Hodnota transatlantického partnerství v jednadvacátém století

The Value of American Leadership in 21st Century

Mirek Topolánek

Název své přednášky v sídle prestižní Heritage Foundation ve Washingtonu D.C. jsem nezvolil náhodou. Zvolil jsem ho právě proto, že v Evropě probíhá intenzivní debata o významu transatlantické vazby, o přítomnosti amerických vojenských sil v Evropě, o emancipaci Evropské unie vůči Spojeným státům. Zvolil jsem ho také proto, že i Amerika zažívá nové kolo debaty o své roli ve světě. O tom zda a jakými prostředky se má podílet na světové bezpečnosti, na udržení toho, co Henry Kissinger nazývá Světovým řádem.

Zpátky ke kořenům

Často se poukazuje na to, že moderní, multipolární svět je příliš složitý na to, abychom mohli úspěšně aplikovat staré přístupy. Že nemůžeme nadále vycházet jen z našich civilizačních hodnot, ale musíme se podřídit módnímu multikulturalismu. Že globální svět vyžaduje globální identitu. Nemyslím, že toto je ta správná cesta. Jak řekl náš první prezident, přítel amerického prezidenta Wilsona, T.G. Masaryka: "Státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly". Žádný národ, žádný stát, žádná civilizace nemůže přežít, pokud opustí své základní hodnoty. Toto rozhodně není ta správná cesta pro nás. Není to ale třeba ta správná cesta pro svět? Nebylo by planetě lépe, kdyby dobro a zlo přestaly být jasně definované mravní kategorie? Kategorie, které mimo jiné tvoří základ naší židovsko-křesťanské, či západní civilizace? Nebylo by lepší, kdyby se o tom, co je dobré a co zlé, vedla široká debata napříč civilizacemi a kulturami? Řada vlivných filosofů říká, že ano. Já říkám NE.

Říkám ne jako občan Topolánek. Základní občanské svobody jsou hodnotami, kterých se osobně nehodlám vzdát, ba dokonce ani o nich "svobodně" debatovat. Říkám ne jako otec čtyř dětí. Říkám ne jako otec, který chce, aby jeho děti vždy věděly, co je dobré a co zlé, co je bílé a co černé, co je nahoře a co je dole. Říkám ne jako politik. Říkám ne jako politik, který ví, že bez respektování a prosazování základních hodnot je každá debata vyprázdněná, populistická a nevede k žádnému užitečnému řešení. Nejsem proti širokému dialogu napříč civilizacemi a kulturami. Naopak. Bez tohoto dialogu je ohrožena budoucnost celého lidstva. Ten dialog však musí probíhat o tom, jakým způsobem společně posílit dobro a společně oslabit zlo. Ne o tom, co zlo a dobro vůbec je. To je možná dobré pro módní salóny. Ale ne pro zodpovědnou a realistickou politiku. Jsem přesvědčen, že všichni lidé se rodí se stejnou schopností rozeznat dobro a zlo. Co je dobré pro nás, je tedy dobré i pro ostatní. To říkám ze své vlastní zkušenosti. My, kteří jsme žili v komunismu, jsme neměli jiné hodnoty, než lidé ve svobodném světě. Jen jsme je nemohli uplatňovat. Aktivity USA a dalších států na poli lidských práv jsme nevnímali jako zasahování do suverenity našich zemí. My jsme suverenitu těchto tyranských režimů neuznávali a přáli jsme si jejich porážku. Tak jako si každý svobodný člověk přeje porážku zla. Nakonec říše zla padla. Ne díky usmiřování, ne díky debatám, ne díky tzv. teorii konvergence obou systémů. Zlo prohrálo, protože na straně dobra stáli lidé dostatečně odhodlaní bránit svobodu všemi dostupnými prostředky. Mezi dobrem a zlem neexistuje kompromis, navzdory složitosti světa je řešení všech základních problémů vždy černobílé. Nepotřebujeme nové základní hodnoty, nepotřebujeme novou definici dobra a zla. Musíme naopak naše hodnoty neustále znovu vykládat, abychom obstáli v měnícím se světě. A musíme správně identifikovat nové hrozby, nové podoby zla, abychom se před nimi mohli chránit.

