Výstava korunovačních klenotů podtrhuje liturgický kontext korunovace

Ivana Haslingerová   

V jednom z největších a nejkrásnějších prostorů nejen v Čechách, ale i v celé Evropě, ve Vladislavském sále Pražského hradu se konala výstava "České korunovační klenoty – symbol českých dějin uprostřed Evropy". Vůbec první výstava korunovačních klenotů se uskutečnila ve dvacátém století v roce tisíciletého výročí smrti svatého Václava v chrámu sv. Víta 22. – 29. září  1929. U příležitosti konce války a výročí vzniku republiky se konala v chrámu sv. Víta další výstava 25. – 30 října 1945 a další tam proběhla  1. – 6. července 1955 u příležitosti I. československé spartakiády. Ve Vladislavském sále byly klenoty vystaveny u příležitosti 1. celostátní výstavy archivních dokumentů 23. května – 30. srpna 1958. Při příležitosti 50. výročí vzniku Československé republiky byly klenoty vystaveny 26. října – 3. listopadu 1968 v Plečnikově síni a 2. – 25. května 1975 u příležitosti oslavy 30. výročí osvobození ČSSR v bazilice sv. Jiří. Karlova síň Starého královského paláce hostila klenoty poprvé 26. června – 4. prosince 1978 na  výstavě „Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR“ pořádané k 600. výročí úmrtí císaře a českého krále Karla IV. Pak v ní byly klenoty vystavovány ještě  29.1. – 7.2. 1993 při příležitosti vzniku České republiky, 23.10. – 1.11. 1998  při příležitosti 80. výročí vzniku samostatné ČSR a volby prezidenta Václava Havla a 3.7. – 13.7. 2003  při příležitosti 85. výročí vzniku Československé republiky, 10. výročí vzniku České republiky a volby nového prezidenta. Pokaždé šlo o mimořádnou společenskou a kulturní událost, vztahující se k významnému historickému výročí. Je tomu tak i letos, kdy se výstava koná ve znamení devadesátého výročí založení samostatné republiky.

V gotickém podlaží Hradu je trvalá expozice o jeho historii. Proto bylo letos pro výstavu korunovačních klenotů vybráno po třiceti letech místo jiné – Vladislavský sál, jeden z největších a nejkrásnějších prostorů nejen v Čechách, ale v celé Evropě, pocházející z doby před rokem 1500. Volba Vladislavského sálu byla výborná nejen z možností přístupu, ale i proto, že je bezprostředně spjat s korunovacemi českých králů . Sál tak nabízí lepší zprostředkování historické zkušenosti, větší prostor a oživení vnímání co jsou korunovační klenoty. Cestou dostávají návštěvníci více informací a je to pro ně daleko silnější zážitek

Stavebníkem sálu byl Vladislav Jagellonský. Za jeho vlády se znovu upevňovala pozice českého království, vybudovaná především díky úsilí Karla IV. a pak dlouhodobě otřesená následky husitských válek. Jeho vlastní korunovace v roce 1471 probíhala v době, kdy Pražský hrad zrovna nebyl výstavným královským sídlem. Dokonce ani korunovační klenoty nebyly v pořádku a žezlo a jablko musely být před korunovací znovu pozlaceny. Zanedlouho byly korunovační klenoty ohroženy mnohem více: Vladislav je v roce 1473 zastavil, protože nebyl schopen splácet obrovské dluhy, které převzal po svém předchůdci. Nedostatkem financí byl Vladislav sužován po celou dobu svého dlouhého, 45 let trvajícího vládnutí. Přesto toho na Pražském hradě mnoho změnil: postavil nejen v evropském kontextu naprosto ojedinělý Vladislavský sál, ale také Ludvíkovo křídlo či nové opevnění Hradu, pokusil se o dostavbu katedrály sv. Víta, významnými dary obohatil její chrámový poklad a zřejmě právě za jeho panování dostala svou mimořádnou renesanční výmalbu i Svatováclavská kaple. Korunovace Vladislavova syna Ludvíka v roce 1509 by už mohla být velkolepou událostí, kdyby na ni ovšem v královské kase bylo dost peněz. Panování Jagellonců netrvalo již ale stejně dlouho. Tragická smrt dvacetiletého Ludvíka v bitvě s Turky u Moháče v roce 1526 znamenala, že na český trůn dosedl příslušník habsburské dynastie. České stavy si tak mohly volit už jen několik králů, protože Obnoveným zřízením zemským  v roce 1627 a přijetím Pragmatické sankce v roce 1713 získali Habsburkové na český trůn dědičný nárok. Korunovace se pak stala převážně symbolickým aktem, jehož prostřednictvím české stavy potvrzovaly souhlas s nástupem nového krále.

