Po bruselsku

Jan Petrůj

Nedávné irské NE Lisabonské smlouvě pomáhá odhalit hlubokou krizi demokracie v Evropské unii. Tato organizace již není ochotná respektovat ani pravidla, která sama demokraticky přijala. Zářným příkladem této skutečnosti jsou současné úvahy evropských federalistů v čele s Barrosem, kteří vlastně nevidí v irském NE žádný problém a chtějí dál pokračovat v ratifikaci Lisabonské smlouvy. Přitom je jasně dáno, že pro platnost této smlouvy musí být dosaženo jednomyslné shody všech členských států Evropské unie. Jestli nechtěli federalisté brát v potaz případné NE jednoho suverénního člena Evropské unie, měli schválit proceduru, která by pro přijetí takto závažné smlouvy vyžadovala pouze kvalifikovanou či prostou většinu hlasů všech členských států. Evropská unie se však demokraticky a podle vlastních pravidel rozhodla pro jednomyslnost.

V lepším případě komicky, v horším případě neuvěřitelně znějí výroky čelných představitelů Evropské unie, kteří si chtějí pozvat irského premiéra „na kobereček“, aby jim vysvětlil, jak to že si svobodní irští občané dovolili říci NE Lisabonské smlouvě. Tento požadavek je vskutku absurdní, neboť každý irský občan měl plné právo vyjádřit demokraticky a svobodně svůj vlastní názor. Na kobereček do bruselské eurocentrály by tedy měli federalisté pozvat několik milionů irských voličů. Vyhrožování ze strany Francie a Německa, že po nepřijetí Lisabonské smlouvy čeká Irsko odveta či izolace v nahotě odkrývá unijní hru na demokracii – hlasuj si o čem chceš, ale s Bruselem určeným výsledkem. Tak trochu to připomíná „svobodné“ volby za dob komunistických.

Reakci  Francie se nelze divit, neboť se jistě spolu s Německem těšila na silnější pozici při hlasování v Radě EU. Jen málokdo si uvědomuje, že podle pravidel nastavených Lisabonskou smlouvou by měli čtyři největší státy EU v čele s Německem a Francií možnost zablokovat jakýkoliv návrh v Radě EU. Současně s tím by se Česká republika dostala do skupiny 16ti zemí, jejichž hlasovací síla by byla ve skutečnosti nižší, než by mělo odpovídat počtu obyvatel ČR a spravedlivému zastoupení v Radě EU. Česká republika s dalšími patnácti členy by tak mohla být ještě jednodušeji a „demokraticky“ přehlasována. O těchto skutečnostech se zastánci Lisabonské smlouvy zmiňují jen velmi neradi.

Irští občané po zásluze odměnili bruselskou drzost, se kterou její federalisté „pod stolem“ zrecyklovali Ústavní smlouvu a s obsahem, který je s ní v 96% shodný, ji po dvou zamítavých referendech opět předložili ke schválení. Děkujme Irům za odvahu. Mám silný pocit, že po třetím NE Brusel pro jistotu zakáže občanům o smlouvách typu Lisabonské smlouvy hlasovat v referendu. Jak jinak, než demokraticky. Po bruselsku.