Staré hrozby, nové hrozby

Ve 20. století Spojené státy třikrát pomáhaly zachránit svobodu a svět před hrozbami militarismu, nacismu a komunismu. V první světové válce, ve druhé světové válce i ve studené válce hrály potenciál a odhodlání USA rozhodující roli při vítězství sil svobody, při obraně bezpečí a světového řádu. Pro české občany má americké angažmá při řešení světových krizí zvláštní význam. Letos si připomínáme tzv. osmičkový rok. Řada významných historických událostí je pro nás spojena s léty s osmičkou na konci. Vznik našeho moderního státu v roce 1918, nacistická okupace 1938, komunistický puč 1948, sovětská invaze 1968. Na náš osud přitom mělo vždy velký vliv to, zda jsme spolu s USA byli, či nebyli součástí společenství svobodných národů. Jak to bude v 21. století? Jaké jsou nové hrozby? Má se opět prosadit vedení Spojených států? Má stále onu hodnotu jako v minulém století? Jsou vůbec USA připraveny tuto roli hrát? To jsou otázky, na které se pokusím nastínit odpovědi. Již před dvěma stoletími James Madison předpověděl, že "velký souboj epochy" proběhne mezi liberalismem a despocií". Ta slova stále platí. Navzdory tomu, že mnozí předvídali, že s koncem studené války nastal konec historie a liberální demokracie definitivně zvítězila. K ničemu takovému nedošlo. Musíme být stále připraveni bránit svobodu a demokracii.

Byl to prezident Ronald Reagan, který správně pojmenoval, analyzoval a čelil hlavní hrozbě z doby studené války. Doba se změnila a změnila se hrozba. Ale nezměnila se potřeba ji opět správně pojmenovat, analyzovat ji a čelit jí. Takto prosté a jednoduché to je, jakkoli se nám mnozí snaží říkat "ono je to celé složitější". Jakkoli nám tvrdí, že staré přístupy už neplatí. Jakkoli si mnozí myslí, že hrozba, která není vidět - jako rakety SS 20 na Rudém náměstí - tak prostě neexistuje. S koncem studené války zmizel jasně definovaný nepřítel. Mnoho lidí podlehlo falešnému dojmu, že nastal konec historie, že liberální demokracie už nemůže nikdo a nic ohrozit. A mnohé Evropany neprobudilo z tohoto růžového snu ani 11. září. Ale dokonce ani Madrid a Londýn. U evropské veřejnosti stále převládá pocit, že válka s terorismem je důsledkem paranoie Spojených států. Že tu máme co do činění se zločinci, ne však s fatální hrozbou pro naši svobodu. Ba dokonce, že svobodu více ohrožují protiteroristická opatření. Trochu to připomíná situaci v třicátých letech, kdy řada západních levicových intelektuálů neviděla hrozbu Sovětského svazu. Neviděla gulagy, neviděla nesmírné zotročení obyvatel, masové vraždy, nevnímala nenávistnou světovládnou ideologii. Přesto ta hrozba byla více než reálná. Dnešní hrozba má jinou tvář, jiné nositele, jiné metody. Ale stejný konečný záměr: zničit lidskou svobodu. Nikoli náhodou jsou terčem útoku v první řadě na americké cíle. Amerika byla po celé 20. století majákem svobody. Majákem pro všechny, kteří se museli plavit po rozbouřených vlnách nesvobody. Zničte maják a lodě budou ztroskotávat, to je strategie teroristů.

Obrana svobody

Nebudu dále rozebírat ústřední význam svobody pro euroatlantickou civilizaci. Jiní to přede mnou řekli lépe. Chci se ale specificky zaměřit na vztah svobody a vůle k její obraně. Kdo se vzdá svobody kvůli bezpečí, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečí, řekl americký politik, přírodovědec, diplomat a filosof Benjamin Franklin. Tuto stále platnou tezi chci dokázat na příkladu protiraketové obrany. V mojí zemi se nyní vede velice ostrá debata kvůli stavbě radarové základny systému BMA. Tady ale přece nejde o jeden radar a deset interceptorů v Polsku. Jde především o vyjádření svobodné vůle k obraně. Bez protiraketové obrany nakonec může Evropa přežít. Ale bez vůle k obraně je s naší civilizací konec. Protiraketový deštník má samozřejmě praktický vojenský význam. Ostatně jako první si ho uvědomil už Winston Churchill, který přišel s nápadem na protiraketovou obranu již v roce 1944 po nacistickém bombardování Velké Británie střelami V2. Zásadnější jsou ale tři jiné významy: morální, geopolitický a národní. Morální výzva je srozumitelná a jasná: Pokud nebudeme ochotni přijmout v zájmu obrany euroatlantického prostoru takovou maličkost, jakou jsou prvky protiraketové obrany, jak se dokážeme postavit těžším výzvám, které mohou přijít?

