Bez peněz do spravedlnosti nelez

Martin Stín 

Lidová moudrost nabádá: bez peněz do hospody nelez. Protože se nám žije stále lépe a radostněji, platnost přísloví se rozšířila také na lékaře, léčebná zařízení a lékárny. Novodobá vymoženost poplatků za lékařskou péči dopadá na většinu obyvatel a je proto vhodným námětem politických přestřelek a slohových cvičení novinářů. Veřejnosti při tom uniká, že útok na naše peněženky probíhá v tichosti také v justici, kde dokonce začal dávno před tím, než se začalo uvažovat o ozdravení veřejných financí. Účastníci soudních řízení jsou zatím jen nepatrnou menšinou v obyvatelstvu, proto to nikoho příliš neznepokojuje, zatímco kolem poplatků ve zdravotnictví je oprávněně hodně hluku. Nicméně se jedná o jev, který zasluhuje pozornost, protože často postihuje lidi, kteří jsou v obtížích, svými důsledky srovnatelných s těžkým onemocněním. Běžný občan má povědomí o tom, že platby advokátům dokáží při několikaletém soudním řízení zruinovat rodinu. Netuší, že jimi se finanční náročnost účasti na procesu nevyčerpává. Záminek k placení je stále více. Postupně se zpoplatňují stále další a další soudní úkony a také   sazby se zvyšují. Počátkem devadesátých let vznikla první velká finanční překážka přístupu ke spravedlnosti: zavedení pevné procentní platby z vymáhané finanční hodnoty předmětu sporu. Opatření bylo ovšem nutné, protože soudy nebyly personálně vybaveny na explozi majetkoprávních sporů. Zavedení poplatků mělo odradit žalobce od zahajování zjevně nesmyslných řízení. Účelu bylo patrně aspoň částečně dosaženo, ale bylo to zaplaceno obrovskými finančními ztrátami  ekonomicky slabých občanů, kteří často upouštěli od vymáhání velkých částek jen proto, že „pouhá“ 4% z jistiny pro ně byla nepředstavitelnou částkou, ale přitom přece jen nebyli tak nemajetní, aby jim soud přiznal osvobození od poplatků.

Zdá se, že zpoplatnění majetkoprávních sporů mělo nechtěný vedlejší efekt: protože vymáhání náhrady škody v trestním řízení je bezplatné, začala se uplatňovat snaha kriminalizovat dlužníky. Zatímco zmíněné poplatky zavedly vlády středopravé koalice, za působnosti socialistických ministrů spravedlnosti byly zavedeny z počátku hned dvě vymoženosti. První bylo zpoplatnění kopírování soudních listin částkou 15 Kč/stránku – to, prosím, v době, kdy v komerčních rozmnožovnách cena nepřesahovala 2 Kč/stránku. Sazba se naštěstí s inflací nezvyšovala a platí dosud. Ovšem její srovnání již nejen s komerčními rozmnožovnami, ale i se 4 Kč/stránku za pořizování kopií policejních listin ukazuje, že jde o nemravnou cenu.  A jako další byly „přílepkem“ k nenápadné vyhlášce o odměňování tlumočníků zavedeny vysoké platby za neúspěšná soudní řízení: 10 tis. Kč za neúspěšné dovolání, 4-6 tis. Kč za neúspěšné řízení o povolení obnovy procesu. Mnoho neúspěšných žadatelů pak zažilo nepříjemné překvapení, protože tyto poplatky byly zavedeny v takové tichosti, že o nich z počátku nevěděli ani advokáti a lidé se pouštěli do sporů bezstarostně, netušíce, kolik je bude stát neúspěch. Za samozřejmost se považuje, že dovolání a ústavní stížnost musí podat advokát, přičemž cena za jejich sepsání není a ani nemůže být pevně stanovena a někdy dosahuje i několika desítek tisíc Kč. Přitom stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva může podle veřejně dostupné osnovy napsat každý, kdo si na to troufne.

Nepříjemnou novinkou z posledních let je zavedení povinnosti složit při návrhu na předběžné opatření jistinu 50 tis. Kč, u obchodních sporů 150 tis.Kč. Zproštěna jsou pouze předběžná opatření, týkající se dětí. Má to určitou logiku: jistina slouží jako pojistka proti škodám, které by mohly vzniknout žalovanému, pokud se nakonec nárok žalobce ukáže jako neoprávněný. Soudci si tuto novinku pochvalují: od jejího zavedení se počet podávaných návrhů na předběžné opatření podstatně snížil. Ubylo práce a je snazší vyřídit snížený počet návrhů na  předběžné opatření v předepsané krátké lhůtě. Na druhé straně může mít povinnost složit jistinu až asociální charakter. Např. manželka, žádající výživné po manželovi, která žije v bídě, musí zaplatit 50 tis. Kč, které zůstanou mimo její dosah až do konečného upravení poměrů manželů. Samozřejmě lze prokázat soudu nezpůsobilost zaplatit, dosáhnout odkladu, splátek či úplného zproštění. Ale každé řízení, týkající se prominutí poplatků nebo odročení jejich splatnosti, je nesmírně zdlouhavé, někdy trvá celé měsíce a může dokonce zbavit určitý typ žaloby jeho smyslu. Např. vyřízení směnečného platebního rozkazu je někdy záležitostí pouhých několika hodin, maximálně dnů, ale v případě nutnosti dosáhnout prominutí soudních poplatků se táhne několik měsíců. Absurdního rázu nabývá řízení o prominutí soudních poplatků u důchodců a osob, žijících ze sociálních dávek. Velká část z nich žije na hranici chudoby nebo pod ní. Rychlé vyřízení jejich věci pro ně často bývá téměř otázkou života nebo smrti. Jednání o prominutí poplatků je ale s rychlostí řízení neslučitelné. Přitom procedura projednávání žádostí o prominutí poplatků je u těchto sociálně ohrožených skupin žalobců stejně složitá jako u osob výdělečně činných.  Zvlášť velké průtahy nastanou, pokud prvostupňový soud prominutí odmítne a žalobce se odvolá. Pouhé řízení o prominutí poplatků pak protáhne celý proces o několik měsíců.

Společnost se tak postupně stále výrazněji rozděluje na ty, kteří si mohou dovolit zaplatit drahé advokáty vynikající pověsti, ujímající se pouze klientů, schopných složit na začátku zastupování zálohu ve výši několika desítek tisíc Kč,  a také si mohou dovolit vyčerpat všechny známé právní prostředky pro ochranu svých práv, a ty druhé, kteří se ke své škodě vzdávají právní pomoci, nebo v případě nezbytnosti využívají služeb advokátů ex-offo a nemohou vůbec myslet na použití mimořádných  opravných prostředků. Peníze se stále více stávají překážkou přístupu ke spravedlnosti pro sociálně slabší skupiny obyvatel. 

 Vyšlo na Politikonu 28.2.2008