Čtvrtého února uplynulo již sto čtyřicet šest let od doby kdy jedenáct států amerického Jihu (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Severní Karolína, Tennesee, Virginia a Maryland ) vyhlásilo svou secesi od USA a vytvořilo státní útvar oficiálně pojmenovaný jako Konfederované státy americké (Confederate states of America – CSA), k nimž se v prosinci 1862 přidaly ještě státy Kentucky a Missouri. Jaký vlastně byl tento stát, který vydržel do dubna 1865? Opravdu se jednalo o celek, jehož ústřední idea spočívala v rasismu a otrokářském řádu? Skutečně šlo v americké občanské válce primárně o problém otroctví? A můžeme říci, že Konfederace ztělesňovala v tomto konfliktu jednoznačné zlo, zatímco dobro a spravedlnost stály na straně seveřanské Unie? Ve svém článku se pokusím váženého čtenáře přesvědčit, že ona pověstná „psí hlava“ bývá jižanskému Dixielandu – jak jsou jižní státy občas nazývány – přisuzována ne zcela právem.

Ale nyní sestupme ke kořenům:
V polovině devatenáctého století není identita Spojených států amerických zcela dotvořena a jejich podoba přesvědčivě dohodnuta. Přestože Američany spojuje dominantní anglosaské kulturní dědictví, křesťanská (většinou protestantská) víra a společný prožitek války o nezávislost, pod povrchem to ovšem začíná vřít. USA totiž nebyly takovým monolitem, jak by se na první pohled mohlo stát. Charakter jednotlivých oblastí se od sebe lišil, což souviselo s historickým vývojem jednotlivých kolonií. A tak zatímco státy Severu představovaly průmyslovou oblast dynamického obchodního i společenského života, náchylnou k přijímání změn, státy na Jihu měly spíše agrární charakter a myšlení většiny Jižanů bylo silně konzervativní. Velkou roli v něm sehrával vztah k rodné půdě, úctě k předkům a pěstované tradici. To se odrazilo taktéž v odlišné podobě elit – Průmysloví magnáti na Severu a jižanská plantážnická aristokracie gentlemanů, napodobujících anglický viktoriánský styl.

Počátkem padesátých let animozita mezi Seveřany a Jižany narůstá. Ačkoliv plantáže jižanů vykazují velké zisky, značná část utržených peněz se zbytečně přesouvá do rukou „zprostředkovatelů“ ze severní části Ameriky. Sever rovněž nutí jižanský Dixieland k zavedení agrárních cel, což Jižané přirozeně odmítají, protože takový krok by poškodil ekonomické vztahy s Velkou Británií, v té době největším odběratelem bavlny z Dixie a zároveň otřásl sociálním řádem Jihu. Další třecí plochy představoval problém volného splavování řeky Mississippi a drobnějších hospodářsko ekonomických omezení. Toto všechno pak vedlo k obecnému sporu o to, jaká koncepce státního zřízení bude pro celou zemi závazná. Sever vystupoval z tvrdě federalistických pozic, zatímco na Jihu se vyvinula specifická forma patriotismu, zaštiťující se teorií o prioritním postavení státních práv, která unionisté omezovali. Do souboru třecích ploch by se jistě dal zahrnout i problém otroctví, nicméně tvrdit, že právě otroctví bylo zásadním motivem občanské války v USA považuji za mimořádný omyl. Zde předkládám několik důkazů – Sám Abraham Lincoln při složitých jednáních s jižanskou aristokracií považoval problém otrokářství za druhořadý a byl toto téma ochoten obětovat ve prospěch udržení Unie. Přesto nepochodil. To svědčí o tom, že i politici na Jihu pokládali jiná témata za mnohem závažnější než problematiku otroctví. Od věci jistě není ani skutečnost, že Lincoln své Prohlášení o zrušení otroctví vydává až roku 1863, tedy dva roky po vypuknutí války, kdy se válečná situace pozvolna začínala obracet ve prospěch Unie. Diskuse o přípustnosti otroctví probíhala také na samotném Jihu, kde byla populace rozdělena na dva tábory a to dokonce i napříč církvemi. Zatímco jedni křesťané tvrdili, že černoši jsou potomky bratrovraha Kaina a otroctví tudíž znamená „boží trest“, mnozí jejich bratři ve víře namítali, že vlastnit člověka jako majetek je hřích. Nutno podotknout, že většina jižanské populace otroky ani nevlastnila.


