Na Hradě zůstává ten, který má nejvyšší důvěru obyvatel

Skončila prezidentská volba. Na Hradě zůstává ten, který má ze všech ústavních institucí nejvyšší důvěru obyvatel. Ač se levicová koalice opravdu hodně snažila, veřejné sdělovací prostředky pro ni dělali co mohli a „nezávislé“ průzkumy se nás snažily přesvědčit, že všechno je jinak, vše dopadlo jak mělo. Pan profesor Švejnar se může vrátit ke svým studentům, i když takhle dlouhé prázdniny se jim asi líbily a pan profesor Klaus může dál prezentovat Českou republiku jako zemi sebevědomých, vzdělaných a kulturních obyvatel. Bude dál působit jako president lidí, kteří jako on umí hodnotit věci v souvislostech a nedají se obalamutit i třeba velmi silným křikem představitelů marginálních názorů či proudů doleva zatočeného světa.  Že se to všem nebude líbit? Že by představitelé některých států chtěli mít Českou republiku jako poslušného žáčka, kterého mohou kdykoliv peskovat nebo jejich směrem orientovat? To je určitě pravda, ale chce to většina z nás?!

Presidentská volba tak jak letos proběhla ukázala ale ještě něco. Ukázala, že Česká republika nemá „lidský potenciál“ na to, aby vyprodukovala téměř tři sta kvalitních reprezentantů v zastupitelských sborech. Reprezentantů ve všem, co obsah toho slova znamená. Dvacet pět senátorů a 70 poslanců by byl počet určitě dostačující a navíc výběr kandidátů by byl nepochybně náročnější. Vysoká kvalita nejvyššího zastupitelského sboru by byla přirozeným výsledkem voleb. Komplexní uvažování pana presidenta je známé a možná se ubírá i tímto směrem. Jeho vstup do diskuse na toto téma by mohl být tím rozhodujícím impulsem.

Je málo lidí, kteří nás neustále nutí přemýšlet nebo uvažovat o tzv. neměnných pravdách. Je málo lidí, kteří svým vystoupením vzbudí silné reakce. Je málo kontroverzních výroků, které se dají snadno potvrdit nebo vyvrátit. Když ale řekl president Klaus v novoročním projevu, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, tak na potvrzení tohoto výroku se stačí podívat z okna na parkoviště před našimi domy, zajít do obchodního domu, jejichž počet roste jako houby po dešti nebo navštívit některé  zdravotnické zařízení a porovnat současný stav s tím, co tady bylo před rokem 1989. Jen na okraj je třeba říct, že zavedení jen třicetikorunového poplatku u lékaře ukázalo, že nejsme tak nemocným národem jak se ještě nedávno zdálo a že jsme asi tak stejně zdraví, jako obyvatelé okolních států. Zkrátka všechno, co za něco stojí, má svou cenu. Zadarmo je jenom to, co nestojí za nic. Ani školství nebo kultura není bohužel výjimkou.  

Teď budeme ještě chvíli poslouchat, že všechno dopadlo jinak, než se zdá, že silní jsou slabí, že peníze se mohou vydávat dřív než se vydělají a že své největší problémy vyřešíme tím, že řešení budeme odkládat. Naštěstí většina lidí u nás ví, že bez práce nejsou koláče a že pomocnou ruku najdeš nejsnáze na konci svého ramene.