Korunovační klenoty čekají přes noc pod dohledem příslušníků hradní stráže ve ztemnělém Vladislavském sále na další návštěvníky

Korunovační rituál zůstal přesto po celá staletí prakticky stejný jako v době Karla IV. Nepoužívaly se při něm jen vlastní korunovační insignie, ale také skvostné kostelní náčiní a relikviáře s ostatky svatých, které byly díky laskavosti Metropolitní kapituly u sv. Víta na letošní výstavu zapůjčeny. Církevní hodnostáři, kteří prováděli korunovační obřad, byli oblečeni do nádherných bohoslužebných rouch, v rukou měli berly, na hlavě mitry a na hrudi pektorály. Slavnostní akt provázel hlahol zvonů, trub i salvy z děl. V 18. století pak korunovační slavnosti nabyly podoby velkolepého barokního divadla, jehož příprava zaměstnávala velké týmy lidí po řadu měsíců. Je proto velice dobře, že současná výstava ukazuje právě tuto liturgickou propojenost a obsáhlost korunovačních obřadů. Výstava dokládá, že centrálním bodem korunovace byly korunovační insignie, odevzdané během církevního obřadu panovníkovi. Tyto insignie ovšem fungovaly v širším kontextu, který nám dnes uniká, neboť už 90 let vnímáme korunovační klenoty jako estetizované artefakty, které dávno pozbyly svůj původní význam a hlavně byly vytrženy z původního kontextu. Na výstavě tento liturgický kontext je evokován především vystavením relikviářů a deskových maleb, které se při korunovacích vystavovaly na oltáři. Litografie s tematikou korunovací ukazují, jak probíhal korunovační obřad a jak vypadal korunovační průvod nebo korunovační hostina. Je z nich patrné, že korunovační slavnosti nebyly záležitostí na jeden den a pro omezenou skupinu lidí, ale že trvaly několik týdnů a byly do nich zapojeny co nejširší vrstvy obyvatelstva. Také je  možné si lépe představit všední osudy korunovačních klenotů: do výstavy jsou zakomponována nejen pouzdra na klenoty, ale také transportní truhly a skříňky, v nichž v minulosti cestovaly nebo naopak odpočívaly v nepřístupném prostoru Korunní komory nad jižní předsíní Svatovítské katedrály.

 

Výstava má svou gradaci. Jejím úběžníkem je osobnost Karla IV. s jeho akcentem na odkaz sv. Václava, a především Svatováclavská koruna samotná, kterou dodnes vnímáme jako symbol české státnosti. Proto také jako první nás na ní vítá odlitek poprsí římského císaře a českého krále Karla IV a kopie sochy Svatého Václava. Jak nám sdělila  ředitelka odboru památkové péče KPR a autorka výstavy Ivana Kyzourová, bylo to jejím záměrem, neboť chtěla připomenout osobnost  Karla IV., který, když obstaral korunu, daroval ji sv. Václavovi, na něhož  a na tradici Přemyslovců obecně velice silně a programově navazoval: "Proto zvolil na svou dobu dokonce nemoderní tvar koruny blížící se čelence, z níž vybíhaly lilie. Tvarově se tak koruna řadí ke staršímu typu královských diadémů, vybíhajících do třílistých lilií, a zaklenutých křížením dvou oblouků. Karel IV. tím, že se nepřiklonil k soudobé módě, která preferovala již bohatší a komplikovanější tvary korun, chtěl evidentně navázat na jednoduché tvary korun Přemyslovců, jejichž podobu známe z pohřebních insignií Přemysla Otakara II. a Rudolfa I. Habsburského. Oblouky na koruně, tzv. kamary, byly vytvořeny z opasku Blanky z Valois, první manželky Karla IV."

Svatováclavská koruna je jedna z mála dochovaných středověkých insignií ve své původní podobě ze 14. století. Karel IV. nechal korunu zhotovit z ryzího zlata před rokem 1346, tedy ještě za života svého otce Jana Lucemburského. Nejvíce na ní upoutají nádherné drahé kameny – rubelit, spinely, safíry, akvamarín, rubíny, smaragdy, perly a safírová kamej s reliéfem Ukřižovaného vsazená do zlatého křížku. Při pohledu na korunu shora nejsilněji vnímáme její archetypální kruhový tvar s vloženým rovnoramenným křížem. Do koruny je vložená renesanční čepička z hedvábného sametu. Koruna spočívá na polštářku z roku 1868 s vyšitými štíty se znakem českého lva. Ke koruně patří kožené pouzdro z roku 1347. Co je na ní ale nejvzácnější, je trn z Kristovy koruny, který dal těsně před svou smrtí císař vsadit do zlatého vrcholového křížku a do přední strany koruny dal zasadit velký rubelit, který byl až donedávna považovaný za rubín. "Rozsah úprav koruny se dá jen odhadovat z četných nefunkčních otvorů, do nichž byly kdysi uchyceny kameny, později přemístěné na jiné místo. K poslednímu zásahu na koruně došlo patrně na počátku 17. století, kdy bylo potřeba upevnit křížek a kdy byl od paty křížku odstraněn safír," říká  restaurátor Jiří Belda, který se osobně stará o její údržbu a stav. Originály jsou podle něj v současné době v perfektním stavu.

