento rozdíl považujeme za zcela zásadní.Dr. Plachého jsme proto pozvali na naše už tradiční hanspaulské Rozmluvy, které se staly příležitostí – v malém fóru necelých dvaceti účastníků – diskutovat některá novodobá historická témata. Mluvíme-li dnes o Mnichovu, o okupaci, o II. světové válce, o masovém vyvražďování Židů, ukazuje se, že odcházejí pamětníci, což „povoluje“ zcela novou kvalitu relativizace těchto událostí. To považujeme za mimořádně varovné. Pro drtivou většinu dnes žijících lidí je to už pouhé teoretizování o něčem neprožitém. Nejhrůznější fakta tohoto období proto ztrácejí kontext, stále více je vytvářen dojem, že šlo o sadistické individuální činy a nikoli o oficiální politiku jednoho, do té doby vysoce civilizovaného a kulturního státu. Masové vraždění bylo oficiální politikou Hitlerova Německa.

Stále více proto v dnešní postfaktické době jde o „tvorbu dějin“, o vytváření dějin nových, dokonce – jak pěkně řekl jeden z účastníků Rozmluv – o umělé vytváření „nových vzpomínek“. Je to čisté politikum, stále si někdo chce přivlastňovat historii. Přestává být rozhodující, co se stalo. Jak řekl jiný z účastníků, „historie je nauka pro dnešek“. Na důležité věci je proto záměrně zapomínáno. V den 15. března se sice letos v Praze demonstrovalo – nebylo to však připomínání německé okupace, ale demonstrace proti Babišovi.

Zcela jednoznačně byl v našich Rozmluvách na Hanspaulce zastáván názor, že v dnešní uměle vyvolané a zpolitizované debatě o Letech nejde o Romy. Jde o vztah Čechů a Němců, není to česko-romské, ale česko-německé téma. Je to stále se opakující pokus o „symetrizaci viny“, je to „přerozdělování (redistribuce) viny“, je to přepis české historie (kterému se – zbaběle – příliš nevzpíráme), je to vytváření nového dějepisu.

Toto úsilí sice existovalo vždy, ale novou dimenzi dostává v období urychlující se centralizace a unifikace Evropy po maastrichtské a lisabonské smlouvě. Je to „unijní“ pokus o symetrizaci viny (jak řekl jeden z účastníků). Symetrizace viny je důležitou „součástí euroideologie“ (další z účastníků). Silně zazněl názor, že jde o konstrukci „jednotných evropských dějin“ (proto trvalé úsilí o „unijní dějepis“, který chce vymazávat historii jednotlivých evropských států a národů), o redistribuci viníků a hrdinů mezi dnes už „zcela přátelské“ národy.

Pojem holocaustu se stal základem nové progresivistické interpretace celého 20. století

Dotkli jsme se i postavení holocaustu v nové konstrukci evropských dějin. Pojem holocaustu se stal základem nové progresivistické interpretace celého 20. století, stal se novým, Evropu definujícím pojmem. To považujeme za mylné. Masové, nijak a ničím neobhajitelné, systematické vyvražďování Židů je nezpochybnitelným faktem, žádné „popírání“ tohoto faktu nemá sebemenší oprávnění. A fakticky to od konce II. světové války nikdo – koho by bylo třeba brát vážně – nedělá. Protože to možné není. Nemělo by však být možné důrazem na holocaust ponechat stranou II. světovou válku (dělat z ní – u určitých autorů – dílčí složku holocaustu) a nacismus jako takový.

V diskusi převládala obava z toho, co se dnes ve školách o těchto věcech dozvídá mladá generace (u ní je často vytvářen zcela neadekvátní pocit české kolaborace, ne-li „nacistické minulosti“, jak řekl jeden z diskutujících). Pod praporem tradičního českého sebemrskačství (blízkého pravdoláskovství) se ztrácí pohled na celek, vyčnívají jednotlivé – snadno zfilmovatelné – činy, hrdinské i zrádcovské. Moderní dějiny (po II. světové válce) zůstávají bílým místem naší historie a výuky našich dětí.