|
|
|---|
|
|
Je opozice skutečnou opozicí? Jiří Krejčí
Zdá se, že Sociálně demokratická strana zmizela. Jiří Paroubek zásadně používá ve svých vyjádřeních slůvko „já“, jakoby se jednalo o osamoceného diktátora, nikoliv o reprezentanta strany, která má v názvu slovo demokratická a opírá se o širokou voličskou základnu. Jsem přesvědčen, že Jiřímu Paroubkovi nejde o osud České republiky, ale jen a jen o touhu po moci. Rád by pokračoval jako předseda vlády a ještě raději by se stal prezidentem republiky a to nejlépe bez časového omezení, aby jako stoletý kmet skončil život na lafetě za truchlení či jásání davů. Pokud v příštích volbách nevyhraje pravice, ale voliči dají diktátoru Paroubkovi šanci, dobře nám tak. Ale bude to určitě znamenat odliv inteligence do zahraničí tak jako v letech 1948 a 1968. Doufejme, že bez traumat illegality, i když s komunisty ve vládě… Kdo ví? Kladu si otázku, proč se v Sociální demokracii zatím nenašel nikdo, kdo by se nebál otevřeně proti metodám Jiřího Paroubka vystoupit. I když jsem byl vychován v sociálnědemokratické rodině, a do nedávna věřil, že Sociální demokracie je slušnou stranou, schopnou státotvorných postojů, nyní se začínám této strany štítit. Přiznávám, že mi tento pocit není příjemný. Všechny ideály, ve které jsem po listopadu 1989 opět začal věřit, se propadají a odevzdanost, skepse a pesimizmus, které nás ovládaly za komunistické totality, se pomalu vracejí. Jestli jsou všichni členové Sociální demokracie, až na tři „odpadlíky“, přesvědčeni o vhodnosti Paroubkova chování, tak tato strana ztrácí veškerou hodnověrnost. A pokud je v ní nastolen systém strachu, který nedovolí jiný názor, tak je na tom ještě hůř. Touha po moci je největší afrodiziakum a dovede zdevastovat i ty zdánlivě silné. Vím, že je to banální, ale je třeba, aby si politici uvědomili, že jsou tu především proto, aby sloužili zájmům země a ne, aby naplňovali své mocenské choutky. Politik je naším služebníkem, je námi volen, námi placen. Pokud někdo zaujme ve volbách druhé místo, měl by se chovat jako ten druhý. Handrkování o nejvyšší posty je nedůstojné a neblahé. Dává tím zprávu veškerému lidu, že zodpovědnost, úcta k oponentovi a především úcta ke státu, jako instituci, jsou zbytečné a není třeba je brát vážně. Hniloba ve vedení státu se šíří ve společnosti jako mor. Komunistická totalita dělala všechno proto, aby lidem důstojnost vzala. Tehdejší život byl nesmírně ponižující, bez víry, bez hrdosti, bez možnosti stát za svým přesvědčením, poněvadž mít jiné přesvědčení než oficiální, bylo trestné. Zdá se, že dech těchto poměrů se nám skrze současnou Sociální demokracii vrací. Před lety zemřel sociální demokrat Pavel Dostál. Jeho politické názory mi často připadaly směšné, ale byl to člověk, který nebyl schopen nepřátelství. Neuměl být nepřítelem, jenom oponentem. Oponenta je třeba respektovat. Podstata demokracie je v úctě k nepříteli, v úctě k vítězi i v úctě k poraženému, v úctě k názorům i těch posledních. Nejsem současnou vládou nadšen. Dělá spoustu chyb. Chybějí jí osobnosti. Vede ji premiér, který se mnohdy chová jako zastydlý puberťák. Mám k některým jejím členům výhrady, ale ať o ní prohlásím cokoliv, ať na ni sebevíc nadávám, přesto vím, že je to vláda moje. Je to vláda, která jde, i když někdy velkými oklikami, směrem, kterým jdu i já. Není to vláda nepřátelská. I když se rodila s velkými obtížemi, je to vláda úspěšná. Z dob reálného socialismu a osmi let vlády ČSSD jsme zvyklí na vládu, která vládla pro sebe a tento pocit mnozí z nás dodnes nevymazali. Je však třeba si uvědomit, že jsme s naší vládou na jedné lodi. A kdo to neví a nechce vědět, měl by požádat o azyl v Sovětském svazu (pardon v Rusku) anebo raději v Číně, na Kubě nebo v Severní Koreji. Jiří Krejčí, bigbloger.lidovky.cz, 12.dubna 2008., zveřejněno se souhlasem autora |