Kromě koruny císař Karel IV. významně obohatil chrámový poklad katedrály sv. Víta. Chtěl z Prahy učinit významné poutní místo a proto programově budoval český královský  poklad sbíráním vzácných kamenů a ostatků svatých, které osazoval do relikviářů. Busty s ostatky světců byly vystavovány na oltářích při korunovacích a nosili je při procesích faráři ze čtyř významných kostelů ke katedrále sv. Víta, kde je umístili na oltář.

Na výstavě jsou vystaveny busty Svaté Anny,  Svatého Víta, Svatého Vojtěcha a Svatého Václava (Zleva).

 

 

 

 

 

Ostatková busta sv. Anny byla  vyrobena z částečně zlaceného stříbra kolem roku 1500. Na prsou má křišťálovou ostatkovou schránku. Pravicí přidržuje Ježíška, levicí svoji dceru, Pannu Marii. Koruna ve tvaru habsburské císařské koruny je barokní. Na výstavu byla zapůjčena z Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Je doloženo, že relikviářová busta sv. Anny byla spolu s bustou sv. Bartoloměje a bustou sv. Filipa , které se však ve Svatovítském pokladu nedochovaly, vystavena na oltáři během korunovace Marie Terezie v roce 1743. Marie Terezie byla jedinou ženou, korunovanou na vládnoucí královnu.

 

 

Ostatková busta sv. Václava vyrobená před rokem 1503 je zhotovena z částečně zlaceného stříbra a  drahých kamenů. Daroval ji Svatovítské Vladislav Jagellonský. Na výstavu byla rovněž zapůjčena   Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze.

 

 

 

 

 

 

Rovněž ostatkové busty sv. Víta (vlevo) a sv. Vojtěcha (vpravo) jsou zmiňovány v inventáři Svatovítského pokladu z roku 1503 jako dar krále Vladislava II. Jagellonského Svatovítské katedrále. Důvodem objednání těchto reprezentativních bust mohla být nejen snaha upevnit postavení metropolitního chrámu, ale také zájem využít busty v rámci korunovačních rituálů. Vystavení bust na hlavním oltáři během korunovačního obřadu je skutečně doloženo.

 

Na výstavě je možné uvidět i tvář našeho spasitele

Pro věřící je snad nejúžasnějším zážitkem, že na výstavě mohou spatřit obraz pravé Kristovy podoby - Veraikon. Byl zapůjčený Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze. Pochází ze 70. let 14. století (tempera, papír, rám z roku 1703). V korespondenci významného českého humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic je zachován dopis, který popisuje korunovaci Ludvíka Jagellonského v roce 1509. Z dopisu se dovídáme, že Bohuslav během obřadu viděl „tvář našeho spasitele, kterou dal Veronice“. Podle Bohuslava mělo jít o vzácný Veraikon, který získal Karel IV. v Římě od papeže Urbana V. Veraikon byl vystavován nejen při korunovacích, ale také při pohřbech králů. Odedávna patřil mezi nejvýznamnější a nejuctívanější předměty českého královského pokladu.

 

Český korunovační soubor jako celek

Nejmladší součástí korunovační souboru je České korunovační roucho – plášť s hermelínem a vlečkou, štolou a pásem, tzv. manipulem. Hedvábná, zlatou nití zdobená tkanina, hermelín.  Úzce souvisí s pláštěm, rukavicemi a kurfiřtským baretem ze stejné látky ve Vídni, s nimiž vytváří jeden soubor, vzniklý v roce 1653. Český král se automaticky stával jedním ze sedmi kurfiřtů, kteří od 13. století volili římského císaře. V kurfiřtském plášti se král dostavoval nejen k císařské volbě, ale i ke korunovaci na českého krále. Použití pláště je prokazatelně doloženo od roku 1723. Do korunovačního roucha se králové oblékali ve Svatováclavské kapli. Roucho bývalo během korunovační mše na ramenech uvolněno, aby arcibiskup mohl panovníka pomazat svatým olejem na rameni, mezi lopatkami a na prsou. Po pomazání se panovník odebral za hlavní oltář, kde mu byl olej otřen a roucho znovu upraveno. Pak obřad pokračoval předáním meče, poté prstenu, následně žezla a jablka a nasazením královské koruny.