Náš svět není bezpečný. A bude pro nás bezpečný tím méně, čím více se v evropských zemích bude rozmáhat pocit, že není třeba se starat o obranu. Pocit, že nám vlastně nic nehrozí. A pokud ano, měl by se o naši bezpečnost postarat někdo jiný. Nejlépe odněkud zdálky. To je jasný doklad mizející vůle k obraně svobody. Takto vypadá začátek konce každé civilizace, jakkoli byla mocná. Začíná iluzí o tom, že prožívá zlatý věk, který nedokáže nic narušit. I kdyby to v dané chvíli byla pravda, rezignace na vlastní obranu dříve či později způsobí zkázu. Nevidím žádnou šanci, že by Evropa tomuto tisíciletému axiomu dokázala uniknout. My prostě musíme ukázat, že jsme ochotni euroatlantický prostor bránit. Že jsme připraveni bránit naše hodnoty. Dnes ve 14 evropských zemích fungují základny US Army, US Air Force, US NAVY. To je doklad American Leadership. Americká vojenská přítomnost v Evropě zaručuje, že země NATO na obou stranách oceánu budou rovnocenně chráněny proti konvenčním hrozbám. Tato vojenská přítomnost je důsledkem posílené vůle k obraně po obou světových válkách a v době studené války. Proto byla akceptována, v žádné ze zmíněných zemí se o základnách nekonalo referendum, jak je to nyní po nás požadováno v případě radaru. Ale v dnešním světě jsou i jiné, než konvenční hrozby. Pokud se nemá NATO rozpadnout z hlediska bezpečnosti na zónu první a druhé kategorie, musí být Evropa chráněna proti balistickým raketám stejně jako americký kontinent. Radar tak je analogií amerických vojenských základen. Projevem vůle k obraně, která reaguje na novou hrozbu. Musíme být zkrátka připraveni převzít odpovědnost za kolektivní obranu v rámci NATO. Tím se dostávám k druhému významu jednání o protiraketové základně. Je jím geopolitické rozhodnutí. Potvrzení naší příslušnosti k euroatlantickému prostoru. Euroatlantická spolupráce vyplňuje onen "podivný prostor" mezi Německem a Ruskem, jak se vyjádřil vojevůdce Wellington. Díky této spolupráci nežijí národy střední Evropy ve vakuu. Ve vakuu, které bylo vždy objektem zájmu velmocí.

Tento geopolitický faktor, a nic jiného, je příčinou protestů Ruska proti radaru v Česku a základně v Polsku. Každému, kdo se nad věcí jen minimálně zamyslí, musí být přeci jasné, že tato zařízení nepředstavují pro Rusko žádné ohrožení. Protiraketová obrana je něčím zásadně jiným, než Hvězdné války prezidenta Reagana. Právě proto, že se změnila definice hrozby. Dokud jí představoval Sovětský svaz, bylo nutné přemýšlet o rozsáhlém strategickém systému - odtud i název SDI. V zásadě šlo o součást útočného jaderného arzenálu. Dnešní MBA oproti tomu představuje obranný taktický systémem proti jednotlivým raketám. Vychází ze stejné potřeby bránit naše hodnoty, je rovněž projevem American leadership, ale reaguje na zcela jiné obranné potřeby. Technické parametry MBA jsou jasným dokladem toho, že Rusko není a nemůže být adresátem této iniciativy. Rusko tedy není ohroženo vojensky. Cítí se však ohroženo ve své nově nalezené velmocenské politice. Cítí šanci, že když se mu podaří vetovat vznik základny, když tvrdou rétorikou vnese mezi spojence zmatek, posílí svou pozici a oslabí euroatlantické spojenectví. To je hra, která se tu hraje. Hra o vedení v Evropě, nebo přinejmenším v Evropě střední, která byla integrována do NATO v čase, kdy Rusko vyklízelo své pozice. Nyní, když v Evropě ochabla vůle k obraně, cítí Rusko šanci tento proces zvrátit, či alespoň zpochybnit. My ale nechceme patřit opět do sféry ruského vlivu. Nechceme patřit do prostoru zemí, které když chtějí zajistit vlastní obranu, musí se ptát Ruska na svolení. Umístění prvků MBA na našem území tak posiluje naši strategickou důležitost a geopolitické postavení.

V rámci NATO máme s Ruskem minimálně rovnoprávné postavení, v řadě věcí s ním rádi budeme spolupracovat a rozhodně s ním chceme vést dialog. Ale své vnitřní záležitosti si budeme rozhodovat sami. Naši nedávno nabytou svobodu si nechceme nechat omezovat. A to je třetí, národní význam spolupráce na protiraketové základně. Náš národ 30. června 1991, kdy odešel poslední sovětský okupant, získal opět skutečnou nezávislost. Když jsme 12. března 1999 vstoupili do NATO, stali jsme se součástí společenství, které nám dává záruky obrany této nezávislosti a svobody.

