Plnou rehabilitaci skupiny bratří Mašínů provedli nakonec komunisté

Mgr. Jan Skácel

            Panu premiérovi se zase povedl jeden mistrovský kousek. Svou pracovní návštěvu v USA využil k tomu, aby udělil premiérskou medaili bratřím Mašínům a následně pak doma i Milanu Paumerovi. Tento počin vyvolal nakonec nejostřejší reakci u komunistů. Jejich předseda  Vojtěch Filip se nechal ihned slyšet, když obvinil premiéra Topolánka z toho, že vyznamenává vrahy. Učinil tak téměř bezprostředně potom, kdy se komunisté přihlásili k Únoru 1948 jako něčemu, co bylo zcela ústavní.

            Rozeberme si napřed co se stalo v únoru 1948. Obyčejný puč provedený pod hrozbou teroru, jíž ustoupil president Beneš, aby formálně přijal tak zvané ústavní řešení vládní krize. Vždyť důvodem demise byla naprosto nepřijatelná mocenská politika na ministerstvu vnitra, kdy komunisté odmítali přijmout většinové usnesení vlády.

            A nyní položme několik otázek: Co bylo ústavního na vzniku Akčních výborů Národní fronty, které vyhazovaly lidi z práce? Co bylo ústavního na masakru proti pochodujícím studentům na Hrad? A co prohlídky na sekretariátech nekomunistických stran? Co akční výbory na ministerstvech, které znemožnily výkon funkce nekomunistickým ministrům? Co přímý násilný vyhazov sociálně demokratického ministra Majera z ministerstva výživy? Co Rudolfem Slánským nakomandované bojůvky při boji o sekretariát sociální demokracie? Několik dní po onom „ústavním kroku“ jsem ve svém rodišti Pardubicích (bylo mi necelých čtrnáct let) navštívil svého kamaráda a ten mi ukazoval policejně zapečetěnou garáž auta národně socialistické strany. Konkrétně to bylo v Hronovické ulici číslo 790. Co byl vydaný zatykač na studentského vůdce Emila Ransdorfa? A co ti všichni, kteří se již druhý den po puči ocitli v kriminále a za něž president Beneš intervenoval? To chce někdo nazývat ústavností?

            A jak to vypadalo krátce po puči? Byli bezprostředně zavírání lidé do tak zvaných táborů nucených prací a to bez jakéhokoliv soudu, jen na podkladě správního rozhodnutí. Během několika let byly inscenovány zločinecké procesy, které končily justičními vraždami, od Helidora Píky, přes skupinu Milady Horákové, až nakonec skončili před soudem vysocí představitelé KSČ v čele s Rudolfem Slánským. Ze čtrnácti souzených v tomto procesu bylo vyneseno jedenáct trestů smrti, tři doživotí. Byla vyhlášena politika třídního boje, což samo o sobě je forma občanské války proti celým skupinám obyvatelstva.

            Za tento zločinecký režim musel být samozřejmě někdo odpovědný. A po pravdě řečeno, tuto odpovědnost již zakládalo samotné členství v komunistické straně. Tuto skutečnost by si měl laskavě uvědomit dnes každý komunista, ať třeba bývalý. A ti dnešní, kteří členy této strany zůstali, by měli laskavě vzít na vědomí, že pokud se hlásí k únoru 1948, tak se hlásí ke zločineckému režimu, o kterém byl již vydán zákon, který jej trochu stydlivě nazývá protiprávním.

            Pokud někdo chce dnes soudit Mašíny i ty ostatní, nechť si laskavě uvědomí, že skupina těchto, tehdy mladých lidí, se jen postavila proti zločincům se zbraní v ruce, tedy způsobem, na který jsme my ostatní neměli dost odvahy. A jestli JUDr. Filip svým prohlášením něco učinil, tak se pouze postaral o faktickou společenskou rehabilitací ještě dnes žijících bratří Mašínů a Milana Paumera. Obhajoba jejich postojů vyjádřená v televizi Prima dne 9. března panem Paumerem byla více než důstojná. A hodlá–li někdo reagovat na věc tak, jak učinil před Paumerovým vystoupením pan Paroubek, když prohlásil, že by panu Paumerovi ruku nepodal, pak jen dokazuje jedno – že totiž jeho někdejší kladné vyjádření o únoru 1948 jistě nebylo náhodné. Dokazuje to rovněž, že je podobně jako i mnoho jiných dnešních politiků ČSSD produktem někdejšího bolševického systému.

            Naši dnešní sociální demokraté jsou v mnohém ohledu dost legrační. V jedné sněmovní místnosti Lidového domu mají velký obraz TGM. Ale že tento první president našeho státu prohlásil, že je lépe zemřít, než žít v otroctví, na to již zapomínají. A pan Paroubek je toho vzorovou sociologickou ukázkou. Zřejmě není předsedou této společnosti čirou náhodou.

            Na závěr ještě jednu maličkost. Televize Prima uspořádala ve svém nedělním pořadu anketu pod zadáním, zda se má bojovat proti totalitnímu režimu se zbraní v ruce či ne. K ozbrojenému boji se kladně přihlásilo přes sedmdesát procent z těch, kteří se chtěli vyjadřovat. I když samozřejmě takový průzkum je problematický, přece jen o něčem svědčí. Možná, že dochází k renesanci národního sebevědomí. Pak by bylo třeba dobré vystřídat seriál o majoru Zemanovi příběhem bratří Mašínů. Jejich příběh je totiž skutečný.

            Píši tyto řádky v den šedesátého výročí smrti Jana Masaryka. Je to smutný příběh, o němž pořád nevíme vše. A je to příběh, který by se možná nikdy nestal, kdybychom v rozhodujících dnech Mnichova v roce 1938 měli vůli k boji, což bylo i stanovisko podplukovníka Mašína. A pak bychom se třeba nemusili pídit po smutném konci našeho ministra zahraničních věcí.