Železný Korunovační meč zvaný Svatováclavský čepel, pochází pravděpodobně již z 10. století, hlavice a záštita ze 13. století, spodní tkanina na jílci ze 14. století byla překrytá  další tkaninou v roce 1791. Mečem byl král opásán na znamení toho, že mu je odevzdáno království a že v něm má hájit právo a vykonávat spravedlnost. Po obřadu král stejným mečem pasoval přední české pány na rytíře – kořeny této pocty sahají až do 13. století. Dlouho se mělo za to, že meč si nechal zhotovit Karel IV. pro svoji korunovaci v roce 1347. Nedávno byla ale datace meče, resp. jeho čepele, posunuta do 10. století. Hypotéza o značném stáří meče se opírá o restaurátorský postřeh, že čepel meče nese zbytek značky zhotovené technikou svářkového damasku, která se používala v raném středověku.

Žezlo a jablko pravděpodobně původně nevznikly jako korunovační, ale jako osobní habsburské klenoty. Pravděpodobně v roce 1533 je u augsburského zlatníka Hanse Hallera objednal český a římský král Ferdinand I. Součástí českého korunovačního souboru se staly až v 17. nebo v 18. století, kdy nahradily žezlo a jablko, zřejmě z doby Karla IV. Gotické žezlo a jablko jsou dnes uloženy ve vídeňské klenotnici. Zlaté královské žezlo bylo zhotoveno ve  druhé třetině 16. století. Je vykládáno safíry, spinely, perlami a emaily. Plochu žezla pokrývá jemně cizelovaný dekor s motivem vinných úponků. Hlavice má tvar květu se stvoly, zakončenými drahými kameny a perlami. Zlaté královské jablko pochází ze druhá třetiny 16. století. Je též vykládáno safíry, spinely, perlami a emaily. Jablko sestává ze dvou polokoulí spojených prstencem a završené zlatým křížem. Obě polokoule jsou zdobeny reliéfy s náměty ze Starého zákona, které námětově souvisejí s korunovačním obřadem.

České korunovační klenoty – Svatováclavská koruna s čepičkou, České korunovační žezlo i České korunovační jablko jsou na výstavě vystaveny ve vitríně podle návrhu architekta Josefa Gočára z roku 1929, v níž se klenoty pravidelně vystavují. Vitrína byla ale repasována a opatřena kvalitnějším osvětlením. Změnil se i způsob instalace – místo na nařasenou drapérii jsou insignie položeny na jednoduché, tmavomodrým sametem potažené stojánky. Vitrína dostala i kvalitní bezpečnostní fólii. Vše působí jednoduše, ale výsledek o to hezčí.

 

 

 

 

 

 

I sama pouzdra na klenoty jsou uměleckými díly. Na korunu dal zhotovit již Karel IV.

 

                         

                                                                                

Hned při příchodu na výstavu uvidí návštěvník i umělecké transportní truhly a skříňky pro uložení klenotů, které jsou němým svědkem pohnutých osudů korunovačních klenotů na konci 18. a v 19. století;

 

 

 

 

 

 

Po skončení výstavy budou klenoty umístěny v Korunní komoře nad zlatou bránou katedrály sv. Víta, do níž je jediný přístup vřetenovým schodištěm ze Svatováclavské  kaple. Její prostor vznikl spolu s jižní předsíní v r. 1368 a svou současnou podobu získal v letech 1866 – 68, kdy byl upraven, vyzdoben a vybaven mobiliářem.

 

 

 

 

 

Zajímavým doplněním výstavy je i soubor historických obrazů z korunovací našich panovníků. Nejenže vidíme jak vypadala taková korunovace, ale také jak byl vyzdoben Vladislavský sál. Vypadal jinak než v současné době. Byl vyzdoben malbami Josefa Navrátila. Stěny, podlahy i nádvoří byly potaženy červenobílým suknem, které si mohli přihlížející roztrhat na památku.

Korunovační hostina krále Ferdinanda V. ve Vladislavském sále

Z kolorované litografie podle předlohy Eduarda Gurka vidíme, že král při hostině seděl v čele sálu, spolu s arcibiskupem a se svou chotí. Nejprve si omyl ruce, korunovační insignie byly odloženy na stolek vpravo od králova stolu. Teprve když se král napil, ostatní si sedli na svá místa tak, aby nikdo neseděl ke králi zády. Každý z dvanácti stolů, rozestavených ve dvou řadách po délce sálu, byl určen pro vysokého zemského úředníka a jeho dvanáct hostů. Stoly byly ozdobeny maketami významných pražských staveb. Na stole krále a královny stály makety Prašné brány a Staroměstské mostecké věže. Na nezakrytých partiích stěn sálu se uplatňovala dekorativní výmalba Josefa Navrátila, která vznikla v rámci úprav hradních interiérů, provedených v rámci příprav Ferdinandovy korunovace. Hostině mohla z postranních tribun přihlížet veřejnost.