Některé teorie spekulují o tom, že otroctví by na Jihu padlo krátce poté, kdy by se rozmohlo používání strojů při sklizni a odzrňování bavlny, neboť černoši by tak již nebyli na plantážích tolik žádaní.

 

 

 

 

 

Výstižným důkazem, že otázka otroctví nehrála v myslích Jižanů dominantní úlohu svědčí i známá epizoda ze života velitele Konfederace, generála Roberta Edwarda Lee, bezpochyby nejschopnějšího vojevůdce občanské války. Lee byl totiž znám svým odporem k otroctví. Nikdy otroky nevlastnil, otrokářství považoval za špatné a tak jej oslovil Abraham Lincoln, zda by nepřijal post velitele seveřanské armády. Lee odpověděl jasně : „Nikdy nebudu bojovat proti rodné Virginii“. Přesvědčený odpůrce otroctví tedy tento střet chápal jako boj federalistů proti státním právům jeho domova. Stal se velitelem konfederační armády a prokázal, že patří k největším vojevůdcům své doby.

Po svém odtržení si Konfederace za své hlavní město určila Richmond a prezidentem zvolila absolventa West Pointu a plantážníka z Mississippi, Jeffersona F. Davise (jmenován byl symbolicky ve stejný den jako George Washington).

Ústava CSA fakticky vycházela z původní americké ústavy a doznala jen tří základních změn. Konfederační úřady neměly právo zavádět jakákoliv cla, omezovat zahraniční obchod a vydávat zákony ohledně otroctví. Tyto záležitosti měly zůstat plně v kompetenci jednotlivých států Konfederace.

Měnou CSA byl konfederační dolar, překvapivě poměrně silná měna, krytá zejména obchodem s bavlnou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Roku 1861 tedy začala válka mezi Konfederací a Unií, v níž stálo devět milionů Jižanů proti třiadvaceti milionům Seveřanů. Průmyslový Sever měl více zbraní, materiálu i vojáků a disponoval výhodou lepší infrastruktury. Jeho námořní převaha mu navíc umožňovala blokovat jižanské přístavy. Naproti tomu Jih se mohl pochlubit schopnějšími důstojníky a lépe vycvičenými vojáky, jejichž odhodlání bylo na vyšší úrovni než u seveřanských protivníků.

A jsme u dalšího bodu, zpochybňujícího otroctví, coby hlavní otázku války. V jižanské armádě totiž sloužilo pouze okolo čtyř až pěti procent vojáků, kteří vlastnili otroky, přičemž většinou šlo o část vyšších důstojníků. Je možné, že by průměrný jižanský voják, označovaný přízviskem Johnny Rebel, dokázal téměř pět let tvrdě bojovat proti nepříteli kvůli zachování otrokářství? Domnívám se, že nikoliv. Johnny Reb byl patriot, který bránil zemi, kde se narodil a s níž byl spjat. Neválčil za otrokářství, nýbrž za Virginii, Alabamu, nebo jiný stát Dixielandu.

 

 

 

 

 

 

 

Když plukovník Patton – předek slavného generála George Smithe Pattona – odcházel bojovat za Konfederaci, napsal své ženě: „Propusť všechny naše černochy. Chci aby naši synové věděli, že bojují za svobodu, ne za nějaké otroctví.“ Ty dvě věty jsou klíčové.

Připomínám, že na straně Jihu bojovaly také jednotky složené ze svobodných černochů a bojovaly dobře. O jedné z nich, jednotce černošských kavaleristů, se jižanský generál Forrest vyjádřil následovně : „Tito hoši stáli při mně a nebylo lepších příslušníků Konfederace.“

Zpočátku se válečný stav vyvíjel spíše ve prospěch Konfederace. V bitvách u Bull Runu, v sedmidenní bitvě a bojích u Fredericksburgu a Chancellorsville došlo k těžkým porážkám Severu, z nichž se vzpamatoval jen díky materiální i početní převaze. Konfederace také počítá s vojenskou podporou Velké Británie, která jí diplomaticky uznala (stejně jako Francie) a po celou válku s ní čile obchodovala. Jižané doufají, že silná britská flotila ukončí seveřanskou blokádu Jihu a roku 1862 skutečně málem dojde k britskému ozbrojenému vystoupení, které Sever v poslední chvíli diplomaticky zažehná. K obratu dochází teprve v červenci 1863 u Gettysburgu, kde Unie zasadí rebelům tvrdou ránu, čímž zmaří jejich naděje na ofenzívu. Ani teď ale nemá Unie vyhráno. Generál Lee totiž ještě dokáže Seveřany mistrně porazit v bitvách v Divočině a u Cold Harboru. Rovněž obléhání Petersburgu Unii nevyjde.