Ano, když se vzdáme svobody kvůli bezpečí ztratíme obojí. My s tím máme smutné zkušenosti. Proto víme, že naše bezpečí je odvozeno od ochoty bránit svobodu, nikoli naopak. Svoboda není poznaná nutnost, jak říkal Karel Marx. Svoboda není to, co nám zbude, když plánovači vykonají svou práci. My dobře víme, proč odmítáme takové vedení, které je založeno primárně na vojenské síle a vojenských potřebách. Je příznačné, že Brežněv byl v roce 1968 ochoten diskutovat o názorovém uvolnění během Pražského jara. Nikoli však o tom, že v Brdech budou sovětské úderné střely. Obava ze ztráty prostoru k vojenskému nástupu do západní Evropy byla tím hlavním hnacím motorem invaze. Šlo více o rakety, než o ideologii. Šlo o to mít tento prostor pod vojenskou kontrolou.

Pro český národ má historický význam, aby se toto už nikdy neopakovalo, abychom nebyli loutkou cizích vojenských zájmů. Když používám spojení American leadership, nemám tím na mysli vedení ve smyslu síly, politické, ani vojenské. Mám tím na mysli leadership ideový, založený na sdílení společných hodnot, k nimž se svobodně hlásíme na obou stranách Atlantiku. V tom jsme naprosto rovnoprávní, v tom je význam transatlantické vazby.

Transatlantická vazba

Transatlantická vazba je poutem, které neviditelně spojuje vyznavače svobody na obou stranách oceánu. Bez její existence by Evropa byla ve velkém bezpečnostním ohrožení. Ale Spojené státy by se bez ní ocitly v izolaci. Svoboda je nedělitelná a euroatlantická civilizace má také význam jen jako celek, ne soubor prvočinitelů.

Konec studené války nesmí znamenat oslabování transatlantické vazby. Souhlasím s Johnem McCainem, že je potřeba ji posilovat a oceňuji jeho slova, že US nebyly jediným vítězem studené války, ale dokázala to transatlantická vazba a spojenci po celém světě.

Transatlantická vazba zdaleka není jen vojenským spojenectvím. V první řadě je spojenectvím ideovým. Transatlantickou vazbu po druhé světové válce neposílilo jen NATO. Ale také Marshallův plán, či Brettonwoodské instituce. To jsou příklady American leadership v hodnotové rovině.

Posílení transatlantické vazby je také v přehodnocení americké vízové politiky. Velice oceňuji přínos Heritage foundation, která si mezi prvními uvědomila, že současná vízová politika neprospívá zájmům USA a poškozuje vztahy se spojenci. Podílela se na formulaci její změny a pomáhala při prosazování příslušného zákona v Kongresu. Tato aktivita byla velice prospěšná pro Českou republiku a další země, ale věřím, že i pro samotné USA. Transatlantická vazba také není jednosměrkou. Evropa potřebuje americkou vojenskou přítomnost stejně, jako Spojené státy diplomatickou podporu EU. Kromě toho samozřejmě máme řadu shodných ekonomických a bezpečnostních zájmů. Euroatlantická vazba je také osou, která může tvořit základ propojení světových demokracií. Bývalý japonský premiér mluví o "oblouku svobody a prosperity", který se klene napříč Asií. Je v našem společném zájmu podporovat nástup liberální demokracie v tomto regionu.

Toto je pokračování příběhu, který začal návratem ke kořenům. Potřebujeme si udržet svou identitu, své hodnoty které nás činí takovými, jací jsme. Pak budeme schopni bránit svobodu a čelit hrozbám dnešního světa. A posílíme pouto transatlantické vazby. Nakonec budeme schopni budovat a posilovat světový řád založený na liberálních demokraciích. Budeme schopni pokračovat v onom hlavním střetu epochy, v boji liberalismu s despocií. Americká republika od svého vzniku samu sebe pojímala, slovy Thomase Jeffersona, coby "trezor svatého světla svobody", které zapálí plamen v ostatních částech světa. To je americké vnímání, které respektuji. A je to nepochybně věrnost tomuto odkazu, která dává USA morální nárok na America leadership.

Přesto, nebo právě proto, musím coby český premiér říci, že moje vnímání je malinko odlišné. Lidé jako náboženský reformátor Jan Hus, král Jiří z Poděbrad, učitel národů Jan Ámos Komenský formulovali myšlenky svobody, mezinárodní spolupráce či práva na sebeurčení před vznikem Spojených států. Dnes jsme spolu s USA aktivními účastníky řady misí, které tyto hodnoty prosazují po celém světě. American leadership proto vnímám spíše jako roli parlamentního mluvčího, který je nejvíce vidět a slyšet, ale skutečné vedení mají zastupitelé jako celek.

Svoboda je ten nejrovnoprávnější statek. Svoboda nerozlišuje mezi velkými a malými zeměmi, mezi silnými a slabými, mezi kulturami, náboženstvími a civilizacemi. Svoboda buď je, nebo není. Snažme se všichni společně, aby byla.