Prezident nekonformní

Michal Semín, ředitel Institutu sv. Josefa

 Václav Klaus bývá zpravidla kritizován za přílišný pragmatismus je proto hodno pozoru, když jej Tomáš Němeček z HN obvinil z „prázdného a falešného gesta“ a nedostatku pragmatismu poté, co vetoval antidiskriminační zákon. Václav Klaus si dokonce dovolil takovou drzost, že se postavil nátlaku Evropské unie, hrozící České republice exemplárním potrestáním, nebude-li antidiskriminační zákon zakomponován do českého právního řádu. O nebezpečích tohoto zákona jsem psal již jinde, nebudu tedy opakovat všechny známé výhrady k němu (naleznete je např. v  "Antidiskriminační zákon není jen špatný, je nebezpečný!", pozn. redakce). Sám Němeček uvádí, že zákon dává nepřiměřený prostor státu v zasahování do smluvní svobody, přesto se domnívá, že je nesmyslné se mu aktivně bránit. Čeho se obává? Proč je lepší nechat si zvenčí diktovat, jakými eticko-právními pravidly se má česká společnost řídit, než si v této společensky citlivé oblasti, utvářené mravním přesvědčením, vzešlým z přediva tradice, zvyků a rozumové reflexe, ponechat jistou nezávislost? Připomíná mi to neblahou mentalitu defétismu a oportunismu, kterou jsem zažil v letech normalizace. Tehdy také převládal názor, že svými nekonformními postoji a činy „svět nezastavíme“. Čeho se máme bát dnes? Možná toho, co jsem zažil já, když jsem na téma antidiskriminačního zákona vystoupil v ČT.  Na přímý dotaz, zda bych měl být za svoje názory na homosexualitu postaven před soud, odpověděl Jiří Hromada kladně. Nevím, kdy budu mít příležitost si s Jiřím Hromadou opět popovídat.  Díky vetu prezidenta Klause však mohu doufat, pokud jej ovšem jeho bývalá ODS při opětovném projednávání zákona nepřehlasuje, že to nebude v soudní síni. (Redakční perex)

***************************************************************************

Václav Klaus bývá zpravidla kritizován za přílišný pragmatismus, za nedostatek smyslu pro ideje a principy. Je proto hodno pozoru, když jej Tomáš Němeček z HN obvinil z „prázdného a falešného gesta“ a nedostatku pragmatismu poté, co prezident vetoval antidiskriminační zákon. Václav Klaus si dokonce dovolil takovou drzost, že se postavil nátlaku Evropské unie, hrozící České republice exemplárním potrestáním, nebude-li antidiskriminační zákon zakomponován do českého právního řádu. O nebezpečích tohoto zákona jsem psal již jinde, ostatně kritiky na jeho sociálně inženýrské ambice vyšlo v českých tištěných i internetových denících nespočet. Nebudu tedy opakovat již všechny známé výhrady k prezidentem vetovanému zákonu (ostatně Václav Klaus je ve zdůvodnění svého veta dobře shrnuje, viz www.klaus.cz (a též "Antidiskriminační zákon není jen špatný, je nebezpečný!", pozn. redakce), zamyslím se raději nad postojem T. Němečka a na závěr přidám ilustrativní příběh z nedávného natáčení v České televizi.

Zdá se, že Němeček by v mnohém s Klausem souhlasil. Sám uvádí, že zákon dává nepřiměřený prostor státu v zasahování do smluvní svobody. Tento trend, charakterizující Evropskou unii jako celek, je společensky škodlivý, přesto se Němeček domnívá, že je nesmyslné se mu aktivně bránit. Čeho se obává? Proč je lepší nechat si zvenčí diktovat, jakými eticko-právními pravidly se má česká společnost řídit, než si v této společensky citlivé oblasti, utvářené mravním přesvědčením, vzešlým z přediva tradice, zvyků a rozumové reflexe, ponechat jistou nezávislost?

Připomíná mi to neblahou mentalitu defétismu a oportunismu, kterou jsem jako náctiletý disident-začátečník zažil v letech normalizace. Tehdy také převládal názor, že, slovy z titulku Němečkova článku, svými nekonformními postoji a činy „svět nezastavíme“. Síly internacionálního socialismu se zdály být neporazitelné a i když s výsledky jejich politiky byl spokojen málokdo, vzepřít se proti nim bylo většinovou společností považováno za směšné donkichotství. Přesto jsem měl pochopení pro ty, co se do aktivit disentu přímo nezapojovali. Přeci jen nám tehdy hrozilo vězení, nebo alespoň vyhazov ze školy či ze zaměstnání. Ale dnes? Čeho se máme bát dnes? Pokuty od Evropské unie? Posměchu osvícených elit, oklešťujících svobodný národní život ideologií politické korektnosti? Nebo snad T. Němeček větří ještě něco zlověstnějšího, než společenskou ostrakizaci „disidentů“, jinak též osob užívajících zdravý rozum, této postdemokratické doby?

Možná ano, pokud učinil podobnou zkušenost jako já, když jsem na téma antidiskriminačního zákona vystoupil v České televizi. Byl jsem tam pozván jako jeden z prvních signatářů iniciativy D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která varuje před pronikáním agendy politické korektnosti do českého veřejného života a její vymahatelnosti prostřednictvím antidiskriminačního zákona. Mým oponentem byl Jiří Hromada, známý aktivista za práva homosexuálů, jinak též blízký spolupracovník ministryně Džamily Stehlíkové. Diskuse se bohužel stočila, také pod vlivem přítomnosti pana Hromady, na téma údajné homofobie odpůrců registrovaného partnerství a jiných sociálně-právních privilegií pro homosexuály. Před kamerami proběhla obvyklá přestřelka, ve které nebyl čas na důkladnější vysvětlení názorových pozic. Mimo kamery byl ovšem průběh diskuse zajímavější. Na přímý dotaz, zda bych měl být za svoje názory na homosexualitu postaven před soud, odpověděl Jiří Hromada kladně.

Nevím, kdy budu mít příležitost si s Jiřím Hromadou opět popovídat.  Díky vetu prezidenta Klause však mohu doufat, pokud jej ovšem jeho bývalá ODS při opětovném projednávání zákona nepřehlasuje, že to nebude v soudní síni.

vyšlo v Hospodářských novinách pod názvem:"Proč Klause tentokrát nepochválit?",  přetiskujeme se souhlasem autora