Válka končí kapitulací vyčerpaného a poraženého Jihu desátého dubna 1865. Padlo v ní asi 360 tisíc Seveřanů a 255 tisíc Jižanů. Unie mohla být obnovena.


Jižanské dědictví je v Americe patrné dodnes a jeho podoba prošla několika změnami. Po letech „rekonstrukce Jihu“ kdy vítězové dosti necitlivě zasahovali do poměrů uvnitř Dixie se začalo napětí vytrácet. Podle Samuela Huntigtona tomu napomohla válka se Španělskem o Kubu z konce devatenáctého století, v níž se vojáci z Jihu mimořádně osvědčili a dokázali, že Jižan zůstává zároveň patriotem v rámci USA. To se plně potvrzuje v dnešní době, kdy jsou právě jižanští Američané (spolu s Američany ze Středozápadu) těmi největšími konzervativci a americkými vlastenci. Americká identita se tak s jižanskou identitou vzájemně doplňují a podpírají. Na Jihu je populární tričko, v němž vedle sebe vlají federální i konfederační vlajka a nad nimi je napsáno „American pride – with a southern stride“.
 

 

 

Jižanská vlajka s křížem svatého Ondřeje tak sice přetrvává dodnes, je však terčem útoků ze strany liberální levice, multikulturalistů a různých lidskoprávních aktivistů z povolání. K velké nelibosti těchto „pokrokářů“ však vlajková referenda většinou vypovídají o tom, že lidé chtějí tento symbol zachovat. Při demonstracích na podporu zachování jižanské standarty se pravidelně setkávají v jednom šiku bílí i černí Američané a přátelsky spolu hovoří. Jestliže je tedy „jižanka“ symbolem rasismu, proč za ni demonstruje tolik černochů? Na tuto otázku zatím neodpověděla ani Hillary Clintonová, ani Jessee Jackson.

Rovněž občasné přirovnávání konfederační zástavy ke svastice nemůže argumentačně obstát. Zatímco evropské provedení svastiky ve dvacátém století je primárně symbolem nacismu, který poté nacisté vnutili Německu za státní znak, konfederační vlajka je symbolem starého Jihu, územním symbolem lidí spojených místem, kulturou a hodnotami, které vznikly nezávisle na otrokářství a přetrvaly i po jeho spravedlivém zániku. Proč levicovým a multikulturním aktivistům nevadí vlajky několika afrických zemí, kam se nyní otrokářství bohužel vrací?
Nacistická svastika krom jiného reprezentovala nenávistný, likvidační antisemitismus, bezvýhradný kolektivismus a novověké pohanství, věci od nichž byly Konfederované státy americké na hony vzdáleny. Jižané byli konzervativci a křesťané a v jejich vládě zasedal židovský ministr financí Judah P. Benjamin. Georgia měla v době před „rekonstrukcí“ židovského guvernéra, Richmond a Atlanta židovské starosty. Uvědomuje si profesionální aktivista Jessee Jackson, že svým srovnáváním konfederační zástavy se svastikou uráží také kulturní dědictví židovských „dixie patriots ?“

 

 

Jižanská Konfederace z let 1861 – 1865 rozhodně nepředstavovala ideální státní útvar, její ostouzení, znevažování a hysterické tažení „pokrokářů“ proti jejímu odkazu však není na místě. Z mnoha aspektů byla Konfederace v občanské válce v právu. A pamatujme, že většina jejích obyvatel nebojovala za otrokářství, nýbrž za odlišný výklad státních práv, než jaký skýtala federace.

Dixie videa:
Johnny Cash-The Night they drove old Dixie down
Joan Boez-The Night They Drove Old Dixie Down
The Sons of Confederate Veterans
I am their flag
Wind of change, Dixie flag
To live and die in Dixie
Manowar: An American Trilogy
Rebel Soldier/Dixie